30 Cdo 3572/2024-210
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně ROCKNET s. r. o., identifikační číslo osoby 27357694, se sídlem v Jirkově, Červený Hrádek 10, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Kadaňská 3550/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 4 454 837,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 4/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2024, č. j. 17 Co 182/2024-185, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2024, č. j. 17 Co 182/2024-185, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 12. 2023, č. j. 21 C 4/2021-161, se ve výrocích I v rozsahu, jimiž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 2 884 624,10 Kč s příslušenstvím, jakož i v navazujících výrocích o nákladech řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 4 454 837,90 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím – rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, jehož nezákonnost byla deklarována rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4663/2016. Žalovaná částka sestávala z částky 2 884 624,10 Kč, kterou žalobkyně zaplatila společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. na základě pravomocného nezákonného rozhodnutí, částky 1 067 819,96 Kč, jakožto kapitalizovaných úroků z prodlení ze zaplacené částky, a částky 502 393,84 Kč představované účelně vynaloženými náklady na právní zastoupení a soudní poplatky z odvolání a dovolání v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 624/2012.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 21 C 4/2021-161, zamítl žalobu o zaplacení částky 4 454 837,90 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 6. 6. 2016 požádal právní zástupce nynější žalobkyně právního zástupce společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. o sdělení čísla účtu, na který má být provedena úhrada jistiny a příslušenství a náhrada nákladů řízení podle rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198. Dne 9. 6. 2016 byly částky 2 588 014,49 Kč a 295 209,61 Kč poukázány ve prospěch účtu společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. Emailovým přípisem ze dne 3. 7. 2018 a ze dne 10.
6. 2019 byl právní zástupce společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. vyzván k vrácení částky 2 883 224,10 Kč a zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši 480 372,66 Kč. Notářským zápisem NZ 790/2019 se dnem 9. 12. 2019 stala 100% společníkem společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. společnost DAMIDA CZ s. r. o. v důsledku převodu obchodního podílu z Martina Oharka na společnost DAMIDA CZ s. r. o. Zároveň došlo k přejmenování společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. na společnost DAMIDA HOLDING s. r. o. a dále byl odvolán dosavadní jednatel společnosti Martin Oharek a novým jednatelem byl jmenován Ivan Bodak.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 293/2015-264, byla žaloba vůči nynější žalobkyni zamítnuta a společnosti DAMIDA HOLDING s. r. o. byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení v celkové výši 502 393,84 Kč. Přípisem ze dne 7. 4. 2020 byla společnost DAMIDA HOLDING s. r. o. vyzvána k vydání částky 2 883 224,10 Kč, zákonného úroku z prodlení počítaného ode dne obdržení částky do dne jejího zpětného zaslání a náhrady nákladů řízení ve výši 502 393,84 Kč. Dne 16. 5.
2021 podal právní zástupce žalobkyně Okresnímu státnímu zastupitelství v Chomutově oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu a současně se tímto oznámením žalobkyně připojila s uplatněním nároku na náhradu škody ve výši 4 531 183,39 Kč. Věc byla předána k prošetření Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje, které dne 15. 6. 2021 potvrdilo zahájení úkonů trestního řízení ve věci podezření ze spáchání přečinu poškození věřitele. Dne 3. 8. 2020 zahájila žalobkyně pod sp. zn. 134 Ex 03741/20 (Mgr.
Ing. Jiří Prošek, soudní exekutor, Exekutorský úřad Plzeň-město) proti společnosti DAMIDA HOLDING s. r. o. exekuční řízení o náklady řízení přiznané rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 293/2015-264, ve výši 502 393,84 Kč a náklady exekučního řízení ve výši 13 237,40 Kč. K vymožení žádné částky nedošlo. Dne 16. 5. 2021 podal právní zástupce žalobkyně k Okresnímu státnímu zastupitelství v Chomutově oznámení o skutečnostech nasvědčujících spáchání trestného činu na Martina Oharka, Ivana Bodaka, společnost DAMIDA HOLDING s.
r. o. (dříve TRIDENT PLUS s. r. o.) a společnost TRIDENT GROUP 007 s. r. o. V rámci tohoto oznámení se žalobkyně připojila s uplatněním nároku na náhradu škody ve výši 4 531 183,39 Kč. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje ze dne 31. 10.
2022 bylo zahájeno trestní řízení proti Martinu Oharkovi pro zkreslování údajů o stavu hospodaření, přičemž dle skutku mu bylo mimo jiné kladeno za vinu, že svým jednáním ohrozil majetková práva žalobkyně. Následně byla podána obžaloba, která však byla vrácena k došetření. Finanční prostředky, které byly dne 13. 6. 2016 a 14. 6. 2016 přeposlány z účtu právního zástupce žalobkyně na účet společnosti TRIDENT PLUS s. r. o., v souvislosti s pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 293/2015-198 v částkách 105 730 Kč a 2 582 371 Kč, byly převedeny dne 14.
6. 2016 v částkách 105 730 Kč a 2 030 164 Kč a dále dne 21. 6. 2017 z účtu společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. na účet společnosti TRIDENT GROUP 007 s. r. o. Společnost TRIDENT PLUS s. r. o. dne 14. 8. 2018, tedy více něž dva měsíce po rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a více než měsíc po vyzvání k vydání bezdůvodného obohacení, měla na svém účtu finanční prostředky jednoznačně přesahující částku 800 000 Kč, když dne 14. 8. 2018 byla částka 800 000 Kč z účtu převedena a dne 18. 2. 2019 byla z účtu vybrána v hotovosti částka 389 165 Kč. Ke dni 31.
7. 2018 byl na účtu společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. evidován konečný zůstatek ve výši 1 192 731 Kč, ke dni 18. 1. 2019 ve výši 389 250,09 Kč, který byl následně vybrán v hotovosti. Dohodou o zániku závazku mezi Raiffeisenbank, a. s. a společností TRIDENT PLUS s. r. o. ze dne 19. 2. 2019 bylo vedení účtu ukončeno.
4. Přípisem ze dne 15. 7. 2020 uplatnila žalobkyně u žalované nárok na náhradu škody v celkové výši 4 338 707,40 Kč představované zaplacenou jistinou ve výši 2 884 624,10 Kč, zákonnými úroky z prodlení ve výši 951 689,51 Kč a vynaloženými náklady na právní zastoupení v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 624/2012 ve výši 502 393,84 Kč. Stanoviskem ze dne 28. 4. 2021, č. j. MSP-1954/2020-ODSK-ODSK/13, žalovaná požadavek žalobkyně odmítla s poukazem na to, že nárok na náhradu škody může být vůči státu úspěšně uplatněn až tehdy, pokud žalobce nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vůči tomu, kdo toto obohacení bez právního důvodu získal a je proto povinen jej vydat, a současně, že s ohledem na to, že stát je v postavení posledního dlužníka, bylo na žalobkyni, aby využila všech procesních prostředků k ochraně svého práva s tím, že takovým prostředkem je právě uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Ve vztahu k náhradě škody představované úroky z prodlení žalovaná uvedla, že úroky z prodlení svou povahou nemohou ani škodu představovat.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 1 odst. 1, § 3 písm. a), § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, 3 a § 31 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
6. Podle soudu prvního stupně byla ve vztahu ke všem uplatněným nárokům naplněna podmínka vydání nezákonného rozhodnutí. Tím byl pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, kterým byla nynější žalobkyni uložena povinnost zaplatit společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. částku 2 107 635 Kč s 6% úrokem z prodlení ročně z této částky za dobu od 9. 9. 2012 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 7 025,40 Kč a dále náhradu nákladů řízení ve výši 253 875,61 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 41 334 Kč. Uloženou povinnost žalobkyně splnila dne 9. 6. 2016. Nezákonnost rozhodnutí byla deklarována zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231.
7. Ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 502 393,84 Kč představované účelně vynaloženými výdaji na právní zastoupení a soudními poplatky z odvolání a dovolání v rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 624/2012 (náklady řízení přiznané žalobkyni v tomto řízení vůči společnosti DAMIDA HOLDING s. r. o., dříve TRIDENT PLUS s. r. o.)
soud prvního stupně uvedl, že o náhradě nákladů řízení ve stanovené výši bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 293/2015-264, jímž byla žaloba vůči žalobkyni (žalované ve výše uvedeném řízení) zamítnuta a bylo jí přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, tudíž nelze tuto částku požadovat jako škodu bez ohledu na to, zda výše uvedená částka byla či nebyla po povinné osobě v rámci exekučního řízení vymožena.
8. K nároku na zaplacení částky 1 067 819,96 Kč, jakožto kapitalizovaných úroků z prodlení z částky, kterou žalobkyně zaplatila na základě pravomocného a později zrušeného rozsudku Vrchního soudu v Praze za dobu od zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu do podání žaloby v této věci (do dne 14. 1. 2021), soud prvního stupně uvedl, že úroky z prodlení nelze s ohledem na jejich podstatu považovat za škodu.
9. Ve vztahu k nároku na náhradu škody spočívající v částce 2 884 624,10 Kč, kterou žalobkyně zaplatila společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. na základě pravomocného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, dospěl soud k závěru, že není dána bezprostřední příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a vydáním nezákonného rozhodnutí, respektive že příčinná souvislost je přetržena opomenutím žalobkyně využít všech procesních prostředků, které měla k ochraně svých práv za situace, kdy stát je vždy posledním dlužníkem, tedy až poté, kdy se nelze náhrady škody domoci po primárním škůdci, avšak současně za situace, kdy nedošlo k přetržení přímé příčinné souvislosti mezi požadovanou škodou a nezákonným rozhodnutím.
10. Žalobkyně v řízení prokazovala, že po pravomocném rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 293/2015-264, jímž byla žaloba zamítnuta a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 502 393,84 Kč, se se svým nárokem na náhradu nákladů řízení obrátila na soud s návrhem na nařízení exekuce, v níž nebylo nic vymoženo, z čehož dovozovala, že se nemohla domoci ani vydání bezdůvodného obohacení po společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. (nyní DAMIDA HOLDING s. r. o.) formou žaloby podané po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu v květnu 2018.
Soud prvního stupně však i přesto dospěl k závěru, že žalobkyně v podstatě opomenutím jednat a chránit svá práva (tím, že se svých nároků na vydání bezdůvodného obohacení bezprostředně po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu nedomáhala žalobou podanou vůči společnosti TRIDENT PLUS s. r. o., která byla povinna bezdůvodné obohacení vydat) ve svém důsledku přetrhla příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a požadovanou škodou. V řízení totiž bylo prokázáno, že v době ještě cca více než dva měsíce po vydání zrušujícího rozhodnutí Nejvyšším soudem, kdy žalobkyně již prokazatelně věděla, že ji toto rozhodnutí opravňovalo k požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, byly na účtu společnosti TRIDENT PLUS s.
r. o. evidovány například finanční prostředky ve výši 1 192 731 Kč (k 31. 7. 2018), přičemž z výpisů z účtu pak vyplývá, že například v srpnu 2018 ještě z tohoto účtu odcházela částka 800 000 Kč a ještě v roce 2019 byla z účtu společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. vybrána částka 389 165 Kč. Z uvedeného měl soud prvního stupně za zřejmé, že v době, kdy žalobkyně již mohla podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, v rámci níž mohla navíc ochránit svá práva pro případ ohrožení následného výkonu rozhodnutí například formou návrhu na vydání předběžného opatření zajišťujícího finanční prostředky či jiný majetek (např. povinnost složení finančních prostředků do úschovy aj.), zejména když tvrdila, že měla pochybnosti o solventnosti společnosti TRIDENT PLUS s.
r. o., přesto tak neučinila. Pokud žalobkyně argumentovala i tím, že vyčkávala dobrovolného plnění ze strany společnosti TRIDENT PLUS s. r. o., nelze tento postup klást k tíži žalované, zejména za situace, kdy liknavost přístupu žalobkyně k ochraně svých práv vyplývá i z toho, že ačkoli dne 3. 7. 2018 vyzvala právního zástupce společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. k vydání bezdůvodného obohacení a ačkoli sama tvrdila, že na výzvu nebylo reagováno, další výzvu k vydání bezdůvodného obohacení zaslala znovu až jedenáct měsíců po první výzvě, tedy v červnu 2019, a další výzvu až v dubnu 2020.
Soud prvního stupně nemohl odhlédnout ani od tvrzení žalobkyně, že k vydání bezdůvodného obohacení formou žaloby po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu nepřistoupila i z důvodu, že z rozhodnutí dovolacího soudu generálně nevyplývalo, že žaloba vůči nynější žalobkyni byla podána nedůvodně, a proto se nechtěla vystavovat tomu, že by proti ní podaná žaloba ve věci sp. zn.
24 Cm 624/2012 byla úspěšná a ona by byla následně povinna platit úroky z prodlení a současně se vystavovala nebezpečí neúspěchu se svou žalobou o vydání bezdůvodného obohacení. I z této argumentace měl soud prvního stupně za nepochybné, že žalobkyně v důsledku vlastního uvážení skutečně nečinila kroky k ochraně svých práv ve smyslu § 8 OdpŠk, tedy nevyužila všech procesních prostředků k ochraně svých práv, čímž byla i možnost podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení a případně i návrhu na vydání předběžného opatření.
11. Soud prvního stupně neshledal důvod ani pro přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. vzhledem k trestnímu řízení proti Martinu Oharkovi za situace, kdy dříve bylo řízení přerušeno dle § 110 o. s. ř. taktéž v souvislosti s předpokládaným zahájením trestního řízení, avšak v té době bylo vycházeno z toho, že trestní oznámení bylo žalobkyní podáno i na společnost DAMIDA HOLDING s. r. o., v současné době je však z průběhu trestního řízení již zřejmé, že vůči této společnosti trestní řízení zahájeno nebylo.
12. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II).
13. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že v dané věci skutečně existuje rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno. Tím je rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198 (jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158), který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231.
14. Nárok na zaplacení částky 502 393,84 Kč představující náklady řízení a soudní poplatky nepovažoval odvolací soud za důvodný vzhledem k tomu, že tyto náklady byly žalobkyni pravomocně přiznány rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 293/2015-264.
15. Za důvodný neměl odvolací soud ani nárok žalobkyně na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení za dobu od zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu (30. 5. 2018) do podání žaloby v této věci (14. 1. 2021) ve výši 1 067 819,96 Kč s odůvodněním, že úrok svojí podstatou nemůže být škodou, navíc žaloba směřuje proti České republice, která v žádném prodlení nebyla ani být nemohla.
16. V případě částky 2 884 624,10 Kč, kterou žalobkyně na základě původního vyhovujícího rozsudku po jeho právní moci uhradila, došlo dle odvolacího soudu k přetržení příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím tím, že nebyla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení. Obranu žalobkyně, že by žaloba proti TRIDENT PLUS s. r. o. (nyní DAMIDA HOLDING s. r. o.) byla neúčelná a nemohla směřovat ani k částečnému uspokojení pohledávky, z důvodu nedostatku finančních prostředků na jejím účtu, odvolací soud neakceptoval, neboť v řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky se na účtu uvedené společnosti nacházely ještě v únoru 2019. Od zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyně věděla, že dosavadní posouzení nároku odvolacím Vrchním soudem v Praze není správné a nárok bude třeba posoudit jinak. Již z rozsudku Nejvyššího soudu byl podle odvolacího soudu zřejmý právní názor, že směnkou zajištěný závazek na smluvní pokutu je neplatný, tudíž nevznikla povinnost plnit, nic jí tedy nebránilo požadovat vrácení – vydání poskytnutého plnění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
17. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v celém rozsahu včasným dovoláním.
18. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního a hmotného práva v mnoha směrech vyjádřil zákonu nepřiléhavě, a tak se odchýlil od předchozích závěrů Nejvyššího soudu.
19. Podle dovolatelky odvolací soud na věc neaplikoval a ani se řádně nevypořádal s § 8 OdpŠk, když vytvořil teorii, že žalobkyně měla podat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení za situace, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že „v další fázi řízení odvolací soud především znovu posoudí, zda žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzené kauzy směnky, v případě negativního závěru vyhodnotí, jakou kauzu směnky tvrdí žalobkyně, včetně toho, zda takto tvrzená kauza směnky může v právu obstát.“
20. Dovolatelka je přesvědčena, že i v případě podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení po doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231, by zcela jistě došlo k přerušení tohoto řízení do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé, tj. do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 12 Cmo 293/2015-264. Po doručení rozhodnutí ve věci samé podala žalobkyně dne 3. 8. 2020 návrh na vymožení povinnosti stanovené ve výroku II konečného rozhodnutí, přičemž provedením exekuce byl pověřen Mgr. Ing. Jiří Prošek, soudní exekutor a exekuční řízení bylo vedeno pod sp. zn. 134 Ex 3741/2020. V tomto řízení bylo zjištěno, že tehdejší žalobkyně nedisponuje žádným majetkem, tudíž není z čeho vrátit plnění poskytnuté na základě rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2015, č. j. 24 Cm 624/2012-158, a Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198.
21. V každém případě by dle dovolatelky nebylo možné zabránit přechodu vlastnických práv k obchodnímu podílu a zřejmě nezákonnému vyvedení finančních prostředků z firmy tehdejší žalobkyně. Stejně tak nebylo možné ani předvídat, v jakém časovém horizontu by došlo k meritornímu rozhodnutí ve věci vydání bezdůvodného obohacení a vyhotovení takového rozhodnutí tak, aby se stalo plnohodnotným exekučním titulem, nadto v době, kdy tehdejší žalobkyně by ještě nějakým zabavitelným majetkem disponovala.
22. Z provedeného dokazování má dovolatelka za zřejmé, že plnění, které poskytla tehdejší žalobkyni TRIDENT PLUS s. r. o., bylo z jejího účtu odčerpáno již dne 14. 6. 2016, tedy dávno předtím, než Nejvyšší soud zrušil nezákonné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198. Dovolatelka je dále přesvědčena, že čistě hypoteticky nemohla dosáhnout ani na dne 14. 8. 2018 odčerpanou částku ve výši 800 000 Kč, neboť by zcela jistě neměla k dispozici exekuční titul, když k doručení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231, jímž bylo zrušeno nezákonné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, došlo až dne 26. 6. 2018. Ode dne 18. 2. 2019 nedisponuje tehdejší žalobkyně TRIDENT PLUS s. r. o. (nyní DAMIDA HOLDING s. r. o.) žádným majetkem, tedy jakékoli uplatňování práva na vrácení poskytnutého plnění považuje dovolatelka za zřejmě bezúspěšné uplatnění práva, k čemuž poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2674/2016.
23. Podle dovolatelky je třeba v projednávané věci zodpovědět následující právní otázky: a) zda by bylo poté, kdy byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231, právnímu zástupci dnešní žalobkyně možno účelně uplatnit právo na tehdejší žalobkyni TRIDENT PLUS s. r. o. (nyní DAMIDA HOLDING s. r. o.) na vrácení poskytnutého plnění, nebo by se jednalo toliko o uplatnění zřejmě bezúspěšného práva, a b) zda může být neuplatnění zřejmě bezúspěšného práva překážkou k odškodnění poškozeného z titulu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 OdpŠk.
24. V případě nároku na zaplacení částky 502 393,84 Kč představující náklady řízení a soudní poplatky spatřuje dovolatelka přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, zda jsou náklady účelně vynaložené ke zrušení nezákonného rozhodnutí škodou, kterou má škůdce zaplatit.
25. Kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od zrušovacího rozhodnutí Nejvyššího soudu (30. 5. 2018) do podání žaloby v této věci (14. 1. 2021) ve výši 1 067 819,96 Kč neshledal odvolací soud za důvodně uplatněný, podle dovolatelky však není podstatný název škodního titulu, ale skutečnost, že z důvodů na straně škůdce žalobkyně po dobu více jak 8 let nedisponuje částkou, jež vyplatila na základě nezákonného rozhodnutí.
26. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
27. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
29. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
30. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
31. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
32. Dovolání sice není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).
33. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací
návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
34. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v § 241a odst. 2 o. s. ř., a to řádné vymezení dovolacího důvodu (nesprávně vyřešené otázky hmotného či procesního práva) a předpokladů přípustnosti dovolání, pokud dovolatelka ve vztahu k částce 1 067 819,96 Kč označené jako kapitalizovaný úrok z prodlení pouze uvedla, že není podstatný název škodního titulu, nýbrž skutečnost, že z důvodů na straně škůdce žalobkyně fakticky po dobu více jak 8 let nedisponuje částkou, jež byla vyplacena na základě nezákonného rozhodnutí.
Ve vztahu k otázce, zda jsou náklady ve výši 502 393,84 Kč účelně vynaložené ke zrušení nezákonného rozhodnutí škodou, kterou má škůdce zaplatit, pak dovolatelka nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o.
s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18). V této části je proto dovolání žalobkyně vadné, přičemž vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), uplynula.
35. Otázky, zda by bylo poté, kdy byl doručen rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231, právnímu zástupci žalobkyně možno účelně uplatnit právo na vrácení poskytnutého plnění ve výši 2 884 624,10 Kč vůči tehdejší žalobkyni TRIDENT PLUS s. r. o. (nyní DAMIDA HOLDING s. r. o.), nebo by se jednalo toliko o uplatnění zřejmě bezúspěšného práva, a zda může být neuplatnění zřejmě bezúspěšného práva překážkou k odškodnění poškozeného z titulu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 OdpŠk, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2674/2016, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
36. Je nutno poznamenat, že otázka, zda se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva je otázkou procesního práva, a to naplnění negativní podmínky přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 138 o. s. ř., která se uplatní tehdy, je-li již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4347/2016), nebo je-li zjevný nepoměr mezi skutkovým vylíčením uplatněného nároku a žalobním petitem, tj. tím, čeho se žalobce žalobou domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2250/2012, uveřejněný pod číslem 108/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1038/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5432/2016). I dovolatelkou v této souvislosti odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2674/2016, řešilo otázku aplikace § 138 o. s. ř. Na vyřešení této otázky přitom napadené rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Navíc její vyřešení je bezvýznamné za situace, kdy dovolání v rozsahu nároku na zaplacení částky 2 884 624,10 Kč obstálo s jinou otázkou vedoucí ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů.
37. V rozsahu nároku na zaplacení částky 2 884 624,10 Kč, kterou žalobkyně na základě původního vyhovujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, po jeho právní moci uhradila, je dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda nepodání žaloby o vydání bezdůvodného obohacení (spočívajícího v platbě poškozené původní žalobkyni) na základě nezákonného rozhodnutí bezprostředně poté, co bylo pravomocné a vykonatelné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno, spolu s tím i nepodání návrhu na vydání předběžného opatření, a vyčkávání poškozené až na vydání nového konečného rozhodnutí ve věci samé přerušuje bez dalšího příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou za situace, kdy původní žalobkyně v době zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ještě určitým majetkem disponovala, zatímco v době definitivního skončení řízení (zamítnutí žaloby) již nikoliv, neboť ve svých předpokladech o očekávatelném průběhu řízení o vydání bezdůvodného obohacení a tím i o možnosti žalobkyně získat exekuční titul či předběžné opatření dříve než původní žalobkyně pozbyla veškerý majetek, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
38. Dovolání je v uvedeném rozsahu důvodné.
39. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení neshledal.
40. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odst. 3).
41. Pro účely posouzení, jaký by byl očekávatelný průběh řízení o vydání bezdůvodného obohacení (včetně nařízení předběžného opatření soudem), jehož včasným nezahájením měla být podle odvolacího soudu přetržena příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou, považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve shrnout své dosavadní judikaturní závěry k otázkám procesního a hmotného práva, které jsou pro takové posouzení podstatné.
42. Ohledně možnosti žalovaného požadovat soudní cestou vrácení plnění, které poskytl na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku, jenž byl následně dovolacím soudem pro nezákonnost zrušen (tak jako v případě žalobkyně), se v rozhodovací praxi dovolacího soudu prosadil závěr, že „jestliže na základě povinnosti uložené pravomocným rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno“. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3617/2016, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1483/2017, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2976/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020).
43. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním podle zrušeného pravomocného rozhodnutí pak soud jako otázku předběžnou musí řešit, zdali plnění poskytnuté na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo později zrušeno, bylo plněním povinnosti existující podle hmotného práva či nikoliv (srov. opět rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2867/2015, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020, a ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013).
44. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
45. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že důvody fakultativního přerušení řízení [§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] jsou dány zejména tehdy, probíhá-li řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, jež se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016, a ze dne 21. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4176/2015). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).
46. Podle § 102 o. s. ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření (odstavec 1). Ve věcech příslušejících senátu nařídí předběžné opatření nebo zajistí důkaz senát; předseda senátu tak může učinit, jen je-li tu nebezpečí z prodlení. Ustanovení § 75, 75a, 75b, 75c, 76, 76c, 76d, 76e, 76f, 76g, § 77 odst. 1 písm. b) až d), § 77 odst. 2, § 77a a § 78 odst. 3 se použijí obdobně (odstavec 3).
47. Podle § 75 odst. 2 o. s. ř. návrh na nařízení předběžného opatření podle § 76 musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení skutečností o tom, že je třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků, nebo že je tu obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, vylíčení skutečností, které odůvodňují předběžné opatření, a musí být z něj patrno, jakého předběžného opatření se navrhovatel domáhá; ve věcech týkajících se vztahů mezi podnikateli vyplývajících z podnikatelské činnosti musí návrh dále obsahovat identifikační číslo osoby (dále jen „identifikační číslo“) právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení.
48. Vylíčení rozhodných skutečností v návrhu (skutkových tvrzení) se musí vztahovat především k nutnosti zatímní úpravy poměrů a obavě z ohrožení budoucí exekuce. Kromě toho však z něj musí vyplývat, že následné žalobě (návrhu na zahájení řízení) bude pravděpodobně vyhověno (Jirsa, J., Beran, V., Havlíček, K., Janek, K., Korbel, F., Mottl, T., Paľko, D., Petr, B., Trebatický, P., Vacková, M., Vančurová, K., Vojtek, P., Doležal, M., Lichovník, T., Sedlák, V. Občanský soudní řád, 1. část: Soudcovský komentář. 4. vydání. Praha, Wolters Kluwer, 2023. Komentář k § 75).
49. Ohledně příčinné souvislosti ustálená rozhodovací praxe shrnuje základní východiska následovně: „O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez jehož existence by škodný následek nevznikl.
Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003) a dále: „Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.
To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013).
50. V nyní řešené věci dospěl odvolací soud k závěru o přetržení příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím spočívajícím v nepodání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že v řízení bylo prokázáno, že finanční prostředky se na účtu společnosti TRIDENT PLUS s. r. o. nacházely ještě v únoru 2019, přičemž od zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231, žalobkyně věděla, že dosavadní posouzení nároku Vrchním soudem v Praze není správné, protože směnkou zajištěný závazek na smluvní pokutu je neplatný, tudíž povinnost plnit nevznikla. Žalobkyni tak nic nebránilo, aby požadovala vrácení – vydání poskytnutého plnění. S odvolacím soudem se lze ztotožnit potud, že po právní moci kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu žalobkyni nic nebránilo v tom, aby svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnila u soudu. Jinak je tomu ovšem v případě závěru, že tímto postupem by žalobkyně dosáhla uspokojení své pohledávky. Takovému závěru odvolacího soudu přisvědčit nelze.
51. Jak vyplývá z výše popsané rozhodovací praxe musel by si soud v řízení o vydání bezdůvodného obohacení především vyřešit otázku, zda žalobkyně plněním podle exekučního titulu (nezákonného rozhodnutí) plnila na existující dluh, přičemž otázka existence takového dluhu byla v té době již řešena v původním řízení sp. zn. 24 Cm 624/2012. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu současně vyplývá, že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení, zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu a v důsledku přerušení řízení ji nebude nutné posuzovat nadbytečně dvakrát. V případě podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení bezprostředně po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, by soud řízení o žalobě přerušil do doby pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 624/2012 nebo (s ohledem na celkovou délku řízení) by si otázku existence nároku vyřešil sám jako předběžnou. Je však otázkou, zda by rozhodl dříve než Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 24 Cm 624/2012, musel-li by provádět dokazování minimálně ve stejném rozsahu.
52. Za správný totiž nelze považovat závěr odvolacího soudu, podle něhož je z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 29 Cdo 4663/2016-231, zřejmý právní názor, že směnkou zajištěný závazek na smluvní pokutu je neplatný, a tudíž nevznikla povinnost plnit. Důvodem zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, totiž byla skutečnost, že z vymezení směnkou zajištěné pohledávky nebylo dle Nejvyššího soudu seznatelné, zda směnka zajišťovala splnění pohledávky ze smluvní pokuty nebo splnění jiné povinnosti. Odvolací soud tak měl především znovu posoudit, zda žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně jí tvrzené kauzy směnky a v případě negativního závěru vyhodnotit, jakou kauzu směnky tvrdila žalobkyně, včetně toho, zda takto tvrzená kauza směnky může v právu obstát.
53. Konečně ztotožnit se nelze ani se závěrem, že žalobkyně mohla spolu s žalobu na vydání bezdůvodného obohacení navrhnout vydání předběžného opatření zajišťujícího finanční prostředky či jiný majetek společnosti TRIDENT PLUS s. r. o., neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně v době zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 12 Cmo 293/2015-198, disponovala informacemi, na jejichž základě by byla schopna osvědčit nutnost zatímní úpravy poměrů a obavu z ohrožení budoucí exekuce.
54. Dospěl-li odvolací soud k závěru o nedůvodnosti nároku za zaplacení částky 2 884 624,10 Kč vzhledem k přetržení příčinné souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím, spočívajícím v tom, že nebyla podána žaloba na vydání bezdůvodného obohacení, je jeho právní posouzení věci minimálně neúplné a tudíž nesprávné, neboť dosavadní skutková zjištění neposkytují dostatečnou oporu pro závěr, že by touto cestou mohla žalobkyně získat exekuční titul dříve než původní žalobkyně pozbyla veškerý majetek, z něhož mohla být pohledávky žalobkyně z bezdůvodného obohacení za původní žalobkyní uspokojena.
55. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém byla žaloba zamítnuta ohledně náhrady škody ve výši 2 884 624,10 Kč s příslušenstvím, nesprávné a tato nesprávnost se projevuje rovněž v rozhodnutí soudu prvního stupně, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním rozsudek soudu prvního stupně ve výše uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání dílem pro nepřípustnost a dílem pro vady odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
56. V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu z titulu nezákonného rozhodnutí, přičemž ohledně možností žalobkyně dosáhnout primárně uspokojení své pohledávky z majetku původní žalobkyně vyjde z výše uvedených právních závěrů.
57. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu