30 Cdo 4822/2017-263
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci
žalobce L. M., zastoupeného Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně,
Veveří 365, proti žalovaným 1) obci Hevlín, se sídlem v Hevlíně 224,
identifikační číslo osoby 002 92 761, zastoupené JUDr. Janem Juračkou,
advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7, a 2) Creative Cardinal, s. r. o.,
se sídlem v Hevlíně č. p. 456, identifikační číslo osoby 015 20 652, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 278/2015, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. července
2017, č. j. 21 Co 148/2017-238, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. července 2017, č. j. 21 Co
148/2017-238, se v dovoláním napadené části výroku I., pokud jím byl potvrzen
výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. dubna 2017, č. j. 5 C
278/2015-212, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanou 1) mění takto:
II. Rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. dubna 2017, č. j. 5 C
278/2015-212, se ve výroku II. mění takto:
Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 16.456
Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Juračky,
advokáta se sídlem ve Znojmě, Tovární 881/7.
III. Dovolání žalobce proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
12. července 2017, č. j. 21 Co 148/2017-238, kterým bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou 1), se odmítá.
IV. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 4.776,64 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
Mgr. Michala Zahuty, advokáta se sídlem v Brně, Veveří 365.
Okresní soud ve Znojmě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. dubna 2017, č. j. 5 C 278/2015-212, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal
určení, že žalovaná 1) je vlastnicí označeného nemovitého majetku (výrok I.),
dále uložil žalobci povinnost, aby zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů
řízení částku 242.338,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího advokáta (výrok II.), a konečně uložil žalobci povinnost, aby zaplatil
žalované 2) na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok III.). Pokud jde o nákladový výrok II., soud prvního stupně v odůvodnění (písemného
vyhotovení) svého rozsudku (dále již „odůvodnění rozsudku“) mj. vyložil, že při
rozhodování o této náhradě z hlediska určení odměny advokáta vycházel jednak z
tarifní hodnoty, kterou představovala původní kupní cena nemovitosti ve výši
7.972.183,84 Kč ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátní tarifu a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále již
„advokátní tarif“ nebo vyhl. č. 177/1996 Sb.“), a po připuštění změny žaloby
(poznámka dovolacího soudu: žalobce se původně žalobou domáhal určení
neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými, přičemž poté, co byl podle
této kupní smlouvy povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve
prospěch žalované 2/, navrhl změnu žaloby, aby bylo určeno, že žalovaná 1/ je
vlastnicí označeného nemovitého majetku, který byl předmětem převodu podle
kupní smlouvy) vycházel z ceny nemovitostí určené označeným znaleckým posudkem
ve výši 7.400.000 Kč. K odvolání žalobce směřujícího pouze do nákladových výroků Krajský soud v Brně
(dále již „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených
výrocích II. (tj. náklady řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1/) a III. (tj. náklady řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2/) potvrdil (výrok
I.), uložil žalobci povinnost, aby zaplatil žalované 1) na náhradě nákladů
odvolacího řízení částku 5.941,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám jejího advokáta (výrok II.) a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2)
rozhodl, že žádný z těchto účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok III.). Pokud jde o výrok II. (tj. náklady prvoinstančního řízení ve vztahu mezi
žalobcem a žalovanou 1/), odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu
i Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) zaujímající právní
názor, že § 9 odst. 4 advokátního tarifu se uplatní pouze tehdy, nelze-li
předmět řízení penězi ocenit, nebo jen s nepoměrnými obtížemi. Pokud tedy jsou
v předmětné věci obsahem spisu listiny, ze kterých lze dovodit cenu
nemovitosti, ve vztahu k níž se žalobce domáhal určení vlastnictví žalované 1),
pak soud prvního stupně postupoval správně, vycházel-li ve věci určení odměny
za úkon právní služby z ceny nemovitosti ve smyslu § 8 odst. 1 advokátní tarifu
a odměnu určil podle jeho § 7, když postup podle § 9 odst. 4 písm. b) téhož
předpisu nebyl použitelný.
ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spatřující nesprávné právní posouzení věci
odvolacím soudem v otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení z hlediska
nesprávné aplikace § 8 odst. 1 advokátního tarifu namísto § 9 odst. 4 písm. c)
téhož právního předpisu, přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje
tím, že odvolací soud se v řešení této právní otázky odchýlil od (dovolatelem v
dovolání blíže označené) judikatury Ústavního soudu, případně pokud by Nejvyšší
soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
„příslušnou právní otázku považoval ve své rozhodovací praxi za vyřešenou, pak
žalobce uplatňuje také přípustnost dovolání z toho důvodu, že tato právní
otázka má být vyřešena jinak.“ Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel brojí
do všech nákladových výroků, jimiž bylo dovoláním napadeným rozhodnutím
odvolacího soudu rozhodnuto ve vztahu mezi dovolatelem a žalovanou 1), a to jak
v řízení před soudem prvního stupně (dotčená část potvrzujícího výroku I.
usnesení odvolacího soudu), tak i v řízení odvolacím (výrok II. usnesení
odvolacího soudu). Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesením změnil
v dovoláním napadeném rozsahu usnesení odvolacího soudu tak, aby byla
dovolateli uložena povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně částku 20.570 Kč, a dále aby bylo rozhodnuto, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná 1) v písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejího advokáta)
odmítla uplatněnou dovolací argumentaci dovolatele, když se zcela ztotožnila se
závěry vyjádřenými v rozhodnutí obou soudů. Kromě toho uvedla, že z podaného
dovolání nevyplývá, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, a že „dovolání je
podepsáno právním zástupcem žalobce a v podpisu dovolání není uvedeno, že tento
podpis činí právní zástupce žalobce v zastoupení žalobce.“ Žalovaná 1) navrhla,
aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl nebo je zamítl a přiznal žalované 1)
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Jak bude dále vyloženo, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř) dospěl
k závěru, že dovolání žalobce proti napadenému usnesení odvolacího soudu je ve
smyslu § 237 o. s. ř. přípustné i důvodné v části výroku I., pokud jím byl
potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1). Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017)
vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Předně dovolací soud uvádí, že nesdílí námitku žalované 1) obsaženou v jejím
vyjádření k dovolání, že z dovolání není zřejmé, v jakém rozsahu dovolatel
napadá rozhodnutí odvolacího soudu. Z obsahu dovolání - ve vztahu k té části
výroku I. usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi dovolatelem a
žalovanou 1) – vyplývá jak uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., tak i vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., byť zde
dovolatel odkazuje pouze na judikaturu Ústavního soudu. Jelikož však dovolatel
na podkladě uvedené judikatury Ústavního soudu (byť nikoliv nálezové) namítá
nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v jím řešené právní otázce
týkající se náhrady nákladů řízení, přičemž současně dává do úvahy, že by tato
otázka dovolacím soudem měla být posouzena jinak, lze při vší rezervovanosti k
formulaci takto vymezených předpokladů přípustnosti dovolání mít za to, že
dovolání obstojí i z pohledu náležitostí podle § 237 o. s. ř. Naopak o zcela jinou situaci se jedná v případě dovoláním napadeného výroku II. usnesení odvolacího soudu (náklady odvolacího řízení ve vztahu mezi dovolatelem
a žalovanou 1/). Oproti názoru žalované 1) dovolací soud má za to, že i proti
tomuto výroku II. usnesení odvolacího soudu podal dovolatel dovolání (z čehož
lze usuzovat s ohledem na formulaci jeho dovolacího návrhu – viz arg.:
„navrhuje žalobce Nejvyššímu soudu...aby...usnesení změnil tak...aby žádný z
účastníků neměl právo na náhradu nákladů odvolacího řízení...“), leč v dovolání
vůbec nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.,
které výhradně soustředil k odvolacím soudem řešené právní otázce náhrady
nákladů řízení před soudem prvního stupně; tato okolnost však – s ohledem na
nepřípustnost dovolání (k tomu viz odůvodnění níže) – je ovšem bezvýznamná. Nedůvodná je také námitka žalované 1) v tom směru, že „v podpisu dovolání není
uvedeno, že tento podpis činí právní zástupce žalobce v zastoupení žalobce“,
když okolnost, že advokát žalobce tak činí právě a jen v zastoupení (svého
klienta) žalobce vyplývá již z rubriky dovolání (viz arg.: „žalobce: L. M....zastoupen: Mgr. Michalem Zahutou....Dovolání žalobce...“). Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila na závěru (srov. zejména
rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č.
73/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že při rozhodování o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem
Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod č. 116/2013 Sb. (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), se odměna za zastupování advokátem určí
podle ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o
mimosmluvní odměně. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o
nákladech řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013,
sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 80/2013). Lze přisvědčit právnímu názoru odvolacího soudu i soudu prvního stupně, že
(také) Nejvyšší soud při rozhodování o náhradě nákladů (dovolacího) řízení
vychází z ustáleného právního závěru, že lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit
v penězích, je zapotřebí výši mimosmluvní odměny podle vyhl. č. 177/1996 Sb., v
rozhodném znění, stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně určovací
žalobou dotčené nemovitosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2453/2013, ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2914/2013, ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 449/2014, ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1302/2015, ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo
1021/2015, nebo ze dne 7. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1289/2016). Současně však Nejvyšší soud judikoval, že pro stanovení výše odměny za
zastupování advokátem ve věcech o určení vlastnického práva k nemovitosti za
situace, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně nemovitosti (hodnotu
věci lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi), je vyloučeno užití obecného
ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba
aplikovat ustanovení speciální [s účinností od 1. ledna 2013 – po novele
advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012 Sb. – včleněné pod ustanovení § 9
odst. 4 písm. b) advokátního tarifu podle něhož činí tarifní hodnota 50.000 Kč;
k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo ze dne 20. července 2016, sp. zn. 28 Cdo 4947/2015]. Tento v judikatuře dovolacího soudu ustálený právní názor neshledává (z pohledu
ústavně právní optiky) vadným ani Ústavní soud ve svém aktuálním usnesení ze
dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS 269/16, v němž mj. vyložil, že „Jestliže v
poměrech souzené věci nebylo možno bez obtíží zjistit hodnotu předmětného
pozemku, byl soud povinen vyjít z tarifní hodnoty uvedené v § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu.“
Pro úplnost sluší se dodat, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí (jako svého
druhu obiter dictum) klade též (do budoucna) významnou otázku: „Nebylo by
vhodnější vždy aplikovat ustanovení § 9 odst. 4 písm.
b) advokátního tarifu?“ a
dodává, že „Přítomnost či absence takového údaje je totiž skutečností značně
nahodilou. Nevypovídá vůbec nic o náročnosti soudního sporu či o náročnosti
poskytované služby. Výše odměny advokáta se však v závislosti na této nahodilé
skutečnosti může lišit v řádech. Před zahájením soudního sporu by přitom měl
mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si
představu o možných nákladech řízení, a to opět alespoň v již zmíněných řádech,
Tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc
korun. V této věci se však Ústavní soud nemusel těmito úvahami zabývat a je
nepochybně vhodnější, aby se jimi zabýval Nejvyšší soud.“
Nejvyšší soud však za stávajícího právního stavu nenalézá dostatečné právní
argumenty k přijetí kategorického závěru, že ve všech sporech, respektive ve
věcech, jde-li o (mj.) právní vztah k nemovité věci, je nezbytné aplikovat § 9
odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tedy je nezbytné vždy vycházet z fixní
tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč. Nejvyšší soud jednak odkazuje na své závěry
a právní argumentaci, kterou již vyjádřil ve svých předchozích (shora
označených) rozhodnutích, v nichž byla řešena i nejednotná rozhodovací praxe na
půdě Ústavního soudu, to vše v situaci, kdy „nálezová“ judikatura k předmětné
materii absentuje, a proto se ani neuplatní režim ve smyslu čl. 89 odst. 2
Ústavy České republiky. Ostatně sám Ústavní soud ani v posledně zreferovaném
rozhodnutí nenaznal, že by uvedená právní materie měla dosahovat ústavně právní
kolize, jež by Ústavní soud nutila odpovídajícím způsobem zakročit ve formě
vydaného nálezu, v němž by případně přijal právní názor o nezbytnosti aplikovat
v uvedených věcech vždy § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, a takto
vydaným nálezem by napříště obecné soudy zavázal k výlučné aplikaci tohoto
pravidla chování ve skutkově obdobných případech. Dále je třeba konstatovat, že přijetí právního názoru o výlučné
aplikovatelnosti § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu by ostatně ani
neodpovídalo smyslu a účelu přijetí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb., která s účinností od 1. ledna 2013 novelizovala v předmětném
rozsahu i § 9 advokátního tarifu. V důvodové zprávě k označené novele
advokátního tarifu se mj. uvádí, že: „Odměna advokáta je vždy bezprostředně
spojena s odpovědností advokáta za škodu; čím vyšší odpovědnost (resp. čím
větší škodu může advokát svým pochybením způsobit), tím vyšší by měla být
odměna, aby advokátovi dostatečným způsobem saturovala podstoupené riziko a
motivovala jej k podání bezchybných služeb na nejvyšší úrovni. Při stanovení
mimosmluvní odměny je tedy vždy potřeba přihlížet nejenom k hospodářským zájmům
klientů, popř.
k možnostem veřejných rozpočtů, ale rovněž k oprávněným zájmům
advokátů a riziku, které při výkonu své profese v dané věci podstupují.“ Při
vědomí do té doby soustředěné judikatury vztahující se k nyní sledované právní
otázce přesto Ministerstvo spravedlnosti nepřistoupilo k novelizaci advokátního
tarifu potud, že by napříště vyhláškou stanovilo, že ve věcech týkajících se
právního vztahu k nemovitosti budou soudy při rozhodování o odměně advokáta
vycházet pouze z fixní tarifní hodnoty ve smyslu § 9 odst. 4 písm. b)
advokátního tarifu. O zcela jinou otázku v duchu posledně zreferovaného usnesení Ústavního soudu
jde, pakliže by měla v jakékoliv fázi soudního řízení pro účastníky plynout
nejistota o tom, zda rozhodující soud – s přihlédnutím k obsahu spisu –
vychází, respektive při rozhodování o náhradě nákladů řízení bude vycházet
(podle jeho závěru) z ověřitelného údaje o ceně sporného nemovitého majetku,
dotčeného předmětnou určovací žalobou, či nikoliv. S přihlédnutím k čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod garantujícímu
účastníkům řízení právo na spravedlivý proces, je podle Nejvyššího soudu
žádoucí, aby rozhodující soud účastníkům řízení pro případ, že z obsahu spisu
vyplývá informace o hodnotě nemovité věci, která je předmětem soudního sporu o
určení právního vztahu k ní, takovou informaci zprostředkoval, respektive aby
procesně odpovídajícím způsobem signalizoval účastníkům tuto právně významnou
okolnost, a odstranil tak případné pochybnosti ohledně očekávaného rozhodnutí o
náhradě nákladů řízení, tj. zda v daném sporu bude při rozhodování o náhradě
nákladů řízení vycházet z fixní tarifní hodnoty ve výši 50.000 Kč podle § 9
odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, anebo z předmětné hodnoty (z ověřitelného
údaje o ceně) nemovité věci. Lze uzavřít, že v případě jakýchkoliv pochybností vztahujících se k hodnotě
nemovitosti (a to např. i s o hledem na logicky vadné, nesrozumitelné, neurčité
či jinak defektní závěry znalce obsažené ve zpracovaném posudku o obvyklé ceně
posuzované nemovitosti) budou zpravidla (nedojde-li k odstranění těchto
pochybností) naplněny podmínky pro aplikaci § 9 odst. 4 písm. b) advokátního
tarifu. Jakkoliv Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z
nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, což se týká i skutkových
okolností, jež byly zásadně významné pro rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě
nákladů řízení, uvedené se neuplatní v případě skutkových defektů plynoucích
přímo z odůvodnění soudního rozhodnutí. Konkrétně Nejvyšší soud např. v
rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn.
30 Cdo 3025/2009, vyložil a
odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné
části (rozuměno v odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí) chybí,
anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi
jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro
rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém
stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková
právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního
závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního
posouzení věci. K tomu lze dodat, že v takovém případě - je-li uplatněn
způsobilý dovolací důvod (tj. ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.) a jsou zákonu
odpovídajícím způsobem též vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 237 o. s. ř. – je třeba takto podané dovolání považovat za přípustné. Tak je
tomu (vztaženo na rozhodování o náhradě nákladů řízení) i v tomto posuzovaném
případě. Jelikož v odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu je zmínka toliko na „listiny, ze kterých lze dovodit cenu
nemovitostí“, nezbývá, než zaměřit pozornost na odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně, z jehož skutkových zjištění odvolací soud při rozhodování o
náhradě nákladů řízení vycházel. Soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení, z hlediska určení
odměny advokáta ve sporu plně úspěšné žalované 1) podle § 8 odst. 1 advokátního
tarifu, vycházel dílem (před soudem připuštěnou změnou žaloby na určení
vlastnictví k označenému nemovitému majetku, tj. při žalobním návrhu na určení
neplatnosti předmětné kupní smlouvy) „z původní kupní ceny nemovitosti ve výši
7.972.183,94 Kč“, a dále dílem (po připuštění změny žaloby na určení
předmětného vlastnictví) z ceny nemovitosti, která „byla určena znaleckým
posudkem Ing. Jiřího Mastného ze dne 7. 4. 2016 ve výši 7.400.000 Kč.“
Poněvadž Nejvyšší soud již dříve vyložil, že pouze cena obvyklá jako jediná
může být právně relevantním podkladem pro závěr o hodnotě (nemovité) věci ve
smyslu rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 8 odst. 1 advokátního
tarifu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, sp. zn. 28 Cdo 1927/2015, ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, ze dne
8. září 2015, sp. zn. 22 Cdo 22 Cdo 1176/2015, ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 22 Cdo 3082/2016, nebo ze dne 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 76/2017),
přičemž kupní cena (bez dalšího) ještě nevypovídá o obvyklé ceně převáděné
nemovitého majetku (kupní smlouva totiž může vyjadřovat i tzv. cenu zvláštní
obliby, která se tak může značně odchylovat od obvyklé ceny nemovitosti,
případně kupní cena může zohledňovat i jiné aspekty spoluurčují její výši, a
může tak být oproti ceně obvyklé nižší anebo naopak vyšší), je nasnadě, že
vycházel-li v daném případě odvolací soud z nesprávně učiněného skutkového
zjištění soudu prvního stupně o zjištěné obvyklé ceně předmětných nemovitostí,
nemůže v tomto směru jeho rozhodnutí obstát.
Pochybnosti o obvyklé ceně předmětné nemovitosti (pozemku, jehož součástí je
označená stavba) panují i přes učiněné zjištění soudem prvního stupně uvedené v
odůvodnění jeho rozsudku (z nějž vycházel při rozhodování také odvolací soud),
že obvyklá cena činí 7.400.000 Kč a vyplývá ze znaleckého posudku, který dne 7. dubna 2016 vypracoval Ing. Jiří Mastný. Předně procesní spis obsahuje znalecký posudek č. 5351-56/13 zpracovaný dne 24. dubna 2009 Bc. Ing. Zdeňkou Procházkovou (č. l. 41-61), která zjistila
administrativní (tzv. „vyhláškovou“) cenu pozemku ke dni 13. června 2013 „před
navrhovanou rekonstrukcí“ ve výši 4.500.090 Kč. Dále soudní spis obsahuje již zmíněný posudek č. 4080-10/2016 zpracovaný Ing. Jiří Mastným (č. l. 153-171) dne 7. dubna 2016 o ceně předmětné nemovitosti. Úkolem znalce bylo „stanovení administrativní i obvyklé ceny nemovitostí, a to
ke dni podání tohoto znaleckého posudku.“ Účelem tohoto posudku bylo „stanovení
administrativní ceny nemovitostí pro uskutečnění případného Úplatného převodu.“
Znalec dospěl k závěru, že administrativní cena pozemku činí 5.720.500,- Kč,
přičemž na str. 19 posudku dospívá dále k závěru, že obvyklá cena uvedeného
pozemku činí zhruba 7.400.000 Kč, kdy tomuto odbornému závěru předcházejí pouhé
dva odstavce dílčích zjištění z hlediska uplatněného způsobu ocenění, které pro
plytkost dílčích skutkových závěrů lze jen stěží považovat za dostačující a
následně přijatému odbornému závěru za přesvědčivý podkladový materiál. Znalec
v posudku totiž konstatoval, že srovnávací metodu nebylo možné uplatnit, že
výnosová metoda byla částečně použita v administrativním ocenění, přičemž
finální závěr vedoucí k závěru o obvyklé ceně znalec odůvodnil následovně:
„Náš konkrétní případ byl konzultován s několika spolupracujícími znalci a s
několika realitními kancelářemi. Po provedeném šetření je možno prohlásit, že v
současnosti platné nájemné je na velmi nízké úrovni. Je zřejmé, že se jedná o
dosažitelné nájemné, které by mohlo činit cca 50.000 - 80.000 Kč/měs. Dosažitelná kupní cena při případném prodeji za běžných podmínek by se pak
pohybovala minimálně v intervalu od ceny administrativní do cca 9.000.000 Kč. Oceňované nemovitosti považuji za průměrné. Z toho uvažuji s obvyklou cenou cca
v polovině citovaného rozpětí. Vzhledem k výše uvedenému jsem názoru, že
obvyklá cena pozemku se všemi součástmi a zákonným příslušenstvím, především
pak s budovou, na KÚ a v obci H., okres Z. by k dnešnímu dni činila cca
7.400.000 Kč.“
Dovolací soud připomíná, že dovolatel již dne 30. září 2015 podal u soudu
prvního stupně žalobu, jíž se původně domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy
ohledně převodu předmětného pozemku, která byla uzavřena mezi žalovanou 1)
(prodávající) a žalovanou 2) (kupující) dne 27. května 2015. Součástí procesního spisu soudu prvního stupně je též znalecký posudek č. 4077-7/2016 zpracovaný rovněž Ing. Jiřím Mastným dne 9. března 2016 (č. l.
172-185), jehož účelem bylo „stanovení administrativní ceny nemovitostí pro
potřeby objednatele“ (žalované 1/), a to „podle cenového předpisu, který byl v
platnosti k datu vzniku právních účinků smlouvy o bezúplatném převodu
V-3355/2009-713 do katastru nemovitostí, tedy k datu 1. 7. 2009.“ Znalec dospěl
k závěru, že výsledná administrativní cena oceňovaného ke dni 1. července 2009
činí 2.594.240 Kč. Do tohoto skutkového koloritu plynoucího z předmětného procesního spisu lze
zařadit ještě „Dodatek č. 2 ke kupní smlouvě uzavřené dne 27. 7. 2015“ ze dne
7. června 2016 (č. l. 144-148, uzavřený mezi žalovanými, jehož „Účelem...je za
podmínek uvedených v tomto Dodatku č. 2 a v Kupní smlouvě dosáhnout převodu
vlastnického práva k Nemovitosti z Prodávajícího na Kupujícího, zejména potom
upravit finální výši kupní ceny, jakož i její jednotlivé složky, to vše s
ohledem na již uzavřenou Kupní smlouvu a Dodatek č. 1...“ (str. 2 bod A). Dále
se v tomto dodatku (v rámci bodu 3.1.) uvádí, že „Celková kupní cena za převod
Nemovitosti byla sjednána ve výši =28.705.710,94 Kč...Celková kupní cena je
tvořena součtem a) Kupní ceny za převod nemovitosti dle čl. 3.1., písm. (a)
Dodatku č. 2, (b) Odvod do státního rozpočtu dle čl. 3.1, písm. b) Dodatku č. 2
a (c) Technickým zhodnocením nemovitosti včetně daně z přidané hodnoty v
zákonné výši dle čl. 3.1, písm. c) Dodatku č. 2...“
Z výše zreferované výseče procesního spisu, kdy předmětnými listinami bylo
provedeno dokazování, tak dovolatel (jeho advokát) stěží mohl (objektivně)
předpokládat, že soud prvního stupně může vycházet ze závěru, že spis obsahuje
vskutku spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně předmětné obecní nemovitosti a že
při vedení sporu tak spoléhal (což ostatně vyplynulo i z konstrukce jím
podaného odvolání), že při rozhodování o náhradě nákladů řízení přichází v
úvahu při určení odměny advokáta toliko tarifní hodnota 50.000 Kč ve smyslu § 9
odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. V této souvislosti dovolací soud považuje za vhodné ještě jednou připomenout,
že Ústavní soud ve svém aktuálním usnesení ze dne 17. října 2017, sp. zn. I. ÚS
269/16 (byť coby právní názor vyjádřený nad rozsah svého odůvodnění), vyložil,
že „Před zahájením soudního sporu by přitom měl mít účastník (alespoň za pomoci
svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech
řízení...Tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve
stovkách tisíc korun.“
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud své rozhodnutí v nyní dovoláním dotčeném
rozsahu založil na nesprávném skutkovém zjištění, které též nesprávně právně
posoudil z hlediska odvolacího přezkumu dotčeného výroku o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1). Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný
úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo
bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že povinnost k náhradě nákladů řízení ve
vztahu mezi účastníky je ve sporném řízení založena na principu odpovědnosti za
výsledek, kterým je úspěch (neúspěch) účastníka ve věci. Právo na náhradu
nákladů řízení má účastník, který měl ve věci plný úspěch, a odpovídající
povinnost k zaplacení této náhrady zatěžuje účastníka, který ve věci úspěch
neměl. Úspěšný účastník ovšem nemá právo na náhradu jakýchkoliv nákladů, které
mu v řízení vznikly, nýbrž jen těch, které byly potřebné k účelnému uplatňování
nebo bránění práva. V řízení před soudem prvního stupně byla žalovaná 1) procesně úspěšná, jelikož
žaloba o určení vlastnického práva byla zamítnuta, takže jí vzniklo podle § 142
o. s. ř. právo na plnou náhradu v řízení účelně vynaložených nákladů. Soud prvního stupně, s jehož závěrem se ztotožnil i odvolací soud, považoval za
účelně vynaložené náklady spojené s realizací pěti úkonů právní služby
advokátem žalované 1). Mělo se jednat o tyto úkony právní služby: 1. převzetí a
příprava zastoupení, 2. sepis vyjádření k žalobě ze dne 30. listopadu 2015, 3. sepis dalšího vyjádření k žalobě ze dne 8. prosince 2016 „po uzavření dodatku
kupní smlouvy č. 2 dne 7. 6. 2016 a vkladu vlastnického práva k předmětné
nemovitosti do katastru nemovitostí“, 4. účast na jednání před soudem prvního
stupně dne 7. února 2017, a 5. účast na jednání před týmž soudem dne 4. dubna
2017. Dovolací soud ovšem shledává za účelně vynaložené výdaje v řízení před soudem
prvního stupně z hlediska odměny advokáta shora uvedené úkony právní služby
advokáta žalované 1), avšak vyjma úkonu právní služby pod č. 3, kdy v tomto
vyjádření žalovaná 1) prostřednictvím svého advokáta pouze zmiňuje uzavření
dodatku k předmětné kupní smlouvě, poukazuje na okolnost, že v mezidobí došlo
ke vkladu vlastnického práva podle této smlouvy ve prospěch žalované 2), a
předkládá předmětné znalecké posudky, které se mají vztahovat k hodnotě žalobou
dotčeného nemovitého majetku. Toto v pořadí druhé písemné vyjádření k žalobě,
které ve skutečnosti pouze osvětluje v mezidobí nastanuvší okolnosti týkající
se předmětného obecního pozemku, což bylo také procesně reflektováno v rámci
nařízeného soudního jednání u soudu prvního stupně, nelze podle přesvědčení
dovolacího soudu považovat za účelně vynaložený výdaj ze strany žalované 1). Správně tedy žalované 1) náleží náklady řízení před soudem prvního stupně ve
výši 16.456 Kč, které se sestávající z odměny jejího advokáta za 4 úkony právní
služby po 3.100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) (tj. vycházeje z fixní tarifní
hodnoty ve výši 50.000 Kč), § 7 bodu č. 5, § 11 odst. 1 písm. a), d) a g)
advokátního tarifu, 4 paušálů hotových výdajů téhož advokáta po 300 Kč podle §
13 odst. 3 téhož předpisu (tj. 4 x 3.100 Kč + 4 x 300 Kč = 13.600 Kč), to vše s
připočtením 21 % daně z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. ve výši 2.856,- Kč. Celkem tedy náklady řízení před soudem prvního stupně,
které náleží žalované 1), činí nikoliv 242.338,80 Kč, nýbrž pouze částku 16.456
Kč.
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nesprávně, přičemž dosavadní
výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout v dovolacím
řízení, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v části výroku I. podle § 243d
písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak se podává z výrokové znělky I. tohoto
usnesení. Žalobce je tedy povinen náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v
celkové výši 16.546 Kč zaplatit žalovanému 1) k rukám jeho advokáta, který
žalovaného 1) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 3 dnů
od právní moci tohoto usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobce proti výroku II. usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů
odvolacího řízení neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř., když veškerá dovolací argumentace žalobce se soustředí
na prvostupňové náklady řízení (dovolatel podaným dovoláním brojí a argumentuje
proti té části výroku I. usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem
a žalovanou 1/). I kdyby však v tomto směru dovolání zákonem požadované údaje
obsahovalo, nemohl by to nic změnit na jeho nepřípustnosti. Bylo již shora uvedeno, že podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti
akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení
končí, včetně výroků o nákladech řízení. I pro akcesorické výroky ovšem platí
omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle
něhož dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž
dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní
vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění
přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení
přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z
pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým
výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové
„věci“ týkalo [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013,
sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek)]. Jelikož dovoláním napadeným výrokem II. usnesení odvolacího soudu bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 5.941,10 Kč, které nepřevyšuje (pro
přípustnost dovolání) limit 50.000 Kč, dovolacímu soudu nezbylo, než výrokem
II. tohoto usnesení v uvedeném rozsahu dovolání žalobce podle § 238 odst. 1
písm. c) o. s. ř. odmítnout. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 2
o. s. ř., neboť dovolatel měl v dovolacím řízení procesní úspěch v rozsahu 80,4
%.
Je tomu tak z toho důvodu, že součet peněžitých plnění vyplývajících z
dovoláním napadených nákladových výroků (ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou
1/) činil celkem [náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 242.338,80
Kč – 20.570 Kč (z petitu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí do části
potvrzujícího výroku I. usnesení odvolacího soudu v rozsahu 221.768,80 Kč, což
je relevantní z hlediska následného poměřování úspěchu dovolatele v tomto
dovolacím řízení; dovolací soud však přezkoumává v celém rozsahu správnost
dotčeného nákladového výroku) + náklady odvolacího řízení ve výši 5.941,10 Kč)]
227.709,90 Kč, přičemž tímto zčásti měnícím a zčásti odmítacím usnesením
dovolacího soudu, s přihlédnutím k podanému dovolání (viz shora), nastala
procesní situace, kdy dovolatel je povinen zaplatit žalované náklady řízení v
celkové výši (náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 16.456 Kč +
náklady odvolacího řízení ve výši 5.941,10 Kč) 22.397,10 Kč. S přihlédnutím k těmto částkám (227.709,90 Kč ku 22.397,10 Kč) byl tedy
dovolatel z hlediska rozhodování o náhradě nákladů v dovolacím řízení procesně
úspěšný v rozsahu 90,2 %, zatímco žalovaná 1) byla v dovolacím řízení procesně
úspěšná pouze v rozsahu 9,8 %. Dovolateli tak vzniklo vůči žalované 1) právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení v rozsahu (90,2 % - 9,8 %) 80,4 %. Náklady dovolatele v dovolacím řízení sestávají z odměny advokáta za 1 úkon
právní služby (podané dovolání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. k/ advokátního
tarifu). Dovolání směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, které nebylo rozhodnutím
„ve věci samé“, takže advokátu dovolatele přísluší za tento úkon právní služby
mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 2 písm. c/ a odst. 3
advokátního tarifu (srov. obdobně např. již důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 34/2001, uveřejněného pod číslem 71/2001
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále zredukovaná – s ohledem na
rozsah jeho procesního úspěchu v dovolacím řízení – na 82 % z této odměny. Tarifní hodnotu, z níž se vypočítává mimosmluvní odměna za úkon právní služby v
dovolacím řízení, tvoří částka 227.709,90 Kč, z níž mimosmluvní odměna činí
9.220 Kč (§ 7 bod. 5 advokátního tarifu) a polovina mimosmluvní odměny pak
4.610 Kč. S náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 1
úkon právní služby ve výši 300 Kč a náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve
výši 1.031,10 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 5.941,10 Kč. Protože však dovolatel byl – jak již uvedeno shora – v dovolacím řízení úspěšný
v rozsahu 80,4 %, pak má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
(80,4 % z částky 5.941,10 Kč) 4.776,64 Kč. Žalovaná 1) je tedy povinna náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši
4.776,64 Kč zaplatit dovolateli k rukám advokáta, který dovolatele v tomto
řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.), a to do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.