28 Cdo 1302/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci
žalobce: město Loket, IČO: 002 59 489, se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka 1,
zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech,
Vítězná 795/10, proti žalovanému: Lesy České republiky, s. p., IČO: 421 96 451,
se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o určení vlastnického práva k
nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 291/2012, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2015,
č. j. 12 Co 6/2015-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni změnil v odvoláním
napadeném nákladovém výroku II rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 20.
listopadu 2014, č. j. 10 C 291/2012-33, tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku
20.513,- Kč (výrok I); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší
soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu
(o. s. ř.), neboť dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí
napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není
přípustné (k předpokladům přípustnosti dovolání srov. § 237 o. s. ř., za
situace, kdy dovoláním napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí
vyjmenovaným v § 238a o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejm. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května
2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení
vyhlášky č. 484/2000 Sb. plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (uveřejněným pod č. 116/2013 Sb.) odměna za
zastupování advokátem určí podle ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, o mimosmluvní odměně.
K otázce stanovení výše odměny za zastupování advokátem, ve věcech o určení
vlastnického práva k nemovitosti, kdy chybí spolehlivý (ověřitelný) údaj o ceně
nemovitosti, tedy v situaci, kdy hodnotu věci lze zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi, lze odkázat např. již na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, dle jehož závěrů je pro stanovení
odměny advokáta vyloučeno užití obecného ustanovení o tarifní hodnotě (§ 8
odst. 1 advokátního tarifu) a je třeba aplikovat ustanovení speciální [s
účinností od 1. 1. 2013 – po novele advokátního tarifu vyhláškou č. 484/2012
Sb. – včleněné pod ustanovení § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, dle
něhož činí tarifní hodnota 50 000 Kč]. Uvedený závěr Nejvyšší soud akceptoval v
řadě svých dalších rozhodnutí, a to nejenom při rozhodování o náhradě nákladů
dovolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 872/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května
2015, sp. zn. 30 Cdo 160/2015), ale též v rámci dovolacího přezkumu nákladových
rozhodnutí soudů nižších stupňů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
10. září 2014, sp. zn. 22 Cdo 3003/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014). Uvedené závěry přitom nekolidují ani
s rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. března
2014, sp. zn. I. ÚS 83/14, dostupné na webových stránkách Ústavního soudu
www.nalus.usoud.cz).
Skutečnost, že jde v posuzovaném případě o situaci, kdy lze hodnotu
nemovitostí zjistit jen s nepoměrnými obtížemi ve smyslu § 9 odst. 1
advokátního tarifu, vyplývá ostatně již ze znaleckých posudků předložených
samotným žalobcem, které nestanovují cenu pozemků v místě a čase obvyklou (tedy
tzv. cenu tržní) a nevyjadřují tedy reálnou hodnotu nemovitostí, nýbrž pracují
s tzv. cenou zjištěnou (podle cenového předpisu), a proto nelze pro určení
tarifní hodnoty aplikovat § 8 odst. 1 advokátního tarifu, nýbrž je nutné
vycházet z fixní tarifní hodnoty. Zmíněný znalecký posudek ostatně byl opatřen
žalobcem toliko pro potřeby stanovení tarifní hodnoty odměny advokáta, aniž byl
potřebný pro rozhodnutí ve věci samé; při řešení samotného sporu hodnota
nemovitostí nehrála roli. Z podaných důvodů také nelze na daný případ vztáhnout
žalobcem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. června 2008, sp. zn. 33 Odo 670/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
června 2013, sp. zn. 33 Cdo 4265/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
března 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001), jež byla vydána ve sporech o peněžité
plnění– zaplacení odměny za právní službu vykonanou advokátem, týkající se
penězi bez obtíží ocenitelné věci (kdy stanovení její hodnoty bylo i předmětem
posouzení soudu ve věci samé).
Z uvedeného současně vyplývá i ten závěr, že hotové výdaje žalobce vynaložené
na opatření posudku o určení „úřední“ (zjištěné) ceny lesních pozemků
nevyhovují kritériu účelnosti takto vzniklých nákladů (§ 142 odst. 1 o. s. ř.),
jestliže daného posudku nebylo třeba pro posouzení věci samé (ovšem ani určení
výše odměny advokáta coby složky nákladů řízení, stanoví-li se posudkem právě
cena „úřední“); za účelně vynaložené náklady ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.
lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně
vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u
soudu.
K otázce, zda mezi náklady řízení, jež byly žalobcem účelně vynaloženy k
uplatňování práva u soudu, patří i náklady na opatření geometrických plánů,
sluší se pak připomenout, že do nákladů řízení, ať už uvedených v § 137 nebo
zde nevyjmenovaných, patří pouze takové náklady, které byly účastníkem placeny
v bezprostřední spojitosti se soudním řízením (k tomu srov. např. již rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. prosince 1983, sp. zn. 3 Cz 69/83, uveřejněný
pod č. 14/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např.
usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 1655/2014). Náklady na
pořízení geometrických plánů vynaložil žalobce nikoliv až v souvislosti s tímto
řízením, nýbrž již v rámci plnění povinností za účelem dosažení knihovního
pořádku, jež obcím (v době pořízení geometrických plánů) ukládalo ustanovením §
8 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 28. 6. 2012), tedy bez zřetele na
následně vzniklý spor účastníků, a při pořizování tohoto posudku žalobce nemohl
vrácení tohoto výdaje, coby nákladu řízení, očekávat. Řešení této otázky
odvolacím soudem je pak v souladu i se závěry, které k témuž problému zaujal i
Ústavní soud v usnesení ze dne 18. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 3696/14.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, které proto Nejvyšší soud,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl (§ 243c
odst. 1 věty první o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení nemusí být odůvodněno (srov. § 243f odst. 2 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2015
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu