30 Cdo 529/2025-190
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně L. C., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 200/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 53 Co 137/2024-101, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 19. 9. 2024, č. j. 53 Co 137/2024-108, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 53 Co 137/2024-101, se ve výroku I, ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím a v části, jíž byl potvrzen nákladový výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2024, č. j. 46 C 200/2023-76, a dále ve výroku II, o nákladech odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala toho, aby žalovaná poskytla zaplacením částky 153 000 Kč s příslušenstvím zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí byla způsobena průtahy v kompenzačním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 103/2018 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 3. 2024, č. j. 46 C 200/2023-76, zamítl žalobu o zaplacení částky 153 000 Kč s příslušenstvím spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč od 21. 6. 2023 do 20. 9. 2023 a z částky 153 000 Kč od 21. 9. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok II).
3. Na základě před ním provedeného dokazování učinil soud prvního stupně následující skutková zjištění. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 21. 12. 2018, kdy žalobkyně podala u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobu proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného před Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 137/2010. Dne 31. 5. 2023 bylo (v pořadí druhé) dovolání Nejvyšším soudem odmítnuto a nabylo právní moci dne 8.
6. 2023. Z ústavní stížnosti žalobkyně ze dne 9. 6. 2023 a jejích doplnění ze dne 18. 10. 2023 a 20. 7. 2023 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně po pravomocném skončení dovolacího řízení v posuzovaném řízení podala také ústavní stížnost, o níž nebylo v době rozhodování soudu prvního stupně, v nyní projednávané věci, ještě rozhodnuto. Posuzované řízení bylo složitější po procesní stránce, žalobkyně uhradila soudní poplatek až na výzvu soudu, vždy uplatňovala blanketní opravné prostředky, odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně dvakrát doplňovala, totéž platí pro podání v pořadí prvého dovolání, které bylo následující den opětovně doplněno, na výzvu k úhradě soudního poplatku z dovolání žalovaná reagovala žádostí o osvobození od soudního poplatku, kterou však k výzvě soudu nedoplnila a bylo rozhodnuto o jeho nepřiznání.
Žalobkyně i na uvedené rozhodnutí reagovala blanketním odvoláním, které ani přes výzvu soudu nedoplnila, po předložení věci odvolacímu soudu tak bylo napadené usnesení potvrzeno. Jen tato obstrukční žádost prodloužila řízení o 4 měsíce. Následně došlo k zastavení dovolacího řízení, proti kterému se žalobkyně odvolala taktéž banketním způsobem, a věc byla předložena odvolacímu soudu, který soudu prvního stupně uložil, aby žalobkyni opětovně vyzval k úhradě soudního poplatku. Na tuto výzvu již byl soudní poplatek zaplacen K tomuto došlo na počátku roku 2020, kdy se měnil právní názor soudů na otázku opětovného vyzývání k úhradě soudního poplatku.
Následně žalobkyně opětovně doplnila své dovolání. Po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem (na základě prvního dovolání sporujícího řešení procesní otázky) a vrácení věci Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení žalobkyně opětovně doplnila argumentaci k původně podanému odvolání ve věci samé, a to dva dny před jednáním odvolacího soudu. Po rozeslání v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu, žalobkyně podala prostřednictvím svého zástupce dovolání, tentýž den samostatným podáním zaslala v pořadí první rozsudek Nejvyššího soudu, dále podala samostatným podáním opět tentýž rozsudek Nejvyššího soudu, další datovou zprávou zaslala znovu dovolání, opětovně samostatnou datovou zprávou rozhodnutí odvolacího soudu.
Tentýž den připojila datovou zprávu, znovu podala dovolání a v další datové zprávě rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Spor byl řešen na všech třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem.
Odvolací soud rozhodoval ve věci samé dvakrát, o odvoláních proti procesním usnesením také dvakrát, Nejvyšší soud rozhodoval ve věci samé dvakrát a věcí se zabýval též Ústavní soud. Žalobkyně se na délce řízení podílela značnou nekoncentrovaností svých podání, která byla opakovaně doplňována (často i obratem tentýž den, či o den později), čímž bylo řízení značně znepřehledňováno, vždy uplatňovala blanketní opravné prostředky, soudní poplatek uhradila až na výzvu soudu, její obstrukční žádost o osvobození od soudních poplatků v souvislosti s podáním prvého dovolání prodloužila řízení o 4 měsíce, když o osvobození požádala až po výzvě k zaplacení soudního poplatku, svou žádost nedoplnila a po rozhodnutí o nepřiznání osvobození soudní poplatek uhradila až na opětovnou výzvu k úhradě.
Posuzované řízení mělo pro žalobkyni standardní význam, neboť se jednalo o běžné občanskoprávní řízení. Soud prvního stupně, který považoval posuzované řízení za nepřiměřeně dlouhé, při zvažování výše odpovídající satisfakce dospěl k základní částce 62 500 Kč za řízení, trvající od okamžiku podání žaloby do doručení usnesení Ústavního soudu pět let a dva měsíce (za první dva roky celkem 15 000 Kč, za každý další rok 15 000 Kč). Tuto základní částku dále modifikoval, když ji snížil za procesně právní složitost o 15 % a za stupně soudní soustavy o 40 %, a současně navýšil za podíl soudu na nepřiměřené délce řízení o 30 %.
Takto dospěl k částce 46 875 Kč. Požadavek žalobkyně na zvýšení částky zadostiučinění, s ohledem na hospodářský a společenský vývoj za poslední roky, však odmítl s poukazem na četnou judikaturu Nejvyššího soudu. Neztotožnil se ani s názorem žalobkyně na dvouměsíční lhůtu pro vyřízení žádosti o odškodnění, když dle zákona tato lhůta činí 6 měsíců a teprve poté nastává případné prodlení státu. Žalobu nakonec zamítl, neboť žalobkyni již před podáním žaloby byla žalovanou uhrazena dobrovolně částka 47 000 Kč.
potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud v zásadě vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Nepřisvědčil výhradě o vadě řízení před soudem prvního stupně záležející v tom, že před vyhlášením rozsudku byla spolu se soudkyní soudu prvního stupně v jednací síni přítomna (bez účastníků či jejich zástupců) další osoba, takový postup nepředstavuje (bez dalšího) rozpor s § 37 odst. 1 o. s. ř., který stanoví, že senát rozhoduje po poradě, a kromě členů senátu a zapisovatele nesmí být nikdo jiný poradě přítomen. Samosoudce ve smyslu procesních ustanovení, totiž nemůže konat poradu sám se sebou (odvolací soud zde odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 11 Tdo 415/2014). Ztotožnil se s hodnocením soudu prvního stupně rovněž v tom, že jednotlivé úkony soudu v rámci posuzovaného řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, s výjimkou průtahu v trvání necelých dvou let, kdy byl spis po druhém dovolání žalobkyně jen omylem založen na spisovnu dne 25. 5. 2021 a až po urgenci žalobkyně byl spis dne 5. 5. 2023 předložen Nejvyššímu soudu. V průběhu odvolacího řízení byla pro zjevnou neopodstatněnost v rámci posuzovaného řízení odmítnuta ústavní stížnost žalobkyně, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1539/23, které bylo „zpřístupněno“ dne 21. 8. 2024. 5. Odvolací soud rovněž nesdílel úvahu žalobkyně o údajné jednoduchosti kompenzačního řízení, které ze své podstaty nemá zvýšený význam pro poškozeného. Za nepřiměřeně dlouhé řízení v trvání pěti let a osmi měsíců v celkové částce 70 000 Kč. Tuto částku odvolací soud zvýšil o 20 % za podíl soudu na nepřiměřené délce řízení jedním konkrétním průtahem (spis na spisovně). Zohlednění počtu instancí, snížením o 40 % soudem prvního stupně, považoval odvolací soud za odpovídající. Okolnost, že žalobkyně byla s prvním dovoláním úspěšná, nemá na výši odškodnění vliv, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zrušeno pro nerespektování právního názoru dovolacího soudu. Rovněž další snížení o 15 % za složitost řízení shledal odvolací soud přiměřeným s ohledem na nepřehlednost řady podání žalobkyně, četnost a způsob podávání opravných prostředků žalobkyní, nutnost zasílání výzev žalobkyni ze strany soudu, nutnost vydávání procesních rozhodnutí soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Neshledal pro výši kompenzace jako podstatnou okolnost, že žalobkyně urgovala předložení spisu Nejvyššímu soudu s druhým dovoláním, neboť průtah byl po této urgenci neprodleně ukončen a žalobkyni tak nemohla vznikat další újma v důsledku frustrace. Ve výsledku je tedy zapotřebí základní částku snížit o 35 %. Žalobkyni podle odvolacího soudu náleželo zadostiučinění v částce 45 500 Kč, avšak vzhledem k tomu, že žalovaná již dobrovolně uhradila žalobkyni částku 47 000 Kč, byl nárok žalobkyně již před podáním žaloby plně uspokojen.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla v rozsahu potvrzujícího výroku o věci samé (výrok I), avšak jen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím výpravným dovoláním, čítajícím 36 stran a podaným před doručením písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, které posléze dalším podáním, opět čítajícím 36 stran „jen s malými nuancemi zpřesnila“. Přestože dovolání a jeho doplnění obsahují repetitivní úvahy a obsáhlé odkazy na judikaturu (leckdy nepropojené s okolnostmi právě projednávané věci) nebo se opírá o argumenty zcela mimoběžné, Nejvyšší soud, bez ohledu na systematickou nesoustředěnost dovolání, pro větší přehlednost svého rozhodnutí, bude dále v zásadě vycházet z jeho struktury. Žalobkyně namítala, že rozhodnutí odvolacího soudu je vybudováno na nesprávném právním posouzení věci, když se odvolací soud odchýlil (od dále zmiňované) judikatury Nejvyššího, případně Ústavního soudu, v případě otázky vážící se k problematice valorizace základních částek obsažených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, je důvod přípustnosti dovolání žalobkyní spojován s potřebou přehodnocení judikatury Nejvyššího soudu a u další jedné otázky, má jít o otázku dosud judikatorně neřešenou.
7. V dovolání bylo konkrétně namítáno, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces [bod IIa) dovolání, viz třetí odstavec strany 2], neboť se odvolací soud nevypořádal se žalobkyní označenou judikaturou vysokých soudů a své rozhodnutí náležitě nevysvětlil. Odkazovala na nález Ústavního soudu /v dalším bude Nejvyšší soud pro stručnost označovat meritorní rozhodnutí Ústavního soudu jen jako „nález“/ pod sp. zn. II.ÚS 2588/16 a sp. zn. I. ÚS 3324/15. Odvolací soud dále [bod IIb), viz předposlední odstavec str. 2 a znovu druhý odstavec na str. 3] podle žalobkyně nezohlednil nález sp zn. III.ÚS 899/17, a nález sp. zn. III. ÚS 1263/17, jež uvádějí, že má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel.“ V části IIc) dovolání [poslední odstavec na str. 2 a násl.] je namítáno, že byla porušena povinnost Nejvyššího soudu vysvětlit své úvahy s odkazem na nález I. ÚS 1531/11.
8. Další okruh výhrad byl spojován s námitkou vážící se ke kritériu postupu účastníka při odstraňování průtahů v řízení (bod III dovolání). Odvolací soud vycházel z toho, že v důsledku pochybení soudu prvního stupně byl spis v posuzovaném řízení omylem založen na spisovnu (dne 25. 5. 2021) a k nápravě došlo až v důsledku stížnosti žalobkyně na průtahy v řízení adresované předsedovi soudu (dne 21. 4. 2023). Z toho důvodu měla být pro uvedené kritérium navýšena základní částka, uvedené dle mínění dovolatelky vyplývá z nálezu sp. zn. I. ÚS 1822/14, nebo z rozsudku Nejvyššího soudu /dále jsou rozsudky Nejvyššího soudu označovány pro stručnost jen jako „rozsudek“/ sp. zn. 30 Cdo 2605/2021, sp. zn. 30 Cdo 933/2009, nebo sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle nichž při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru.
9. Dovolatelka se pod bodem IVa dovolání věnuje zpochybnění kritéria složitosti posuzovaného řízení, které podle jejího názoru není naplněno tím, že využívala možnosti podávat opravné prostředky a požadovat přiznání osvobození od soudních poplatků, nemělo jí být rovněž vytýkáno podávání tzv. blanketních opravných prostředků a opakované doplnění jí učiněných podání, neboť šlo pouze o prostou realizaci jejích procesních práv (zde práva být slyšen), což se nijak negativně nepromítlo na délce řízení.
Opakování již učiněných podání s mírným doplněním nelze považovat za šikanózní výkon práva. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle mínění dovolatelky [viz bod IVb dovolání, počínaje odst. čtvrtým str. 9] v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), například ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, podle nějž by otázka délky [kompenzačního] řízení neměla být za normálních okolností považována za zvlášť složitou a stát by těmto řízením měl věnovat odpovídající péči, kteréžto závěry mají vyplývat též z rozsudků ESLP ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04, nebo Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12.
I kdyby byl závěr o složitosti v otázce rozhodování o žádosti o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek správný, pak si dovolatelka klade otázku ve smyslu přezkoumatelnosti rozhodnutí a aplikace principu proporcionality, zda je snížení základní částky přiměřené. Dovolatelka přitom poukázala i na průtahy v třetím dovolacím řízení (kdy sice Nejvyšší soud rozhodl obratem po předložení věci, nicméně v důsledku chybného založení spisu na spisovnu o dovolání bylo rozhodnuto po více, než 2 letech).
Pasáž pod bodem IVc dovolání [od třetího odstavce na str. 11] vytýká odvolacímu soudu, že zhodnocení vlivu jednotlivých kritérií na výslednou částku neodpovídá principu proporcionality, a tudíž je v kolizi s nálezem pléna sp. zn. Pl. ÚS 33/97, nálezem sp. zn. III.ÚS 3067/13, rozsudkem sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, nebo 30 Cdo 35/2012, podle nichž při úvaze o výši zadostiučinění je zapotřebí respektovat, že na výši zadostiučinění se jednotlivá kritéria projevují ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení.
Dovolání pak vytýká odvolacímu soudu (bod IVd dovolání, odst. 2 na str. 12), s odkazem na rozsudky sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, 30 Cdo 1433/2020, a sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, že odvolací soud k „navýšení základní částky o 15 % na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci přistoupil z důvodu průtahu v řízení před Vrchním soudem v Praze. Zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, se však odvolací soud, v rámci posouzení okolností věci či kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení vůbec nezabýval, a proto je jeho posouzení věci v tomto ohledu neúplné a tudíž nesprávné.“ Partie (bod IVe dovolání, viz 3.
odst. na str. 12) věnovaná tvrzenému pochybení odvolacího soudu, který měl opomenout, že v posuzovaném řízení došlo ke zrušení rozhodnutí vyšším soudem pro závažné vady, mu vytýká, že nerespektoval závěry plynoucí z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1710/201.
Naopak hned v dalším odstavci (část IVf dovolání) žalobkyně odkazuje na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, z nějž plyne, že se mají soudy vždy zabývat otázkou, zda by řízení bylo shodně složitým i v případě, pokud by soud postupoval bezvadně. Pokud se totiž řízení stalo složitým (případně složitějším) z důvodu chybného postupu soudu, zůstává původní příčinou prodloužení řízení právě nesprávný postup soudu.
10. Ve svém dovolání se žalobkyně věnuje též tzv. „zmatečnosti postupu“ (soudu) – viz bod Va dovolání, a to v souvislosti s nesprávnou výzvou soudu v posuzovaném řízení, vyzývající k úhradě soudního poplatku ve vyšší výši, která měla dle žalobkyně za následek vyvolání odvolacího řízení směřujícího proti návazně vydanému a nesprávnému usnesení o zastavení řízení. Dovolatelka tvrdila, že „denegatio iustitiae“ ve smyslu zastavení řízení v extrémním rozporu s procesními předpisy ze strany soudu prvního stupně trvalo 3 měsíce“, přičemž nesprávné vyhodnocení této skutečnosti v nynějším řízení ze strany odvolacího soudu představuje rozpor se závěry uvedenými v rozsudcích sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, a sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ve vztahu k němuž znovu opakuje dovolatelka argumentaci o průtazích před „Vrchním soudem v Praze“ (viz již bod IVd shora) a vedle toho namítá, že řešení procesní otázky (výše soudního poplatku a navazující nepravomocné zastavení dovolacího řízení) trvalo od 11. 10. 2019 do 28. 2. 2020, tedy asi 4,5 měsíce, přičemž odvolací soud svou vlastní úvahou ocenil tento vliv na celkovou délku řízení -15% snížením základní částky. Jak uvedeno v bodu Vb dovolání [pátý odstavec na str. 16] tím mělo dojít k (opakovaně uplatňovanému, viz body IVb a IVc výše) popření principu proporcionality. Dovolatelka rovněž [bod Vc dovolání] považuje celé napadené rozhodnutí za nikoliv řádně zdůvodněné a tedy nepřezkoumatelné, když nadto mají být učiněné skutkové závěry v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, čímž se má přezkoumávaný rozsudek ocitnout v rozporu s nálezy sp. zn. I. ÚS 1599/13, II. ÚS 301/98, a I. ÚS 1963/13.
11. Šestá část dovolání je nazvaná jako „průtahy“ (bod VI dovolání), v níž žalobkyně upozorňuje, že odvolací soud pominul průtahy v řízení o ústavní stížnosti, kterým bylo završeno posuzované řízení, ústavní stížnost byla odmítnuta až po 14 měsících od jejího podání, čímž nebyly respektovány závěry rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4584/2010, sp. zn. 30 Cdo 2163/2021, sp. zn. 30 Cdo 1916/2023 a sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, a konečně ani Stanoviska. Uvedený průtah neměl být zohledněn jen v základní částce odpovídající celkové délce řízení (dovolatelka odkázala na rozsudky sp. zn. 30 Cdo 5440/2014, sp. zn. 30 Cdo 1916/2023, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022), kterýžto nesprávný postup se podle ní nepřímo projevil i v hodnocení vzájemného poměru jednotlivých aplikovaných kritérií, jak tomu nasvědčují nález sp. zn. III. ÚS 3067/13, či závěry rozsudků sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, nebo pod sp. zn. 30 Cdo 2182/2020.
12. Dovolatelka projevuje nesouhlas i s tím, jak odvolací soud vyhodnotil kritérium „instančnosti řízení“, pokud jeho prostřednictvím zkrátil základní částku o 40 % (bod VII dovolání), v němž uvádí (citováno doslovně), že: „je zde základní souvztažnost, kterou možno jednoduše charakterizovat tak, že pokud by nebylo vadného postupu/rozhodování soud [zřejmě „soudu“ – poznámka Nejvyššího soudu] prvního stupně a druhého stupně, pak by nebylo nutno podávat odvolání a dovolání, kdy výsledkem soudního přezkumu bylo, že žalobkyně zrušila kontumační rozsudek a díky tomuto zrušení pak bylo řízení i zastaveno na úrovni soudu prvního stupně.
Žalobkyně byla úspěšným „uplatňovatelem“ práva a nemůže být tedy penalizována za něco, co způsobily soudy“. Napadené rozhodnutí dle žalobkyně popírá závěry vyslovené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, podle něhož okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení. Žalobkyni lze přičíst instančnost toliko v délce nejvýše 3 měsíce. Obdobně dané otázky posuzuje rozsudek ESLP ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, nebo ve věci Yađcý a Sargýn proti Turecku, ze dne 8.
6. 1995, série A, č. 319-A, § 66. Dovolatelka odkazuje na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, podle něhož počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení. V rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již ale nelze toto kritérium klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků.
Z obdobných závěrů vychází nálezy sp. zn. III.ÚS 1303/21 a III. ÚS 3067/13 nebo rozsudky sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, nebo sp. zn. 30 Cdo 2182/2020.
13. Stranou pozornosti dovolatelky nezůstalo ani určení celkové délky posuzovaného řízení (bod VIII dovolání), které bylo řízením kompenzačním a měla být do něj zahrnuta i doba předběžného uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti, což ovšem odvolací soud neučinil. Tím se odchýlil od rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, rozsudku ESLP ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, a zejména rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, podle něhož při posuzovaní odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je tak v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§ 15 odst. 2 OdpŠk).“ V dané věci rozhodnutí odvolacího soudu není dle dovolatelky i z toho důvodu náležitě odůvodněno, protože ve smyslu rozsudku, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, platí, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“], stejné nároky na odůvodnění soudního rozhodnutí klade i Stanovisko.
Pokud by odvolací soud pracoval s řádně určenou délkou posuzovaného řízení, musel by, při stejné modifikaci základní částky, dospět ve svých výpočtech k vyšší částce, než která byla žalobkyni žalovanou vyplacena.
14. Za diskriminační žalobkyně považuje skutečnost (zmiňovanou v části IX dovolání), že základní částka, ač určena ve Stanovisku, nebyla valorizována s ohledem na změnu hospodářských a sociálních poměrů, které se od jeho přijetí v České republice projevila. Otázka valorizace základní částky zadostiučinění, resp. částek vyčíslených ve Stanovisku, by měla být posouzena jinak, než jak ji dovolací soud posoudil v rozsudcích sp. zn. 30 Cd 1181/2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo v sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a to vzhledem ke změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na zvýšení životní úrovně společnosti. V dosavadním řešení této otázky současně spatřuje žalobkyně porušení zákazu diskriminace i základního práva upraveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a to v rozporu s nálezy sp. zn. I. ÚS 4293/18, sp. zn. I. ÚS 1536/11, sp. zn. III. ÚS 350/03, sp. zn. II. ÚS 2588/16, sp. zn. III. ÚS 899/17, sp. zn. I. ÚS 1531/11, nebo sp. zn. III. ÚS 1263/17, stejně jako v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2608/2004, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 279/2004. V té souvislosti podrobila kritice vyjádření a (domnělé) postoje soudce Nejvyššího soudu JUDr. Pavla Simona.
15. Závěrem namítala existenci tzv. jiné vady řízení, za níž považovala skutečnost, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán soudkyní Mgr. Lucií Kuchaříkovou, která dle dovolatelky zjevně porušila své povinnosti nezávislého třetího a vadu, kterou tato soudkyně řízení zatížila nelze odstranit jinak než jejím vyloučením z dalšího procesu projednávání věci. Uvedená soudkyně nechala v době „přípravy rozsudku“ soudu prvního stupně (míněno zřejmě v jednací síni – poznámka Nejvyššího soudu) třetí osobu, která nebyla zapisovatelkou, ačkoliv účastníci byly vykázány (gramaticky správně byli vykázáni – poznámka Nejvyššího soudu) z jednací síně. Soudkyně Mgr. Lucie Kuchaříková pak s touto osobou v jednací síni zjevně komunikovala. Žalobkyně tak žádala, aby ze všech uvedených důvodů byl napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc, aby byla vrácena soudu prvního stupně, za současného vyloučení soudkyně soudu prvního stupně Mgr. Lucie Kuchaříkové z dalšího projednávání a rozhodování dané věci.
16. K podanému dovolání se vyjádřila ústy Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových žalovaná, která se ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu, dovolání měla za nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu dle ní nespočívá na otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Odvolací soud se ani neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (zejména pokud jde o aplikaci Stanoviska a judikatury k (ne)možnosti navýšení základní částky z důvodů potřeby její valorizace). Doplnila, že poskytnuté peněžité zadostiučinění nepředstavuje trest pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, ani nemá žalobkyni kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit toliko nejistotu, v níž se žalobkyně nacházela ohledně toho, jak řízení dopadne. Tato újma je stále stejná a nesnižuje se ani nezvyšuje s ohledem na kupní sílu měny, inflaci, ekonomický růst, růst cen, mezd nebo platů nebo změnu jiných ekonomických ukazatelů. Částka požadovaná žalobkyní je dle názoru žalované značně nadhodnocená a vymyká se všem příslušným zákonným a judikaturním hlediskům i rozhodovací praxi soudů. V otázce modifikace základní částky z hlediska kritérií dle § 31a OdpŠk je dovolací argumentace žalobkyně dle názoru žalované též nedůvodná, když úprava základní částky s ohledem na kritérium složitosti řízení a vícestupňovost je zcela na místě. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, má řešení procesních otázek vliv na složitost řízení. Ve věci bylo opakovaně rozhodováno soudy na všech stupních soudní soustavy a též Ústavním soudem. Postup příslušných orgánů státu (soudů) byl naopak zohledněn navýšením základní částky o 20 %, jak odvolací soud specifikoval v bodu 26 odůvodnění svého rozsudku. Žalovaná tak závěrem navrhovala, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné a zavázal žalobkyni k úhradě nákladů řízení žalované.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Posuzované dovolání zčásti neobsahuje obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť v dovolání nebylo vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
22. V úvodu dovolání je pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by pro každý jednotlivý dovolací důvod bylo konkretizováno, který ze zákonem určených předpokladů přípustnosti dovolání považuje dovolatelka pro ni za splněný.
23. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
24. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod, pro každou námitku či otázku samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Současně je třeba formulovat jednoznačnou právní otázku (námitku) a je-li argumentováno rozhodnutím Nejvyššího soudu (popř. Ústavního soudu, ESLP nebo Soudního dvora Evropské unie), musí být nejen uvedeno o jakou otázku řešenou odkazovaným rozhodnutím jde, ale současně musí být daná otázka konkrétně propojena s jedinečnými skutkovými či právními okolnostmi projednávané věci. V opačném případě by se dovolání, coby opravný prostředek mimořádný, stalo z hlediska zákonodárce nechtěným bezbřehým přezkumem a nepřípustně by (v rozporu s dispoziční zásadou ovládající sporné řízení) stavělo Nejvyšší soud toliko do role další odvolací instance (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, a též nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine).
25. K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku svého pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná (byť i jen zčásti) dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. kupř. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18).
26. Nejvyšší soud proto pro vady nemohl věcně projednat dovolání v rozsahu povšechně formulované otázky IIa, když odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu, resp. obecné závěry z nich plynoucí žalobkyně nijak nekonfrontovala s důvody přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu.
27. Dovolání není rovněž přípustné pro otázky, které se buď zcela míjejí s rozhodovacími důvody odvolacího soudu nebo jsou – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. – vybudovány na jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Tak je tomu u otázky IIb, kde žalobkyně odkazuje zcela nepřiléhavě na judikaturu (nález sp. zn. III. ÚS 1263/17) řešící otázku, kdy nepostačuje poskytnutí toliko nepeněžité satisfakce. V přítomné věci soudy nejenže o žádném konstatování porušení práva nerozhodly, ale nárok žalobkyně byl žalovanou (přinejmenším z podstatné části) dobrovolně uspokojen. Argumentace žalobkyně je tak zcela k rozhodovacím důvodům odvolacího soudu mimoběžná. Rovněž odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 1531/11 (otázka IIc), je zcela nepřiléhavý, neboť se týká výlučně ústavněprávních požadavků na odůvodňování rozhodnutí dovolacího (a nikoliv odvolacího) soudu. Týž důvod brání projednání otázky IVd, v níž dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že pominul průtah, jenž měl nastat v řízení před Vrchním soudem v Praze, a to přesto, že před uvedeným soudem se podle obsahu skutkových zjištění posuzované řízení vůbec neodbývalo.
28. Ve vztahu ke zpochybňovanému kritériu složitosti věci (otázky IVa, Va a znovu VII) je možno uvést, že dané otázky přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Odvolací soud snížil základní částku o 40 % z důvodu opakovaného projednávání věci na více stupních soudní soustavy, tedy z důvodů tzv. instančnosti, kdy řízení probíhalo ve čtyřech instancích (z toho před odvolacím i dovolacím soudem opakovaně).
Namítala-li dovolatelka ve vztahu k posouzení instančnosti řízení, že ji nelze, jako úspěšnou „uplatňovatelku“ práva, za využití procesních práv, jakkoliv penalizovat, tak zcela opomíjí, že využití opravných prostředků tímto způsobem jí k tíži kladeno soudy nikterak nebylo (na rozdíl od způsobu jejich uplatňování). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení).
Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ Odvolací soud rovněž s plným respektem k judikatuře dovolacího soudu implicitně vycházel z úvahy, že je lhostejné, má-li být na základě podaného opravného prostředku řešena otázka, týkající se rozhodování věci samé, nebo i jen otázka procesní (jako v posuzovaném řízení, kde bylo rozhodováno v otázce místní příslušnosti a v mnohých dalších procesních otázkách), když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22.
8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, vyslovil, že důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení, a tudíž i na jeho celkovou délku. Žalobkyně opakovaně akcentuje pochybení soudu prvního stupně v rámci posuzovaného řízení a odtud odvozuje časový úsek, v jehož rozsahu se měla sama (podle vlastního mínění jen zanedbatelnou měrou) podílet na nepřiměřené délce řízení, pomíjí však, že rozhodování o osvobození od soudních poplatků, případně o zastavení odvolacího řízení (v souvislosti s nesprávnou výzvou soudu prvního stupně) nepředstavovaly jedinou či izolovaně hodnocenou skutečnost, kterou odvolací soud (soud prvního stupně) vzal do úvahy, postačí zde odkázat na odstavec 7 rozsudku soudu prvého stupně, z něhož je zřejmé, že žalobkyně činila prostřednictvím svého zástupce i jiné úkony, jejichž primárním cílem bylo úmyslné prodloužení řízení (blanketní odvolání, jejich pozdní doplnění apod.).
K obsáhlé kritické argumentaci žalobkyně na adresu soudu prvního stupně v rámci posuzovaného řízení je možno ve stručnosti doplnit, že právě v jejím obsahu se plně obnažuje účelová snaha žalobkyně o prodloužení posuzovaného řízení stůj co stůj. Žalobkyně byla v posuzovaném řízení zastoupena advokátem, jemuž musela
být správná výše soudního poplatku zřejmá; soudní poplatek z dovolání je podle zákona splatný již spolu s jeho podáním, případná dodatečná výzva soudu, aby byl uhrazen v náhradní lhůtě plní jen podpůrnou funkci; pro úplnost možno doplnit, že nezaplatí-li poplatník k (nesprávné) výzvě soudu na soudním poplatku ničeho, soud rozhodne o zastavení řízení podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích bez zřetele k tomu, že výše poplatku byla ve výzvě soudu stanovena nesprávně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.
4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4438/2015). V případě nepravomocného zastavení řízení nešlo samozřejmě o situaci označovanou (v dovolání) jako denegatio iustitiae, nýbrž o prostou procesní vadu v postupu soudu prvního stupně, která byla k opravnému prostředku napravena a které, jak uvedeno výše, mohla dovolatelka snadno za pomoci svého zástupce předejít (a řízení podstatně urychlit) tím, že by řádně a včas soudní poplatek sama uhradila, popř. tak učinila alespoň dodatečně, byť na základě výzvy s nesprávně určenou výší soudního poplatku.
U dílčí otázky Va je třeba zopakovat že se míjí s projednávanou věcí, pokud znovu odkazuje na údajné průtahy před Vrchním soudem v Praze, který v posuzovaném řízení vůbec nerozhodoval. Stejně tak Nejvyšší soud nerozumí úvahám dovolatelky (části VII dovolání, druhý odstavec na str. 20), kde je uvedeno, že státu má být přičítáno k tíži, že „žalobkyně zrušila kontumační rozsudek a díky tomuto zrušení pak bylo řízení i zastaveno na úrovni soudu prvního stupně“. Uvedený lapsus je poplatný mnohomluvnosti podaného dovolání a necitlivého kopírování rozsáhlého textu, evidentně se týkajícího jiné soudní pře.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně nebyl v posuzovaném řízení žádný rozsudek pro zmeškání vydán (žalobě bylo naopak zčásti vyhověno) a z logiky věci je zřejmé, že žádný žalobce nemá pojmově zájem na tom, aby byl kontumační rozsudek (jímž nemůže být, než žalobě vyhověno, srov. § 153b o. s. ř.) zrušen, navíc rozhodnutí soudu může zrušit jen soud a nikoliv účastník řízení.
29. Zohlednil-li odvolací soud mnohačetná (repetitivní) procesní podání ze strany žalobkyně i v rámci kritéria složitosti řízení dle ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, je i tento postup převážně v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz též dále), podle níž frekventovaná procesní podání účastníka, o nichž soudy musí rozhodovat, nelze přičítat ani k tíži státu, je-li na ně adekvátně reagováno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Je přitom zřejmé, že k újmě rychlosti řízení, ale i k újmě ostatních účastníků řízení je i stav, kdy účastník podává opakovaně obdobná rozsáhlá podání, která případně nepatrně pozměňuje tak, aby ztížil rozhodujícímu soudu i dalším účastníkům možnost na ně odpovídajícím způsobem reagovat.
Z toho plyne, že v rámci kritéria složitosti řízení [ustanovení § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] lze mj. zohlednit i procesní aktivitu účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů nebo četnost opravných prostředků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2797/2014, a ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022).
30. Námitka dovolatelky (pod bodem IVb dovolání), že napadené rozhodnutí se ocitá v rozporu se závěry rozsudků ESLP ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, ze dne 21. 8. 2015, ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12 a ze dne 21. 12. 2010, ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, taktéž přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Rovněž z dovolatelkou akcentovaného rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti České republice (stížnost č. 10092/13) je zřejmé, že stanovená délka jednoho roku a šesti měsíců pro jeden stupeň a délka dvou let pro dva stupně soudní soustavy není délkou pevně danou, nýbrž pouze délkou orientační, jež by v zásadě kompenzační řízení překročit nemělo, pokud větší délka řízení není odůvodněna zvláštními okolnostmi (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020). Uvedená námitka dovolatelky pak tím spíše postrádá své opodstatnění, když odvolací soud dospěl k závěru, že délka kompenzačního řízení je v posuzovaném případě nepřiměřená. Mířila- li snad dovolatelka uvedenou námitkou proti užití kritérií dle § 31a odst. 3 OdpŠk na posouzení délky kompenzačního řízení a závěru o přiměřenosti formy přiznaného zadostiučinění, pak dovolací soud pro úplnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021) uvádí, že „pokud se při posuzování délky kompenzačního řízení podle ESLP nepoužijí tatáž kritéria (srov. rozsudek ESLP ze dne 21.
8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, stížnost č. 69319/12, odst. 50), nelze tím rozumět nic jiného, než že při posuzování délky kompenzačního řízení nelze mechanicky aplikovat kritéria tak, jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení, tedy že se v kompenzačním řízení ona kritéria nepoužijí stejným způsobem. Pro tento závěr zřetelně hovoří i skutečnost, že ESLP ve své judikatuře nevyložil, jaká jiná (odlišná) kritéria by se měla při posuzování délky kompenzačního řízení specificky aplikovat.
Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15).“ Odvolací soud tak i u daného zákonného kritéria plně respektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu.
31. Otázka pod bodem IVe dovolání, týkající se procesně vadného postupu soudu, ke kterému došlo v posuzovaném řízení, a jeho promítnutí do částky přiznaného zadostiučinění rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého již bylo v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo. Odvolací soud totiž na základě zjištění, že v posuzovaném řízení došlo ze strany Obvodního soudu pro Prahu 2 k průtahům (v důsledku nesprávného založení spisu na spisovnu), k této skutečnosti při svém rozhodování v rámci zohlednění kritéria upraveného v § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk přihlédl, a po zkonstatování, že toto pochybení vedlo k nezanedbatelnému prodloužení řízení, základní částku zadostiučinění též z tohoto důvodu navýšil.
Tímto postupem se tak neodchýlil od závěrů vyslovených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo i v žalobci zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012. Vytýká-li žalobkyně navzdory tomu odvolacímu soudu, že zmíněný nesprávný procesní postup při svém rozhodování nezohlednil, současně se tím opět míjí s právním posouzením věci, které z napadeného rozsudku vyplývá, pročež je i z tohoto důvodu možnost dovozovat přípustnost jejího dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. ve vztahu k předmětné otázce vyloučena (srov. již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc ze skutkových závěrů odvolacího soudu, které v dovolacím řízení nelze podrobit revizi (srov. § 241a odst. 1 věta prvá o. s. ř. a contrario), nevyplynulo, že by v řízení o některém z opravných prostředků, které byly v posuzovaném řízení využity, došlo k tzv. kvalifikované kasaci vydaných rozhodnutí, tedy k jejich zrušení z důvodu zásadního porušení procesních předpisů spočívajícího např. v nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, ve vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí, či v závažném procesním pochybení, jež by přímo plynulo z kasačního rozhodnutí jako zásadní důvod pro zrušení přezkoumaného rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 475/2024).
32. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo s výší přiznaného zadostiučinění a takto nastolená polemika (pokračování otázky IVa) nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy nebo výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě ovšem není případ právě projednávané věci.
Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Proto prostý nesouhlas s procentuálním vyjádřením snížení či zvýšení základní částky ve vztahu k tomu kterému ze zákonných kritérií nemůže přípustnost dovolání založit.
33. Stejně tak nemohl Nejvyšší soud přisvědčit dovolatelce v úvaze, že by přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. byla dána k otázce IVf akcentující potřebu odlišení okolností umocňujících kritérium složitosti věci a kritérium postupu orgánu veřejné moci. Z napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně) je totiž zřejmé, že soudy kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] zohlednily a že právě nedostatky (průtahy) v postupu orgánů v namítaném řízení vedly i odvolací soud (vůbec) k závěru o porušení práva dovolatelky na projednání její věci v přiměřené lhůtě a v důsledku toho i k závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu dovolatelce tím vzniklou.
Judikatura Nejvyššího soudu je dále navíc ustálena v závěru, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, či jinou procesní nesprávností musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění, neboť důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, když ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7.
11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, a ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, usnesení ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2010, nebo rozsudek ESLP ze dne 8. 12. 1983 ve věci Pretto proti Itálii, stížnost č. 7984/77, odst. 37), přesto v projednávané věci byl zjištěný průtah v průběhu posledního dovolacího řízení do závěru o základu nároku a posléze i do úvahy o potřebě navýšení základní částky zadostiučinění promítnut.
34. Přípustně nebyl z pohledu § 237 o. s. ř. uplatněn ani argument o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu (bod Vc a znovu bod VII dovolání), neboť k problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody.
I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11.
2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013). Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil zcela logicky, v intencích § 157 odst. 2 o.
s. ř. a sama skutečnost, že dovolatelka nesouhlasí s některými jeho závěry, ještě nevede k závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí; to platí tím více, byla-li dovolatelka prostřednictvím svého zástupce schopna vůči napadenému rozsudku snést v uplatněném mimořádném opravném prostředku více než obšírnou právní argumentaci.
35. Nejvyšší soud se dále zabýval dovolací otázkou VI vytýkající odvolacímu soudu, že nezohlednil průtah v řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem, kdy od podání ústavní stížnosti do rozhodnut o jejím odmítnutí pro její zjevnou nepřípustnost prošlo zhruba 14 měsíců. Dovolatelkou akcentovaná okolnost, že si Ústavní soud „ani nevyžádal spisový materiál“ (od obecných soudů), jednak ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů neplyne, jednak je znalost celého spisového materiálu pro soud ochrany ústavnosti, který rovněž není odvolacím orgánem, ve většině případů bezcenná, nadto pak obecným soudům (včítaje v to i Nejvyšší soud) vůbec nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19.
9. 2013, sp. zn. II. ÚS 179/13), ani postup, jež jeho rozhodnutí předcházel, může se v rámci kompenzačního řízení toliko omezit na posouzení přiměřenosti délky řízení před ním. Dovolatelka ostatně sama odkazuje na odpovídající judikaturu (zejména rozsudek ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2163/2021), která ve srovnatelné věci uvedla, že „nelze přehlédnout, že řízení o ústavní stížnosti trvalo v /tehdy/ posuzovaném případě od okamžiku doplnění podané ústavní stížnosti do vydání rozhodnutí Ústavního soudu jeden rok a tři měsíce, což lze s přihlédnutím k povaze tohoto opravného prostředku i soudu, který o ní rozhoduje, považovat ještě za přiměřené“.
V nyní projednávané věci činila doba rozhodování Ústavního soudu ještě o měsíc méně. Dovolací soud proto sdílí implicitní závěr odvolacího soudu, že k průtahům v řízení před Ústavním soudem s ohledem na specifický charakter jeho činnosti nedošlo a délku řízení před ním postačilo zohlednit v základní částce, což ve výsledku odpovídá výše uvedené judikatuře.
36. Nejvyšší soud nakonec nevyhověl v dovolání obsaženému požadavku (bod IX), aby otázku možnosti valorizace základní částky zadostiučinění vyřešil jinak (jejím navýšením), neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Argumentace obsažená v posuzovaném dovolání nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak.
Při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3.
11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Doplňuje se, že Nejvyšší soud se totožnou otázkou, nyní věcně, znovu zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku.
Tento postoj dovolacího soudu je ve shodě i s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23.
37. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání – v této věci z dále uvedených důvodů – již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných kvalifikovaných vad neshledal. Za zmatečnostní ani jinou vadu mající vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu nelze považovat dovolatelkou vytýkané pochybení soudu prvního stupně, kdy věc rozhodující soudkyně připustila, aby bezprostředně před vyhlášením rozsudku byla v jednací síni přítomna jiná osoba (pracovnice soudu). Odvolací soud náležitě na uvedenou námitku reagoval již v důvodech napadeného rozhodnutí (srov. odst. 8 a násl.) a dovolatelka vůči jeho závěrům, vedle všeobecných frází, žádnou kvalifikovanou, oponenturu ani nenabízí. Odvolací soud zcela právem odkázal na relevantní judikaturu (ať už usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1298/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 25/2000), akcentující, že přítomnost třetí osoby je v zásadě nežádoucí při zákonem předjímané oddělené poradě senátu /za případné účastni zapisovatele/ a zpravidla představuje důvod pro zrušení vydaného rozhodnutí, uvedené však mutatits mutandis neplatí, jestliže ve věci nerozhodoval tříčlenný senát, nýbrž (jako v projednávané věci) samosoudce. Přesto je nepochybně možno na soud prvního stupně apelovat, aby se obdobného postupu napříště vyvaroval.
38. Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností dovolání u zbývajících otázek.
39. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že došlo k více než dvouletému průtahu v důsledku mylného založení „živého“ spisu na spisovnu, přičemž k pokračování posuzovaného řízení došlo až na základě důvodné stížnosti žalobkyně předsedovi soudu. Současně v průběhu řízení žalobkyně tvrdila, že předběžně uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou posuzovaného /kompenzačního/ řízení u Ministerstva spravedlnosti dne 27. 6. 2008 a z dokazování vyplynulo, že žalobu podala následně k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 21. 2. 2018. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní otázky (sub III) zda je třeba v rámci kritéria postupu účastníka zohlednit důvodné podání stížnosti na průtahy v řízení a současně i otázky (sub VIII), jaký okamžik se považuje za počátek kompenzačního řízení. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení obou posledně zmiňovaných otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
40. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k oběma právě specifikovaným otázkám nejen přípustné, ale též opodstatněné.
41. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
42. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
43. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
44. K otázce jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení (otázka III) Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk [srov. část IV písm. b) Stanoviska].
45. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
46. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009, bylo vysvětleno, že využití či nevyužití těchto prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a jejich nevyužití nelze v zásadě přičítat účastníkovi řízení k tíži. I když odvolací soud zcela správně vycházel z obecné úvahy, že podání tzv. hierarchické stížnosti k předsedovi soudu (nebo obdobně podání návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), nemusí bez dalšího vést k navýšení základní částky (zvláště je-li stížnost vyhodnocena jako nedůvodná nebo předsedou soudu zjištěné průtahy neměly podstatný vliv na celkovou délku řízení), pak daný závěr nelze zpravidla vztáhnout na situaci, kdy stížnost poškozeného se ukázala jako důvodná (či alespoň částečně důvodná) a souvisela s pokusem o odstranění významnější doby nečinnosti soudu. V takovém případě bude obvykle namístě mírné navýšení základní částky ve prospěch poškozeného; významnější promítnutí daného kritéria by mělo naopak místa jen tam, kde by se frustrace účastníka zvýšila v důsledku dalších průtahů či jiné nečinnosti, nastalých po důvodně podané stížnosti. Jelikož v poměrech projednávané věci žalobkyně prostřednictvím úspěšné stížnosti dosáhla odstranění více, než dvouleté nečinnosti soudu rozhodujícího v posuzovaném řízení a při její procesní pasivitě by nepochybně došlo k delšímu průtahu, má i dovolací soud za to, že nebylo dobře možno ponechat zkoumané kritérium z tohoto důvodu zcela nedotčené. Právní posouzení této parciální otázky ze strany odvolacího soudu proto nebylo správné.
47. Ohledně počátku trvání posuzovaného řízení je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, podle něhož tzv. kompenzační řízení (jímž bylo i nyní hodnocené posuzované řízení) je zahájeno již dnem, kdy „žalobce“ (tehdy poškozený) uplatnil svůj nárok na odškodnění u příslušného úřadu, neboť předběžné uplatnění nároku podle § 14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (viz § 14 odst. 3 OdpŠk ve spojení s § 15 odst. 2 OdpŠk). Na mimosoudní projednání nároku pak navazuje řízení soudní, které může probíhat na všech stupních soudní soustavy, případně i před Ústavním soudem. Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, v němž navíc upřesnil, že do celkové délky řízení se u řízení, jehož předmětem byl nárok proti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku podle § 14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců. Odvolací soud (ani soud prvního stupně), však do svých úvah dobu, po kterou byl nárok žalobkyně předběžně projednáván u Ministerstva spravedlnosti nezahrnuly, čímž se ve výsledku od nastíněné judikatury odchýlily. Nešlo současně o případ, kdy by se žalobkyně v rámci svých dispozičních oprávnění domáhala odškodnění jen části posuzovaného řízení (např. až od okamžiku podání žaloby k soudu), resp. neplynulo-li z nyní podané žaloby expressis verbis něco jiného, bylo třeba vycházet (s ohledem na tzv. globální pohled na přiměřenost délky celého „řízení“, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3531/2023) z toho, že má být odškodněno posuzované „řízení“ v celé své tehdejší délce. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřené otázky počátku posuzovaného řízení odvolacím soudem je neúplné, a tedy i nesprávné.
48. Vzhledem k uvedenému je předčasné zabývat se dovolací námitkou žalobkyně mířící k otázce proporcionality (bod IVc a znovu Vb a částečně i VIa a VII dovolání) jednotlivých kritérií ve vztahu k modifikaci základní částky, neboť dovolací soud nemůže předjímat nový závěr soudů nižších stupňů ohledně výše zadostiučinění i opětovného hodnocení jednotlivých zákonných kritérií.
49. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je (byť jen ve výše uvedeném rozsahu) založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu v potřebném (tj. dovoláním napadeném) rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), když lze předpokládat, že potřebnou nápravu lze sjednat (i bez zrušení rozsudku soudu prvního stupně) v průběhu navazujícího odvolacího řízení.
50. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). V novém rozhodnutí, v němž není vázán tím, jak jednotlivá kritéria posoudil ve zrušeném rozhodnutí, odvolací soud nepřehlédne distinkci mezi kritériem složitosti věci a hlediskem spočívajícím v hodnocení postupu poškozeného (jak na to ostatně žalovaná nepřímo poukazovala již ve vyjádření k žalobě). Tam, kde lze žalobci vytýkat úmyslné protahování posuzovaného řízení, bude namístě jeho chování hodnotit optikou kritéria postupu poškozeného, naopak v rozsahu, kde šlo o prosté využívání prostředků k ochraně práva (nebo kde délku řízení zapříčinil jiný účastník, než poškozený), půjde o hodnocení kritéria složitosti věci. Nelze rovněž vyloučit, že ve vazbě na výsledky dokazování může u jednoho a téhož zákonného kritéria nastat situace, kdy tu vedle sebe budou působit okolnosti umocňující i zmenšující vliv na jeho výsledné posouzení.
51. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu