30 Cdo 573/2025-315
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce F. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Panáčkem, advokátem se sídlem ve Fulneku, Sborová 81, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované L. K., o zaplacení částky 155 426 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 18 C 3/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 62 Co 325/2024-292, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 62 Co 325/2024-292, se ve výroku I a dále v části výroku II, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 5. 2024, č. j. 18 C 3/2021-264, potvrzen ve výroku II o zamítnutí žaloby ohledně částky 25 000 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal vůči žalované zaplacení částky 155 426 Kč s příslušenstvím, která sestávala z náhrady škody, jež žalobci vznikla na jeho mobilním telefonu ve výši 1 100 Kč a vynaložením nákladů právního zastoupení v trestním řízení, v němž vystupoval jako poškozený, ve výši 4 326 Kč, a dále z náhrady nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč. Vznik těchto nároků žalobce odvozoval od nesprávného úředním postupu vedlejšího účastníka, který jako člen hlídky Policie České republiky po provedené kontrole žalobcovy totožnosti, k níž došlo dne 2. 9. 2016 v Novém Jičíně, upustil na zem žalobcův občanský průkaz, namísto toho, aby mu jej vrátil, vyrazil mu z ruky jeho mobilní telefon a následně se též podílel na nezákonném fyzickém zákroku dalšího člena hlídky vedeném proti žalobci, v souvislosti s čímž byl vedlejší účastník shledán v posléze vedeném trestním řízení vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně svým prvním rozsudkem, který v této věci vydal ze dne 27. 10. 2021 pod č. j. 18 C 3/2021-111, žalobu zamítl s tím, že vznesené nároky jsou promlčené. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté rozsudkem ze dne 27. 7. 2022, č. j. 62 Co 114/2022-147, tento rozsudek potvrdil, načež Nejvyšší soud žalobcovo dovolání, jímž byl uvedený rozsudek odvolacího soudu napaden, usnesením ze dne 21. 3. 2023, č. j. 30 Cdo 500/2023-201, odmítl. Nálezem ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. I. ÚS 1534/23, však Ústavní soud všechna tato rozhodnutí zrušil. Dospěl totiž k závěru, že na promlčení žalobcových nároků se stát významně podílel, a to neúplným poučením, jehož se žalobci jako poškozenému dostalo od orgánů činných v trestním řízení, pokud vedle možnosti uplatnění předmětného nároku v adhezním řízení vůči pachateli trestného činu nezahrnovalo též informaci o v úvahu přicházejícím postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), pročež se žalobce o této možnosti a případné odpovědnosti státu dozvěděl až z obsahu vydaného odsuzujícího rozsudku, tedy dlouho po uplynutí promlčecí lhůty. Námitka promlčení, kterou žalovaná v řízení vznesla, tak dle Ústavního soudu odporuje dobrým mravům.
3. Ve věci tak znovu rozhodoval soud prvního stupně, který rozsudkem ze dne 15. 5. 2024, č. j. 18 C 3/2021-264, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 126 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 20. 5. 2021 do zaplacení (výrok I), co do částky 29 326 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 20. 5. 2021 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II) a žalované a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
4. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že vedlejší účastník jako člen speciální pořádkové jednotky Policie České republiky, spolu s velitelem hlídky A. D., prováděl dne 2. 9. 2016 v době kolem 22:50 až 22:57 hodin v XY služební úkon spočívající mimo jiné ve zjištění žalobcovy totožnosti. Během tohoto služebního úkonu došlo ke slovní rozepři mezi žalobcem a vedlejším účastníkem, neboť vedlejší účastník při vracení občanského průkazu zpět žalobci upustil tento průkaz úmyslně na zem, což žalobce zhodnotil kriticky. V reakci na to vedlejší účastník přistoupil k žalobci a v rozporu se zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, a s etickým kodexem Policie České republiky mu z ruky vyrazil jeho mobilní telefon zn. Samsung Galaxy, který tak upadl na zem. Velitel hlídky A. D. poté, aniž by proti počínání vedlejšího účastníka zakročil, provedl proti žalobci zákonem neodůvodněný výpad čelem a následně jej za pomoci donucovacích prostředků (hmatů a chvatů) svedl na zem a přiložil mu pouta. Vedlejší účastník, ačkoliv si byl vědom, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro použití donucovacích prostředků ani k omezení žalobcovy osobní svobody, proti počínání velitele hlídky rovněž nezasáhl, a s cílem se žalobci pomstít naopak jmenovaného velitele při poutání žalobce a jeho odvádění do služebního vozidla zajišťoval. V souvislosti s tímto svým jednáním byl vedlejší účastník uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Žalobce se k trestnímu řízení vedenému proti vedlejšímu účastníkovi se svými nároky, jež jsou předmětem tohoto řízení, připojil, v jeho závěru byl však rozhodnutím soudu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že na jednání vedlejšího účastníka je třeba nahlížet jako na jednání při plnění úkolů státu. Na shora uvedeném mobilním telefonu žalobce vznikla škoda ve výši 1 100 Kč a výše nákladů žalobcova právního zastoupení v trestním (adhezním) řízení odpovídala částce 4 326 Kč. Co se týče nemajetkové újmy ta spočívala jednak v porušení žalobcových základních práv a svobod upravených v čl. 7, 8 odst. 1 a 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v žalobcově dehonestaci před přítomnými přihlížejícími občany.
5. Svůj požadavek na vyplacení nárokovaného plnění žalobce předběžně uplatnil u žalované dne 19. 11. 2020, žalovaná však jeho žádosti nevyhověla.
6. Soud prvního stupně dále zjistil, že obdobné nároky jako v nyní řešené věci žalobce vůči žalované uplatnil i v souvislosti s jednáním velitele hlídky A. D., přičemž řízení o nich bylo vedeno Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 200/2019. Jeho žaloba sice byla v této věci zamítnuta, Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), na který se žalobce posléze obrátil se svou stížností, však svým rozhodnutím ze dne 14. 2. 2024, č. 8078/23, schválil dohodu žalobce a vlády České republiky, v níž se Česká republika zavázala uhradil žalobci zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu způsobenou jednáním jmenovaného policisty ve výši 4 800 EUR a náhradu nákladů řízení před ESLP ve výši 600 EUR.
7. Po právním posouzení uvedených skutečností, které vycházelo z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., jež soud prvního stupně v rozsudku ocitoval, dospěl tento soud k závěru, že žalobě lze zčásti vyhovět. V této souvislosti soud prvního stupně předně nepřisvědčil námitce promlčení, kterou v řízení vznesla žalovaná, když vyšel ze závěrů výše zmíněného nálezu Ústavního soudu. Jednání vedlejšího účastníka vůči žalobci dále soud prvního stupně zhodnotil jako nesprávný úřední postup, za nějž žalovaná odpovídá, neboť toto jednání odporovalo zákonu.
Za zcela důvodnou pak shledal žalobu ve vztahu k nároku na náhradu škody vzniklé na žalobcově mobilním telefonu, zatímco jako nedůvodný posoudil žalobcův požadavek na náhradu nákladů jeho právního zastoupení v trestním řízení, neboť vznik těchto nákladů nelze klást do příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem. Nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy soud prvního stupně zhodnotil jako částečně důvodný. Ze samotného průběhu zákroku, který byl vůči žalobci veden, je zřejmé, že došlo k porušení jeho základních práv a svobod ve smyslu čl.
7, 8 odst. 1 a 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž žalobce byl též dehonestován před osobami, jež byly zákroku přítomny. Význam porušených práv žalobce přitom vedl soud prvního stupně k závěru o nutnosti poskytnutí zadostiučinění v penězích. Při stanovení jeho výše soud prvního stupně přihlédl vedle zmíněného významu porušených práv a skutečnosti, že se vedlejší účastník svého jednání dopustil na veřejném místě před zraky více přihlížejících osob, též k tomu, že vedlejší účastník jednal jako příslušník Policie České republiky, od níž je naopak namístě očekávat poskytnutí ochrany, jakož i k tomu, že se žalobce sám na vzniku své újmy nijak nepodílel.
Za významnou pokládal rovněž skutečnost, že žalobci byla za nemajetkovou újmu způsobenou počínám A. D. vyplacena náhrada dosahující (v přepočtu) částky 118 848 Kč, s níž by měla svou výší korespondovat i náhrada za nyní posuzovanou nemajetkovou újmu, avšak za současného zohlednění toho, že jednání vedlejšího účastníka bylo počátečním impulzem pro vznik řešené situace a tím i pro již odškodněné jednání jmenovaného velitele hlídky. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že odpovídajícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, jež žalobci vznikla postupem vedlejšího účastníka, je částka 125 000 Kč, ohledně které žalobě vyhověl.
8. K odvolání žalobce a žalované poté ve věci opět rozhodoval odvolací soud, který v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 125 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 20. 5. 2021 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy všech stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). V části vyhovujícího výroku o věci samé týkající se náhrady škody způsobené na žalobcově mobilním telefonu ve výši 1 100 Kč s příslušenstvím nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláními dotčen a nabyl tak samostatné (oddělené) právní moci (na čemž nic nemění ani skutečnost, že se odvolací soud navzdory tomu ve svém rozhodnutí zabýval i důvodností tohoto nároku, jak patrno z bodu 24 jeho odůvodnění).
9. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, k němuž na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl, uzavřel-li, že v řešené věci je dán odpovědností titul v podobě nesprávného úředního postupu. Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi tímto nesprávným úředním postupem a vznikem škody představované náklady žalobcova právního zastoupení v trestním řízení, a tudíž o nedůvodnosti žaloby v této části. K jinému závěru, než jaký učinil prvostupňový soud, však odvolací soud dospěl v případě žalobcova požadavku na náhradu tvrzené nemajetkové újmy. V této souvislosti zdůraznil, že v případě, kdy se nejedná o nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému nepřiměřenou délkou řízení, tíží poškozeného ve vztahu ke vzniku utrpěné újmy jak břemeno tvrzení, tak i břemeno důkazní. I přes poučení podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu (které odvolací soud při odvolacím jednání aplikoval ve spojení § 213b odst. 1 téhož předpisu) však žalobce zmíněnou povinnost tvrzení splnil jen zčásti, zatímco povinnost důkazní nesplnil vůbec. Žalobcova tvrzení, že byl postupem policisty dehonestován na veřejném místě, a to v přítomnosti většího poštu osob zahrnujících i jeho přátele, že ztratil důvěru k Policii České republiky, od níž očekával přístup odpovídající heslu „pomáhat a chránit“, a že pociťoval hanbu, ponížení, šok, stres, strach a bolest, měl odvolací soud za nedostatečná, neboť z nich nevyplynulo, jaký měl nesprávný úřední postup dopad do jeho osobnostní, zdravotní, pracovní nebo sociální sféry. Důkazy, které ve vztahu k prokázání nemajetkové újmy žalobce během řízení navrhl (rozsudek soudu prvního stupně a odvolacího soudu v trestní věci vedlejšího účastníka a rozhodnutí ESLP ze dne 14. 2. 2024, č. 8078/23) jsou podle odvolacího soudu nezpůsobilé jeho nemajetkovou újmu prokázat. Způsobilým důkazem by zde mohl být např. žalobcův účastnický výslech, výslechy svědků, lékařské zprávy či zprávy o jeho psychologickém vyšetření. Rozhodnutí ESLP ze dne 14. 2. 2024, č. 8078/23, jímž byla schválena smírná dohoda mezi vládou České republiky a žalobcem, je pak třeba pokládat za důvěrné, pročež z něj není možné při úvahách o přiměřené výši peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu vycházet.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výroku I, a v té části výroku II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do zamítnutí žaloby v částce 25 000 Kč s příslušenstvím připadající na požadovanou náhradu nemajetkové újmy, napadl žalobce dovoláním.
11. Žalobce je toho názoru, že se odvolací soud při řešení otázky, jaké skutečnosti měl žalobce v řešené věci tvrdit a prokazovat ve vztahu k nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1531/2021, a ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3909/2023, pokud uzavřel (dle žalobcova přesvědčení nesprávně), že žalobce splnil svou povinnost tvrzení jen částečně a povinnost důkazní nesplnil vůbec. V této souvislosti připomenul skutečnosti, které v průběhu řízení tvrdil a z nichž podle jeho názoru vyplývá, v čem jeho nemajetkové újma konkrétně spočívala, když uvedl, jaká jeho ústavní práva byla porušena a jak se to projevilo na jeho psychickém stavu (bolest, pocit hanby a ponížení, šok, stres a strach). Ke své důkazní povinnosti pak žalobce uvedl, že z kamerového záznamu městské policie, kterým soud prvního stupně k žalobcově návrhu provedl dokazování, jsou okolnosti vzniku jeho nemajetkové újmy patrné, neboť zachycuje jak vlastní jednání vedlejšího účastníka směřující vůči žalobci, tak i jeho následek daný okolnostmi, za nichž k tomuto jednání došlo. Vznik žalobcovy nemajetkové újmy byl prokázán též listinnými důkazy představovanými rozsudky soudů vydanými v trestní věci vedlejšího účastníka, jejichž závěry jsou podle § 135 odst. 1 občanského soudního řádu v nyní vedeném řízení pro soudy závazné. Nic na tom nemění fakt, že žalobce vznik dlouhodobých či trvalých psychických následků či zranění netvrdil, pročež nemá k dispozici žádné lékařské zprávy, jež by o takovýchto následcích svědčily. Pokud však odvolací soud z neexistence těchto následků učinil závěr o absenci žalobcovy odškodnitelné nemajetkové újmy, aniž se zabýval otázkou, zda jsou zde přítomny objektivní důvody pro to, aby se i každá jiná osoba v obdobném postavení cítila v situaci, jíž byl žalobce vystaven, dotčena ve své nemajetkové sféře, je jeho rozhodnutí nesprávné. V závěru svého dovolání se žalobce věnoval otázce způsobu určení výše přiměřeného zadostiučinění, přičemž citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3352/2020, s tím, že pokud rozhodnutí ESLP o schválení dohody není možné užít jako srovnatelný případ pro toto určení, je na soudu, aby takové srovnatelné případy sám dohledal.
12. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalovaná ani vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřili.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné. 16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 17. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 18. Otázka postupu soudu při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť napadený rozsudek na jejím řešení nespočívá (odvolací soud na tomto řešení své rozhodnutí nezaložil), dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobě nelze v případě nároku, jenž je jako jediný předmětem dovolacího řízení, vyhovět proto, že žalobce vznik nemajetkové újmy dostatečně netvrdil a neprokázal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 19. Dovolání je však podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda žalobce v řízení tvrdil a prokazoval skutečnosti odůvodňující jeho nárok na poskytnutí předmětného zadostiučinění, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání 20. Dovolání je důvodné. 21. Podle § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. 22. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). 23. Nejvyšší soud se ve své judikatuře zabýval otázkou, ve kterých případech a jakým způsobem se nemajetková újma, jež byla poškozenému způsobena nesprávným úředním postupem (popř. nezákonným rozhodnutím), prokazuje, a kdy ji naopak prokazovat není třeba a její vznik se předpokládá. Dospěl přitom k závěru, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy u poškozeného (srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Mimo oblast tohoto typu nemajetkové újmy je pak poškozený, stejně jako u vzniku újmy majetkové, zásadně povinen vznik nemajetkové újmy tvrdit a prokazovat, resp. uvádět skutečnosti, na jejichž základě bude možné podle zákonem stanovených kritérií vznik a rozsah újmy posoudit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Vznik nemajetkové újmy však není třeba prokazovat v těch situacích, kdy je prima facie zjevné, že by stejnou újmu, jakou poškozený tvrdí, utrpěla i jakákoli jiná osoba, která by byla danou skutečností postižena, pročež by se jednalo o notorietu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, nebo ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2865/2015). 24. Nicméně i v případě, nejsou-li podmínky pro aplikaci posledně uvedené výjimky splněny, judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že ze samotné povahy nemajetkové újmy, která je dána vnitřními prožitky člověka, plyne, že je její vznik prokazatelný jen obtížně, neboť se váže ke stavu mysli poškozené osoby. Vznik nemajetkové újmy se proto zpravidla dovodí tehdy, jestliže by jakákoliv osoba ve stejném postavení jako poškozený mohla příslušný výkon veřejné moci a jeho následky vnímat úkorně. Dokazováním se tak zjišťuje, zda jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení jako poškozený mohla cítit dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce, tedy na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (tj. zejména důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Dospěje-li soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu významným způsobem negativně dotčena, teprve pak je namístě závěr o tom, že ke způsobení nemajetkové (morální) újmy nedošlo (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011). 25. V nyní posuzované věci odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně týkajících se průběhu řešeného incidentu (které tento soud učinil na podkladě rozsudků vydaných v trestním řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi, jakož i z kamerového záznamu Městské policie Nový Jičín – viz body 6 a 7 odůvodnění jeho rozsudku), když tyto závěry označil za „v zásadě“ správné a současně je nikterak nekorigoval (viz bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku). Ve shodě s prvostupňovým soudem tedy vzal za prokázané, že se vedlejší účastník jako příslušník Policie České republiky dopustil vůči žalobci jednání naplňujícího znaky trestného činu, jež spočívalo v tom, že namísto toho, aby mu po provedené kontrole vrátil jeho občanský průkaz, upustil jej na zem, poté mu vyrazil z ruky mobilní telefon, načež aktivně přihlížel tomu, jak jiný policista užil vůči žalobci bez splnění zákonných podmínek donucovací prostředky (hmaty, chvaty a pouta) a následně jej omezil na osobní svobodě (spoutání na zemi, odvedení do služební vozidla a převoz na policejní služebnu), a to vše veřejně, před zraky žalobcových přátel i dalších osob. Za této situace se tedy odvolací soud, měl-li vyhovět závěrům plynoucím z výše popsané judikatury Nejvyššího soudu, měl dále zabývat tím, zda by jakákoliv osoba, která by se nacházela v postavení žalobce, mohla ve srovnatelné situaci důvodně pociťovat vznik újmy ve své nemajetkové sféře, a to takové, kterou žalobce v řízení sám popsal (tedy tvrdil) slovy hanba, bolest, šok, strach a ponížení. Skutečnost, zda žalobce následkem nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka utrpěl též lékařsky doložitelnou újmu na zdraví, tím spíše pak újmu dlouhodobou nebo trvalou (což ostatně žalobce popírá), přitom není pro vznik nároku na odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobce v řízení uvedeným způsobem tvrdil, podmínkou. Byl-li by totiž s jednáním vedlejšího účastníka takovýto následek skutečně rovněž spojen, mohlo by to vést buď ke vzniku dalšího samostatného žalobcova nároku na náhrady újmy na zdraví, tj. ke vzniku nároku se samostatným skutkovým základem, který však není předmětem tohoto řízení a v režimu náhrady nemajetkové újmy podle § 31a OdpŠk se neodškodňuje, anebo by tato skutečnost mohla zvyšovat intenzitu nemajetkové újmy, o jejíž odškodnění žalobce nyní žádá (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5490/2017). Odvolací soud se však existencí žalobcovy nemajetkové újmy, jež byla v řízení skutečně tvrzena, z uvedeného pohledu nezabýval, pročež je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné. 26. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak ve výrocích o věci samé týkajících se nároku na náhradu nemajetkové újmy, tak i v závislém výroku o nákladech řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 27. Na odvolacím soudu nyní bude, aby znovu posoudil, zda žalobce ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy splnil své procesní povinnosti vztahující se k tvrzení a prokázání rozhodných skutečností, přičemž tak učiní s přihlédnutím k výše zmíněné judikatuře Nejvyššího soudu. Dospěje-li poté k závěru, že tomu tak je, bude se dále zabývat výší předmětného nároku, přičemž zváží mj. i to, zda a popřípadě v jakém rozsahu se žalobci již odškodnění za tuto újmu dostalo prostřednictvím plnění poskytnutého za jednáním A. D., směřovalo-li toto plnění k odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci incidentem, na němž se dle dosavadních skutkových zjištění odvolacího soudu jmenovaný policista s vedlejším účastníkem spolupodílel. 28. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu