30 Cdo 575/2024-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalovanému Mgr. Kamilu Brančíkovi, IČO 43880606, se sídlem v Hodoníně, Sadová 3887/15, o zaplacení částky 94 396,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 262/2021, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2023, č. j. 44 Co 110/2023-155, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 5. 2023, č. j. 4 C 262/2021-145, zastavil řízení v části týkající se zaplacení částky 94 396,50 Kč.
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako odvolací soud usnesením ze dne 31. 10. 2023, č. j. 44 Co 110/2023-155, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
3. Zaplacení částky 94 396,50 Kč s příslušenstvím se (po změně žaloby připuštěné usnesením soudu prvního stupně ze dne 9. 3. 2023, č. j. 4 C 262/2021-70) žalobkyně domáhala po žalovaném z titulu regresního nároku na základě rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 13 C 412/2013-458, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2020, č.j. 17 Co 165/2019-526, jímž byla žalobkyni společně se žalovaným uložena povinnost zaplatit poškozenému Z. T. (dále jen „poškozený“) částku 94 396,50 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody z důvodů nesprávného úředního postupu žalovaného jako soudního exekutora v rámci exekuce vedené proti poškozenému.
4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalovaným v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
5. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
6. Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
7. Žalovaný v úvodu dovolání obecně konstatoval, že „nesprávné právní posouzení věci [spočívá] v posouzení vážnosti důvodu nesouhlasu dovolatele se zastavením řízení“ a namítal, že se toto právní posouzení „odchyluje … od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, aplikuje na danou otázku řešení dovolacího soudu, které vzhledem k povaze problému, na jehož řešení se vztahuje, je nepatřičné a tento problém nebyl doposud dovolacím soudem řešen nebo vychází z posouzení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Podané dovolání je pak ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. V závěru dovolání navíc žalovaný požaduje, aby Nejvyšší soud posoudil jinak otázku odpovědnosti za nesprávný úřední postup tak, že za něj nese výlučnou objektivní odpovědnost toliko stát a soudní exekutor, kterého stát pověřil výkonem soudní moci, státu odpovídá za jím zaviněné způsobení takového úředního postupu.
Z této formulace je tudíž zřejmé, že žalovaný požaduje, aby jím vymezenou právní otázku posoudil Nejvyšší soud „jinak“ než odvolací soud, resp. soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 412/2013, které se touto otázkou podrobně zabývaly. V tomto směru však žalovaný přehlédl, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá žalovaný, že dovolací soud má jinak posoudit otázku řešenou soudy nižších stupňů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ve výše uvedeném rozsahu je tedy dovolání žalovaného vadné.
8. Z obsahu dovolání se však podává, že žalovaný v rámci zpochybnění závěru odvolacího soudu o neexistenci vážných důvodů nesouhlasu s částečným zastavením řízení vymezil několik otázek, u nichž předpoklady přípustnosti dovolání ve vztahu k nim uvedl.
9. V první řadě je třeba zdůraznit, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dovolací soud může úvahu soudů nižších stupňů o tom, co jsou „vážné důvody“ pro nesouhlas se zpětvzetím návrhu na zahájení řízení, zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4028/2008, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17), což v daném případě splněno není.
10. Namítal-li žalovaný, že na danou věc nelze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99 (a jedná se tudíž o otázku neřešenou), neboť na žalobní pohledávku neplnil on, ale za něj plnila pojišťovna, tak tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že za situace, kdy byla částka 94 396,50 Kč pojišťovnou za žalovaného uhrazena, není na straně žalovaného dán důvod pro vážný nesouhlas s částečných zastavením řízení ohledně uhrazené částky.
Smyslem občanského soudního řízení (§ 1 a 2 o. s. ř.) je především ochrana práv a právem chráněných zájmů účastníků zajišťovaná autoritativními rozhodnutími soudu a pokud se v řízení, v němž se rozhoduje o uložení povinnosti k požadovanému plnění, zjistí, že toto plnění bylo již poskytnuto, odpadá samotná podstata sporu a soud musí žalobu, pokud ji žalobce nevezme zpět, zamítnout bez ohledu na to, nakolik je nebo alespoň byl uplatněný nárok odůvodněn; za této situace, kdy by žaloba musela být zamítnuta, tedy nemůže mít žalovaný k pokračování řízení (a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby) vážné důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1792/99, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1494/2020).
11. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá otázka vázanosti soudu závěrem o existenci nesprávného úředního postupu žalovaného při provádění exekuce prodejem movitých věcí poškozeného (vína), který nebyl v souladu se zákonem, jestliže žalovaný jako soudní exekutor nepřibral k ocenění zabavených vín, jež nejsou potravinou podléhající rychlé zkáze, znalce, vysloveným v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 412/2013, jehož byli žalobkyně i žalovaný účastníky, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud uzavřel, že žalovaný nemůže v tomto řízení tento závěr zpochybňovat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1354/2006, či ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011) a stavět na něm existenci vážného důvodu pro svůj nesouhlas s částečným zastavením řízení. Tímto závěrem se pak odvolací soud neodchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1414/2017, a ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2793/2018, neboť tato rozhodnutí řešila zcela odlišnou právní situaci, kdy žalovaný v řízení o regresnímu nároku účastníkem předchozího odškodňovacího řízení nebyl, a soud tudíž v předchozím řízení existenci podmínek jeho odpovědnosti za škodu neřešil.
12. Rovněž dle žalovaného neřešená právní otázka, zda lze důvody nesouhlasu se zastavením řízení uvést i odkazem na jiné podání účastníka ve věci, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím posouzení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jak vyplývá z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, již v něm je jako jeden z důvodů nesouhlasu žalovaného s částečným zastavením řízení uvedeno, že žalovaný se uplatněnému nároku brání a nesouhlasí s ním, což byla námitka, která měla být v odkazovaném podání (vyjádření k žalobě s důkazními návrhy ze dne 11.
4. 2023) konkretizována. S touto námitkou žalovaného zopakovanou v odvolání a spočívající v tom, že žalovaný nesouhlasil s tím, aby bylo vycházeno ze závěrů vyslovených v řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 412/2013, a popíral existenci svého nesprávného úředního postupu, se pak odvolací soud v napadeném usnesení podrobně vypořádal (viz odstavce 10 až 12 napadeného usnesení). Kritizuje-li žalovaný v rámci odvolání postup soudu prvního stupně, je nezbytné zdůraznit, že přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. nemůže založit námitka chybného právního posouzení otázky procesního práva soudem prvního stupně (které bylo následně odvolacím soudem napraveno), neboť předmětem dovolacího přezkumu je výlučně posuzování právních otázek řešených odvolacím soudem.
13. Žalovaný v dovolání vznesl požadavek na odklad právní moci napadeného usnesení dle § 243 písm. b) o. s. ř. Jelikož bylo o odmítnutí dovolání žalovaného v přiměřené lhůtě rozhodnuto, Nejvyšší soud o tomto akcesorickém návrhu, který za dané situace sdílí osud samotného dovolání, již nerozhodoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
14. Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se bude řízení končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu