U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v
právní věci žalobce P. B., proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 2 500 000
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 27/2017, o dovolání
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2017, č. j. 35 Co
322/2017-36, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 31. 7. 2017,
č. j. 43 C 27/2017-31, zamítl žádost žalobce ze dne 26. 6. 2017 o ustanovení
zástupce pro dovolací řízení. Soud prvního stupně uvedl, že podaná žaloba byla
soudy obou stupňů shledána neprojednatelnou pro absenci srozumitelných
žalobních tvrzení o skutkovém stavu, způsobilých být (vůbec) předmětem
dokazování. Jelikož žalobce již nemůže uvedené vady žaloby (způsobující její
neprojednatelnost) odstranit, jedná se v dané věci „o zřejmě bezúspěšné
uplatňování mimořádného opravného prostředku.“
Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení ze dne 28. 8. 2017, č. j. 35 Co 322/2017-36, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Podle
jeho názoru je zřejmé, že se jedná o bezúspěšné uplatňování práva, a to z
důvodu, že je žaloba neprojednatelná. Žalobce v žalobě ani v odvolání neuvedl
základní skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné zjistit, čeho a na jakém
základě se žalobou domáhá, a to i přes podrobné a srozumitelné poučení. Pokud
takové minimální náležitosti žalobce v podání neuvede, nejsou splněny procesní
podmínky pro vyhovění návrhu na ustanovení právního zástupce. Žalobce uplatňuje
své údajné nároky vůči státu opakovaně (jen u odvolacího soudu v desítkách). Takové jednání lze pokládat za obstrukční a sudičské. Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne
12. 9. 2017 (č. l. 37), které bylo Nejvyššímu soudu předloženo k rozhodnutí a
které je předmětem tohoto dovolacího řízení. Při podání dovolání nebyl žalobce
zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak,
musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má
právnické vzdělání. Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem
78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka,
jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání,
proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu
prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání
proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda
jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti
onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud
dovolací. Uvedený závěr se uplatní i v případě, že dovolání směřuje proti usnesení, jímž
odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti
účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu pouze procesní povahy (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014, 26 Cdo 4831/2014, 26 Cdo 4832/2014; nebo
ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4218/2015). Dovolací soud dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady podle § 30 o. s. ř. ve spojení s § 138 o. s. ř. pro to, aby žalobci byl v tomto dovolacím řízení
ustanoven zástupce z řad advokátů. Žalobce se v žalobě a jejím doplnění omezil
na neurčitá tvrzení o zločineckém režimu (Česká republika) a o státních
zločincích, kvůli kterým je jeho uzdravení zcela nemožné, avšak neuvedl žádné
konkrétní jednání státu, v důsledku něhož mu měla vzniknout újma. Nejvyššímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobce zahajuje velké
množství soudních sporů se státem, většinou neúspěšně. V podání, kterým řízení
zahájil, a v podáních následujících přitom žalobce neuvedl ani takové rozhodné
skutečnosti, na základě kterých by bylo možno alespoň předběžně učinit závěr o
důvodnosti žaloby. Žalobce tedy nevylíčil alespoň v hrubých rysech, čeho se
domáhá a z jakého důvodu. Vzhledem k absenci vylíčení takových rozhodných
skutečností, na základě kterých by bylo možno alespoň předběžně učinit závěr o
důvodnosti žaloby, a vzhledem k dalším okolnostem případu, je nutno podání
žalobce, jímž bylo řízení zahájeno, posoudit jako svévolné a zjevně bezúspěšné
uplatňování práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 56/2017, ze dne 20. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 893/2017, ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4347/2016, a ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013,
uveřejněné pod číslem 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pro závěr o zvlášť závažných důvodech pro
přiznání osvobození od soudních poplatků (a tím ani pro ustanovení zástupce z
řad advokátů) nesvědčí ani okolnost, známá dovolacímu soudu z jeho činnosti, že
žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním
mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech
možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků,
aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval. Takové počínání lze
pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 272/2017, ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5655/2016, proti němuž
podaný návrh byl odmítnut usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 713/17, nebo ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3028/2017, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. III. ÚS 2762/17. Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobce nebyl v tomto
dovolacím řízení vyzván, aby si zvolil zástupcem advokáta a jeho
prostřednictvím podal řádné dovolání. Nejvyššímu soudu je z jeho činnosti
známo, že žalobce podává značné množství dovolání. Žalobce si proto musel být
vědom podmínky povinného zastoupení, když byl již mnohokrát poučen o následcích
neodstranění takové vady (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 5091/2016). V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci
advokáta pro řízení o dovolání, a kdy žalobce sám neodstranil nedostatek
povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení § 241b odst. 2 a § 104
odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. výše uvedené usnesení
Nejvyššího soudu sen. zn. 31 NSCR 9/2015).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto rozhodnutím, kterým se
řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně 30. ledna 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu