USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. P., b) A. S., c) P. P., d) nezletilé AAAAA (pseudonym), a e) B. S., zastoupených Mgr. Ondřejem Kurkou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 679/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 167/2023, o dovolání žalobců a) až d) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2024, č. j. 57 Co 216/2024-159, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 12. 2024, č. j. 57 Co 216/2024-165, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a), b), c) a d) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci se v řízení domáhali vůči žalované zaplacení částky 8 988 500 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nezákonnými rozhodnutími představovanými jednak rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 2. 2021, č. j. 14 P 408/2018-787, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2021, č. j. 13 Co 150/2021-877 (jež byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. III. ÚS 3146/21), a jednak usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 4. 2018, č. j. 14 Nc 706/2018-10. Z uvedené částky připadala na požadavek odvozený od zmíněného rozsudku v případě žalobkyně a) částka 1 000 000 Kč, v případě žalobce b) rovněž částka 1 000 000 Kč, v případě žalobkyně c) částka 414 750 Kč, v případě žalobkyně d) částka 1 250 000 Kč a v případě žalobce e) částka 829 500 Kč. Na náhradu nemajetkové újmy, která měla být žalobcům způsobena výše uvedeným usnesením Okresního soudu v Opavě, pak každý ze žalobců požadoval zaplatit další částku vždy ve shodné výši, jakou nárokoval v souvislosti se zmíněným rozsudkem.
2. Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2024, č. j. 17 C 167/2023-126, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) částku 326 000 Kč s příslušenstvím [výrok I c)], žalobci b) částku 306 000 Kč s příslušenstvím [výrok II c)], žalobkyni c) částku 286 000 Kč s příslušenstvím [výrok III c)] a žalobkyni d) částku 326 000 Kč s příslušenstvím [výrok IV c)]. Ve zbývajícím rozsahu, který zahrnoval částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a 674 000 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni a), částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím a 694 000 Kč s příslušenstvím pro žalobce b), dále částky 414 750 Kč s příslušenstvím a 128 750 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni c), částky 1 250 000 Kč s příslušenstvím a 924 000 Kč s příslušenstvím pro žalobkyni d) a obě částky po 829 500 Kč s příslušenstvím pro žalobce e) žalobu zamítl [výroky I a) a b), II a) a b), III a) a b), IV a) a b) a V a) a b)], a závěrem rozhodl o nákladech řízení (výroky VI a VII). V případě žalobců a) až d) tak soud prvního stupně zčásti vyhověl jejich požadavku na náhradu nemajetkové újmy, jež jim byla způsobena výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Opavě, zatímco ve zbývajícím rozsahu, jakož i v celém rozsahu vztahujícím se k požadavkům žalobce e) shledal žalobu nedůvodnou.
3. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvoláním obou stran sporu v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání žalobců v části, v níž směřovalo proti vyhovujícím výrokům prvostupňového rozsudku I c), II c), III c) a IV c) (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a) a c), II a) a c), III a) a c), IV a) a c) a V a) a b) potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku I b) tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 372 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku rovněž potvrdil (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II b) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) také částku 372 000 Kč s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek v uvedeném výroku potvrdil (výroky V a VI rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III b) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni c) částku 128 750 Kč s příslušenstvím (výrok VII rozsudku odvolacího soudu), ve výroku IV b) tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni d) částku 372 000 Kč s příslušenstvím, přičemž ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výroky VIII a IX rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky X, XI, XII a XIII rozsudku odvolacího soudu). Uvedené navýšení přisouzeného plnění, jehož se žalobcům a) až d) dle tohoto rozsudku dostalo, se týkalo odškodnění nemajetkové újmy připadající na v úvodu zmíněný rozsudek Okresního soudu v Opavě.
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to ve výrocích II, IV, VI, IX, X a XII, napadli žalobci a) až d) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
8. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu § 237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13). Spočívá-li pak napadené rozhodnutí na řešení více právních otázek, je přitom nezbytné otázku přípustnosti podaného dovolání vymezit vždy ve vztahu ke každé takovéto otázce zvlášť.
9. Rovněž podle judikatury Ústavního soudu jsou „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, Ústavní soud uvedl, že: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Taktéž i v další své nálezové judikatuře Ústavní soud Nejvyššímu soudu netoleruje, pokud projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22).
10. Ve vztahu k právní otázce týkající se postupu odvolacího soudu vedoucímu ke stanovení výše finančního zadostiučinění, jež bylo žalobcům za utrpěnou nemajetkovou újmu přiznáno, však podané dovolání uvedeným požadavkům nevyhovělo, neboť v něm (a to v části I bodě 7 dovolání) dovolatelé uvedli pouze to, že se odvolací soud měl při řešení uvedené otázky částečně odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou však nijak blíže nespecifikovali, a částečně „měl věc posoudit jinak“, přičemž ani zde neuvedli, od jaké své konkrétní judikatury by se měl dovolací soud nadále odklonit. V dotčené části tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
11. Směřuje-li dovolání také proti té části výroku II napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I c), II c), III c) a IV c), jimiž bylo podané žalobě ve vztahu k dovolatelům částečně vyhověno, pak toto dovolání není v daném rozsahu subjektivně přípustné. Totéž pak platí i o té části výroku II napadeného rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V a) a V b), neboť těmito výroky byla žaloba zamítnuta ve vztahu k žalobci e), jenž však sám dovolání nepodal. Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník řízení, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tato podmínka však u zmíněné části napadeného rozhodnutí v případě dovolatelů zjevně splněna není.
12. V části, v níž podané dovolání směřuje proti výrokům X a XII napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je podané dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.
14. Otázka, zda lze usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 4. 2018, č. j. 14 Nc 706/2018-10, považovat za nezákonné, přestože nebylo pro svou nezákonnost zrušeno ani změněno, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle názoru dovolatelů odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3174/20, a ze dne 4. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1445/21, dospěl-li k závěru, že tomu tak není, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, podle kterého zmíněné usnesení [o nařízení předběžného opatření podle § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, řešícího péči o žalobkyni d)] nelze považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), se totiž odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, přijal-li jej na základě skutkových zjištění (jejichž revize není v dovolacím řízení možná, jak patrno z § 241a odst. 1 věta první o.
s. ř. a contrario), v souladu s nimiž toto usnesení nebylo pro svou tvrzenou nezákonnost zrušeno ani změněno, neboť k podanému odvolání je krajský soud naopak potvrdil, načež možnosti podat proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost již žalobci nevyužili, ač ji měli k dispozici, a důvodem následného zrušení nařízeného předběžného opatření byla výhradně skutečnost, že pominuly důvody pro jeho trvání (viz body 2 a 3 ve spojení s body 15 a 27 až 29 odůvodnění napadeného rozsudku). Poukázat lze v této souvislosti např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13, ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, nebo ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1811/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 399/24 (vyjadřující se k podmíněnosti vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím tím, aby toto rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem) a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1823/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. I. ÚS 3364/21 (z nichž vyplývá požadavek, aby poškozený účastník využil v souladu s § 8 odst. 3 OdpŠk všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou zároveň reálně způsobilé nezákonné rozhodnutí odstranit s tím, že za takový prostředek je považována též ústavní stížnost).
15. Namítají-li dovolatelé nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v části týkající se určení výše přiznaného zadostiučinění, pak k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není.
16. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je nadto ustálena v závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele, což se v daném případě zjevně nestalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Soud není povinen budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 889/2019). Napadený rozsudek odvolacího soudu přitom těmto požadavkům vyhověl, neboť odvolací soud postup, jakým dospěl ke konečné výši přiměřeného zadostiučinění, vysvětlil (srov. body 33 až 38 napadeného rozsudku, ve spojení s příslušnými částmi odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně aplikujícími na řešený případ zejména závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1737/16, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2232/21, na které odvolací soud odkázal). Skutečnost, že žalobci s tímto postupem odvolacího soudu nesouhlasí (neboť jej považují za nedostatečný, nesprávný a nespravedlivý), přitom nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku v dotčené části nezpůsobuje.
17. Nejvyšší soud proto podané dovolání z uvedených důvodů odmítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu