USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců
Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců
a) R. B. a b) D. D., obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se
sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalovanému A. K., zastoupenému JUDr. Mgr.
Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, o ochranu
osobnosti, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 418/2015, o
dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. září 2017,
č.j. 70 Co 50/2017-211, t a k t o :
I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá.
II. Každý ze žalobců je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč k
rukám jeho zástupce JUDr. Mgr. Jiřího Drobečka, advokáta se sídlem v Hodoníně,
Štefánikova 4083/14.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Okresní soud v Hodoníně (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. října 2016, č.j. 6 C 418/2015-170, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobci
a) a b) domáhali, aby žalovaný uveřejnil na vlastní náklady v deníku Mladá
fronta Dnes a v jeho internetové podobě www.idnes.cz omluvu ve znění: „Omluva
panu R. B. a paní D. D.. Dne 9.9.2015 byl v deníku MF Dnes a v jeho internetové
verzi www.idnes.cz uveřejněn mnou poskytnutý rozhovor, v němž jsem tvrdil, že
pan R. B. ovládá a ovlivňuje fotbalové rozhodčí prostřednictvím své manželky,
paní D. D., která je zcela pod jeho vlivem, že neposlušné a neloajální rozhodčí
zesměšňuje, že rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích, což jsem
doložil příkladem a tvrdil jsem, že pan R. B. osobně nařídil, aby čtvrtí
rozhodčí měli při utkání u sebe mobilní telefony, aby mohl do průběhu zápasu
zasahovat. Jedná se o nepravdy, pomluvy a překrucování skutečnosti. Za své
výroky se paní D. D. a panu R. B. omlouvám. A. K.“. Výrokem II. zamítl žalobu,
kterou se žalobci a) a b) domáhali, aby žalovaný uveřejnil na vlastní náklady
formou tiskového prohlášení omluvu tohoto znění: „Omluva panu R. B. a paní D. D.. Dne 9.9.2015 byl v deníku MF Dnes a v jeho internetové verzi www.idnes.cz
uveřejněn mnou poskytnutý rozhovor, v němž jsem tvrdil, že pan R. B. ovládá a
ovlivňuje fotbalové rozhodčí prostřednictvím své manželky, paní D. D., která je
zcela pod jeho vlivem, že neposlušné a neloajální rozhodčí zesměšňuje, že
rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích, což jsem doložil
příkladem a tvrdil jsem, že pan R. B. osobně nařídil, aby čtvrtí rozhodčí měli
při utkání u sebe mobilní telefony, aby mohl do průběhu zápasu zasahovat. Jedná
se o nepravdy, pomluvy a překrucování skutečnosti. V reportáži, která byla
Českou televizí vysílána dne 6.9.2015 v pořadu 168 hodin pod názvem „Pískají,
jak on píská“, jsem se připojil k výrokům o tom, že pan R. B. ovládá a
ovlivňuje fotbalové rozhodčí, nepohodlné veřejně dehonestuje, vydírá a
zesměšňuje a že prostřednictvím paní D. D., kterou ovládá, ovlivňuje rozhodčí i
veškeré zápasy. Za své výroky se paní D. D. a panu R. B. omlouvám. A. K.“. Toto
tiskové prohlášení měl žalovaný zaslat na své náklady periodiku www.lidovky.cz,
deníku Sport a jeho internetové podobě www.isport.blesk.cz. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu a mezi účastníky řízení. Soud prvního stupně zkoumal výroky žalovaného z hlediska jejich charakteru a
dospěl k závěru, že výrok žalovaného, že žalobce a) ovlivňuje fotbalové
rozhodčí prostřednictvím své manželky, která neloajální rozhodčí zesměšňuje, je
kombinací skutkových tvrzení a hodnotících soudů, zatímco výroky žalovaného o
tom, že žalobce a) rozhoduje o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích a že
žalobce a) osobně nařídil, aby čtvrtí rozhodčí měli u sebe při zápasech mobilní
telefony, jsou skutkovými tvrzeními. Poté provedl rozsáhlé důkazní řízení a
ohledně skutkových tvrzení žalovaného test pravdivosti, z něhož vyplynulo, že
skutková tvrzení žalovaného jsou pravdivá.
Z výpovědí svědků bylo potvrzeno, že
žalobce a) rozhodoval o tom, kdo bude vyřazen z listiny rozhodčích a rovněž o
povinnosti čtvrtých rozhodčích mít u sebe mobilní telefony, aby žalobce a) mohl
zasahovat do průběhu utkání. Z provedeného dokazování vyplynula i pravdivost
tvrzení žalovaného, že žalobkyně b) je silně ovlivňována svým manželem,
žalobcem a). Soud zkoumal obsah a formu výroků žalovaného a má za to, že
formulace žalovaného byly přiměřené, kultivované a nijak nevybočující z mezí
obecně uznávaných pravidel slušnosti. Vzal rovněž v úvahu, že oba žalobci byli
v době pronesení předmětných výroků osobami veřejně činnými a obzvlášť v
situaci, kdy byli nejen profesními, ale i životními partnery, museli počítat se
zvýšenou mírou kritiky. Oba žalobci museli s ohledem na své počínání a
postavení očekávat veřejnou kritiku. Soud tak dospěl k závěru, že jednání
žalovaného bylo akceptovatelným projevem kritiky osob veřejně činných a žalobu
v bodě I. zamítl. Soud zamítl žalobu rovněž v bodu II., neboť chování
žalovaného vůči žalobci a) nebylo možné označit za štvavou kampaň a uzavřel, že
žalovaný nijak nezasáhl do osobnostních práv žalobce a) a potažmo ani do
osobnostních práv žalobkyně b). Krajský soud v Brně (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. září 2017,
č.j. 70 Co 50/2017-211, k odvolání žalobců výrokem I. potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. a II., výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku III. změnil tak, že každý z žalobců je povinen zaplatit České republice
– Okresnímu soudu v Hodoníně na náhradě nákladů řízení částku 6.384 Kč a
výrokem III. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že každý
z žalobců je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 18.634 Kč. Výrokem V. pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodl shodně se soudem prvního stupně, že odvolání žalobců není
důvodné, neboť žalovaný svými výroky neoprávněně nezasáhl do osobnostních práv
žalobců, do jejich soukromí a lidské důstojnosti. Právo na ochranu osobnosti
žalobců musí být při kolizi se svobodou projevu žalovaného posuzováno v
souvislosti se svou funkcí ve společnosti a v souladu se zásadou
proporcionality, musí být v rovnováze s ostatními základními právy a Ústavou
chráněnými svobodami. S ohledem na skutečnost, že žalobce a) a b) lze považovat
za osoby veřejného zájmu, zastávající vysoké funkce ve Fotbalové Asociaci ČR,
soud nenalezl v projednávané věci důvody, které by měly upřednostňovat ochranu
osobnostních práv žalobců před svobodou projevu žalovaného. V souladu s
judikaturou ESLP posoudil povahu předmětných výroků s ohledem na jejich celkový
tón a okolnosti případu a rozhodl tak, že žalobu, kterou se žalobci domáhali po
žalovaném omluvy za své výroky, zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dne 30.
listopadu 2017
včasné dovolání, jehož přípustnost shledávají v ustanovení § 237 o.s.ř., neboť
podle jejich názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. Konkrétně se jedná o tyto otázky:
- otázku věrohodnosti svědků, kteří současně čelí žalobám na ochranu
osobnosti, které souvisejí s projednávanou věcí,
- otázku, zda v případě, kdy soudy zastávají stanovisko, že nelze
žalovanému odepřít právo na výslech svědků, kteří čelí souběžně žalobám na
ochranu osobnosti, se jedná o překážku řízení ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) či dokonce ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a zda by tak
řízení nemělo být přerušeno do doby, než bude ve věci žalob na ochranu
osobnosti pravomocně rozhodnuto,
- otázku věrohodnosti svědků, kteří se negativně vůči žalobci veřejně
vymezili v médiích,
- otázku, zda má být vedeno dokazování a hodnocení důkazů ke všem
výrokům, které jsou žalobou označeny
Odvolací soud se podle dovolatelů při rozhodování projednávané věci odchýlil od
právního názoru vyjádřeného v judikatuře dovolacího soudu, např. v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6.9.2007, sp. zn. 21 Cdo 2906/2006, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31.3.2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 28.1.2010, sp. zn. 30 Cdo 2797/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25.5.2011, sp. zn. 23 Cdo 2305/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
27.4.2011, sp. zn. 33 Cdo 4792/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
14.11.2007, sp. zn. 30 Cdo 332/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
28.8.2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010 a dalších. Žalobci v dovolání poukazují na
to, že odvolací soud nesprávně hodnotil důkazy, nesprávně použil procesní
předpisy a pravidla pro hodnocení důkazů, nesprávně rozlišil skutková tvrzení,
hodnotové soudy a případně hybridní výroky, nesprávně vyhodnotil, do kterých
osobnostních práv výroky míří, nesprávně aplikoval test proporcionality, čímž
dospěl ke zcela nesprávnému závěru, že citované výroky nebyly způsobilé
zasáhnout do osobnostních práv žalobců a žaloba tak není důvodná. Žalobci proto
navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popř. aby
dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné a
navrhl, aby je dovolací soud odmítl, případně zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v
rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn.
30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem
Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí
odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového
závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a
ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska
konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či
procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze
dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud
požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Posuzované dovolání ve své podstatě ve skutečnosti neobsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř., neboť žalobci (dále též
„dovolatelé“) nevymezili zákonem předvídaným způsobem, v čem spatřují splnění
předpokladů přípustnosti dovolání. Jak již bylo uvedeno, sami dovolatelé
pokládají podané dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. s
odůvodněním, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek
hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrzení, podle kterého napadené
rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, však
může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a
odst. 2 o.s.ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od
které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky
odvolacím soudem odchyluje, resp. je-li tvrzeno, že tato otázka je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně. Z dovolání musí být zřejmé, v kterých rozhodnutích
byla tato otázka dovolacím soudem rozhodnuta rozdílně (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a
ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatelé sice předkládají
čtyři otázky, při jejichž řešení se, jak tvrdí, odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a uvádí výčet rozhodnutí
dovolacího soudu, od kterých se měl odvolací soud odchýlit, které ovšem ve
skutkových poměrech té které rozsouzené věci nijak nezapadají (nejsou
podřaditelné) do zjištěného skutkového rámce posuzované věci a právě v tom
spatřují dovolatelé odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Současně ani nelze přehlédnout, že souběžné uplatnění přípustnosti
dovolání s tím, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí
dovolacího soudu je ve své podstatě v nesouladu s uplatněným hlediskem, podle
něhož příslušná právní otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
vyřešena.
Z dovolání žalobců je zřejmé, že nesouhlasí s pro ně nepříznivým rozhodnutím
obou soudů a jejich námitky tak směřují především proti skutkovému zjištění
soudů; samotný nesouhlas s výsledkem řízení nicméně přípustnost dovolání
založit nemůže. Pokud dovolatelé namítají, že soudy k určitým skutečnostem či důkazům
nepřihlédly nebo je opominuly, v daném směru namítají tvrzenou vadu řízení. Vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem, neboť jejich případnou
existenci může dovolací soud posuzovat jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Zpochybněním věrohodnosti svědků prosazují vlastní skutkovou verzi. Pokud
nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, dovolací soud připomíná, že
samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o.s.ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze
způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností
skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který
dovolatel od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o.s.ř.). V dovolání
obsažená polemika se skutkovými závěry a s hodnocením věrohodnosti svědků se
tedy zcela míjí se zákonem daným zaměřením dovolacího řízení. Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobců ve své podstatě
nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu
Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.). Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud k otázce přerušení řízení za vhodné
poznamenat, že již Nejvyšší soud v usnesení ze dne 13. srpna 2014, sp.zn. 22
Cdo 572/2014, vyložil, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. záleží
vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl
zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o
přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně
irelevantní). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro
významné právní otázky, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska
hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s
jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis
vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle § 6, § 7,
§ 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)
ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srovnej Čl. II vyhl. č.
486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon
právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, tj. celkem 3.400 Kč. Žalovanému rovněž náleží náhrada za daň z
přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková
výše nákladů dovolacího řízení žalovaného uložená každému ze žalobců tak činí
4.114 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.