30 Cdo 843/2017-86
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce P. P., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem,
LL.M., advokátem, se sídlem v Neratovicích, Na Výsluní 1234, proti žalované
České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zadostiučinění nemajetkové újmy a o náhradu škody, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 250/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016, č. j. 15 Co 174/2016-73, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2016,
č. j. 15 Co 174/2016-73, v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku co do částky 250 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá,
jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal třech peněžitých
nároků v celkové výši 309 265 Kč, a to jednak zaplacení peněžitého odškodnění
nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v
nepřiměřené délce trestního řízení (osm let) vedeného u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 61/2007 (dále též „posuzované řízení“), dále
úhrady 50 000 Kč jako přiměřené satisfakce za posuzované nezákonně vedené
trestní řízení (nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání) a nároku na
částku 9 265 Kč, představující náklady na právní zastoupení v souvislosti s
posuzovaným řízením.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) ve svém
rozsudku ze dne 15. 9. 2015, č. j. 23 C 250/2014-54, konstatoval, že v řízení
vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 61/2007 bylo
porušeno právo žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I). Dále
rozhodl, že žaloba s tím, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve
výši 309 265 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3. 6. 2014 do
zaplacení, se zamítá (výrok II) a že žalobce je povinen zaplatit žalované
náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13.
9. 2016, č. j. 15 Co 174/2016-73, k odvolání žalobce rozhodl, že rozsudek soudu
prvního stupně se v napadeném zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o
nákladech řízení potvrzuje. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Odvolací soud při posouzení významu řízení pro žalobce shledal
správným názor soudu prvního stupně, že vzhledem k trestní minulosti žalobce
(kdy opakovaně porušuje nejen pravidla obecné morálky, ale často se svým
úmyslným jednání dopouští trestných činů, které mají spojitost s propagací
hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka a v době posuzovaného
řízení byl pravomocně odsouzen za trestný čin násilí proti úřední osobě) lze
hodnotit nemajetkovou újmu mu vzniklou jako nepatrnou a za situace, kdy se
žalobci dostalo satisfakce již v trestním řízení zastavením trestního stíhání z
důvodu promlčení trestní odpovědnosti, je adekvátním zadostiučiněním vzniklé
újmy konstatování porušení práva.
5. Dále se zabýval nárokem na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím (rozhodnutí o zahájení trestního stíhání) za situace, kdy řízení
bylo zastaveno z důvodu jeho nepřiměřené délky (promlčení trestní
odpovědnosti), aniž by soud učinil závěr o vině či nevině žalobce, a kdy
žalobce měl dle § 11 odst. 4 trestního řádu (ve znění od 1. 1. 2014) možnost
trvat na projednání věci, tedy měl možnost domoci se skončení řízení z důvodu
pro žalobce příznivějšího, a této možnosti nevyužil (ačkoliv byl o ní poučen).
Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně, že nepřiznání odškodnění
není zpochybnění principu presumpce neviny a přiznání odškodnění by naopak v
takovýchto případech odporovalo obecné představě o spravedlnosti, neboť by
mohlo vést k odškodnění skutečných pachatelů trestných činů, a trestní stíhání
žalobce nelze považovat za nezákonné. Neexistuje tak tvrzený titul (nezákonné
rozhodnutí) a nejsou splněny předpoklady pro odpovědnost státu za škodu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený
advokátem, dovoláním, z důvodu, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci.
7. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud
pochybil při určení výše a formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu
spočívající v průtazích v posuzovaném řízení. Dovolatel namítá, že nepřiměřená
délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu
v zásadě není třeba vyžadovat a tuto újmu prokazovat (jak plyne z rozsudku
velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci
Apicella proti Itálii či nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I.
ÚS 1536/11). V tomto případě by tak stát měl dovolateli poskytnout adekvátní
peněžité zadostiučinění, jelikož primární odškodnění formou konstatování zásahu
do práv zřejmě nestačí z důvodu extrémního vybočení z běžné délky trestního
řízení, přičemž forma zadostiučinění nekoresponduje s významem řízení pro
žalobce, kdy tento uvádí, že musel žít dlouhou dobu ve strachu, jak trestní
řízení skončí (k tomu žalobce poukázal na závěry ze stanoviska občanskoprávního
a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn
206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Stanovisko“). Dále uvedl, že zastavení trestního stíhání
je zákonný postup a nikoliv forma odškodnění, jak uvedly soudy obou stupňů.
8. K otázce významu řízení dovolatel uvedl, že zvýšená nejistota, kterou
pociťoval přes 8 let v průběhu trvání trestního řízení, pramenila z toho, že
mohl být i kvůli podmíněným trestům odsouzen k odnětí svobody nebo jinému
závažnějšímu postihu, což by výrazně zasáhlo do jeho života. K nejistotě také
mělo vést to, že dovolatel nevěděl, jak může řízení dopadnout, když orgány
činné v trestním řízení postupovaly laxním způsobem a stavy nečinnosti se
pravidelně opakovaly. Dále dovolatel uvedl, že nelze brát jeho trestní minulost
v potaz při úvaze o důvodnosti jeho nároku, jelikož v tomto řízení se nejedná o
domnělou trestnou činnost pachatele, ale o rozhodnutí o zásahu do práva na
vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, přičemž předmětné trestní řízení
neskončilo vyslovením viny ani neviny, trestní řízení bylo zastaveno, tudíž
otázka viny žalobce nebyla soudem vyřešena a soud se jí nezabýval ani v
usnesení, kterým bylo trestní stíhání zastaveno.
9. Dovolatel konečně uvedl (s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne
9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3846/11), že v jeho věci došlo k zastavení trestního
stíhání z důvodu uvedeného v § 172 trestního řádu, proto by žalobce za
nezákonné trestní stíhání měl být odškodněn. Soudy obou stupňů podávají
nesprávný výklad § 12 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“).
Analogie použitá oběma nižšími soudy, tedy aplikace judikatury týkající se
odškodnění za trestní řízení zastavené na základě amnestie či udělení milosti
je nesprávná a zcela zjevně v rozporu se zásadou zákazu rozšiřování analogie v
neprospěch.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval
přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání směřující proti výroku, kterým soud rozhodl o částce 50 000
Kč, jako náhradě škody způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního
stíhání žalobce, je objektivně nepřípustné, neboť tato částka nepřevyšuje
zákonem stanovený limit, aniž by šlo o některou ze stanovených výjimek; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.]. Stejný závěr je nutno uplatnit i u nároku žalobce na zaplacení částky 9
265 Kč, jako náhrady škody za vynaložené právní služby v posuzovaném řízení.
16. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto
rozsahu pokračovat.
17. V rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím
jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného
trestního řízení, nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit
nesouhlas dovolatele s tím, že odvolací soud přihlédl při posouzení adekvatní
formy zadostiučinění k tomu, že „žalobce opakovaně porušuje nejen pravidla
obecné morálky (přestupková řízení), ale často se svým úmyslným jednáním
dopouští trestných činů, které mají spojitost s propagací hnutí směřujících k
potlačení práv a svobod člověka, resp. hanobení národa, etnické skupiny, rasy a
přesvědčení, ublížení na zdraví nebo výtržnictví, a v době posuzovaného řízení
byl pravomocně odsouzen za trestný čin násilí proti úřední osobě,“ neboť se tím
odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009;
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
18. Dovolání je však v uvedeném rozsahu přípustné podle § 237 o. s. ř.
co do vyřešení otázky hmotného práva, zda zastavení trestního stíhání pro
nepřípustnost trestního stíhání z důvodu jeho promlčení může představovat jinou
formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
trestního stíhání ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, neboť tato otázka nebyla dosud
v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání v uvedeném rozsahu není důvodné.
20. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Takové vady řízení však Nejvyšší soud neshledal.
21. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
22. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že jiná forma
náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk může být poskytnuta v
trestním řízení v podobě zmírnění ukládaného trestu, je-li navázáno právě na
porušení práva na přiměřenou délku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011).
23. Tyto závěry se pak podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
plně uplatní i v případě, že je trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky
řízení dokonce zastaveno s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 791/2014, proti němž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1608/14;
rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu se tedy ustálila v názoru, podle kterého je zastavení
trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky způsobilým, účinným a rovněž
zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy
vzniklé obviněnému (obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání.
Uvedené platí tím spíše, je-li kompenzačním prostředkem nápravy zmírnění
trestu, tj. „pouze“ zmírnění trestu, oproti „úplnému“ zastavení trestního
stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1273/2014).
24. V návaznosti na tuto judikaturu dospěl Nejvyšší soud rovněž k
závěru, že nařizuje-li se podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o
amnestii ze dne 1. 1. 2013 (1/2013 Sb.), aby bylo zastaveno pravomocně
neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od
jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž
trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let,
představuje zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu
uvedené amnestie zásadně pro poškozeného způsobilé, účinné a dostatečné
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015,
uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ještě
jinou formu zadostiučinění lze vedle toho poškozenému přiznat, pokud se
odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, s ohledem na
konkrétní okolnosti případu nejeví jako dostačující. V takovém případě však
nelze odhlížet od toho, že toto zadostiučinění se poškozenému přiznává nad
rámec zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení a částka
představující peněžní satisfakci by tomu měla být přizpůsobena (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015).
25. Výše uvedené naproti tomu podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu neplatí, dojde-li k uložení mírnějšího trestu či zastavení
trestního stíhání z jiného důvodu, než je nepřiměřená délka trestního stíhání,
například z důvodu doby, která uplynula od spáchání trestného činu, významu a
míry porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, a chování
obžalovaného po spáchání činu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2.
2015, sp. zn. 30 Cdo 3707/2014).
26. V nyní projednávané věci bylo trestní stíhání žalobce zahájeno 13.
11. 2005, a to pro trestný čin, kterého se měl dopustit dne 12. 11. 2005,
obžaloba byla podána dne 17. 9. 2007 a usnesením okresního soudu ze dne 26. 9.
2013 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu promlčení podle § 172
odst. 1 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním
řízení soudním, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „trestní řád“.
Usnesení nabylo právní moci dne 22. 10. 2013, přičemž žalobce nesdělil, že trvá
na projednání věci, ačkoliv byl o tomto svém právu poučen.
27. Trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby,
která činí pět let, je-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně
tři léta [§ 34 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále
jen „trestní zákoník“].
28. „Při promlčení trestní odpovědnosti zaniká trestní odpovědnost
pachatele trestného činu uplynutím doby stanovené zákonem. Důvody promlčení
jsou především hmotněprávní, protože uplynutím času postupně slábne, až docela
zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin, a to jak z hlediska
generální prevence (např. na trestný čin se zapomíná, negativní ovlivnění
společenského vědomí mizí a škodlivost činu se snižuje), tak i z hlediska
prevence individuální (u pachatele, jenž nespáchal další trestný čin, který je
stejně nebo přísněji trestný, se předpokládá pozitivní změna jeho osoby, která
rovněž přestala být nebezpečnou). Zanikla-li uplynutím doby škodlivost činu,
resp. nebyla-li včas uplatněna trestní odpovědnost vůči pachateli trestného
činu, je důvodný i zánik trestní odpovědnosti za takový čin. K těmto důvodům
pak podpůrně přistupují i důvody procesní, které spočívají v obtížích při
dokazování spojených s tím, že uplynutím času se oslabuje síla důkazních
prostředků (např. svědci zapomínají, stopy zmizí), protože ty pozbývají
spolehlivosti, nebo je nelze vůbec opatřit. Další důvod lze spatřovat v tom,
aby byly orgány činné v trestním řízení stimulovány k potřebné aktivitě při
plnění svého poslání a k urychlení trestního řízení“ (Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, komentář k § 34 odst. 1).
29. Státní zástupce [samosoudce ve smyslu § 314c odst. 1 písm. a) a §
188 odst. 1 písm. c) trestního řádu] zastaví trestní stíhání, je-li trestní
stíhání nepřípustné [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu]. Je-li trestní
stíhání promlčeno, je pokračování v něm nepřípustné a musí být zastaveno [§ 11
odst. 1 písm. b) trestního řádu].
30. V trestním stíhání, které bylo zastaveno mimo jiné z důvodu
promlčení trestního stíhání, se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů
od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na
projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit [§ 11 odst. 3 trestního
řádu].
31. Smyslem ustanovení § 11 odst. 3 (nyní § 11 odst. 4) trestního řádu
je dát možnost obviněnému, jehož trestní stíhání bylo z uvedeného důvodu
zastaveno, aby mohl pokračovat v trestním řízení a docílit popř. zprošťujícího
rozsudku a tím své plné rehabilitace (Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář.
7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k § 11 odst. 3).
32. I v případě zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení nastává,
stejně jako tomu bylo v případech zastavení trestního stíhání z důvodu jeho
nepřiměřené délky či z důvodu amnestie ze dne 1. 1. 2013, pro obviněného (z
pohledu zákona č. 82/1998 Sb. poškozeného) ten příznivý následek, že již mu
nemůže být uložen trest, a to dokonce ani v případě, že by trval na projednání
věci a byl shledán vinným (§ 227 trestního řádu), což navíc v nyní projednávané
věci žalobce netrval.
33. Z uvedeného vyplývá, že závěry judikatury dovolacího soudu týkající
se zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky či z důvodu
amnestie z 1. 1. 2013 se mohou uplatnit i v případě zastavení trestního stíhání
z důvodu jeho promlčení, které nastalo v průběhu samotného trestního stíhání.
34. Byť důvodem promlčení trestní odpovědnosti a následného zastavení
trestního stíhání primárně není poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou obviněnému nepřiměřenou délkou jeho trestního stíhání, neznamená to,
že právě s ohledem na důsledky takového rozhodnutí, tj. nemožnost uložit trest,
nemůže rozhodnutí o zastavení trestního stíhání formu zadostiučinění
představovat (srov. již shora označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1273/2014), a to zejména ve spojení s konstatováním
porušení práva, které je základní a plnohodnotnou formou zadostiučinění.
35. Konstatování porušení práva ve spojení se zastavením trestního
stíhání z důvodu jeho promlčení tak zásadně představuje pro poškozeného
způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
délkou trestního stíhání a ještě jinou formu zadostiučinění lze vedle toho
poškozenému přiznat, pokud se odškodnění, kterého se mu takto dostalo, s
ohledem na konkrétní okolnosti případu nejeví jako dostačující.
36. Tak tomu ovšem není v poměrech aktuálně posuzovaného trestního
stíhání trvajícího necelých osm let, z něhož více než šest let představuje
nečinnost soudu (resp. nedostatek relevantní činnosti či jiné okolnosti) po
podání obžaloby, která je nejen jedinou příčinou promlčení trestního stíhání,
ale současně se zjevuje i jako rozhodující, ne-li výlučná příčina
nepřiměřennosti celkové délky řízení, nadto v případě poškozeného
(obžalovaného), který má s postavením obviněného v trestním řízení velkou
zkušenost a rovněž byl odsouzen pro jiný trestný čin i v průběhu posuzovaného
řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo
1209/2009).
37. Shledal-li tedy odvolací soud, že kromě konstatování porušení práva
na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, vysloveného již v rozsudku soudu prvního
stupně, není na místě ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk poskytnout žalobci
zadostiučinění i v penězích, považuje dovolací soud tento jeho závěr za správný.
VI. Závěr
38. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, co do potvrzení
zamítnutí částky 250 000 Kč s příslušenstvím (za nemajetkovou újmu způsobenou
nepřiměřenou délkou řízení), správné a dovolání žalobce tak není důvodné,
postupoval dovolací soud podle § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání v tomto
rozsahu zamítl, ve zbývajícím rozsahu jej pak co do nároků na zaplacení částek
50 000 Kč s příslušenstvím (za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním)
a 9 265 Kč s příslušenstvím (za náklady obhajoby) jako nepřípustné podle § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení pro vady,
které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny, odmítl (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
39. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobce bylo částečně zamítnuto a
částečně odmítnuto, rozhodl současně dovolací soud o nákladech dovolacího
řízení podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 1 o.
s. ř., přičemž procesně zcela úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu