USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. M., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 13 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 36/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 21 Co 110/2022-1541, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 1. 2025, č. j. 21 Co 110/2022-1586, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 18 400 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím představovaným usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 4. 7. 2002, č. j. Nc 5214/2002-3, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2003, č. j. 20 Co 109/2003-15. Tímto usnesením byla na jeho majetek nařízena exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul a v rámci které byl postižen žalobcův obchodní podíl ve společnosti RAHA – CZ, s. r. o., přičemž následně byla tato exekuce usnesením zmíněného okresního soudu ze dne 30. 6. 2005, č. j. Nc 5214/2002-137, pravomocně zastavena pro absenci exekučního titulu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 11 C 36/2008-1182, zastavil řízení v části, v níž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 942 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 18 400 000 Kč za dobu od 27. 8. 2002 do 18. 1. 2009 a z částky 2 942 000 Kč za dobu od 19. 1. 2009 do zaplacení (výrok I), dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 11 560 000 Kč s úrokem z prodlení ve zde specifikované výši a za dobu od 19. 1. 2009 do zaplacení (výrok II), přičemž co do zbytku představovaného částkou 3 898 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 19. 1. 2009 do zaplacení žalobu zamítl (výrok III). Dále žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, jež vznikly žalobci (výrok IV), a závěrem oba účastníky řízení zavázal ve prospěch České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 2 k náhradě nákladů řízení, které platil stát (výroky V a VI).
3. K odvolání obou účastníků řízení poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 110/2022-1324, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že se žaloba i ve vztahu k částce 11 560 000 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu), přičemž v části zamítavého výroku o věci samé týkající se částky 2 040 000 Kč s příslušenstvím tento rozsudek potvrdil (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl i o jeho povinnosti zaplatit ve prospěch České republiky – Obvodního soudu pro Prahu 2 náklady řízení, které hradil stát (výroky IV a V prvního rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku o částečném zastavení řízení a v zamítavém výroku v části týkající se částky 1 858 000 Kč s příslušenstvím nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden, a v tomto rozsahu proto nabyl samostatné (oddělené) právní moci.
4. Nejvyšší soud však na základě žalobcova dovolání rozsudkem ze dne 2. 5. 2023, č. j. 30 Cdo 498/2023-1384, tento rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (tedy ve vztahu k částce 13 600 000 Kč s příslušenstvím, jež zůstala předmětem řízení) zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V této souvislosti dovolací soud konstatoval, že za situace, kdy byl v řízení vydán pravomocný mezitímní rozsudek, jímž byl základ žalobcova vzneseného nároku shledán po právu, nelze žalobu poté zcela zamítnout z důvodu, že žalobce neunesl důkazní břemeno týkající se výše vzniklé škody, jak odvolací soud ve zmíněném rozsudku učinil, nýbrž je v takovém případě namístě, aby soud tuto výši určil svojí úvahou vycházející z aplikace § 136 občanského soudního řádu.
5. O věci tedy opět rozhodoval odvolací soud, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku II co do částky 6 351 000 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 19. 1. 2009 do zaplacení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále rozsudek prvostupňového soudu v tomto výroku částečně změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 5 209 000 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), přičemž v zamítavém výroku III ohledně částky 2 040 000 Kč s příslušenstvím tento rozsudek potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu), jakož i povinnost k náhradě nákladů řízení, které platil stát (výrok V rozsudku odvolacího soudu).
6. I tento rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výrocích o částečné změně rozsudku soudu prvního stupně a o potvrzení tohoto rozsudku v jeho zamítavém výroku o věci samé (tj. v jeho výrocích II a III), napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Otázka, zda odvolací soud při určení výše náhrady škody, která žalobci vznikla, pochybil, pokud nevyšel ze subjektivního žalobcova pohledu vycházejícího ze skutkových okolností dané věci, jenž se odrazil ve stanovení ceny předmětného obchodního podílu označené ve znaleckém posudku zpracovaném znaleckým ústavem EQUITA Consulting s. r. o. jako cena investiční, nýbrž při určení této ceny aplikoval objektivní pohled obecného investora založený na vnějších tržních datech, tedy cenu tržní, čímž se měl dle dovolatelova názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2093/2019, nebo usnesením ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2474/2011, stejně jako s tím související otázka tzv. srážky za minoritu, kterou odvolací soud při určení výše vzneseného nároku rovněž použil, což dle žalobce odporuje zásadě plné náhrady škody a vedlo k odchýlení se od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4585/2018, ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2025/2016, nebo ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. 27 Cdo 155/2021, a od nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
10. Dovolatel v podaném dovolání přehlíží závěr odvolacího soudu, v souladu s nímž výše zažalovaného nároku odvozovaného od ceny žalobcova obchodního podílu ve společnosti RAHA – CZ, s. r. o., o nějž byl žalobce v důsledku nezákonně nařízené exekuce připraven, mohla být stanovena pouze postupem upraveným v § 136 o. s. ř. (viz zejména body 24 a 56 odůvodnění napadeného rozsudku), tedy postupem, jehož aplikace je podmíněna závěrem, že výše tohoto nároku v řízení provedenými důkazy prokázána nebyla. Tento závěr odvolacího soudu, jenž byl pro postup vedoucí k určení výše přiznaného plnění klíčový, tak žalobce v dovolání relevantně (tj. s respektem k požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) nezpochybnil.
11. Při vlastní aplikaci § 136 o. s. ř., v souladu s nímž lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy, pak odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Jeho úvaze především nelze vytknout, že by nebyla založena na zjištění takových skutečností, které vycházejí ze souvislostí posuzovaného případu a umožňují soudu učinit určité kvantitativní závěry o výši uplatněného nároku (vedle žalobcem zmiňovaného rozsudku ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2030/2007, dále srovnej např. rozsudek ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, a ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5462/2007). Zároveň s tím tato úvaha v ničem nevybočila z požadavků, které jsou na ni kladeny jak z hlediska její úplnosti (viz zohlednění všech v řízení zjištěných více či méně pravděpodobných variantních možností čerpaných zejména ze závěrů zpracovaných znaleckých posudků a výslechů jejich zpracovatelů a zahrnujících mj. též přiléhavé promítnutí rizik spojených s počáteční fází činnosti, v níž se příslušná společnost v srpnu 2002, kdy byl žalobcův obchodní podíl exekučně postižen, nacházela, i s nimi související vysoké míry nejistoty ohledně možného dalšího – žalobcem tehdy subjektivně očekávaného – vývoje této činnosti do okamžiku, než se dne 6. 8. 2005 žalobcova účast v tehdy již nefunkční společnosti znovu obnovila, jakož i v úvahu připadající dopady spojené s menšinovým postavením žalobce v této společnosti), tak i z hlediska řádného zdůvodnění aplikovaného myšlenkového postupu, který je dostatečně seznatelný, srozumitelný a odpovídá též obecným zásadám logiky a přesvědčivosti (srov. rozsudek ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010, ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012, ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, nebo ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 29 Cdo 419/2019).
12. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci by Nejvyšší soud v dovolacím řízení mohl v souladu s § 242 odst. 3 větou druhou o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, pokud by bylo jeho dovolání jinak přípustné. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není.
13. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu