30 Cdo 875/2015-101
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobců a) J. C., a b) F. C., zastoupených JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se
sídlem v Praze 6, Tychonova 3, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové
újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 7/2012, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 29 Co
220/2014-77, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 29 Co 220/2014-77, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2014, č. j. 27 C 7/2012-55,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) výrokem I shora
uvedeného rozsudku zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali na žalované
zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím z titulu odškodnění nemajetkové
újmy způsobené jim tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím (dle
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) v tom, že jim byl v řízení vedeném u
Okresního soudu Děčíně pod sp. zn. 7 C 137/2002 (dále i jen „namítané řízení“),
jehož byli účastníky (v procesním postavení žalovaných), ustanoven opatrovník
(nadto z řad zaměstnanců soudu), aniž bylo soudem předtím provedeno dostatečné
šetření po jejich pobytu, čímž jim byla odňata možnost před soudem jednat. Soud
prvního stupně shledal (kromě dalších důvodů, jež ho vedly k zamítnutí žaloby)
uplatněný nárok k námitce žalované promlčeným, s tím, že šestiměsíční promlčecí
doba podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“), začala běžet ne
později než dne 20. 7. 2009, kdy žalobci, jimž byl obsah spisu znám již dříve,
předložili soudu plnou moc pro svého zástupce, přičemž žaloba o odškodnění byla
žalobci u soudu podána dne 12. 1. 2012. Výrokem II rozsudku soud prvního stupně
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobců výrokem I
shora uvedeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci
samé jen tak, že konstatoval porušení práva žalobců na vydání rozhodnutí v
namítaném řízení v přiměřené lhůtě, jinak jej potvrdil a současně žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud dle odůvodnění svého rozsudku vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně, jež právně zhodnotil (na rozdíl od soudu prvního stupně) tak,
že žalobci uplatněný nárok není promlčen, neboť namítané řízení pravomocně
skončilo (až) dne 11. 4. 2013. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního
stupně „v hodnocení nemajetkové újmy z pohledu § 31a odst. 3 zákona“, tj. se
závěrem soudu prvního stupně (byť jím s ohledem na zamítnutí žaloby z jiných
důvodů toliko obiter dictum vysloveným), že žalobcům žádná nemajetková újma
vzniknout nemohla. V návaznosti na to uzavřel, že postačujícím zadostiučiněním
žalobců je konstatování porušení práva, jež vyslovil v měnící části výroku I
svého rozsudku. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále jen „dovolatelé“) dovoláním,
maje za to, že odvolací soud posoudil nesprávně tři otázky hmotného práva, na
nichž závisí jeho rozhodnutí, a procesně pochybil rovněž v rozhodnutí o
nákladech řízení, čímž je dle dovolatelů dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Úvodem podaného dovolání dovolatelé předeslali (zcela přiléhavě, viz k tomu
dále), že odvolací soud, soudě dle formulace měnícího výroku jeho rozsudku,
rozhodl (snad) o nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou
délkou řízení, jehož se však podanou žalobou vůbec nedomáhali a o němž proto
soud prvního stupně (správně) vůbec nerozhodoval. Uvedené činí dle dovolatelů
řízení „jako celek“ vadným a rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. S
cílem založit přípustnost dovolání nicméně dovolatelé i takto dle jejich názoru
nepřezkoumatelnému rozhodnutí vytýkají pochybení v řešení následujících
hmotněprávních otázek:
a) v otázce přiměřenosti formy zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk, kdy
odvolací soud toliko konstatoval porušení práva, ač adekvátním a dle dovolatelů
zásadně primárním odškodněním nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou
řízení je zadostiučinění v penězích. Přípustnost dovolání ve vztahu k této
otázce dovozují dovolatelé s poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že odvolací
soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, vyjádřené např. ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“);
b) v otázce, zda je možné po dovolatelích požadovat, aby předvídali výsledek
řízení (pro ně nepříznivý) a tuto presumovanou vědomost jim posléze v rámci
úvah o údajné účelovosti jejich procesního postupu klást k tíži. Rovněž
přípustnost dovolání ve vztahu k takto formulované otázce spatřují dovolatelé v
tom, že odvolací soud se při jejím „řešení“ (tj. v rámci paušálního ztotožnění
se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně) odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (v této souvislosti dovolatelé poukázali na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3055/2011);
c) v otázce (dovolacím soudem dosud neřešené, čímž ve vztahu k ní dovolatelé
vymezují přípustnost dovolání), zda lze z (údajně) pozdního využití procesního
prostředku k obraně práva v namítaném řízení činit závěry o absenci vzniku újmy
(nepatrnosti její míry) či dokonce o záměru dovolatelů vytvořit účelově stav,
který by mohl být následně podkladem pro uplatňování odškodňovacích nároků. Konečně dovolatelé v dovolání namítají i nesprávnost výroku napadeného rozsudku
o nákladech odvolacího řízení, spočívající v absenci aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř., když k použití § 150 o. s. ř., na které napadené rozhodnutí odkazuje,
chybí dle dovolatelů důvod. Stručný poukaz odvolacího soudu na nepatrný význam
řízení pro dovolatele je dle jejich názoru nesprávný, neboť se domáhali
odškodnění nemajetkové újmy zaplacením částky ve výši 500.000,- Kč, kterou jako
bagatelní hodnotit nelze. Jakékoliv jiné důvody hodné zvláštního zřetele ve
smyslu § 150 o. s. ř. pak odvolací soud neuvedl. Rovněž přípustnost dovolání ve
vztahu k napadenému nákladovému výroku vymezují dovolatelé odchýlením od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 9. 2014, sp.
zn. 21 Cdo 2811/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013). Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem
podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§
241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou jeho
přípustnosti.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud posoudil nárok na náhradu
nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, který (zjevně mylně, viz
k tomu dále) považoval za předmět řízení, v rozporu s dosavadní judikaturou
dovolacího soudu – podle ní je sice i konstatování porušení práva plnohodnotnou
formou zadostiučinění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 2742/2009), nemajetková újma způsobená nesprávným úředním
postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (tj. nepřiměřenou délkou
řízení) se však odškodňuje zásadně v penězích (viz bod 3. Stanoviska),
nepostačuje-li odškodnění ve formě konstatování porušení práva. Žádné
okolnosti, pro něž by tato nepeněžní forma zadostiučinění měla být v dané věci
postačující, pak odvolací soud v napadeném rozsudku způsobem umožňujícím
dovolacímu soudu jeho přezkum neuvedl.
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud dle § 242 odst. 3 věta druhá o.
s. ř. nejprve přezkoumal, zda nebylo řízení před oběma soudy postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými vadami
zatíženo bylo.
Dovolací soud předně souhlasí s dovolateli v tom, že zásadní vadou, mající
nutně za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, trpí řízení před odvolacím
soudem. Z formulace měnící části výroku I dovoláním napadeného rozsudku a více
než stručného vlastního právního hodnocení věci (tj. námitky promlčení) v jeho
odůvodnění plyne, že odvolací soud považoval za předmět řízení nárok na
odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva dovolatelů na přiměřenou
délku namítaného řízení. Odvolací soud tak zjevně přehlédl, že dovolatelé se
uvedeného nároku žalobou vůbec nedomáhali, pročež takový nárok soud prvního
stupně neprojednával a nerozhodoval o něm. V důsledku uvedeného (a potud nutně,
neboť skutečný předmět řízení zcela pominul) odvolací soud rezignoval na
vypořádání se s odvolacími námitkami, které dovolatelé proti rozsudku soudu
prvního stupně uplatnili, pročež odůvodnění jeho rozsudku nejen že neodpovídá
požadavkům stanoveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., ale ve svém důsledku rovněž
porušuje právo dovolatelů na spravedlivý proces chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002, sp.
zn. I. ÚS 113/02, publikovaný pod č. 109/2002 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu). Již tento nedostatek řádného odůvodnění napadeného rozsudku
přestavuje vadu řízení mající nepochybný vliv na správnost rozhodnutí ve věci
ve smyslu § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. (k tomu srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, ze dne 30. 3.
2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, či ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99).
Nadto dovolací soud shledal, že je řízení stiženo ještě další vadou
představovanou neurčitostí žaloby. Z žaloby je totiž patrné, že okruh tvrzených
úředních postupů či rozhodnutí, jejichž nesprávnost, resp. nezákonnost
dovolatelé soudu v namítaném (či snad i navazujícím exekučním) řízení vytýkají,
je širší, než toliko ustanovení opatrovníka z řad zaměstnanců soudu bez
předchozího pátrání po jejich pobytu. Tak jen ze čtvrtého odstavce bodu I
žaloby lze soudit, že žalobci vytýkají soudu hned čtvero skutkově samostatných
„nesprávností“ (vlastní ustanovení opatrovníka, ustanovení zaměstnance soudu
opatrovníkem, nečinnost opatrovníka v řízení, doručení rozsudku toliko
opatrovníku). S přihlédnutím k ne zcela pregnantní formulaci žaloby lze však
uvažovat i tvrzení dalších pochybení (např. vyznačení doložky právní moci
rozsudku, který dle žalobních tvrzení právní moci nenabyl). Soud prvního stupně
postupoval správně, když se na úvod jednání dne 23. 1. 2014 dotazem na zástupce
dovolatelů ujistil, že dovolatelé namítanému řízení nevytýkají jeho
nepřiměřenou délku. Pochybil však, když nevedl dovolatele (ať už při zmíněném
jednání či předchozím postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř.) ke zcela
jednoznačnému (kladnému) skutkovému vymezení všech jednotlivých (tvrzených)
pochybení, v nichž (snad) spatřují odpovědnostní titul a s nimiž (snad) spojují
vznik nemajetkové újmy. Jelikož soud odvolací toto jeho pochybení nenapravil,
je řízení zatíženo (další) vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Není totiž vyloučeno, že dovolatelé uplatnili žalobou více
nároků se samostatným skutkovým základem, aniž však uvedli, jaké částky
odškodnění na tyto jednotlivé nároky požadují. Nejen formulace žaloby, ale i
odvolání přitom tvrzené „pluralitě titulů“ nasvědčují.
Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený
rozsudek odvolacího soudu včetně závislého výroku o náhradě nákladů odvolacího
řízení zrušil. Protože důvod představovaný vadou spočívající v neurčitosti
žaloby, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a
vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o.
s. ř.).
V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1
o. s. ř. vyzval dovolatele k odstranění shora uvedených vad žaloby. Soud
prvního stupně se tak postará o to, aby dovolatelé jednoznačně vymezili okruh
tvrzených (nesprávných) úředních postupů či (nezákonných) rozhodnutí, v jejichž
důsledku jim měla vzniknout nemajetková újma. Pro případ shora naznačené
plurality odpovědnostních titulů povede soud prvního stupně dovolatele k
rozlišení, jakého odškodnění se na podkladě každého jednotlivého titulu
domáhají (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 5180/2009), a to nikoliv společně, ale každý z nich (viz
předposlední odstavec V. bodu Stanoviska). Následně soud prvního stupně posoudí
důvodnost takto vymezených nároků.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve
spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými.
V rámci nového rozhodnutí o věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího
řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu