USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně TORION, projekční kancelář, s.r.o., IČO 61169111, se sídlem v Plzni, Mánesova 1999/1, zastoupené Mgr. Tomášem Kudějem, advokátem se sídlem v Dýšině, Plzeňská 395, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 1 230 845,20 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 11/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 23 Co 273/2023-338, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 1 230 845,20 Kč z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Plzni spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, jež u něj bylo od 27. 2. 2009 vedeno pod sp. zn. 49 Cm 104/2009, a v němž se žalobkyně domáhala vůči společnosti AŽR – Apartmány Železná Ruda s.r.o. zaplacení částky 928 200 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacené odměny za provedené dílo. Požadovaná částka sestávala jednak z částky připadající na uvedenou pohledávku, která byla žalobkyni v předmětném řízení pravomocně přisouzena, a dále z částek 27 000 Kč a 275 645,20 Kč připadajících na náhradu nákladů řízení, jež byla žalobkyni v uvedeném řízení přiznána, s tím, že po pravomocném skončení předmětného řízení připadajícím na den 22.
9. 2018 se již žalobkyni nepodařilo splnění přisouzené pohledávky exekučně vymoci. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 12. 7. 2021, č. j. 28 C 11/2021-219, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 1. 2022, č. j. 28 C 11/2021-252, žalobu zamítl a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze jako soud odvolací, který rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j.
23 Co 10/2022-259, uvedený
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Na podkladě dovolání, které žalobkyně podala proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 30 Cdo 3146/2022-285, tento rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud v této souvislosti soudům nižších stupňů vytkl, že se při posouzení důvodnosti vzneseného nároku zaměřily na otázku, zda byla celková délka posuzovaného řízení přiměřená či nikoliv, namísto toho, aby zkoumaly, zda v tomto řízení došlo k průtahům, při jejichž neexistenci by toto řízení mohlo pravomocně skončit ještě v době, v níž bylo možné přisouzenou pohledávku žalobkyně z majetku společnosti AŽR – Apartmány Železná Ruda s.r.o.
uspokojit. Ve věci tak znovu rozhodoval soud prvního stupně, který rozsudkem ze dne 15. 5. 2023, č. j. 28 C 11/2021-314, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2023, č. j. 28 C 11/2021-322, žalobu opět zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud poté k odvolání obou účastnic řízení v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil pouze co do výše v něm uvedené částky, jinak jej i v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rovněž i tento rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho výroku I, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V části, v níž podané dovolání směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl částečně změněn a částečně potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Otázka, jakým způsobem má být v případě nároku na náhradu škody v podobě ztráty pohledávky zapříčiněné nepřiměřenou délkou řízení určena doba, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závazného právního názoru vyjádřeného ve výše zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2023, č. j.30 Cdo 3146/2022-285, jakož i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016, a dále od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3889/2016, ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, nebo ze dne 20. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1726/2021, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém předchozím kasačním rozsudku ze dne 21.
2. 2023, č. j. 30 Cdo 3146/2022-285, ustálená judikatura dovolacího soudu je založena na úvaze, že v případě tvrzené škody spočívající ve ztrátě pohledávky (nebo její reálné vymahatelnosti) jako důsledku nepřiměřené délky řízení je třeba určit dobu, ve které řízení mohlo a mělo proběhnout. Bez tohoto určení totiž není možné stanovit okamžik, který je rozhodný pro vznik povinnosti státu nahradit škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pro tyto účely se tudíž nevychází z délky řízení jako celku, nýbrž z jakési – ex post určené – délky řízení bez průtahů (kromě dovolatelkou označených rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2013, nebo ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2899/2022). Od této ustálené judikatury dovolacího soudu se přitom odvolací soud v řešeném případě nyní neodchýlil, zaměřil-li svou pozornost právě na určení období průtahů, k nimž v posuzovaném řízení došlo, a tuto dobu posléze od celkové délky tohoto řízení, která uplynula do jeho pravomocného skončení (tedy do dne 22. 9. 2018), odečetl, načež uzavřel, že mezi tvrzenou škodou a vytýkaným nesprávným úředním postupem soudu není dán vztah příčinné souvislosti, pokud řízení mohlo být pravomocně skončeno nejdříve k datu 17.
12. 2015, tedy až v době po dni 9. 1. 2013, odkdy se předmětná pohledávky stala nedobytnou, a to z důvodu uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k zajištění pohledávky společnosti Unis a.s. na nemovitostech ve vlastnictví žalované společnosti AŽR – Apartmány Železná Ruda s.r.o. (viz body 22 až 25 odůvodnění napadeného rozsudku). Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
nelze dovodit ani ve vztahu k otázce, zda lze za období nečinnosti soudu považovat rovněž takové období, v němž sice soud formálně činí úkony, avšak fakticky svou činností nesměřuje k efektivnímu a rychlému vyřízení věci, a zda taková činnost soudu odpovídá běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat. Svou dovolací argumentaci vztahující se k této otázce totiž žalobkyně staví na odlišném skutkovém základě, než z jakého vychází napadený rozsudek, spojuje-li žalobkyně tvrzenou neefektivní činnost soudu s jeho opakovanými výzvami nabádajícími účastníky posuzovaného řízení k mimosoudnímu vyřešení sporu a s na ně navazujícím opakovaným odročováním nařízených jednání, přičemž tvrdí, že tyto výzvy byly zbytečné, neboť sami účastníci žádný prostor pro mimosoudní urovnání sporu neviděli.
Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění, jež převzal od soudu prvního stupně, uzavřel, že opakované pokusy soudu o dosažení smíru mezi účastníky posuzovaného řízení reagovaly na vývoj důkazní situace v tomto řízení, přičemž strany sporu v něm naopak ochotu vyřešit věc mimosoudně opakovaně projevovaly, pročež se o neefektivní postup soudu nejednalo, a to s výjimkou doby, která uplynula od srpna 2013 do 25. 10. 2013, kdy soud výsledek mimosoudních jednání stran sporu zjišťoval opožděně, jakož i doby plynoucí od odročení ústního jednání konaného dne 20.
2. 2015 na neurčito do vydání usnesení o nařízení prvního setkání s mediátorem dne 9. 9. 2015, a dále od 10. 12. 2015 do 5. 4. 2016, kdy byli účastníci (rovněž opožděně) vyzváni ke sdělení, zda k prvnímu setkání s mediátorem došlo (viz bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobkyně tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi bez dalšího buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř. Ani otázka, zda existuje paušálně určená délka časového úseku mezi jednotlivými procesními úkony soudu v řízení, kterou lze považovat za akceptovatelnou a nezpůsobující průtahy v řízení, a pokud ano, jak dlouhý tento časový úsek je, tedy otázka, která dle přesvědčení dovolatelky dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Odvolací soud se při identifikaci jednotlivých průtahů v posuzovaném řízení především neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, která za průtahy v řízení považuje bezdůvodnou nečinnost, svévoli či neschopnost soudu vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době a jeho postup tak neodpovídá běžnému průběhu soudního řízení a péči, jíž je soud povinen za účelem rychlé a účinné ochrany práv věci věnovat s tím, že se naopak nejedná o pouhé mechanické odečítání jednotlivých dnů, které mezi úkony soudu ve věci uběhly [srovnej např. část IV písm. c) stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4420/2015, nebo ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1290/2023]. Z důvodů, které jsou popsány níže, nadto právní otázka týkající se akceptovatelné délky nečinnosti soudu mezi jednotlivými úkony, kterou žalobkyně v dovolání zformulovala, představuje pouze otázku obecnou (akademickou), ve vztahu k níž nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s.
ř. dovodit, neboť ani její odlišné právní posouzení, než jaké vyslovil odvolací soud, pokud délku každého zjištěného průtahu krátil o dva až tři měsíce, by nemohlo mít na poměry žalobkyně žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přípustnost dovolání nemohou založit otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze otázky, jejichž zodpovězení je způsobilé přinést pro dovolatelku příznivější rozhodnutí ve věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, nebo ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017). Posuzované řízení bylo dle závěrů odvolacího soudu postiženo průtahy v následujících obdobích: a/ od 12. 5. 2009 do 22. 10. 2010 (528 dnů), b/ od 11. 6. 2013 do 25. 10. 2013 (136 dnů), c/ od 25. 10. 2013 do 23. 12. 2013 (59 dnů), d/ od 4. 6. 2014 do 1. 10. 2014 (119 dnů), e/ od 1. 10. 2014 do 12. 12. 2014 (72 dnů), f/ od 20. 2. 2015 do 9. 9. 2015 (201 dnů) a g/ od 10. 12. 2015 do 5. 4. 2016 (117 dnů). Jejich celková délka, a to bez odpočtu dvou až tří měsíců u každého z těchto průtahů, k němuž odvolací soud poté dovolatelkou kritizovaným postupem přistoupil, tudíž činí 1 232 dnů, po jejichž odečtení od celkové délky řízení by ke skončení tohoto řízení došlo dne 9. 5. 2015. Ani v tomto případě by tak předmětné řízení neskončilo přede dnem 9. 1. 2013, s nímž odvolací soud dle dovolatelkou nikterak nezpochybněného závěru spojil okamžik, ve kterém se její pohledávka za společností AŽR – Apartmány Železná Ruda s.r.o. stala nevymahatelnou. Nic na tom nemění ani skutečnost, že žalobkyně v podaném dovolání současně prosazuje, aby nad rámec průtahů zjištěných odvolacím soudem byly za období průtahů v posuzovaném řízení považovány též tyto časové intervaly: I/ od 12. 7. 2011 do 14. 12. 2011, kdy došlo k prodlení se zadáním znaleckého posudku (155 dnů), II/ od 29. 5. 2012 do 17. 8. 2012, kdy se měl soud dopustit prodlevy při nařízení jednání po obdržení znaleckého posudku (80 dnů), III/ od 10. 9. 2015 do 9. 12. 2015 a od 6. 4. 2016 do 7. 10. 2016, nakdy rovněž připadá odvolacím soudem nezohledněné prodlení způsobené zbytečným pokusem o mediaci (274 dnů), IV/ od 17. 1. 2017 do 25. 5. 2017, kdy žalobkyně vzniklé prodlení spojuje s opětovným zbytečným pokusem soudu o smírné vyřešení sporu (128 dnů), V/ od 26. 5. 2017 do 25. 9. 2017, kdy měl vzniklý průtah v řízení spočívat v prodlení s podáním zadaného znaleckého posudku (122 dnů), a VI/ od 19. 12 2017 do 25. 5. 2018, kdy žalobkyně spatřovala průtah v řízení ve vyhovění žádosti žalované společnosti o odročení nařízeného jednání (157 dnů). Vedle průtahů, které již zohlednil odvolací soud, tedy žalobkyně v dovolání konkrétně označila dalších 916 dnů údajných průtahů v řízení, pročež celková délka průtahů, ke kterým v posuzovaném řízení mělo dojít, a to s připočtením (nekrácených) průtahů zjištěných odvolacím soudem, tak měla činit celkových 2148 dnů (v dovolání se objevuje nesprávný celkový součet 2162 dnů – pozn. dovolacího soudu). Jak totiž bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud je skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán, pročež vychází-li polemika dovolatelky s právním závěrem odvolacího soudu z odlišného skutkového základu, než z jakého při svém rozhodování vycházel odvolací soud, jedná se o uplatnění nepřípustného dovolacího důvodu (viz již zmíněný § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namístě je přitom připomenout skutkový závěr odvolacího soudu obsažený v bodě 24 odůvodnění napadeného rozsudku, podle kterého snaha soudu v posuzovaném řízení o dosažení smírného vyřešení sporu mezi jeho účastníky nepostrádala efektivitu, neboť reagovala jak na důkazní vývoj v řízení, tak i na opakovaně vyslovený požadavek jeho účastníků. Námitka žalobkyně poukazující na průtah uvedený pod bodem ad IV/ v délce 128 dnů však právě z této nepřípustné kritiky uvedeného skutkového závěru odvolacího soudu vychází. Odpočtem délky tohoto průtahu od souhrnné délky všech průtahů, na které žalobkyně v dovolání poukázala, lze pak dospět k celkové délce těchto průtahů čítající 2020 dnů. V takovém případě by však posuzované řízení skončilo nejdříve dne 12. 3. 2013, tedy opět nikoliv přede dnem 9. 1. 2013. Z odlišného skutkového základu, než z jakého vycházel odvolací soud, který převzal zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodě 8 odůvodnění jeho rozsudku (viz bod 16 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu), nadto vychází též názor žalobkyně o existenci průtahu v době od 10. 9. 2015 do 9. 12. 2015, jenž je součástí průtahu označeného pod bodem ad III/, neboť dle zjištění soudů nižších stupňů bylo posuzované řízení v tomto období přerušeno v souvislosti s nařízenou mediací. Totéž pak platí i o průtahu uvedeném pod bodem ad V/, neboť žalobkyně jeho prosazováním de facto brojí proti skutkovému zjištění soudů nižších stupňů, v souladu s nímž byl procesní spis znalkyni z oboru písmoznalectví předložen dne 28. 6. 2017, načež soud k následné žádosti znalkyně zajišťoval od různých správních orgánů potřebné srovnávací materiály nezbytné pro vyhotovení zadaného znaleckého posudku. Na vymezení se proti skutkovému závěru odvolacího soudu spočívá rovněž přesvědčení žalobkyně o existenci průtahu označeného pod bodem ad VI/, přehlíží-li zde žalobkyně zjištění soudů nižších stupňů o pořádkovém opatření, které soud aplikoval vůči žalované již dne 6. 4. 2018, a to za současného nařízení jednání ve věci. Z revize skutkového závěru odvolacího soudu vycházejí též námitky dovolatelky poukazující na neefektivní reakce soudu na údajnou procesní taktiku žalované společnosti, kterou se tato společnost měla snažit oddálit konec řízení, jakož i na absenci řádného poučení účastníků sporu o koncentraci řízení, jež z těchto skutkových zjištění nevyplývá. Okamžik možného skončení posuzovaného řízení, pokud by žádnými průtahy zatíženo nebylo, se tím tak ještě více posouvá až za výše uvedený nejzazší termín 12. 3. 2013. Stran námitky žalobkyně týkající se vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí (viz bod 19 dovolání) Nejvyšší soud uvádí, že podané dovolání v této části nevyhovuje požadavkům upraveným v § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k této otázce v něm žalobkyně nevymezila žádný důvod jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Totéž platí i o námitce poukazující na údajné nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu ze strany soudů nižších stupňů (viz str. 3 a 4 dovolání). K uvedeným nedostatkům by tak dovolací soud mohl (pokud by byly skutečně zjištěny) přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné z jiného důvodu [viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci]. Tato podmínka však, jak bylo rozvedeno výše, splněna není. Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů dovolání žalobkyně odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu