USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka, v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem, se sídlem v Brně, Jana Nečase 1343/29, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 16 190 500 Kč a omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 3/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 17 Co 253/2024-668, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 2024, č. j. 37 C 3/2019-618, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 2. 2024, č. j. 37 C 3/2019-618, se zastavuje. II. Dovolání se ve zbývající části odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 37 C 3/2019-618, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 16 190 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále ji zamítl v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala, aby soud uložil žalované povinnost uveřejnit na (její) vlastní náklad v celostátním denním tištěném periodiku a dále na zpravodajských serverech XY, XY a XY, omluvu následujícího znění: „Omlouváme se J. K. (známému také jako „J.
V. K.“) za nezákonné trestní stíhání jeho osoby ode dne 25. 9. 2009 do 3. 1. 2018 pro trestný čin podvodu ve stadiu pokusu, kterého se J. K. měl dopustit tím, že se dne 24. 9. 2009 v XY vědomě pokusil prodat zájemci o koupi 6 ks padělků obrazů světově známých malířů s tím, že se jedná o originály obrazů. J. K. byl dne 3. 1. 2018 pravomocně zproštěn obžaloby, neboť v trestním řízení vyšlo najevo, že se takového trestného činu nedopustil. Za újmu způsobenou J. K. v důsledku narušení jeho rodinného a profesního života a za veškeré další příkoří způsobená nezákonným trestním stíháním se mu omlouváme.“ (výrok II). Soud prvního stupně konečně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu separovaných nákladů řízení ve výši 7 500 Kč (výrok III) a nakonec rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně (po částečném zpětvzetí návrhu) coby procesní nástupce původního žalobce (J. K.) domáhala peněžitého plnění a omluvy v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, vedeným u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 6/2010 (dále jen „předmětné řízení“). Vedle náhrady nemajetkové újmy formou vyslovení omluvy a zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 16 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného usnesení, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, byly v době rozhodování odvolacího soudu předmětem řízení též nárok na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu ve výši 185 000 Kč s příslušenstvím a dále náhrada nemajetkové újmy za čas strávený ve vazbě ve výši 5 500 Kč s příslušenstvím.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, žalobkyně napadla dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. V posuzované věci je dovoláním napadeno nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které ovšem v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o.
s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je podle dlouhodobě ustálené judikatury neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o.
s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Byl-li napaden rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I o věci samé, a to i v té jeho části, jíž byly potvrzeny nákladové výroky rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání v tomto rozsahu objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., neboť nyní účinná právní úprava vylučuje z možnosti dovolacího přezkumu právě výroky o nákladech řízení.
Pokud jde o tvrzené uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy (s akcentem na nepříznivý zdravotní stav původního poškozeného v době předběžného uplatnění nároku a v době, kdy byla podána žaloba k soudu a rovněž s připomenutím okolností doprovázejících vznik tvrzené nemajetkové újmy), pak takto předestřená otázka nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., neboť již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena a při jejím posouzení se odvolací soud napadeným rozsudkem od této judikatury nikterak neodchýlil, pokud v plné shodě se závěry soudu prvního stupně uzavřel, že z učiněných skutkových zjištění nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo jakkoliv poškodit žalobkyni (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8.
10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2230/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 2384/13). Soud prvního stupně věnoval vypořádání výhrad žalobkyně na adresu námitky promlčení, kterou v závěrečné části řízení uplatnila žalovaná, značnou pozornost, podrobně odkázal na recentní judikaturu jak Nejvyššího soudu, tak i Ústavního soudu a jeho závěry jako správné (rovněž s odpovídajícími odkazy na ustálené judikatorní závěry vrcholných soudů) převzal a rozvinul v napadeném rozsudku odvolací soud. Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch zcela výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.
12. 2002, sp. zn. 21 Cdo
486/2002, ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do ústavně chráněného principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Podrobně se v režimu zákona č. 82/1998 Sb. otázkou kdy je výkon práva dovolat se promlčení v rozporu s dobrými mravy věnoval v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2224/2022, ani od tam uvedených úvah se odvolací soud v projednávané věci nikterak neodchýlil. Ze skutkových závěrů učiněných odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně, ovšem nevyplývá, že by žalovaná svou námitkou jakýmkoliv způsobem zneužívala svého práva na úkor žalobkyně (jejího předchůdce).
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež nepodléhají podle § 241a odst. 1, věta prvá o. s. ř. dovolacímu přezkumu) se nepodává, že by původnímu žalobci cokoliv objektivně bránilo u žalované včas předběžně uplatnit svůj nárok v běžící promlčecí době a posléze jej prosadit u soudu a v zahájeném řízení řádně pokračovat. Odvolací soud podrobně vyložil, že (nejen) v rozhodnou dobu původní žalobce přes svůj nepříznivý zdravotní stav důsledně uplatňoval svá práva prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů, tedy profesionála, a nic nelze vytknout ani jeho úvaze, že advokát by měl být schopen porozumět právní úpravě (včetně způsobu zákonného určení promlčecích či prekluzivních lhůt) a měl by jako profesionál uplatňovat práva a oprávněné zájmy klienta tak, aby nedošlo k ohrožení nebo zániku těchto práv.
Skutková zjištění odvolacího soudu (převzatá od soudu prvního stupně), o tom, že udávaný nepříznivý zdravotní stav původního poškozeného nepředstavoval relevantní, tím méně nepřekonatelnou překážku pro včasné uplatnění nároku, je spojen s jedinečnými skutkovými zjištěními, která sama o sobě nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení a Nejvyšší soud je naopak povinen z nich vycházet (§ 241a odst. 1 o. s. ř.); současně platí, že odvolací soud neposuzoval věc nikterak paušálně, ale ve spektru zcela konkrétních okolností právě projednávané věci.
Řečeno jinak: skutková zjištění nižších soudů ústí v závěr, že předběžné uplatnění nároku podané až v poslední den šestiměsíční promlčecí doby (a následné opožděné podání žaloby) nelze klást k tíži státu, ale jde výlučně na vrub vztahu původního poškozeného a jím zvoleného advokáta. Zcela bez relevance je dovolací tvrzení (nemající ovšem žádného podkladu ve skutkových zjištěních soudů nižších stupňů), že původní poškozený nedal svému zástupci „výslovný pokyn k podání žaloby“, resp. že neobdržel včas nezbytné informace.
Ostatně již při předběžném uplatnění nároku (a s ohledem na extrémní výši požadovaného zadostiučinění) si mohli zástupce a zastoupený ujasnit další postup pro případ, že uplatněnému nároku nebude, ať už zcela či jen zčásti vyhověno. Soud prvního stupně rovněž příhodně poznamenal, že předběžné uplatnění nároku, jakkoliv obsáhlé, a posléze podaná žaloba se od sebe obsahově nijak významně neliší, což logicky ubírá na přesvědčivosti dodatečnému tvrzení dovolatelky o údajné absentující kooperaci mezi původním žalobcem a jeho zástupcem.
Námitka promlčení uplatněná státem, jenž má v řízení rovné postavení s ostatními účastníky řízení (srov. § 18 odst. 1 věta prvá o. s. ř.), tak nemůže být bez dalšího považována za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Dlužno doplnit, že např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3689/2019, plyne, že „rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku“ (uvedené rozhodnutí dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2004, sp.
zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Nepříčí se tedy ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu ani to, že odvolací soud nepřikládal zásadní význam okolnostem předcházejícím vzniku uplatněného nároku (tedy průběh vlastního trestního stíhání původního žalobce). Jsou proto ve vztahu k důvodům napadeného rozhodnutí poněkud mimoběžná tvrzení dovolatelky o průběhu předmětného trestního řízení i vzniku újmy z toho plynoucí, neboť nebylo pochybností, že v dané věci je základ nároku (tzv. odpovědnostní titul) dán, leč nárok nelze přiznat právě a jen pro jeho promlčení.
K výhradám na adresu „krátkosti“ promlčecí doby lze zopakovat, že ačkoli je šestiměsíční délka oproti jiným promlčecím lhůtám (dobám) krátká, Ústavní soud ji opakovaně a v celé řadě různých skutkových situací označil za ústavně souladnou (z četných rozhodnutí viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1534/23, bod 37; I. ÚS 1532/16, bod 19; I. ÚS 3391/15, bod 33; usnesení sp. zn. I. ÚS 2305/22, bod 12; II. ÚS 3512/19, bod 23; III. ÚS 1635/19, bod 10). Nejvyšší soud neshledal dostatečně silné důvody pro to, aby tento dlouhodobě a ustáleně zastávaný závěr v právě posuzovaném případě překonal.
Již soud prvního stupně vysvětlil, že kratší délka šestiměsíční promlčecí doby je vyvážena objektivním charakterem /tzv. přísné/ odpovědnosti státu i tím, že Česká republika, na rozdíl od drtivé většiny ostatních evropských států, nad rámec svých mezinárodních závazků velkoryse přistupuje k odškodnění osob, které byly stíhány, avšak v trestním řízení nakonec nebyly odsouzeny; bez významu není ani samotná povaha nároku na náhradu nemajetkové újmy, u níž je žádoucí krátkou promlčecí dobou stimulovat poškozené ke včasnému uplatnění jejich nároků.
Dovolatelce lze přisvědčit, že Ústavní soud v některých jím řešených případech výkladově omezil možnost veřejné moci bránit se v soudních sporech právě uplatňováním námitky promlčení (srov. k tomu za všechny například nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. III. ÚS 450/20). Jedná se však – zjednodušeně řečeno – vždy o případy, kdy právnímu subjektu v uplatňování náhrady škody nebo újmy proti veřejné moci bránily v historickém kontextu takové okolnosti, na které nemohl mít vliv a které pro něj byly v podstatě nepřekonatelné; jedná se tak zejména o případy, kdy se Česká republika bránila námitkou promlčení ve vztahu k nárokům na náhradu škody nebo újmy, které byly poškozeným způsobeny zejména v období nesvobody vyvolané totalitním režimem.
O takovou situaci se však v případě právního předchůdce dovolatelky zjevně nejednalo, když v jeho případě nic nenasvědčuje tomu že by v daném případě existovaly jakékoliv okolnosti, které by zvláště ze strany veřejné moci původnímu žalobci ve včasném uplatnění jeho nároku (ať už formou jeho předběžného uplatnění nebo podáním žaloby k soudu, a to jejím doručením k soudu i předtím, než byl nárok uplatněný u Ministerstva spravedlnosti až „na poslední chvíli“ tímto ústředním orgánem vyřízen) jakkoliv bránily.
Lze proto shrnout, že v poměrech projednávané věci si marné uplynutí promlčecí doby výlučně způsobil samotný právní předchůdce žalobkyně, nejde proto o žádný zcela výjimečný případ, kdy by bylo možno námitku promlčení kvalifikovat jako jednání contra bonos mores. Odvolací soud se tak při řešení dané otázky od ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil. Rovněž posouzení odvolacího soudu (soudu prvního stupně) vážící se k tomu, že pro část nároku žalovaná opodstatněně uplatnila námitku promlčení až v samém závěru řízení před soudem prvního stupně, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, zejména s výslovně zmiňovaným rozsudkem ze dne 29.
10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, který byl (za účelem sjednocení praxe nižších soudů) uveřejněn pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, s právní větou: „při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené až v odvolacím řízení se nepřihlíží k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům“, když k jeho odůvodnění bylo dále vysvětleno, že „právo dlužníka vznést námitku promlčení žádný hmotněprávní ani procesní předpis nekoncentruje do určitého stádia řízení, přičemž z povahy námitky promlčení, dané hmotněprávní úpravou (§ 100 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jímž se řídí i právní poměry nyní projednávané věci s ohledem na okamžik zahájení trestního stíhání), plyne, že ji lze uplatnit kdykoli v průběhu řízení až do právní moci rozhodnutí o věci, tedy i v rámci odvolacího řízení (shodně srov.: Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M.
a kol. Občanský zákoník Komentář 6. vydání, Praha C. H. Beck 2001, str. 379, dále Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2001, str. 1207). K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých pozdějších rozhodnutích, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4825/2007, v usnesení ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 572/2023, v rozsudku ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 420/2024, který připouští vznesení námitky promlčení až v závěrečném návrhu.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku neuvádí žádné přesvědčivé argumenty, nadto takové, které by měly potenciál, aby výlučně ve sporech odbývajících se podle zákona č. 82/1998 Sb. se neuplatnila obecná pravidla o tom, jak se může dlužník bránit, má-li za to, že nárok vůči němu uplatněný je promlčen. Nejvyšší soud proto neshledal důvod, aby cestou aktivace svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia přikročil k zásadní změně své dlouholeté judikatury. Vzal přitom na zřetel, že právě pro tento případ sporů zákonodárce v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), který představuje vůči občanskému zákoníku lex specialis, stanovil odchylně od obecné úpravy zvláštní úpravu počátku a běhu promlčecích dob (srov. jeho § 32 odst.
3), aniž by hodlal omezit možnosti uplatnění námitky promlčení jen na některou část řízení před soudem (viz též § 26 citovaného zákona). Okolnost, že žalovaná, byť jen pro část žalovaného nároku, uplatnila námitku promlčení až v závěru řízení před soudem prvního stupně, byla v rovině procesní zohledněna separací nákladů řízení podle § 147 o. s. ř.; přitom je třeba dodat, že promlčení práva představuje objektivní okolnost, která nastává marným uplynutím stanovené lhůty, bez ohledu na vůli účastníků řízení a bylo-li právo uplatněno opožděně, musí být věřitel srozuměn s tím, že tu bude existovat latentní možnost, že dlužník námitku promlčení kdykoliv v průběhu řízení před soudem uplatní.
Ve vztahu k dílčímu nároku na náhradu škody spojenému s odměnou obhájce dovolatelka nevymezila žádný důvod přípustnosti dovolání (a tento nárok zůstal zcela stranou její pozornosti). Posuzované dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně náležitě nevymezila ani dovolací důvod, ani to, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vady dovolání v této části nebyly v zákonné lhůtě odstraněny. Dovolání proto Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o.
s. ř.), dílem jako objektivně nepřípustné, dílem vadné a dílem z důvodu, že se v hranicích dovolatelkou předestřených otázek odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího (a Ústavního) soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil. Směřovalo- li dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně, bylo dovolací řízení v tomu odpovídajícím rozsahu zastaveno (§ 243f odst. 2 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.