32 Cdo 1661/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Ing. Josefem Šikulou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49, proti žalované OBI Česká republika s. r.
o., se sídlem v Praze 4, Hanusova 18, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60
47 09 68, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Národní 32, o zaplacení částky 1,468.050,85 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 106/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2009, č. j. 2 Cmo 45/2009-140,
ve znění usnesení ze dne 25. listopadu 2009, č. j. 2 Cmo 45/2009-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku Vrchního soudu v Praze,
jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 10. prosince 2008, č. j. 14 Cm 106/2007-107,
kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 1,468.050,85 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto
ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně
vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu
(byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu) lze dovodit, že jím dovolatel ve skutečnosti brojí proti napadenému
rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo s účinností k 31. prosinci 2012 zrušeno
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť
napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)]
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při
přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil, případně jejichž řešení zpochybnil. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel nevymezuje
žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění
kritérií uvedených v § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. Napadá-li dovolatel závěr odvolacího soudu o platnosti ujednání o bonusech
obsaženého v příloze č. 5 k rámcové kupní smlouvě č. 2533/2006 ze dne 2. června
2006 a v příloze č. 3 k rámcové kupní smlouvě č. 2533/2004, uzavřené mezi
účastníky, z hlediska jejich určitosti a srozumitelnosti, je třeba uvést, že
odvolací soud řešil otázku platnosti ujednání o bonusech v souladu s konstantní
judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura
číslo 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy, nebo důvody rozsudku Nejvyššího
soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že jde o slevy z kupní ceny zboží
dodávaného žalobcem žalované, na nichž se smluvní strany dohodly, neboť jako
slevy z ceny zboží jsou bonusy v obou přílohách k rámcovým smlouvám označeny a
je nepochybné, že jde o slevy z ročního obratu zboží dodaného žalobcem
žalované, přičemž výše a způsob výpočtu bonusů je v obou přílohách přesně
stanoven, jak o tom ostatně svědčí i ta skutečnost, že žalovaná bonusy
vyúčtovávala a žalobce proti jejich výši nevznesl žádné námitky. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. března 2008, sp. zn.
32 Odo 1242/2005, pak tento odkaz není přiléhavý,
neboť v uvedeném rozsudku se dovolací soud zabýval platností smluv o postoupení
pohledávek a náležitou identifikací postupovaných pohledávek. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska
námitky, že ujednání o bonusech jakožto slevách z ceny zboží je neplatné pro
rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“) a se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení § 265
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že má povinnost platit bonusy, aniž by bylo
zřejmé, za jakých podmínek je žalovaná oprávněna bonusy požadovat. Dohodly-li
se smluvní strany na určitých bonusech jako slevách z ceny zboží bez vazby na
plnění či splnění dalších povinností, nelze z této skutečnosti dovozovat jejich
neplatnost pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák., neboť
jde jen o dohodnutý způsob určení ceny zboží. Specifikace jednotlivých bonusů
má význam pouze pro žalovanou jako obchodníka. Pro žalobce jako prodávajícího
je významné jen to, že jde o způsob, jakým bude určena konečná cena zboží, za
kterou zboží prodává žalované. Dohodnuté bonusy nejsou poplatkem či úplatou za
činnosti, které by žalovaná měla provádět pro žalobce. Na těchto bonusech se
strany dohodly bez dalšího a bylo věcí žalobce, zda na takovéto určení ceny
zboží přistoupí, či nikoliv. Pokud jde o námitku, že výkon práva žalované účtovat dohodnuté bonusy jako
slevy z ceny zboží je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak
podle ustálené judikatury spočívá význam ustanovení § 265 obch. zák. v tom, že
účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých zájmů překročit
meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a tudíž nesmí
zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona vznikla. Ujednání,
ze kterého mu vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná -
soud v takovém případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne
16. února 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29
Odo 427/2003). V rozsudku ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a
dále například v rozsudku ze dne 9. srpna 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), pak
Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami poctivého obchodního styku
má být poslední možností (ultima ratio), jak - ve výjimečných případech -
zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, ve které by se
přiznání uplatněného nároku jevilo krajně nespravedlivým, a že ustanovení § 265
obch. zák. tak je třeba vnímat jako příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s
ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále
například v rozsudku ze dne 15. prosince 2009, sp. zn.
23 Cdo 4388/2007, jež
jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), pak
Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba
zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého případu. V projednávané věci nevyšly v řízení najevo žádné skutečnosti, které by
svědčily o naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 265 obch. zák. a závěr
odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož
dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu
spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. března 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu