32 Cdo 2351/2016-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci
žalobkyně České republiky – Ministerstva financí, se sídlem v Praze – Malé
Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, proti
žalovaným 1. K. H., 2. J. K., oběma zastoupeným Mgr. Mojmírem Přívarou,
advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 2378/1, PSČ 301 00, a 3. R. M., o určení
vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod
sp. zn. 5 C 151/2015, o dovoláních žalobkyně a třetí žalované proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2016, č. j. 21 Co 12/2016-136,
I. Dovolání třetí žalované se odmítá.
II. Třetí žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 2. 2016, č. j.
21 Co 12/2016-136, v prvním výroku a v té části třetího výroku, jíž bylo
žalobkyni uloženo nahradit první žalované a druhému žalovanému na nákladech
odvolacího řízení každému částku 2 038 Kč, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v souzené věci domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě
specifikovaných nemovitostí, a to na základě tvrzení, že tyto nemovitosti byly
žalovaným (resp. jejich právním předchůdcům) vydány na základě dohody o vydání
a převodu majetku ze dne 1. 1. 1995, uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, a že platností této dohody se coby otázkou
předběžnou zabýval mj. i Nejvyšší soud, který ji shledal neplatnou. Protože žalovaní uplatněný nárok ještě před zahájením jednání ve věci samé
uznali, Okresní soud v Náchodě rozsudkem pro uznání ze dne 19. 11. 2015, č. j. 5 C 151/2015-103, žalobě vyhověl. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o nákladech řízení opřel o § 150
občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.); důvody hodné zvláštního
zřetele, pro které ve věci úspěšné žalobkyni náhradu nákladů nepřiznal,
spatřoval především ve skutečnosti, že žalovaní nezpůsobili neplatnost dohody o
vydání a žalobou uplatněný nárok uznali. Předpoklady, aby jim cestou aplikace §
143 o. s. ř. přiznal náhradu nákladů, které v řízení vynaložili, neměl za
splněné. S odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. argumentoval, že lze přiznat pouze
náklady vynaložené k účelnému uplatňování a bránění práva, a vyslovil názor, že
pokud žalovaní nárok zcela uznávali, nepotřebovali být v řízení zastoupeni
advokáty. Ve výroku o nákladech řízení napadli rozsudek soudu prvního stupně všichni
žalovaní odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným
rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně v té části napadeného výroku,
která se týká první žalované a druhého žalovaného, a uložil žalobkyni zaplatit
na nákladech řízení před soudem prvního stupně každému z těchto žalovaných
částku 58 926 Kč (první výrok), odmítl odvolání třetí žalované (druhý výrok),
uložil žalobkyni zaplatit na nákladech odvolacího řízení první žalované a
druhému žalovanému každému částku 2 038 Kč a rozhodl, že žalobkyně a třetí
žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí
výrok). Odvolání třetí žalované odvolací soud odmítl jako opožděně podané, neboť bylo
podáno po uplynutí patnáctidenní lhůty od doručení písemného vyhotovení
rozhodnutí. Nepřijal argument třetí žalované, že účastníci byli nesprávně
poučeni o přípustnosti odvolání proti rozhodnutí o nákladech řízení a odvolání
bylo tedy lze podat v tříměsíční lhůtě podle § 204 odst. 2 o. s. ř. S názorem, že žalovaní nevynaložili náklady na zastoupení advokáty účelně, se
odvolací soud neztotožnil. Usoudil, že vzhledem k právní složitosti věci a
hodnotě předmětného majetku byla na jejich straně právní pomoc na místě a právě
zodpovězení otázky, zda nárok uznat či nikoliv, právní pomoc advokáta
vyžadovalo. Zdůraznil, že příčinou neplatnosti dohody o vydání, a tedy příčinou
sporu, byl protiprávní postup státu a žalovaní příčinu ke vzniku sporu
nezavdali, jsou tedy podmínky pro aplikaci § 143 o. s. ř. Při určení výše nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívajících v
zastoupení první žalované a druhého žalovaného advokátem odvolací soud
aplikoval mj.
§ 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), konstatoval, že tarifní hodnotou je cena jedné ideální
čtvrtiny nemovitých věcí, která podle zápisu v katastru nemovitostí každému z
žalovaných náleží, a vysvětlil, že při určení ceny nemovitých věcí vycházel z
jediného údaje, který měl k dispozici, a tím byla cena uvedená v dohodě o
vydání, tedy částka 10 737 881 Kč.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně a třetí žalovaná. Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu v prvním výroku. Přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázky
hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že při určení tarifní hodnoty postupoval v
rozporu s § 8 odst. 1 advokátního tarifu, jestliže vyšel z ceny nemovitostí
zjištěné v roce 1995 ke dni 9. 3. 1951, nikoliv z jejich ceny v době započetí
úkonu právní služby. Je přesvědčena, že tuto cenu lze zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi a za tarifní hodnotu by se tedy měla v souladu s § 9 odst. 4 písm. b)
ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu považovat částka 50 000
Kč. Postup odvolacího soudu při určení tarifní hodnoty má za rozporný s
usneseními Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, ze
dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3794/2014, ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo
1021/2015 (zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS
2688/15), ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5162/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1302/2015 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího
soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz), a s usnesením Ústavního
soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14 (které je, tak jako ostatní
rozhodnutí Ústavního soudu, veřejnosti k dispozici na http://www.nalus.usoud.cz
). Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadené
části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby jej v
jeho prvním výroku změnil tak, že první žalované i druhému žalovanému přizná
náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 222 Kč. První žalovaná a druhý žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřili. Třetí žalovaná napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu ve druhém výroku,
jímž bylo odmítnuto její odvolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že
„napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky z oblasti
procesního práva, která, alespoň dle jejího zjištění, nebyla dosud v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena (resp. odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím
soudem rozhodována odchylně nebo má být tato otázka, která již byla dříve
dovolacím soudem vyřešena, posouzena jinak)“. Prosazuje názor, že jednotné
poučení o odvolání do všech výroků rozsudku pro uznání s omezením odvolacích
důvodů podle § 205b o. s. ř., postrádající informaci, že proti nákladovému
výroku lze podat odvolání bez tohoto omezení, je nesprávné. Třetí žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně aby jej změnil a
přiznal jí náhradu nákladů řízení. Žalobkyně má ve svém vyjádření dovolání třetí žalované s ohledem na § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. za nepřípustné. Ztotožňuje se s důvody odvolacího soudu a
navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání třetí žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Nejprve se dovolací soud vyjádří k dovolání třetí žalované. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle
§ 229 odst. 4. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout
rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání
nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. Dovolání třetí žalované směřuje právě proti rozhodnutí, jímž odvolací soud
odmítl její odvolání. Opravným prostředkem, jímž lze napadnout takové
rozhodnutí, je toliko žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 4 o. s. ř.; dovolání proti němu přípustné není. Na závěru o nepřípustnosti dovolání
nemůže nic změnit ani nesprávné poučení poskytnuté účastníkům odvolacím soudem
v písemném vyhotovení jeho rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3063/2014). Nejvyšší soud proto dovolání třetí žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Zbývá posoudit dovolání žalobkyně. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně odvolacímu soudu po právu vytýká, že se při stanovení tarifní hodnoty
pro určení sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby odchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu, Nejvyšší soud proto shledává dovolání
žalobkyně přípustným. Jelikož nehodlá svou ustálenou rozhodovací praxi v řešení
této otázky měnit (řešit ji jinak), pojí se s přípustností dovolání nutně též
závěr o jeho důvodnosti. Podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za
tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době
započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se
považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu.
Při určení tarifní hodnoty se
nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu se částka 35 000 Kč považuje za
tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení
neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné
nebo jde-li o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo
plnění penězi neocenitelné. Podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu se částka 50 000 Kč považuje za
tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní
vztah k obchodnímu závodu, nemovité věci, nebo právo z průmyslového nebo jiného
duševního vlastnictví. Judikatura Nejvyššího soudu vycházející z ustanovení § 8 odst. 1 advokátního
tarifu akceptuje požadavek, aby byla za tarifní hodnotu brána výše peněžitého
plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby (srov. např. rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 238/2001, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod
číslem C 1824). V usnesení ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, však
Nejvyšší soud dodal, že na tomto požadavku není možné vždy striktně trvat s
ohledem na praktické obtíže, které by doslovný výklad v praxi způsobil. Zjistí-
li proto soud v řízení cenu věci nebo práva a nedojde-li k podstatné změně
okolností (například znehodnocení věci či práva v průběhu řízení, výrazné
cenové změny ve spojení s délkou řízení), může soud v zásadě pro účely výpočtu
náhrady nákladů řízení vyjít ze stejné ceny věci nebo práva pro všechny úkony
právní služby. Nejvyšší soud však zdůraznil, že v žádném případě není možné,
aby soud vycházel pro účely určení výše náhrady nákladů řízení ze znaleckého
posudku, který stanovil cenu nemovitostí k datu více jak 8 let předcházejícímu
zahájení řízení a který nadto vycházel ze stavu předmětných nemovitostí v roce
1975, tedy bez stavebních úprav, přístaveb a nástaveb. Takovýto znalecký
posudek totiž není objektivně schopný stanovit cenu předmětných nemovitostí ani
v době zahájení řízení, ani v době rozhodnutí soudu. Též v usnesení ze dne 27. 10. 2015. sp. zn. 22 Cdo 2209/2015, Nejvyšší soud uzavřel, že při určení
tarifní hodnoty nelze použít zjevně neaktuální znalecký posudek. Je zjevné, že metoda, kterou za účelem zjištění tarifní hodnoty předmětu řízení
užil v souzené věci odvolací soud, ve světle těchto judikatorních závěrů
neobstojí. Poznatek, jaká byla cena předmětných nemovitostí ke dni 9. 3. 1951,
sám o sobě neumožňuje učinit závěr o tom, jaká byla jejich cena v době započetí
úkonu právní služby, respektive v době zahájení řízení. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že to samo o sobě nemusí ještě
znamenat, že v souzené věci nelze hodnotu věcí zjistit jinak než s nepoměrnými
obtížemi ve smyslu § 9 odst. 1, odst. 3 písm. b) advokátního tarifu. K
možnostem v postupu soudu při zjišťování hodnoty věci nebo práva existuje
judikatura, kterou je třeba vzít při novém rozhodnutí o nákladech řízení na
zřetel, z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov. vedle již citovaného usnesení sp.
zn. 22 Cdo 1176/2015 např. usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5373/2016, z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2383/15, a nález ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS
2688/15, in http://www.nalus.cz. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku není správné a podmínky pro
jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v tomto výroku zrušil,
spolu s tou částí závislého třetího výroku, jíž bylo žalobkyni uloženo nahradit
první žalované a druhému žalovanému náklady odvolacího řízení (§ 243e odst. 2
věta třetí o. s. ř.), a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou a
druhým žalovaným rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243c
odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetí žalovanou se
opírá o § 243c odst. 3 větu první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.;
dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalované proto vzniklo právo na náhradu
nákladů, které v dovolacím řízení účelně vynaložila. Ty sestávají z náhrady
hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k
dovolání) podle § 137 odst. 1 o. s. ř. za obdobného použití § 13 odst. 3
advokátního tarifu (k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10.
2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13).
Podle zjištění Nejvyššího soudu byl zástupkyni třetí žalované JUDr. Patricií
Krejčí ke dni tohoto rozhodnutí pozastaven výkon advokacie, a proto nebyla jako
zástupkyně třetí žalované uvedena v záhlaví rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 14. 5. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu