32 Cdo 2383/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze
1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 00 00 69 47, zastoupené JUDr. Petrem
Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalované České
spořitelně, a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00,
identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené Mgr. Martinem Hejným,
advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 32, o zaplacení částky 65,962.753,50
Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 9/2006,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října
2009, č. j. 9 Cmo 7/2009-241, ve znění opravného usnesení ze dne 31. prosince
2009, č. j. 9 Cmo 7/2009-253, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 193.110,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
jejího zástupce.
Žalobou ze 6. ledna 2006 se právní předchůdkyně žalobkyně Česká konsolidační
agentura domáhala po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 65,962.753,50 Kč
s příslušenstvím z titulu odpovědnosti žalované jako postupitelky pohledávky
postoupené za úplatu z důvodu, že se jako postupnice nestala věřitelkou
pohledávky s dohodnutým obsahem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. října 2007, č. j. 31 Cm 9/2006-163,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 65,962.753,50 Kč s 8,75% úrokem z
prodlení za den 31. prosince 2005 a s úrokem z prodlení z této částky od 1. ledna 2006 do zaplacení ve výši, která pro každé pololetí, v němž trvá,
odpovídá ročně výši reposazby stanovené Českou národní bankou, a platné pro
první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů
(výrok I.), a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (první výrok), a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, podle
nichž žalovaná uzavřela 18. prosince 1996 se společností PETRO, spol. s r. o. (dále jen „dlužník“) smlouvu o úvěru č. 788-073-96 (dále jen „smlouva o
úvěru“), podle níž poskytla dlužníkovi úvěr ve výši 76,000.000,- Kč, který měl
být vrácen v dohodnuté lhůtě spolu s úroky stanovenými smlouvou. Úvěr byl
vyčerpán, dlužník úvěr řádně nesplácel. Splnění závazku dlužníka bylo zajištěno
ručením Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu, a. s. (dále též
jen „Fond“) založeným prohlášením ručitele ze 17. prosince 1996 (dále jen
„prohlášení ručitele“) do výše 85 % jistiny, tj. do částky 64,600.000,- Kč. V
dodatcích ke smlouvě o úvěru a k prohlášení ručitele byla jako dlužník označena
společnost PETRO, a. s. Dlužník označený ve smlouvě o úvěru zanikl ještě před
jejím uzavřením výmazem z obchodního rejstříku ke dni 27. listopadu 1996. Smlouvou o postoupení pohledávky č. 0000001220 z 30. listopadu 1999 (dále jen
„smlouva o postoupení pohledávky“ nebo též „smlouva“) postoupila žalovaná
pohledávku ze smlouvy o úvěru v souladu s usnesením vlády České republiky č. 1178 z 8. listopadu 1999 (dále též jen „usnesení vlády č. 1178“), v němž vláda
vyslovila souhlas s plným převodem pochybných a ztrátových pohledávek žalované,
a na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek č. 1700/217/99/RS uzavřené
26. listopadu 1999 (dále jen „rámcová smlouva“) právní předchůdkyni žalobkyně
Konsolidační bance Praha, s. p. ú. (dále jen „Konsolidační banka“). Rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 6. února 2003, č. j. 16 Cm 321/99-57 (potvrzeným
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, č. j. 5 Cmo
270/2003-86) byla zamítnuta žaloba žalobkyně proti Fondu o zaplacení částky
64,600.000,- Kč z titulu ručitelského závazku, když soud dospěl k závěru o
absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru, protože tu uzavřel jako dlužník se
žalovanou již neexistující subjekt. Neplatným byl shledán i ručitelský závazek
Fondu, neboť podle ustanovení § 304 odst.
1 obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“) ručením lze zajistit jen platný závazek. Odvolací soud rekapituloval, že za nesporné lze považovat, že smlouva o úvěru
byla uzavřena s dlužníkem, který ke dni uzavření smlouvy neexistoval. Jde tak o
smlouvu absolutně neplatnou, a proto nemohla být její ujednání měněna dodatky
např. v osobě dlužníka, byť by šlo o společnost, která je právním nástupcem
dlužníka. Ke stejnému závěru dospěl též ohledně neplatnosti ručitelského
závazku, jakožto zajištění pohledávky z neplatné smlouvy s tím, že důsledkem
toho byl neúspěch při vymáhání pohledávky žalobkyní proti ručiteli. Odvolací
soud zdůraznil, že k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky došlo v
souvislosti s privatizací žalované jako společnosti vlastněné státem, jenž
určoval postup a rámec privatizačního procesu. Mezi podmínky uskutečnění
privatizace vybranému zájemci patřilo tzv. odbřemenění privatizovaného subjektu
od nebonitních pohledávek, tj. od rizikových aktiv. Tomuto cíli odpovídá obsah
usnesení vlády č. 1178 i zřízení státní instituce, která problematické
pohledávky přejímala z titulu svého předmětu činnosti. Účastníci smlouvy o
postoupení pohledávky se tak nechovali jako subjekty svobodného trhu, a
nabyvatelka pohledávky si zmíněných okolností, nutnosti převzít předmětnou
(nekvalitní) pohledávku, musela být vědoma. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni
přísluší právo uplatnit nároky z titulu odpovědnosti za kvalitu postoupené
pohledávky ve smyslu ustanovení § 527 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“), avšak uplatnění tohoto nároku měl za rozporné s dobrými
mravy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a se zásadami poctivého
obchodního styku podle ustanovení § 265 obch. zák. V tomto případě došlo k
cílenému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru za popsaných okolností, kdy
žalovaná ani Konsolidační banka, jako státní organizace účelově zřízena pro
přejímání pohledávek z rizikových úvěrů, nemohly vést volnou úvahu o tom, zda
konkrétní pohledávka ve zcela konkrétní „kvalitě“ bude postoupena, či nikoliv. Vzhledem k těmto okolnostem odvolací soud uzavřel, že žalobkyně uplatnila nárok
vůči žalované v rozporu s uvedenými pravidly a tomuto nároku nelze přiznat
právní ochranu. Bylo by v rozporu s těmito pravidly vyhovět žalobkyni z titulu
odpovědnosti postupitele za nabytí pohledávky s dohodnutým obsahem, tj. pohledávky transparentně zpochybňované co do její kvality, a tedy i
vymahatelnosti, postupníkem poté, kdy právní předchůdkyně postupnice zcela
účelově převzala pohledávku s vědomím toho, že jde o pohledávku rizikovou. Nabyvatelka pohledávky si musela být vědoma její zřejmé vadnosti, a to z důvodů
a za okolností obecně známých a předem daných. S ohledem na výše uvedené považoval za důvodnou námitku promlčení, neboť
žalobkyně si musela být od okamžiku uzavření smlouvy o postoupení pohledávky
vědoma počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění náhrady škody, a to tak, že
tato lhůta počala běžet nejpozději ode dne převzetí dokumentace k pohledávce,
tedy od 14. března 2000. Žaloba byla podána 6.
ledna 2006, nárok byl tedy
uplatněn po uplynutí promlčecí doby podle ustanovení § 397 a 398 obch. zák. (a
příp. i po uplynutí promlčecí doby podle § 106 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do
přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že uplatnění práva na
náhradu škody je v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního
styku. Konsolidační banka si byla vědoma toho, že předmětem postoupení jsou
pohledávky pochybné a ztrátové. Takové pohledávky však nelze zaměňovat za
pohledávky neexistující, jako je tomu v daném případě. Z toho dovozuje, že
uplatnění nároku na náhradu škody z titulu odpovědnosti podle ustanovení § 527
odst. 1 písm. a) obč. zák., když dovolatelka jako postupnice se nestala místo
postupitelky věřitelkou pohledávky s dohodnutým obsahem, není rozporné s
dobrými mravy ani se zásadami poctivého obchodního styku. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo
619/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 26/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek) a ze dne 24. února 2009, „sp. zn. 23 Cdo
4668/2009“ (jde o rozsudek sp. zn. 23 Cdo 4668/2008) dovolatelka souhlasí s
názorem odvolacího soudu, že ačkoliv je předmětem řízení nárok na náhradu škody
podle ustanovení § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák., promlčení se posuzuje podle
ustanovení § 398 obch. zák., když jde o právní vztah mezi podnikateli. Odvolací
soud však podle názoru dovolatelky pochybil při stanovení počátku běhu
promlčecí doby. Objektivní desetiletá promlčecí doba běží ode dne porušení
právní povinnosti, v tomto případě ode dne uzavření smlouvy o postoupení
pohledávky (30. listopad 1999), přičemž žaloba byla podána 6. ledna 2006. Subjektivní čtyřletá promlčecí doba k uplatnění nároku na náhradu škody z
titulu odpovědnosti žalované za dohodnutý obsah pohledávky běží ode dne, kdy se
její právní předchůdkyně dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě a o tom, že
osobou povinnou k její úhradě je žalovaná. Rozhodný okamžik nemohl nastat
dříve, než došlo ke vzniku samotné škody, a to jak škody skutečné, tak škody ve
formě ušlého zisku. Náklady přiznané Fondu v soudním řízení vedeném proti Fondu
o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru z titulu ručitelského závazku dovolatelka
uhradila 21. ledna 2004, soudní poplatek za odvolání v řízení vedeném proti
Fondu 14. května 2003, avšak škoda vznikla až dnem právní moci zamítavého
rozhodnutí v této věci, tj. 9. ledna 2004. Proto nemůže být ani tento nárok
promlčen. Ze stejného důvodu není promlčen ani její nárok na náhradu škody ve
formě ušlého zisku ve výši 64,600.000,- Kč. Nárok by vzhledem k výše uvedeným
lhůtám nebyl promlčen ani v případě, že by se na otázku promlčení aplikovalo
ustanovení § 106 obč. zák. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhuje, aby Nejvyšší
soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.) co do správnosti právního posouzení věci, jsa vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila
(srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Posoudit, zda napadený rozsudek je se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu
správný, znamená přezkoumat z pohledu dovolacích námitek správnost závěru
odvolacího soudu, že výkon práva vyplývajícího z odpovědnosti postupitelky za
nabytí pohledávky s dohodnutým obsahem, který byl postupnicí zpochybněn co do
kvality poté, co převzala pohledávku s vědomím toho, že jde o pohledávku
„pochybnou či ztrátovou“, jak vyplývá z usnesení vlády č. 1178 a z rámcové
smlouvy, tedy rizikovou, je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku
podle ustanovení § 265 obch. zák., resp. v rozporu s dobrými mravy podle
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
V obchodněprávních vztazích pak podle ustanovení § 265 obch. zák. platí, že
výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
nepožívá právní ochrany.
Ustanovení § 265 obch. zák., které je speciální pro obchodní závazkové vztahy,
je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že toto ustanovení
předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při prosazování svých
zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého obchodního styku, a
tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na základě zákona
vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva, jejichž
uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, pak
ujednání není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná - soud v takovém
případě uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 13. února 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, dále ze dne 16. února 2005, sp.
zn. 32 Odo 487/2004, a ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, jež jsou
veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V rozsudku ze dne 20. ledna
2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. srpna
2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009), Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv
zásadami poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio),
jak - ve výjimečných případech - zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona
v situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně
nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch. zák. je třeba vnímat jako příkaz
soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou. V rozsudku ze dne 22. listopadu
2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne 15. prosince
2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), Nejvyšší soud dovodil, že porušení zásad
poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na okolnosti jednotlivého
případu.
Z uvedeného vyplývá, že ustanovení § 265 obch. zák. o odepření právní ochrany,
které míří na jednání, které sice formálně není s kogentní úpravou zákona v
rozporu, ale zcela jasně porušuje zásady poctivého obchodního styku, váže
rozpor s těmito zásadami nikoli na subjektivní právo či na právní úkony je
zakládající, nýbrž pouze na výkon práva (například šikanózní či zneužívající).
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud založil závěr o
odepření právní ochrany výkonu práva žalobkyně na skutečnosti, že smlouva o
postoupení pohledávky byla uzavřena na základě rozhodnutí vlády České republiky
obsaženém v usnesení č. 1178, jež bylo přijato v souvislosti s přípravou
privatizace žalované, o převodu pochybných a ztrátových pohledávek žalované na
Konsolidační banku za účelem dořešení nebonitních aktiv v portfoliu žalované,
tedy podmínek, které nebyly určeny účastníky smlouvy, a současně na tom, že
Konsolidační banka byla obeznámena se situací, že postupovaná pohledávka je
„pochybná či ztrátová“.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, o převodu pohledávek bylo
rozhodnuto vládou České republiky usnesením č. 1178 a konkrétní podmínky
převodu bylo obsaženy v rámcové smlouvě. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně
informovala o rizicích spojených s postupovanou pohledávkou, včetně informace o
probíhajících soudních sporech. Převáděné pohledávky byly v usnesení vlády č.
1178 (na něž smlouva přímo odkazuje) definovány jako „pochybné a ztrátové“,
přičemž za pohledávku pochybnou nelze považovat pouze pohledávku hůře dobytnou,
příp. nedobytnou, ale zcela jistě i pohledávku, u níž lze pochybovat vůbec o
jejím vzniku a existenci. Odvolací soud tak správně uzavřel, že žalobkyně si
musela být, s ohledem na všechny okolnosti provázející uzavření smlouvy o
postoupení pohledávky, vědoma rizik spojených s postoupením pohledávky. Nadto
nelze přehlédnout, jak odvolací soud správně konstatoval, že úmyslem právní
předchůdkyně žalobkyně při převodu sporných pohledávek žalované bylo odbřemenit
žalovanou od ztrátových pohledávek před jejím prodejem, a tím dosáhnout co
nejlepších parametrů žalované pro následný prodej a tedy co nejvyšší kupní,
resp. prodejní ceny. Přitom lze zjednodušeně říci, že na obou stranách při
uzavření smlouvy o postoupení pohledávky stály státní peněžní ústavy. Jestliže
nyní žalobkyně po prodeji žalované, odbřemeněné od pochybných a ztrátových
pohledávek převodem na právní předchůdkyni žalobkyně, požaduje náhradu z titulu
odpovědnosti za pohledávku, jež neměla dohodnutý obsah, odvolací soud
postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže výkon práva
žalobkyně shledal rozporným se zásadami poctivého obchodního styku.
S ohledem na uvedený závěr se již dovolací soud nezabýval dovolacími námitkami
ohledně (ne)promlčení uplatněného nároku, neboť toto posouzení na výsledku
dovolacího řízení nemohlo ničeho změnit.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě
přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.),
uzavřel, že se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost rozhodnutí odvolacího soudu
zpochybnit nepodařilo. Proto dovolání žalobkyně bez nařízení jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty
před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto
a vznikla jí tak povinnost hradit žalované její náklady řízení. Náklady
dovolacího řízení sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce
160.625,- Kč podle § 3 odst. 1 bodu 6., § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady
za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 32.185,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu