32 Cdo 2612/2018-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce M. R., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Krčem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Politických obětí 118, proti žalované THEODOR DESIGN, s. r. o., se sídlem v Čeladné 723, identifikační číslo osoby 27822621, zastoupené Mgr. Lucií Palíkovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Dlouhá třída 461/3, o zaplacení částky 72 176 Kč, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 112 C 56/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2018, č. j. 15 Co 263/2017-96, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám její zástupkyně.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 5. 6. 2017, č. j. 112 C 56/2016-56, uložil žalované zaplatit žalobci částku 59 650 Kč a 12 526 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 59 650 Kč tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl [první výrok písm. a)], v částce 12 526 Kč jej potvrdil [první výrok písm. b)] a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku písm. a), druhému a třetímu výroku, podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkazuje na ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a namítá, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a že „otázka hmotného či procesního práva nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“. Odvolacímu soudu vytýká
nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, případně aby je zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel namítá, „že odvolací soud bez jakéhokoliv poučení vynesl rozsudek, když až po vynesení rozsudku sdělil soud žalobci v rámci stručného právního odůvodnění odlišný právní názor, na který však žalobce nemohl dříve nijak reagovat“, čímž porušil zákaz překvapivých rozhodnutí a odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009 (jenž je, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách). Námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení, jsou irelevantní, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o.
s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesním pochybení odvolacího soudu spočívajícím v chybějícím poučení (patrně podle ustanovení § 118a o. s. ř.) a tím způsobené překvapivosti jeho rozhodnutí nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za překvapivé nelze považovat rozhodnutí, které žalobci nepřizná žalobou uplatněný nárok proto, že nebyl naplněn jeho hmotněprávní předpoklad, a že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.
Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo rozsudek ze dne 25.
5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). V projednávané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu o zaplacení částky 59 650 Kč zamítl na základě zjištění, že žalovaná tuto částku po rozhodnutí soudu prvního stupně žalobci uhradila. Situace předvídaná ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. tak nenastala.
Dovolatel dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o úhradě dluhu žalovanou jakožto volního aktu, jenž měl za následek zánik dluhu, a argumentuje ve prospěch názoru, že plnila-li žalovaná na základě rozsudku soudu prvního stupně, její vůle nebyla svobodná. Otázku, zda lze plnění dluhu podle nepravomocného rozhodnutí soudu považovat za volní akt, pokládá za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou.
Dovolatel se mýlí, neboť Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, dospěl k závěru, že kdyby plnění učiněné na základě soudního rozhodnutí nemělo za následek zánik dluhu, pak by hmotněprávní vztah (dluh) nemohl zaniknout, ani když žalovaný splnil povinnost, uloženou mu soudem, zcela dobrovolně a „uvědoměle“ (arg. ad absurdum). Nelze přece říci, že v takovém případě žalovaný poskytuje nějaké blíže nedefinované a nespecifikované plnění, závislé jen na výroku rozhodnutí soudu.
Ve skutečnosti žalovaný na základě soudního rozhodnutí poskytuje plnění na dluh, vymezený v odůvodnění rozhodnutí. Jestliže dluh existuje, je tímto splněn a zaniká, pokud podle hmotného práva neexistuje, je žalobce přijetím plnění bezdůvodně (tj. bez hmotněprávního důvodu) obohacen; to se projeví při případném zrušení rozhodnutí. Neobstojí ani názor, že žalovaný v takovém případě nemá vůli plnit na dluh proto, že plní jen z toho důvodu, že tak přikázal soud. Plní-li již na základě rozhodnutí v nalézacím řízení, tedy bez přímého donucení, činí tak buď proto, že rozhodnutí pokládá za správné (nelze přijmout paušální tvrzení o tom, že plní jen proto, že tak přikázal soud) nebo pod psychickým donucením.
Nejde však o případ, že by neměl vůli plnit: „Uplatnění moci v nalézacím řízení může mít jen povahu psychického donucení k plnění obsahu rozsudku“ (Macur. J.: Problémy vzájemného vztahu práva procesního a hmotného. Brno, Masarykova univerzita 1993, s. 119, 108 a další). Soudní rozhodnutí je sice důvodem, proč je plnění protistraně dobrovolně poskytnuto, ovšem plnění neztrácí proto povahu volního aktu, tedy - i když psychicky, nikoliv však bezprávně vynuceného - právního úkonu („coactus voluit, tamen voluit“).
Uvedené závěry lze nepochybně vztáhnout i na projednávanou věc, ve které žalovaná zaplatila na základě (sic!) nepravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Dovolatel výslovně napadl i výroky o nákladech řízení, dovolání proti těmto výrokům však není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017. I v této části proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu