32 Cdo 2730/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a. s., se sídlem v
Praze 3, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60 19 76 09,
zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci
2116/15, proti žalované H. O., zastoupené Mgr. Helenou Koudelkovou, advokátkou
se sídlem ve Vyškově, Jiráskova 284/10, o zaplacení částky 293 807,90 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 EC 391/2011,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2015,
č. j. 47 Co 441/2013-234, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
jejího zástupce.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 3. června 2013, č. j. 6 EC
391/2011-203, ve znění opravného usnesení ze dne 16. září 2013, č. j. 6 EC
391/2011-215, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 293 483,10 Kč s
příslušenstvím tam specifikovaným (výrok I.), a na náhradu nákladů řízení
částku 102 000 Kč (výrok II.) a žalobkyni uložil uhradit České republice částku
4 005,50 Kč z titulu nákladů zálohovaných státem (výrok III.). K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve správném znění ve výroku I. (první výrok),
změnil jej ve výroku II. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na
náhradu nákladů řízení částku 20 577 Kč (druhý výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (třetí výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podala žalovaná
dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, která „v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena a zároveň je žádoucí, aby tato vyřešená právní otázka byla posouzena
jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu, popřípadě soudu prvního stupně, k dalšímu řízení, případně
aby ve věci sám rozhodl. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud
zamítl. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn.
22 Cdo
1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná
rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. skutečnost, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a zároveň je
žádoucí, aby tato vyřešená právní otázka byla posouzena jinak“, je dovolání
vnitřně rozporné. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti
dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v
jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit
(posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě domnívá
dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem
odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti
vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého
svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění
dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013,
sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, protože ve
svém dovolání odkazuje toliko na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března
2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, čímž jen prohlubuje vnitřní rozpornost dovolání,
neboť z obsahu dovolání se podává, že rozhodnutí považuje za správné a není
tedy v jejím zájmu, aby se dovolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlil. Spatřuje-li dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237
o. s. ř. též ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, zákonnému požadavku
na vymezení přípustnosti dovolání ani v tomto případě nedostála, neboť
nenaplnila požadavek určitého vymezení otázky hmotného nebo procesního práva,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a o kterou otázku
by mělo jít, nelze zjistit ani z obsahu dovolání. Předpokládá se, že dovolací
soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou
dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. ledna
2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v
dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po
dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež
by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména
ustanovením § 242 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. září 2010,
sp. zn.
22 Cdo 3215/2008). Přitom je nepochybné, že argumentace předložená
dovolatelkou výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. To, že dovolatelka má jiný
názor na právní závěry odvolacího soudu a s těmito závěry polemizuje,
nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle citovaného
ustanovení. Tvrdí-li dovolatelka, že odvolací soud se vůbec nezabýval aspektem odpovědnosti
za škodu pachatele trestného činu pana G. K. a že soudy obou stupňů
nezohlednily závadný postup žalobkyně v rámci uplatnění náhrady škody způsobené
trestnou činností, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva,
nejsou tyto námitky případných vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Pro úplnost
dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody
pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz
předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může
lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve
světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. prosince 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012, a usnesení Ústavního soudu ze
dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, in www.usoud.cz). Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka převážnou část své argumentace staví
na polemice se skutkovými závěry, z nichž při rozhodování odvolací soud
vycházel, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání - jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. K této
argumentaci pak, jako nevýznamné, nelze přihlížet. Dovolání výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení, aniž by žalovaná
k této části rozhodnutí uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání a nesprávnost rozhodnutí. K rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech
řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 9. března 2015 (srov. ustanovení § 57 odst. 2
větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vady, jež brání pokračování v
dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit
přípustnost dovolání. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. prosince 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu