32 Cdo 274/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně MUDr. I. N., zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem v
Praze 1 – Starém Městě, Konviktská 297/12, PSČ 110 00, proti žalované Generali
Pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, PSČ 120 84,
identifikační číslo osoby 61859869, o zaplacení 107 594 Kč, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 212/2013, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, č. j. 21 Co 206/2015-100,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.). Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jak je tomu
též v souzené věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, která jsou,
stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na
http://www.nsoud.cz). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze
jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho
kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium
jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika
(více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu
(konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014,
sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud odmítl
usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14), jak to činí v souzené
věci dovolatelka, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu
k téže své navazující argumentaci promiskue v tom, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
a která je dovolacím soudem rozhodována.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu
nemůže být dost dobře ustálená a zároveň rozporná. Na splnění požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, nelze usoudit ani z ostatního obsahu dovolání. Má-li být dovolání přípustné proto, že právní otázka je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu
§ 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má jít a jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z
judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013, a ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 32
Cdo 2206/2015). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála; nejen že neoznačuje
judikaturní závěry, které má za rozporné, nýbrž nevymezuje ani právní otázku,
kterou Nejvyšší soud podle jejího mínění rozhoduje rozdílně. Judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně závěry rozsudku ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3291/2012, dovolatelka označuje toliko v souvislosti s výtkou, že
postupem odvolacího soudu bylo řízení zatíženo vadou, která měla za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního
práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým
dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud
vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně např. závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze
dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32
Cdo 1254/2014). Proto také § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Tyto nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž
tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v
důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání
(srov. § 243c odst. 1 větu první o. s. ř.). Tím spíše pak nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání
stanoveným v § 241a odst. 2 o. s. ř. dovolání v té části, v níž směřuje proti
usnesení odvolacího soudu ve výroku o nákladech odvolacího řízení a která
postrádá jakoukoliv argumentaci. Ani v tomto směru se tudíž nelze přípustností
dovolání vůbec zabývat. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. července 2016
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu