USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobkyně INTERCOLOR, akciové společnosti, se sídlem v Červené Vodě, Bílá Voda
100, identifikační číslo osoby 45534063, zastoupené Mgr. Libuší Betášovou,
advokátkou se sídlem v Broumově, Máchova 187, proti žalovanému M. V.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Vlastimilem Němcem, advokátem se
sídlem v Přerově, Wilsonova 217/7, o zaplacení částky 34 606,32 EUR s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/13 Cm 31/2009, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4.
2019, č. j. 4 Cmo 186/2017-419, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 12 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám
její zástupkyně.
prodlení z této částky od 5. 2. 2012 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž byla žalovanému uložena
povinnost zaplatit žalobkyni 34 606,32 EUR, potvrdil (první výrok), ve
zbývající části výroku I. co do zákonného úroku z prodlení z částky 34 606,32
EUR od 5. 2. 2012 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu v tomto rozsahu zamítl (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(třetí a čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu, třetímu a
čtvrtému výroku, podal žalovaný dovolání, maje za to, že odvolací soud se při
řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu a dále, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na
vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní
posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu rozsudek
odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a přiznal žalovanému
náhradu nákladů dovolacího řízení. Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud
odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolatel předkládá otázku „zda k tvrzením učiněným dřívějším právním zástupcem
žalovaného ve vyjádření k žalobě a v protokolu o prvním jednání před soudem
prvního stupně, jakož i k důkazům provedeným ve věci jiným soudcem než soudcem,
který následně ve věci rozhodoval, lze přihlížet či nikoliv“, maje za to, že
tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad
přípustnosti však není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Nejvyšší soud v
rozsudku ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1755/2016 (jenž je veřejnosti k
dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho
webových stránkách), uzavřel, že použití ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř.,
které zásadně dopadá na případy, kdy dojde ke změně v obsazení soudu po
odročení jednání v důsledku nemoci soudce (přísedících), změn v rozvrhu práce
apod., nebrání ani zásada ústnosti (vyjádřená v ustanovení § 115, § 214 odst. 1
o. s. ř.), ani zásada přímosti provádění důkazů (vyjádřená v ustanovení § 122
odst. 1, § 211, § 213 o. s. ř.), neboť ani tyto zásady se v občanském soudním
řízení neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami,
zejména s požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (srov. ustanovení §
6 o. s. ř.). Ustanovení § 119 odst. 3 o. s. ř. brání tomu, aby pro změnu v
obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy, případně celé dokazování. Ani Ústava, ani Listina základních práv a svobod neobsahují při regulaci práva
na spravedlivý proces požadavek, aby v občanském soudním řízení byly při změně
v obsazení senátu opakovány všechny provedené důkazy (srov. dále odůvodnění
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1916/2004, a ze
dne 27. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 127/2015, nebo ze dne 10. 2. 2004, sp. zn.
22
Cdo 2475/2003). Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že má-li žalovaný
za to, že k učiněným tvrzením a důkazům provedeným před jiným soudcem než
soudcem, který následně ve věci rozhodl, nelze přihlížet, neboť při změně
soudce je třeba veškerá tvrzení a provedené důkazy opakovat, nemá tento názor
oporu v občanském soudním řádu, je jeho závěr v souladu s judikaturou
dovolacího soudu. Dovolatel dále formuluje otázku „zda lze přihlížet k nesporným skutečnostem
učiněným žalovaným, pokud tento následně v průběhu odvolacího řízení původně
učiněné nesporné skutečnosti zpochybní“, která podle jeho názoru nebyla v
rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena a argumentuje ve prospěch
názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu, jež je podle něj prakticky výlučně
založeno na skutečnosti, že právní zástupce žalovaného původně učinil skutková
tvrzení žalobkyně nespornými, je nezákonné. Ani v tomto případě však o
neřešenou otázku nejde, tvrzený předpoklad přípustností tak není dán. Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, dospěl k závěru,
že byla-li určitá tvrzení mezi účastníky shodná až do vyhlášení rozhodnutí
soudu prvního stupně, jsou způsobilým podkladem, z něhož může čerpat svá
skutková zjištění významná pro právní posouzení věci. Takto - v souladu s
ustanovením § 120 odst. 4 o. s. ř. - získané poznatky o skutkovém stavu věci
pak již nelze v odvolacím řízení úspěšně zpochybnit odvolací námitkou, která
vylučuje správnost skutkového tvrzení, jež bylo až doposud mezi účastníky
shodné. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že ke shora popsané situaci v
projednávané věci nedošlo, neboť dovolatel svá skutková tvrzení změnil již v
rámci řízení před soudem prvního stupně (srov. čl. 177 spisu). Soud prvního
stupně, na jehož skutková zjištění odvolací soud odkázal, při posouzení vzniku
a obsahu předmětného závazku mezi účastníky nevyšel pouze z nesporného tvrzení
stran (jak se patrně dovolatel domnívá), ale danou skutečnost vzal za
prokázanou mj. z interního dokladu žalobkyně mapujícího tzv. spárování faktur
vystavených žalobkyní od roku 2005 do roku 2008, které žalovaný bez problému v
předmětném období platil podle sjednaných podmínek, s odkazem na ustanovení §
266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění tehdejších předpisů
(dále jen „obch. zák.“) a za pomocí výkladových pravidel tam uvedených dospěl k
závěru, že vůlí stran bylo uzavřít ústní smlouvu o dílo s jasně daným obsahem a
tato smlouva o dílo byla ze strany žalobkyně splněna, když skutečnost o vzniku
a splnění smlouvy o dílo vyplývá i z provedených důkazů výslechem svědků C., B. a K. a z provedeného účastnického výslechu žalovaného (tuto skutečnost odvolací
soud výslovně zdůraznil). Naopak tvrzení žalobce, že byl pouze
zprostředkovatelem a žádný vztah mezi ním a žalobkyní neexistoval, nebylo
žádným z provedených důkazů prokázáno. Jestliže dovolatel poukazuje na to, že nebyl dostatečně prokázán předmět díla,
dohoda o ceně díla a nebylo prokázáno provedení díla, zakládá kritiku
správnosti závěru odvolacího soudu na odlišném skutkovém základě, než jak byl
zjištěn.
Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v
dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním
právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení probíhajícím v
procesním režimu účinném od 30. 9. 2017 zpochybnit nelze a ani samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout
dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové
povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R
4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne
22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo
12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015). Přípustnost dovolání
tak v této části nemůže založit ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 400/2006, od nějž se podle jeho názoru
odvolací soud odchýlil. Obdobně pokud jde o otázku „vzniku práva na zaplacení ceny díla“, při jejímž
řešení se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001. Dovolatel zpochybňuje
příslušný právní závěr odvolacího soudu na základě vlastní verze skutkového
stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je pro něj
nepříznivé právní posouzení založeno. Ve skutečnosti tak nezpochybňuje
správnost právního posouzení, nýbrž správnost zjištěného skutkového stavu věci
(který, jak už bylo shora uvedeno, v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 30. 9. 2017 v žádném ohledu zpochybnit nelze), a přisuzuje
odvolacímu soudu právní závěry, které neučinil a na nichž tudíž jeho rozhodnutí
nezávisí. Odvolací soud nedospěl k závěru, že by dílo nebylo řádně provedeno,
současně považoval za rozhodné, že pokud žalovaný reklamoval vady až v únoru
roku 2010 ohledně realizovaných dodávek od ledna do června 2008, neuplatnil
reklamaci včas. Pro úplnost lze dodat, že odkaz dovolatele na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001, jako na
rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit při posouzení práva
žalobkyně na zaplacení ceny díla, není správný, protože dovolatelem tvrzený
závěr toto rozhodnutí neobsahuje. Obsáhlá argumentace, kterou dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu o
nedůvodnosti námitky opírající se o ustanovení § 562 odst. 3 ve spojení s
ustanovením § 428 odst. 3 obch. zák., jímž se měl odvolací soud odchýlit od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006, ve
skutečnosti směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Odvolací soud
uzavřel, že pro tvrzení žalovaného, že žalobkyně musela o vadách barvení vědět
již v době dodání obarvených oděvů žalovanému, provedené důkazy nesvědčí. Tvrdí-
li dovolatel, že z provedených důkazů (např.
z výslechu svědkyně C.), vyplývá
opak, zakládá kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na odlišném
hodnocení v řízení provedených důkazů. Takovým způsobem však přípustnost
dovolání nemůže být založena (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález
Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz). Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu
podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud
tak dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
jako nepřípustné. K doplnění dovolání ze dne 14. 8. 2019, doručenému do datové schránky soudu
prvního stupně téhož dne, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatel tak
učinil až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.