NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
32 Cdo 3798/2010
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Transakta a. s., se sídlem v Praze 8 – Bohnicích, Lodžská 399/26, PSČ 181 00, identifikační číslo osoby 00675261, zastoupené JUDr. Janem Štainbruchem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 11, proti žalované DAJBYCH, s. r. o., se sídlem v Plzni, U Mlýna 17/23, PSČ 326 00, identifikační číslo osoby 62622099, zastoupené Mgr. Zdeňkem Milíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Karmelitská 382/14, o zaplacení částky 773.818,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 46 Cm 159/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. 2 Cmo 301/2009-204, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010, č. j. 2 Cmo 301/2009-204, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. července 2009, č. j. 46 Cm 159/2006-166, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 773.818,- Kč z titulu nároku na náhradu škody, která jí měla vzniknout tím, že žalovaná jí na základě kupní smlouvy mezi nimi uzavřené dodala vozidlo Toyota Landcruiser 100 4,2TD A/T-M1S (dále jen „vozidlo“), jež nemělo nainstalován satelitní vyhledávací systém a nebylo nové, a porušila tím povinnosti ze závazkového vztahu s žalobkyní. Kupní cena byla dle mínění žalobkyně „realizována“ prostřednictvím leasingové smlouvy, kterou uzavřela se společností ČSOB Leasing, a.
s., a vozidlo bylo touto leasingovou společností též pojištěno. Ke snížení majetku žalobkyně došlo tak, že pojišťovna z uvedených důvodů a též s ohledem na sjednanou spoluúčast krátila pojistné plnění poskytnuté leasingové společnosti celkem o žalovanou částku, což se promítlo v konečném vyrovnání z leasingové smlouvy, provedeném leasingovou společností. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. července 2009, č. j. 46 Cm 159/2006-166, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným ve výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně jako kupující objednávkou ze dne 4. listopadu 2002 objednala u žalované předmětné vozidlo s výbavou specifikovanou v příloze za cenu ve výši 2.596.421,- Kč. V záhlaví objednávky byla vyplněna kolonka „Leasing: ČSOB Leasing, a. s.“ a v objednávce bylo uvedeno, že teprve na jejím základě může vzniknout kupní smlouva po úhradě předepsané zálohy a že veškeré příslušenství bude dodatečně nainstalováno po jeho obdržení prodávajícím v nejkratším možném termínu.
Mezi příslušenstvím v příloze byl uveden též satelitní vyhledávací systém Sherlog. Žalovaná vystavila dne 4. listopadu 2002 fakturu na odběratele ČSOB Leasing, a. s., přičemž žalobkyně je zde označena jako konečný nájemce a v seznamu vybavení na faktuře je uveden vyhledávací systém Sherlog. Téhož dne ČSOB Leasing, a. s., jako leasingový pronajímatel uzavřela s žalobkyní jako leasingovým nájemcem leasingovou smlouvu, jejímž předmětem je uvedené vozidlo, žalovaná je označena jako dodavatel předmětu leasingu a ČSOB Leasing, a.
s., jako vlastník předmětu leasingu, který dává leasingovému nájemci souhlas k registraci předmětu leasingu s tím, že je povinen zabezpečit vyznačení vlastnictví ČSOB Leasing, a. s. V příloze smlouvy č. 1 je uvedeno, že vozidlo bylo pojištěno z titulu hromadné pojistné smlouvy ČSOB Leasing, a. s., u České pojišťovny, a. s. K leasingové smlouvě byly připojeny všeobecné smluvní podmínky ČSOB Leasing, a. s., podle jejichž článku 3.2.6 rozdíl mezi pojistným plněním a skutečnou výší škody vyjádřenou v Kč, včetně sjednané spoluúčasti, nese leasingový nájemce.
Vozidlo od žalované dne 4. listopadu 2002 převzal pověřený pracovník žalobkyně; v příslušenství popsaném v protokolu není vyhledávací systém uveden. Dne 20. listopadu 2002 bylo vozidlo odcizeno a pojišťovna likvidovala pojistnou událost plněním ve výši 1.333.113,- Kč s odůvodněním, že vyhledávací systém nebyl aktivován. Dokladem z 19.
června 2003 provedla ČSOB Leasing, a. s., konečné finanční vyrovnání leasingové smlouvy a žalobkyni předepsala k úhradě částku 421.743,76 Kč a posléze dalším dokladem z 16. května 2005 KSI, pověřená vymáháním pohledávky, požadovala úhradu částky 176.431,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil též s právním posouzením soudu prvního stupně, že nebyla prokázána existence závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, založeného kupní smlouvou na předmětné vozidlo. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že kupní smlouvu s žalovanou uzavřela ČSOB Leasing, a.
s., že vlastnické právo k vozidlu přešlo jeho předáním žalobkyni na tuto leasingovou společnost a ta pak vozidlo poskytla žalobkyni do leasingového pronájmu. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že kupní smlouva mezi ní a žalovanou vznikla na základě objednávky ze dne 4. listopadu 2002; poukázal na to, že nebylo prokázáno splnění podmínky vzniku kupní smlouvy uvedené v objednávce a kupní cena byla uhrazena zápočtem vzájemných pohledávek žalované a ČSOB Leasing, a. s. Odmítl též snahu žalobkyně zpochybnit leasingovou smlouvu jako smlouvu nepojmenovanou.
Usoudil, že nebyla prokázána existence protiprávního úkonu žalované, neboť nebyla prokázána existence závazkového vztahu mezi ní a žalobkyní, který by žalovaná dodáním vozidla svému smluvnímu partnerovi ČSOB Leasing, a. s., mohla porušit, a ve vztahu k žalobkyni nebylo prokázáno ani porušení zákonné povinnosti žalovanou. Jako pochybný odvolací soud vyhodnotil též vznik škody a její výši; podle jeho názoru subjektem, který by se mohl domáhat po pojišťovně zaplacení vyšší částky na pojistném plnění, by mohla být leasingová společnost, která byla s pojišťovnou ve smluvním vztahu.
Zaujal názor, že pokud by měla žalobkyně plnit vůči leasingové společnosti pohledávku vzešlou z předčasně ukončené leasingové smlouvy, šlo by o plnění na základě smluvních ujednání pro případ předčasného ukončení leasingové smlouvy v důsledku odcizení předmětu leasingu. Odvolací soud uzavřel, že nebyl-li prokázán protiprávní úkon žalované ani vznik škody a její výše, nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi nimi jako další předpoklad vzniku práva na náhradu škody podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, dovozujíc jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uplatněné dovolací důvody, ač zastoupena advokátem, odkazem na příslušná ustanovení občanského soudního řádu neoznačila.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce dovolatelka spatřovala v řešení otázek, „zda mají v případě tvrzeného převodu práv dvěma různým subjektům přednost všeobecné smluvní podmínky, o nichž třetí subjekt nemá povědomost, nebo úplná kupní smlouva uzavřená mezi prodávajícím a třetím subjektem a zda lze v případě plnění ze strany leasingové společnosti, které bylo plněno leasingovým nájemcem, považovat toto plnění za plnění za třetí osobu, které má následek splnění podmínky přechodu vlastnického práva, zda lze mezi protiprávním jednáním žalované a zmenšením majetku žalobkyně nalézt kauzální nexus, zda lze považovat leasingového pronajímatele za vlastníka předmětu leasingu nebo pro nedostatek prvku animu possidendi je tento pouze úvěrní společností a zda lze považovat ujednání v leasingové smlouvě o nabytí vlastnictví předmětu leasingu leasingovým pronajímatelem za ujednání obcházející ustanovení o zákazu tzv. propadné zástavy, a zda lze z právního tvrzení Nejvyššího soudu - práva a povinnosti leasingového pronajímatele náleží leasingovému nájemci - dovodit existenci vztahu mezi prodávajícím předmětu leasingu a leasingovým nájemcem, respektive právo leasingového nájemce na náhradu škody vůči škůdci – prodejci“.
Dovolatelka především zpochybnila závěr odvolacího soudu o neexistenci závazkového vztahu z kupní smlouvy mezi ní a žalovanou. Tvrdila, že s žalovanou uzavřela kupní smlouvu, brojila proti správnosti zjištění o „úhradě“ kupní ceny zápočtem a vyjádřila přesvědčení, že prostředky, které uhradila leasingové společnosti a jež byly následně uhrazeny prodejci, je nutno považovat za prostředky, které uhradila žalované prostřednictvím třetí osoby. Leasingovou společnost označila za „subjekt částečně financující“ a převod vlastnického práva na ni za fiktivní, mající účel „jištění úhrady“ a zastírající tzv. propadnou zástavu (má za to, že nehrazení leasingových splátek je postihováno propadnutím předmětu leasingu).
Dovolatelka vyjádřila též názor, že je osobou oprávněnou k vymáhání náhrady škody i v tom případě, že by nebyla vlastníkem vozidla, a to jako objednatel a uživatel vozidla a jako („díky akceptaci nekonzistentního systému tzv. leasingu“) nositel veškerých práv a povinností týkajících se vozidla. Argumentovala, že veškeré škodné následky (krácení pojistného plnění) byly leasingovou společností přeneseny na ni a že k odcizení vozidla a ke zmenšení jejího majetku došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované, která nenainstalovala vyhledávací systém a uvedla ji v omyl stran stáří vozidla.
Zdůraznila, že „požadavek tzv. přímého závazkového vztahu není nezbytným zákonným předpokladem pro vznik škody mezi ní a žalovanou“, a označila za rozhodné, že primárně škoda vznikla porušením závazků ze strany žalované.
Dovolatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena příslušnému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření navrhla odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí. Zpochybnila zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, jakož i věcnou správnost dovolatelčiny argumentace. Mimo jiné shodně s odvolacím soudem zdůraznila, že mezi ní a žalobkyní neexistoval smluvní vztah a nebyl prokázán její protiprávní úkon, uplatněný nárok není tedy „důvodný“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1.
červenci 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 1 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července 2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o.
s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože napadený rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a protože rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., tj. jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.
s. ř.). Závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže přivodit kritika právních závěrů odvolacího soudu o tom, že účastníkem závazkového vztahu z kupní smlouvy je jako kupující (vedle žalované jako prodávajícího) leasingová společnost ČSOB Leasing, a. s., nikoliv dovolatelka, jež je založena výlučně na polemice se správností skutkových zjištění soudu o tom, k jakým jednáním došlo mezi těmito subjekty. Oproti očekávání dovolatelky se tu podle obsahu (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) jedná o dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 3 o.
s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a jenž k závěru o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vést nemůže (srov. § 237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Dovolací námitky založené na nepochopení či záměrném zkreslení podstaty finančního leasingu, stejně jako námitky, jejichž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje legálnost leasingových operací (jejich soulad se zákonem), sice zahrnují právní otázky, nikoliv však takové, jež by vyhovovaly kritériím stanoveným v § 237 odst. 3 o. s. ř. Jde totiž o otázky, které byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny a judikatura jich se týkající je již ustálena [srov. např. již rozsudek ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2033/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 2486, rozsudek ze dne
24. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 2545/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 3283, rozsudek ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 1289/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 19, ročník 2008, str. 724, rozsudek velkého senátu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008, uveřejněný pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z pozdější doby např. rozsudky ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 23 Cdo 5281/2009, a ze dne 27. července 2011, sp. zn. 32 Cdo 319/2010, jež jsou oba veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu]. Shodně Nejvyšší soud vyložil podstatu finančního leasingu též ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolatelkou zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je pak s uvedenou judikaturou a stanoviskem v souladu. V rozporu není oproti argumentaci dovolatelky ani s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2009, sp. zn. 33 Odo 1200/2006. Nejvyšší soud vyložil v tomto rozhodnutí, jakož i v další své judikatuře a v citovaném stanovisku, že po dobu trvání leasingu práva a povinnosti leasingového pronajímatele související s vlastnictvím předmětu leasingu (s výjimkou práva věc zcizit nebo zatížit právem třetí osoby) náležejí nájemci, nikoliv že leasingový nájemce vstupuje uzavřením leasingové smlouvy do právního vztahu založeného kupní smlouvou na místo kupujícího a může tedy svým jménem uplatňovat práva, která přísluší kupujícímu.
Dovolatelka zřejmě nevnímá, že leasingová operace zahrnuje dva závazkové vztahy, vztah z leasingové smlouvy mezi leasingovým pronajímatelem a leasingovým nájemcem a vztah z kupní smlouvy mezi leasingovým pronajímatelem jako kupujícím a dodavatelem předmětu leasingu. Pro závěr, že leasingová společnost jako kupující příslušná svá práva dovolatelce postoupila, není podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci (srov. v té souvislosti např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2403/2009, uveřejněného v Souboru pod číslem C 7671).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí však Nejvyšší soud přisuzuje otázce, a potud má dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za přípustné, zda právo na náhradu škody, jež byla způsobena porušením závazkového vztahu založeného smlouvou, může vzniknout toliko účastníku takové smlouvy. Tuto otázku totiž odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Tento závěr Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněném pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, že porušení smluvní povinnosti je protiprávním úkonem i ve vztahu k poškozenému, který není účastníkem smlouvy. Vyložil v něm, že závěr, podle kterého se poškozený může dovolávat (za účelem prokázání existence protiprávního úkonu) porušení smluvní povinnosti, lze učinit nejen v případě, že je škůdcovým spolukontrahentem (druhou smluvní stranou). K naplnění uvedeného předpokladu postačuje, že je prokázáno, že příslušný subjekt (škůdce) sice porušil povinnost ze smlouvy, kterou uzavřel s jinou osobou než s poškozeným, že však závazek, k jehož porušení došlo, měl dopad do právní sféry poškozeného. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v rozsudcích ze dne
23. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 3495/2008, ze dne 21. září 2011, sp. zn. 25 Cdo 1470/2009, a ze dne 29. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 1417/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu. S takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání se nutně pojí též závěr o jeho důvodnosti, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v uvedeném ohledu uplatněn opodstatněně.
Správný není ani dovoláním zpochybněný závěr o tom, že nebyl prokázán vznik škody na straně dovolatelky (míněno zřejmě, že jí ve skutečnosti škoda nevznikla), založený toliko na argumentu, že plnění, na něž vzniká účastníku leasingového vztahu nárok z titulu vypořádání předčasně ukončeného leasingového vztahu, je plněním na základě smluvních ujednání pro takový případ. Nesla-li podle leasingové smlouvy rozdíl mezi pojistným plněním a výší škody dovolatelka jako leasingový nájemce, pak není pochyb, že krácení pojistného plnění, jehož se dostalo leasingovému pronajímateli od pojišťovny, se nepříznivě odrazilo v její majetkové sféře; v důsledku krácení pojistného, jež se promítlo v její neprospěch ve vypořádání předčasně skončeného leasingového vztahu, se totiž její majetkový stav zhoršil. Krácením pojistného plnění jí tedy vznikla majetková újma vyjádřitelná v penězích - škoda. Splnění ostatních předpokladů pro vznik práva na náhradu škody je již otázkou další.
Protože napadené rozhodnutí není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého výroku o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu