32 Cdo 4261/2018-451
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobkyně PEMELOG s. r. o., se sídlem v Tachově, Palackého 2089, identifikační
číslo osoby 26413205, zastoupené Mgr. Adamem Zítkem, advokátem se sídlem v
Tachově, náměstí Republiky 60, proti žalovaným 1) P. K., narozenému XY, bytem
XY a 2) D. K., narozenému XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Františkem
Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara
II. 123/36, o zaplacení částky 550 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 157/2016, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2018, č. j. 22 Co
622/2018-410, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 20 691 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
k rukám jejích zástupce.
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 6. 2. 2018, č. j. 2 C
157/2016-367 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 550
000 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání
žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v celém
rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, kterou cituje a
„pakliže by nadepsaný soud dospěl k názoru, že uvedená rozhodnutí nejsou na
daný případ přímo použitelná, pak se bude jednat o situaci, kdy daná otázka
nebyla nadepsaným soudem dosud vyřešena a podle mínění žalobkyně by měla být
daná právní otázka posouzena nadepsaným soudem jinak, než ji posoudil odvolací
soud“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a
navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě v
plném rozsahu vyhoví, a žalobkyni přiznal náhradu nákladů celého řízení,
případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalovaní považují dovolání za nepřípustné. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v
projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje pro řešení vymezené právní otázky za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013,
sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, jestliže co do přípustnosti dovolání v
jeho úvodu uvádí, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe,
když níže žalobkyně uvádí rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, která jsou
na daný případ použitelná. Pakliže by nadepsaný soud došel k názoru, že uvedená
rozhodnutí nejsou na daný případ přímo použitelná, pak se bude jednat o
situaci, kdy daná otázka nebyla nadepsaným soudem dosud vyřešena a podle mínění
žalobkyně by měla být daná právní otázka posouzena nadepsaným soudem jinak, než
ji posoudil odvolací soud“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by
dovolatelka uvedla správně více předpokladů u téže otázky, se však navzájem
vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může
být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti
dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby
současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost
proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/2014, in www.usoud.cz). Čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s.
ř., tedy „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“,
míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní
rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku
jinak), a nikoli na případ, jak se patrně domnívá dovolatelka, že má dovolací
soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Pokud dovolatelka
zamýšlela uplatnit čtvrtý z předpokladů přípustnosti dovolání, musí být z
dovolání zjistitelné, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního
práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze
dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Jestliže dovolatelka neuvedla
žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, ani tomuto
požadavku nedostála. Dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávnému právnímu
závěru, že „způsobená škoda nebyla pro žalované předvídatelná, a proto za ni
neodpovídají s ohledem na nenaplnění předpokladu příčinné souvislosti“ a
argumentuje ve prospěch názoru, že příčinná souvislost je dána, neboť vzniklá
škoda byla pro žalované předvídatelná. K této námitce je nutno uvést, že
judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že jestliže se v řízení o
náhradu škody zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem
kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném
poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou
skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1025, a rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25
Cdo 915/2005) a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu (srov. ustanovení § 241a
odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3334/2006). O vztah příčinné souvislosti jde, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a
následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by
nedošlo (conditio sine qua non). Odpovědnost však nelze neomezeně činit
závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve
společenských poměrech neúnosnému ukládání povinností nahradit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu
je dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné
zkušenosti adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je objektivní
předvídatelnost škodního následku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č.
177/2007 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo
871/2018, na obě rozhodnutí dovolatelka odkazuje). Při úvaze o předvídatelnosti
vzniku škody jde vždy o posouzení skutečností, jež jsou v době protiprávního
jednání či škodní události do jisté míry potenciální (srov. již citovaný
rozsudek sp. zn. 25 Cdo 3285/2015). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soudy nižších stupňů se
judikaturou formulovanými kritérii zabývaly a posoudily zjištěné skutečnosti z
hlediska objektivní předvídatelnosti škodního následku. Závěr, že bylo-li
prokázáno, že žalovaní nemohli objektivně vznik škody předpokládat, nelze
uvažovat o naplnění podmínek o odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 2913
odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, co do příčinné souvislosti
mezi porušením povinností a vznikem škody, respektive že žalovaní objektivně
nemohli mít představu o možné škodě způsobené porušením jejich smluvní
povinnosti, opřely o zjištění, že žalovaní v době uzavření smlouvy o dílo se
žalobkyní nebyli informováni o sjednané smluvní pokutě utvrzující povinnost
společnosti NEVERMORE, a. s. (jakožto smluvního partnera žalobkyně ze smlouvy o
dílo uzavřené dne 27. 2. 2014) vůči společnosti CONDUCO, a. s. (jakožto
smluvního partnera společnosti NEVERMORE, a. s. ze smlouvy o budoucí kupní
smlouvě ze dne 19. 12. 2014) zajistit výmaz staveb z katastru nemovitostí, když
povinnost žalobkyně podat na katastrální úřad bezvadný návrh na zápis změn do
katastru nemovitostí do 29. 12. 2015 nebyla utvrzena smluvní pokutou ve
prospěch NEVERMORE, a. s. Dále o zjištění, že povinnost společnosti NEVERMORE,
a. s. uhradit smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč na výzvu společnosti CONDUCO,
a. s. byla vázána na další podmínku, a to, že z důvodu neprovedení výmazu
staveb z katastru nemovitostí nedojde k uzavření budoucí kupní smlouvy, že
žalovaní nejsou podnikatelé ve stavebnictví, nebyli informování o účelu, ke
kterému hodlá vlastník pozemku (NEVERMORE, a. s.) tyto použít, neměli představu
o tom, jaká je hodnota prováděných demoličních prací. Dané okolnosti svědčí o
poměrně složitých smluvních vztazích mezi uvedenými společnostmi. Závěr
odvolacího soudu o neprokázání předvídatelnosti škody žalovanými a z toho
vyplývající nedostatek příčinné souvislosti mezi porušením jejich povinností a
vznikem škody je v souladu se závěry výše zmíněné ustálené judikatury
dovolacího a Ústavního soudu, od které není důvod se odchýlit. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se neodchýlil ani od dalších
rozhodnutí dovolacího soudu, na které dovolatelka odkazuje, neboť ta vycházejí
z odlišného, pro právní posouzení rozhodného, skutkového stavu. V rozsudku ze
dne 21. 10. 2008, sp. zn.
32 Cdo 2843/2008, se Nejvyšší soud zabýval
předvídatelností škody pro subdodavatele vůči zhotoviteli, když smluvní pokuta
ve vztahu mezi objednatelem a zhotovitelem byla sjednána až po uzavření
subdodavatelské smlouvy, přičemž subdodavateli byla při uzavírání smlouvy
předána smlouva mezi objednatelem a zhotovitelem neobsahující ujednání o
smluvní pokutě, a současně zhotovitel i subdodavatel byli podnikatelé ve
stavebnictví. V rozsudku ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 1488/2006, Nejvyšší
soud posuzoval předvídatelnost škody ve vztahu mezi akciovou společností a
akcionářem při prodeji akcií třetí osobě, kdy akcionář upozornil akciovou
společnost na možnost vzniku škody, a v rozsudku ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 32
Cdo 723/2007, dovolací soud řešil předvídatelnost škody při nedodržení závazné
technické normy profesionálním podnikatelem v oboru dodávky vody a tím
způsobené škodě pronajímateli vůči nájemci, kdy na základě nedodržení ČSN
nemohl být vystaven doklad o splnění hygienických a protipožárních podmínek. Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání odchýlení se od
judikatury dovolacího a Ústavního soudu tak není dán. Dovolání směřující proti výroku o nákladech řízení není přípustné podle
ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. Ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 10. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu