32 Cdo 451/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně PROREALM, s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Modřanech, K
dolům 901, PSČ 143 00, identifikační číslo osoby 48109240, zastoupené JUDr.
Borisem Mohoritou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1546/24, proti
žalované SEML s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00,
identifikační číslo osoby 25781901, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou,
advokátkou se sídlem v Praze 4 - Bráníku, Jasná II 5, o zaplacení 973 800 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 35/2006,
o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
listopadu 2011, č. j. 25 Co 532/2008-195, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2011, č. j. 25 Co
532/2008-195, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. června 2008, č.
j. 17 C 35/2006-100, ve znění usnesení ze dne 14. ledna 2009, č. j. 17 C
35/2006-128, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 556 200 Kč se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 6. června 2008, č. j. 17 C 35/2006-100, ve znění
usnesení ze dne 14. ledna 2009, č. j. 17 C 35/2006-128, ve vyhovujícím výroku
ve věci samé co do částky 556 200 Kč. Rozhodl tak poté, kdy Nejvyšší soud
rozsudkem ze dne 10. května 2011, č. j. 32 Cdo 182/2010-179, zrušil jeho
předchozí rozsudek ze dne 9. června 2009, č. j. 25 Co 532/2008-145, v měnícím
výroku ve věci samé ohledně částky 556 200 Kč a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení.
Odvolací soud vyšel při posuzování žalobního nároku na smluvní pokutu ve výši
556 200 Kč, vyúčtovanou za prodlení s úhradou nájemného a služeb, z právního
závěru Nejvyššího soudu, že žalobkyně od nájemní smlouvy ze dne 19. listopadu
2003 uzavřené mezi účastnicemi platně neodstoupila, neboť v době doručení
odstoupení od smlouvy nedošlo k naplnění podmínky (k prodlení žalované s
úhradou nájemného a služeb trvajícímu déle než dva měsíce) sjednané pro možnost
žalobkyně odstoupit. S ohledem na neukončení smlouvy trvala povinnost žalované
platit nájemné a služby a jestliže tak žalovaná nečinila, dostala se do
prodlení s jejich úhradou a nárok žalobkyně na zaplacení této smluvní pokuty
byl co do základu uplatněn důvodně. Ostatními nároky uplatněnými v žalobě se
odvolací soud nezabýval, neboť o nich již rozhodl v předchozím řízení výroky,
které nebyly rozsudkem dovolacího soudu dotčeny.
Odvolací soud, vycházeje z povinnosti žalované platit i po doručení neplatného
odstoupení od smlouvy nájemné, uvedl, že se žalovaná ocitla v prodlení s
úhradou nájemného za měsíc duben 2004, a proto jí žalobkyně oprávněně
vyúčtovala smluvní pokutu, sjednanou v článku VI. bodu 1. nájemní smlouvy pro
případ prodlení s platbami nájemného a služeb. Námitku žalované o neplatnosti
tohoto ujednání z důvodu nepřiměřené výše smluvní pokuty posoudil jako
neopodstatněnou. Odvolací soud, vycházeje z prevenční, sankční a odškodňovací
funkce smluvní pokuty uvedl, že uvedenou smluvní pokutou bylo zajištěno plnění
základní povinnosti nájemkyně platit řádně a včas nájemné. V konkrétním případě
šlo o smluvní pokutu za dluh na nájemném za duben 2004, tedy za měsíc, kdy
nedošlo k odstoupení od smlouvy a kdy předmět nájemní smlouvy nebyl vyklizen a
předán pronajímatelce. Odvolací soud neshledal důvod k moderaci smluvní pokuty,
neboť žalobkyně ji nepožaduje v celém rozsahu, na který by měla právo, nýbrž
svůj nárok v tomto směru omezila na smluvní pokutu ve výši 1 800 Kč denně za
dobu od 1. května 2004 do 17. března 2005, z níž jí již byla pravomocně
přiznána částka 19 800 Kč za období od 1. května 2004 do 11. května 2004. Za
tohoto stavu zbývá žalované povinnost doplatit žalobkyni 556 200 Kč. Odvolací
soud proto rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu této částky jako věcně
správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho
přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z
důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že její námitku o tvrzené neplatnosti
ujednání o smluvní pokutě posoudil jako nedůvodnou, aniž by se blíže zabýval
přiměřeností požadované výše smluvní pokuty ve vztahu k výši smluvní
povinnosti, kterou má smluvní pokuta zajišťovat. Dále poukazuje na to, že se
zcela opomněl zabývat její výhradou, že se žalobkyně dovolává neplatnosti,
kterou sama způsobila. Dovolatelka oponuje odvolacímu soudu, dovodil-li, že v souzené věci šlo o nájem
věci hromadné, který je třeba posoudit jako celek podle § 663 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Namítá, že součástí předmětu
nájmu byly i nebytové prostory, a proto šlo o nájemní smlouvu zahrnující v sobě
dva smluvní typy (dva smluvní vztahy) – nájem nebytových prostor v režimu
zákona č. 116/1990 Sb. a nájem ostatních věcí v režimu občanského zákoníku. Přisvědčit závěru odvolacího soudu by podle dovolatelky vedlo k tomu, že v
situaci, v níž by předmětem nájmu byly vedle nebytových prostor další věci
(například nábytek), by bylo možné nebytové prostory pronajímat na základě
ústně uzavřené dohody. Dovolatelka s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí, že
speciální úpravu pro nájem nebytových prostor je třeba dodržet i v případě, kdy
jsou témuž nájemci ke stejnému účelu nájemní smlouvou přenechávány do
užívání i další věci. Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že
předmětná nájemní smlouva nesplňuje požadavek určitosti ve smyslu §
3 zákona č. 116/1990 Sb. v otázce předmětu nájmu, neboť vymezení
pronajímaného pozemku (jeho části) a předmětných nebytových prostor je z
pohledu cit. zákona zcela nedostatečné. Tuto neurčitost přitom není možné
zhojit ani přílohami, které nebyly pevně připojeny ke smlouvě a žalobkyně ani
neprokázala, zda a v jaké podobě jí byly předány. Vedle neurčitosti předmětu
nájmu trpí předmětná nájemní smlouva podle dovolatelky i absencí vymezení účelu
nájmu, a proto je třeba ji považovat za neplatnou. Za neurčité dovolatelka
označuje i ustanovení čl. I. odst. 4 nájemní smlouvy a trvá na tom, že dalším
nedostatkem způsobujícím neplatnost smlouvy je určení výše nájemného. Dovodil-li soud prvního stupně, že sjednání celkové částky nájemného bez
konkrétního určení, jaká částka připadá na nájemné za nebytové prostory,
nezpůsobuje neplatnost smlouvy, je tento jeho závěr v rozporu s ustanovením §
3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., jakož i ustálenou soudní judikaturou, na niž
poukazuje. Ze všech namítaných důvodů jde podle dovolatelky o absolutní
neplatnost nájemní smlouvy. Podle mínění dovolatelky pochybil odvolací soud nejen svým závěrem o platnosti
předmětné nájemní smlouvy, ale i svým závěrem o nároku žalobkyně na smluvní
pokutu z důvodu pozdní úhrady nájemného.
V této souvislosti s odkazem na
konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu tvrdí, že ustanovení čl. VI. odst. 1
smlouvy upravující smluvní pokutu ve výši 1 % denně, na jehož aplikaci odvolací
soud své rozhodnutí založil, je třeba – bez ohledu na ostatní ujednání smlouvy
– posoudit jako neplatné, neboť smluvní pokuta vycházející 365 % ročně je
nepřiměřená a příčí se dobrým mravům. V závěru dovolání dovolatelka zastává názor, že neplatnost právního úkonu
(odstoupení od smlouvy) zaviněná žalobkyní nemůže vést k rozhodnutí, jež je pro
žalobkyni příznivé. Tvrdí, že v řízení bylo pominuto, že ukončení smlouvy na
základě právního úkonu žalobkyně žalovaná písemně akceptovala a užívání
předmětu nájmu i fakticky ukončila. Podle přesvědčení dovolatelky by bylo
rozhodnuto v rozporu se zásadami občanskoprávních vztahů i s principy dobrých
mravů, jestliže by soud přiznal žalobkyni nárok na plnění za užívání předmětu
nájmu i za dobu, kdy je žalovaná nevyužívala, a dokonce ještě nárok na smluvní
pokutu za prodlení s úhradou tohoto plnění. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle výpisu z obchodního rejstříku – oddíl C, vložka 69725 vedeného Městským
soudem v Praze byla dne 20. února 2012 vymazána v této evidenci stávající
obchodní firma žalované DISEMO Consulting s.r.o. a téhož dne zapsána nová
obchodní firma SEML s.r.o. Dovolací soud proto takto označil žalovanou v
záhlaví svého rozhodnutí a s takto označenou žalovanou jednal v dovolacím
řízení. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil (v pořadí první
ve věci) rozsudek soudu prvního stupně poté, kdy Nejvyšší soud zrušil jeho
předchozí rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (jak tomu bylo i v
posuzované věci), přichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (které bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2012 nálezem
Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-
li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit
dovolatelkou tvrzená neplatnost předmětné nájemní smlouvy, neboť dospěl-li
odvolací soud k závěru o jejím platném uzavření, řešil tuto otázku v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. jeho rozsudky ze dne 22. května 2007, sp. zn. 28 Cdo 1080/2005, a ze dne 24. července 2007, sp. zn.
32 Odo 1263/2006),
podle níž nájemní smlouva, jejímž předmětem je nájem souboru věcí nemovitých i
movitých (věc hromadná), se řídí pouze ustanoveními § 663 a násl. obč. zák.,
nikoli též zákonem č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v
platném znění, i když součástí souboru věcí jsou i nebytové prostory. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže být
dovozována ani z výhrady dovolatelky, že pokud na základě akceptace odstoupení
od smlouvy nebytové prostory vyklidila ke dni 2. dubna 2004, pak by bylo v
rozporu s dobrými mravy a se zásadami občanskoprávních vztahů, aby platila
smluvní pokutu za dobu, po kterou již nebytové prostory nevyužívala. Dovolatelka v této souvislosti totiž pominula, že i kdyby žalobkyně od smlouvy
platně odstoupila, zanikla by nájemní smlouva až ke dni 11. května 2004, nikoli
tedy před uplynutím měsíce dubna 2004, ke kterému se vztahuje předmětné
nájemné, za jehož opožděnou úhradu je smluvní pokuta vymáhána. Dovolací soud však shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce přiměřenosti výše sjednané
smluvní pokuty v návaznosti na použití moderačního práva soudu dle § 301
obchodního zákoníku (dále též jen “obch. zák.”), kterou odvolací soud řešil v
rozporu se soudní judikaturou. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. včetně toho, jak
jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud
snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do
výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na
kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený
oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.
Ze zjištěného skutkového stavu se podává, že v čl. VI. odst. 1 předmětné
nájemní smlouvy si smluvní strany sjednaly pro případ prodlení s úhradou
nájemného nebo ostatních fakturovaných služeb smluvní pokutu ve výši 1 % z
fakturované částky za každý i započatý den prodlení.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledal odvolací soud důvodnou námitku
o tvrzené neplatnosti uvedeného ujednání, kterou odvolatelka založila na
argumentaci o nepřiměřené výši smluvní pokuty. Odvolací soud, vycházeje z
funkcí smluvní pokuty v závazkových vztazích, se při posuzování této výhrady
omezil na konstatování, že předmětnou smluvní pokutou „bylo zajištěno plnění
základní, hlavní povinnosti nájemce, kterou je včasná a řádná platba
nájemného“, přičemž důvod pro využití moderačního práva soudu neshledal v
situaci, kdy žalobkyně nepožaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši, na kterou
by měla právo, neboť svůj požadavek v tomto směru omezila. Takové odůvodnění
„přiměřenosti“ smluvní pokuty považuje dovolací soud za naprosto nedostatečné,
a proto namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud blíže nezabýval přiměřeností
požadované výše smluvní pokuty ve vztahu k výši smluvní povinnosti, je tato
její výhrada opodstatněná.
Odvolacímu soudu je třeba především vytknout, že zcela opomenul judikaturu
Nejvyššího soudu v obdobných případech, kdy smluvní pokuta byla rovněž sjednána
v sazbě 1 % z dlužné částky za každý den prodlení (srov. právní závěry
například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 33 Odo
447/2005, a v jeho rozsudcích ze dne 30. května 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005,
ze dne 25. října 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006 a ze dne 24. března 2011, sp.
zn. 33 Cdo 2248/2009) a že nedostatečně přihlédl k okolnostem (zejména k
hodnotě a významu zajišťované povinnosti), které jsou rozhodné pro posouzení
(ne)přiměřenosti výše smluvní pokuty (srov. například právní závěry v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 1002/2008, a v jeho
rozsudku uveřejněném pod číslem 5/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací soud však neshledal správným názor dovolatelky, že nepřiměřenost výše
sjednané smluvní pokuty sama o sobě má za následek neplatnost ujednání o
smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy (srov. shodně právní závěr v rozsudku
Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Za situace,
kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242
odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé co do
částky 556 200 Kč a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. července 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu