33 Cdo 2248/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
R. U. R. GROUP EXPORT – IMPORT, s. r. o. se sídlem Praha 4, Křesomyslova
357/21, zastoupené JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem Praha 2, Legerova
44, proti žalovanému P. V., zastoupenému Mgr. Kryštofem Mannem, advokátem se
sídlem Praha 1, Maiselova 15, o zaplacení částky 80.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 441/2007, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č. j. 20 Co
526/2008-73, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2009, č. j. 20 Co
526/2008-73, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 30. května 2008, č.j. 51 C
441/2007-51, zamítl žalobu o zaplacení částky 80.000,- Kč a rozhodl o nákladech
řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. února 2009, č. j. 20 Co 526/2008-73,
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost
zaplatit žalobkyni 80.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 31. 8. 2005 smlouvu o
půjčce, podle které žalobkyně téhož dne poskytla žalovanému 29.000,- Kč a
žalovaný se je zavázal žalobkyni vrátit do 7. 9. 2005 se sjednaným 5 % ročním
úrokem. Současně se účastníci dohodli, že žalovaný zaplatí žalobkyni smluvní
pokutu 10.000,- Kč za každý, byť započatý měsíc prodlení s úhradou dlužné
částky. Žalovaný půjčenou částku ve sjednaném termínu nevrátil. Platebním
rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 61 Ro 3549/2005, který nabyl
právní moci dne 6. 5. 2006, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni 29.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou 20.000,- Kč za měsíce
září a říjen 2005. K vymožení povinnosti uložené tímto rozhodnutím byla dne 8.
8. 2006 pod sp. zn. 13 Nc 27160/2006 Obvodním soudem pro Prahu 4 nařízena
exekuce na majetek žalovaného.
Soud prvního stupně z takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru,
že žalovaný se ocitl v prodlení se splněním svého závazku ze smlouvy o půjčce,
uzavřené v souladu s § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v
platném znění (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že ujednání účastníků o smluvní
pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 544, § 3 odst. 1 a § 39 obč.
zák.). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo
77/2002), Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. 15 Co 126/94) a
komentářovou literaturu shledal totiž vzájemný poměr původní a sankční
povinnosti nepřiměřeným.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že dohoda účastníků
o smluvní pokutě je platným právním úkonem (§ 39 obč. zák.), který neodporuje
dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že smluvní pokuta byla
sjednána k zajištění platební kázně žalovaného a její výše (? půjčené částky)
jej měla motivovat k včasné úhradě dluhu; z tohoto pohledu ji nelze označit za
nepřiměřenou. Odvolací soud vyslovil názor, že nárůst celkové částky smluvní
pokuty na současnou výši, dosahující několikanásobku zajištěné pohledávky,
způsobil sám žalovaný dlouhodobým prodlením se splněním dluhu, a kdyby závazek
splnil včas, povinnost zaplatit smluvní pokutu by mu nevznikla. Vzhledem k
okolnosti, že žalovaný dobrovolně neplnil a žalobkyně si musela své právo
vyžalovat a jeho uspokojení se domohla až cestou exekuce, nemůže se žalovaný
dovolávat rozporu s dobrými mravy, jestliže sám svou povinnost hrubě porušil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
opřel o § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvody podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Oponuje závěru odvolacího soudu, že
dohoda o smluvní pokutě není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť smluvní
pokuta nebyla sjednána v nepřiměřené výši. Vytýká mu, že přiměřenost smluvní
pokuty nepoměřoval z hlediska určitého časového období, jak to obvykle činí
judikatura. Protože sjednaná smluvní pokuta dosahuje roční sazby 413 % a denní
sazby 1,13 % půjčené částky, nemůže být závěr o přiměřenosti výše smluvní
pokuty správný. V tomto směru odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn.
32 Odo 1299/2006, sp. zn. 33 Cdo 3072/2000), od níž se odvolací soud napadeným
rozhodnutím odchýlil. Vadu řízení spatřuje v tom, že odvolací soud neprovedl
žádné důkazy ke zjištění individuálních okolností, které by jej opravňovaly k
odklonu od konstantní judikatury. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 - dále opět jen „o. s.
ř.“ (srovnej článek II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění podmínky
stanovené v § 241 odst. 1 a odst. 4 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky (§ 10a o. s .ř.) se proto dále
zaměřil na posouzení otázky, zda je opodstatněné.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní
posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, nebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné
právní závěry.
Se zřetelem k právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu odvolacím
soudem a k obsahovému vymezení dovolací námitky je otevřena dovolacímu přezkumu
kontrola správnosti závěru, že ujednání o smluvní pokutě ve výši 10.000,- Kč za
každý měsíc prodlení s vrácením půjčky 29.000,- Kč není neplatným právním
úkonem pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 a § 3 odst. 1 obč. zák.).
Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní
povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán
pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne
škoda. Podle § 544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v
ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem
odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků.
Jejím smyslem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem
smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění
závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní
povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti
zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše je
zásadně věcí vzájemné dohody stran. Neznamená to však, že by v každém
jednotlivém případě mohla být pokuta sjednána v neomezené výši. Zákon výslovně
neupravuje omezení při jednání o výši smluvní pokuty, avšak při posuzování
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy je výše
smluvní pokuty jedním z rozhodujících hledisek (§ 39 obč. zák.). Při zkoumání
platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit
nejen funkce smluvní pokuty (výše smluvní pokuty by měla odpovídat škodě,
kterou lze rozumně v daném vztahu s porušením určité povinnosti očekávat,
smluvní pokuta musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši).
V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na
nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční
povinnosti.
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky se v otázce úměry sankční
povinnosti již ustálila a ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně z dlužné
částky je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým
mravům (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo
1583/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 403, rozhodnutí ze dne 22. 6. 2006, sp.
zn. 33 Odo 447/2005, ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 25.
10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo
1682/2007).
V projednávané věci přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat
především z pohledu zajištěného závazku vrátit ve sjednané lhůtě půjčených
29.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že sjednaná smluvní pokuta představuje 1,13 %
dlužné částky denně, jeví se její takto sjednaná výše nepřiměřená. V
posuzovaném případě by totiž smluvní pokuta plnila dostatečně své funkce
(preventivní, uhrazovací a sankční), i kdyby byla sjednána v nižší částce. I
tak by byla přiměřenou pobídkou ke splnění závazku, dostatečně citelnou
majetkovou sankcí za nesplněnou povinnost žalovaným a odpovídajícím
zabezpečením žalobkyně proti případným škodám, které by jí mohly nesplněním
zajištěné povinnosti vzniknout. Odvolací soud pochybil, jestliže při právním
posouzení věci shora uvedená hlediska nezvažoval. Na (ne)přiměřenost smluvní
pokuty nebylo možno v dané věci usuzovat z její celkové výše, která byla
závislá na délce prodlení, jak ostatně sám odvolací soud konstatoval, nýbrž ze
vzájemného poměru zajištěné povinnosti a výše sjednané smluvní pokuty
připadající na určitou časovou jednotku.
Jelikož se odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty od
ustálené judikatury dovolacího soudu odchýlil a právní posouzení věci založil
na nesprávném výkladu § 3 odst. 1, § 39 a § 544 obč. zák., žalovaný uplatnil
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. opodstatněně; dovolací
soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.). Dalšími
dovolacími námitkami žalovaného se již nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d
odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. března 2011
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu