33 Cdo 1152/2023-441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. H., zastoupené Mgr. Patricií Cabalkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 204/30, proti žalované E. H., zastoupené JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Poděbradova 2995/17, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 144/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2022, č. j. 18 Co 206/2022-386, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 39 C 144/2019-354, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení jejího vlastnického práva k bytové jednotce č. XY v prvním nadzemním podlaží budovy č. p. XY a ke spoluvlastnickému podílu na společných částech budovy č. p. XY a k pozemkům parc. č. XY, XY a XY vše zapsáno v katastrálním území XY, obec XY, u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „bytová jednotka“, „sporná bytová jednotka“ či
„předmětná bytová jednotka“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že darovací smlouvou a smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 13. 9. 2016 (dále jen „darovací smlouva“) bylo vlastnické právo k předmětné bytové jednotce převedeno na tehdy nezletilou žalovanou s tím, že ve prospěch žalobkyně bylo zřízeno bezúplatně věcné břemeno – služebnost bytu odpovídající právu doživotního bydlení žalobkyně ve sporném bytu. Smlouvu za nezletilou žalovanou podepsali jako zákonní zástupci její rodiče R.
a E. H. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen „opatrovnický soud“) ze dne 13. 10. 2016, č. j. 6 Nc 26042/2016-12, který nabyl právní moci dne 26. 11. 2016, bylo shora uvedené právní jednání zákonných zástupců žalované soudem schváleno. Spolu s darovací smlouvou byla dne 13. 9. 2016 podepsána žalobkyní a za žalovanou jejími rodiči také dohoda o výkonu vlastnického práva, která obsahuje závazek žalované (majitelky), že v případě zániku věcného břemene žalobkyně (uživatelky) mohou bytovou jednotku příležitostně užívat i ostatní vnoučata a pravnoučata uživatelky a že po dobu potřeby příležitostného využívání bytové jednotky ostatními vnoučaty a pravnoučaty nesmí žalovaná bytovou jednotku prodat.
Tato dohoda nebyla schválena opatrovnickým soudem. O zdravotním stavu žalobkyně byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyní MUDr. Ludmilou Chaloupkovou, která dospěla k závěru, že ačkoli žalobkyně trpí dlouhodobým onemocněním, její vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti není zásadní. Vzhledem k tomu, že celý spor je zjevně poznamenán neshodami v rodině, soud prvního stupně při hodnocení důkazů kladl větší váhu na výpovědi nezúčastněných svědků, zejména JUDr.
Zsemlera – advokáta, který vypracoval smlouvu a dohodu a byl přítomen i jejich podpisu. Podle soudu prvního stupně nejsou dány důvody neplatnosti smlouvy pro jednání v duševní poruše žalobkyně. Taktéž se nepodařilo prokázat, že smlouvu uzavřela v omylu o tom, že podepisuje jen dohodu o užívání bytu jejími vnoučaty a pravnoučaty. Bylo evidentní, že při schůzce v advokátní kanceláři nebyl podepisován jeden dokument, ale jednalo se o dva různé dokumenty. Soud také nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že darovací smlouva je nicotná pro absenci předchozího souhlasu opatrovnického soudu, když z dikce zákona takový požadavek nevyplývá.
Ačkoli dohoda o výkonu vlastnického práva nebyla předložena opatrovnickému soudu, nejedná se o takové právní jednání, pro jehož platnost je nutné schválení opatrovnickým soudem. Žalobkyni se taktéž nepodařilo prokázat hrubé porušení dobrých mravů žalovanou, které by mohlo být důvodem pro vrácení daru. Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 18 Co 206/2022-386, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně řádně zjistil skutkový stav věci, který správně právně posoudil.
Odvolací soud proto pro stručnost na přesvědčivé odůvodnění jeho rozhodnutí odkázal.
Zdůraznil, že darovací smlouvu nelze považovat za nicotnou, neboť ze znění § 898 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), nevyplývá, že by měl být opatrovnickým soudem schválen návrh smlouvy, ale naopak právní jednání musí být nejprve učiněno a až poté příslušným soudem schváleno. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že uzavření darovací smlouvy bylo podmíněno uzavřením dohody o výkonu vlastnického práva. Odvolací soud zdůraznil, že dohoda byla součástí celého předsmluvního procesu, který vyústil v uzavření darovací smlouvy, přičemž rozhodně nešlo o odkládací podmínku ve smyslu § 548 o.
z., na jejímž splnění by záviselo, zda právní následky jednání (uzavření darovací smlouvy) nastanou. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud uzavřel, že v době sjednání darovací smlouvy žalobkyně netrpěla takovou duševní poruchou, která by ji k tomuto právnímu jednání činila nezpůsobilou (§ 581 o. z.). Odvolací soud nesouhlasil s námitkami žalobkyně o nevěrohodnosti svědka JUDr. Michala Zsemlera, neboť jeho nevěrohodnost nelze dovozovat pouze z toho, že v předchozím období zastupoval rodiče žalované při jiném právním jednání.
K námitce neplatnosti darovací smlouvy pro omyl vyvolaný lstí odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně provedenými důkazy, kdy ji tížilo břemeno tvrzení i důkazní, nic takového neprokázala, přestože ve věci byla vyslechnuta celá řada jí navržených svědků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále jen „dovolatelka“). Jeho přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojuje s právními otázkami, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázkami, které nebyly doposud dovolacím soudem vyřešeny.
Za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešené považuje otázky hmotného práva:
A. zda absence předchozího rozhodnutí opatrovnického soudu ve věci právního jednání nezletilého obdarovaného podle § 898 odst. 2 o. z. ve spojení s § 466 písm. k) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), má za následek nicotnost nebo neplatnost darovací smlouvy ze dne 13. 9. 2016 [dovolací otázka ad 1)]?
- zda se na rozhodování soudu o souhlasu s právním jednáním nezletilého podle § 898 o. z. použije ustanovení § 47a z. ř. s. [dovolací otázka ad 2)]? - zda je splněna hmotněprávní podmínka schválení právního jednání soudem v situaci, kdy je vydáno rozhodnutí opatrovnického soudu o schválení právního jednání – darovací smlouvy, která byla ovšem podle § 1727 o. z. vázaným právním jednáním ve vztahu k dohodě o výkonu vlastnického práva ze dne 13. 9. 2016, zakládající nezletilému obdarovanému povinnosti omezující jeho vlastnické právo, která nebyla předložena opatrovnickému soudu ke schválení [dovolací otázka ad 3)]?
Dovolatelka má dovolání za přípustné pro rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, neboť se odvolací soud nezabýval jejími námitkami neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, veřejným pořádkem, zásadou slušnosti a poctivosti pro záměrné nepředložení závisející dohody o výkonu vlastnického práva ze dne 13. 9. 2016 ke schválení opatrovnickému soudu [dovolací otázka ad 4)].
B. zda darovací smlouva ze dne 13. 9. 2016 a dohoda o výkonu vlastnického práva z téhož dne jsou podmíněnými smlouvami podle § 1727 o. z., s tím, že bez existence platné dohody o výkonu vlastnických práv je neplatná i vlastní darovací smlouva, touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval (nevyjádřil se k ní) a věc posuzoval pouze podle § 548 o. z. [dovolací otázka ad 5]?
- zda podmíněnost smluv musí být ve smlouvě uvedena výslovně, tak jak je tomu u podmínek podle § 548 o. z. [dovolací otázka ad 6)]? - zda vyšla-li v řízení najevo podmíněnost smluv, může soud v takové situaci vycházet jen z textu darovací smlouvy [dovolací otázka ad 7)]? - zda právní jednání obsažené v dohodě o výkonu vlastnického práva ze dne 13. 9. 2016, kterým se nezletilá žalovaná zastoupená rodiči zavázala po neurčitou dobu k omezenení svého vlastnického práva k darované bytové jednotce, a to při zániku věcného břemene žalobkyně, ve prospěch ostatních vnoučat a pravnoučat uživatelky, není běžnou záležitostí, a proto takové právní jednání vyžaduje předchozí schválení opatrovnickým soudem; zda je taková dohoda při neschválení opatrovnickým soudem nicotným právním jednáním nebo je pouze neúčinná [dovolací otázka ad 8)]?
- zda nebude-li opatrovnickým soudem schválena dohoda o výkonu vlastnického práva ze dne 13. 9. 2016 má to za následek její nicotnost, kterou nelze ani dodatečně zhojit, a musela by být nově uzavřena mezi žalobkyní a žalovanou [dovolací otázka ad 9)]?
Dovolání je přípustné pro rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jeho usnesením ze dne 26. 6. 2027, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, rozsudky ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 921/2017, ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5761/2017, ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016, či ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2390/2017, neboť odvolací soud, aniž zopakoval dokazování podle § 213 odst. 1 a 3 o. s. ř., dospěl k jiným skutkovým zjištěním a právním závěrům, než soud prvního stupně [dovolací otázka ad 10)].
Před vydáním dovoláním napadeného rozsudku ji neseznámil se změnou skutkových zjištění a právního posouzení věci a nedal jí v odvolacím řízení možnost právně a skutkově argumentovat, čímž porušil její právo na spravedlivý proces a zatížil tak řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací otázka ad 11)]. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, a ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 21 ICdo 95/2019, odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s jejich závěry nepřihlédl ke zdánlivosti dohody o výkonu vlastnického práva prizmatem toho, „že byla předložena listinná smlouva a nikdo nezpochybnil pravost této předložené smlouvy“ [dovolací otázka ad 12)].
Dovolatelka je přesvědčena, že dovolání je přípustné rovněž pro rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, a ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020. Podle jejího přesvědčení se znalkyně v posudku vyjadřovala k otázkám právním, a odvolacímu soudu vytýká, že před zadáním úkolu znalci nevyslechl svědky, kteří byli s žalobkyní v kontaktu a mohli tak popsat její chování, že nezadal znalkyni vypracování doplňku znaleckého posudku a dospěl tak nesprávnému závěru o způsobilosti žalobkyně uzavřít darovací smlouvu se zřízením věcného břemene, jakož i dohodu o výkonu vlastnického práva [dovolací otázka 13)].
Závěrem dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2644/2018), jelikož vzal za rozhodující důkaz o schopnosti žalobkyně právně jednat výpověď advokáta, který v dané věci zastupoval žalovanou a její rodiče, a nepřihlédl k argumentům žalobkyně o jeho nevěrohodnosti [dovolací otázka 14)]. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28.
1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Na řešení dovolatelkou formulovaných otázkách ad 2) zda se na rozhodování soudu o souhlasu s právním jednáním nezletilého podle § 898 o. z. použije ustanovení § 47a z. ř. s., ad 3) vlivu závislosti darovací smlouvy a dohody o výkonu vlastnického práva podle § 1727 o. z. na schválení právního jednání soudem, ad 5) tj. zda u podmíněných smluv podle § 1727 o. z. při neplatnosti dohody o výkonu vlastnických práv je neplatná rovněž darovací smlouva, ad 6) zda podmíněnost smluv uzavřených podle § 1727 o.
z. musí být ve smlouvě vyjádřena výslovně, ad 7) zda při prokázání podmíněnosti smluv může soud vycházet pouze z textu darovací smlouvy, ad 8) zda právní jednání obsažené v dohodě o výkonu vlastnických práv není běžnou záležitostí, a proto k takovému právnímu jednání je nezbytné předchozí schválením opatrovnickým soudem, a v případě jejího neschválení jde o nicotné právní jednání nebo jde o pouhou neúčinnost, ad 9) zda je-li dohoda o výkonu vlastnických práv neschválená opatrovnickým soudem nicotná, kterou nelze ani dodatečně zhojit, musí být účastnicemi uzavřena znovu, a ad 12), že odvolací soud nepřihlédl ke zdánlivosti dohody o výkonu vlastnického práva prizmatem toho, „že byla předložena listinná smlouva a nikdo nezpochybnil pravost této předložené smlouvy“, není výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen.
Navíc otázkami ad 3), 5) až 7) dovolatelka brojí proti zjištěnému skutkovému stavu nalézacími soudy a nesprávnost právního posouzení věci buduje na vlastní skutkové verzi, že v řízení byla prokázána podmíněnost darovací smlouvy uzavřením dohody o výkonu vlastnického práva; takový závěr soudy nižších stupňů nepřijaly. Skutkovým stavem zjištěným nalézacími soudy je přitom dovolací soud vázán. Přestože dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, svými výhradami, že se odvolací soud nezabýval jejími námitkami neplatnosti darovací smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, veřejným pořádkem, zásadou slušnosti a poctivosti pro záměrné nepředložení závisející dohody o výkonu vlastnického práva ze dne 13.
9. 2016 ke schválení opatrovnickému soudu [dovolací otázka ad 4)], nezpochybňuje žádný závěr odvolacího soudu, jež by vyplýval z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). K takové vadě – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolání není přípustné rovněž pro tvrzený rozpor rozsudku odvolacího soudu s blíže citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že podle § 213 o.
s. ř. nezopakoval dokazování a dospěl k jiným skutkovým zjištěním a právním závěrům než soud prvního stupně [dovolací otázka ad 10)]. Touto argumentací opět neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení je napadené rozhodnutí založeno; uvedenými námitkami dovolatelka namítá vadu řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), o jejíž existenci platí to, co je uvedeno v předchozím odstavci. Kritizuje-li žalobkyně odvolací soud (a spojuje s tím přípustnost svého dovolání) za to, že ji před vydáním dovoláním napadeného rozsudku neseznámil se svým náhledem na učiněná skutková zjištění, na právní posouzení věci a nedal jí v odvolacím řízení možnost právně a skutkově argumentovat [dovolací otázka ad 11)], obsahově namítá překvapivost tohoto rozhodnutí.
Pomíjí přitom, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka řízení překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16.
12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, a ze dne 11. 6.
2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007). Námitka překvapivosti rozhodnutí nepředstavuje identifikaci otázky hmotného či procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., nýbrž představuje uplatnění vady řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř. (k vadám řízení viz shora). Dovolatelka je přesvědčena, že dovolání je přípustné rovněž pro rozpor rozsudku odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jeho rozsudky ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 24 Cdo 3404/2018, a ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020.
Odvolacímu soudu vytýká, že před zadáním úkolu znalci nevyslechl svědky, kteří s ní byli v kontaktu a mohli tak popsat její chování, že nezadal znalkyni vypracování doplňku znaleckého posudku a dospěl tak nesprávnému závěru o její způsobilosti uzavřít darovací smlouvu se zřízením věcného břemene, jakož i dohodu o výkonu vlastnického práva [dovolací otázka ad 13)]. Ačkoliv žalobkyně výslovně neformuluje žádnou právní otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je z obsahu jejího dovolání zřejmé, že směřuje proti otázce rozsahu zjištění skutkového stavu pro potřeby náležitého posouzení jejího duševního stavu jako smluvní strany v okamžiku uzavírání darovací smlouvy, tzn. proti skutkovým závěrům odvolacího soudu.
Jen jako obiter dictum se sluší poznamenat, že soud hodnotí znalecký posudek v souladu s principy zakotvenými v § 132 o. s. ř. jako celek, a to zejména se zřetelem k tomu, zda jeho závěry jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu se zjištěními z ostatních důkazů. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že pominul okolnost, že se znalkyně vyjadřovala k otázkám právním, a nikoliv k otázkám skutkovým, odborným, pak touto výhradou – navíc bez identifikace řešení nepřípustných konkrétních právních otázek znalkyní – uplatňuje vadu řízení podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. (k vadám řízení opět viz shora). Skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.); o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde. K otázce hodnocení důkazů přitom směřuje námitka dovolatelky, byť opřená o rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, a ze dne 3. 4. 2019, sp. zn.
24 Cdo 2644/2018, že odvolací soud vzal za rozhodující důkaz o její schopnosti právně jednat výpověď advokáta, který v dané věci zastupoval žalovanou a její rodiče, a nepřihlédl k argumentům o jeho nevěrohodnosti [dovolací otázka ad 14)]. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. není způsobilá založit ani k dovolacímu přezkumu předestřená právní otázka, zda absence předchozího rozhodnutí opatrovnického soudu ve věci právního jednání obdarovaného nezletilého podle § 898 odst. 2 o. z. ve spojení s § 466 písm. k) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), má za následek nicotnost nebo neplatnost darovací smlouvy ze dne 13. 9. 2016 [dovolací otázka ad 1)]
K právnímu jednání, které se týká existujícího či budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu. Výjimkou jsou případy právního jednání v běžných záležitostech nebo v záležitostech sice výjimečných, ale týkajících se zanedbatelné majetkové hodnoty (§ 898 odst. 1 občanského zákoníku). Řízení o udělení souhlasu s právním jednáním nezletilého [po novele zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, provedené zákonem č. 296/2017 Sb., účinným od 30.
6. 2017, nazývané jako řízení ve věcech souhlasu s nakládáním se jměním nezletilého dítěte, v občanském soudním řádu dříve označované jako řízení o schválení důležitého právního úkonu nezletilého] patří mezi řízení ve věcech péče soudu o nezletilé [§ 466 písm. k) zákona o zvláštních řízeních soudních]. Respektovaná komentářová literatura [viz Jirsa, J. a kolektiv, Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II (zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) - 4. vydání] nepochybuje o tom, že „řízení o udělení souhlasu s právním jednáním nezletilého probíhá zpravidla následně poté, co bylo již jednání učiněno.
Jednání však může být schváleno i předem. Standardně se tak děje právě u žaloby, kterou zákonný zástupce nezletilého potom podává s již pravomocným schvalovacím rozsudkem“ (k otázce předchozího udělení souhlasu opatrovnického soudu k podání žaloby srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4531/2018, ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 20 Cdo 2804/2023, v poměrech právní úpravy po 1. 7. 2021 k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1845/2024).
Souhlas soudu je koncipován jako součást právního jednání rodiče, takže případně není třeba zkoumat jeho platnost [viz Švestka, J. a kolektiv, Občanský zákoník: Komentář, Svazek II, (§ 655-975)]. Autoři komentáře občanského zákoníku vydaného nakladatelstvím C. H. Beck ke komentovanému ustanovení § 461 uvádějí, že „[K] nakládání se jměním zastoupeného mimo běžnou správu se vyžaduje schválení soudu. Rozhodnutí soudu má deklaratorní povahu (KS Brno 33 Ca 73/99), proto není podstatné, zda je rozhodnutí soudu vydáno před jednáním či až po něm.
Je-li rozhodnutí soudu následné, právní jednání nabude účinnosti právní mocí rozhodnutí soudu. Pokud rozhodnutí soudu předchází právnímu jednání, nastávají účinky právního jednání okamžikem tohoto jednání.
V případě, že bylo právní jednání v nikoliv běžné záležitosti učiněno bez souhlasu soudu, může nabýt účinnosti okamžikem, kdy ho zastoupený schválí, pominul-li důvod zastoupení, např. dosáhl-li zastoupený zletilosti (NS 21 Cdo 1433/2011)“ [Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024]. Platí, že „[Ú]prava soudního schválení právního jednání rodiče má kogentní povahu. Souhlas soudu je nezbytným předpokladem pro to, aby bylo možné jednání považovat za perfektní.“ Podle právní úpravy platné do nabytí účinnosti zákona č. 192/2021 Sb., tj. do 1.
7. 2021 (s nedostatkem souhlasu opatrovnického soudu byla podle § 898 odst. 4 o. z. spojena nicotnost – zdánlivost právního jednání, kdežto nyní se s neexistencí soudního souhlasu pojí neplatnost právního jednání), „[S]ouhlas soudu je tedy nutné považovat za nezbytný předpoklad vzniku samotného právního jednání. Dokud není dán, právní jednání rodiče neexistuje ani nemůže působit žádné následky. Teprve souhlasem soudu se jednání stává perfektním (existujícím). Není však současně pochyb o tom, že jednání bez souhlasu soudu je projevem vůle rodičů, coby zástupců dítěte, byť bez právních důsledků.
Pokud bychom na něj nepohlíželi jako na potenciální právní jednání, nebylo by možné ani zkoumat splnění všech potřebných náležitostí. Soud pouze přivoluje (dává souhlas) jednání rodičů, sám je netvoří. Doplňuje tedy jen „poslední“nezbytný pojmový znak právního jednání [srov. Handlar in Lavický a kol. Občanský zákoník
I. Obecná část (§ 1?654), 1. vydání, 2014, s. 1939] ... Nauka se kloní k závěru, že není důvodu (a nebylo patrně ani úmyslem zákonodárce) odklánět se od dřívějších judikatorních závěrů, dle kterých může dojít ke schválení právního jednání za nezletilého jak předem (tedy ještě dříve, než bude jednáno), tak i následně (až v době, kdy již bylo jednání učiněno). Soudní souhlas pak vede ke konvalidaci právního jednání s účinky od počátku (jakkoliv to zákon výslovně neupravuje) … Přijímána je také možnost dodatečného schválení právního jednání samotným dítětem.
Dojít k tomu může, pokud dítě nabude plné svéprávnosti dříve, než dojde k soudnímu schválení. Je pak jen na jeho rozhodnutí, zda schválí (učiní perfektním) právní jednání učiněné v době jeho nesvéprávnosti. U svéprávné osoby již není důvodu pro soudní ochranu v rámci řízení ve věci péče soudu o nezletilého a není dost dobře ani možná – viz již výše (NS 21 Cdo 1433/2011)“ [srov. Psutka in Lavický a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655?975), 2. vydání, 2020, s. 894 – 917]. Nutno poznamenat, že soudní řízení předvídané v § 898 o.
z. se řídí ustanovením § 466 písm. k) z. ř. s. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).