33 Cdo 1395/2025-857
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně ARMEX PUBLISHING s.r.o., se sídlem v Praze 9, Hamerská 405/13 (identifikační číslo osoby 270 75 974), zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, proti žalované TRIVIS – Střední škola veřejnoprávní a Vyšší odborná škola prevence kriminality a krizového řízení Praha, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Hovorčovická 1281/11 (identifikační číslo osoby 251 09 138), zastoupené JUDr. Pavlem Kavínkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Kocínce 210/3, o určení obsahu budoucí smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 147/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 17 Co 429/2024-836,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 298,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Kavínka, advokáta.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2025, č. j. 17 Co 429/2024-836, potvrdil rozsudek ze dne 26. 6. 2024, č. j. 30 C 147/2023-797, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala „nahrazení souhlasu žalované s návrhem kupní smlouvy“. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně provozuje nakladatelství, v jehož rámci dlouhodobě spolupracovala s žalovanou, pro kterou dlouhodobě vydávala učebnice pro studenty střední školy žalované a pro další školy skupiny TRIVIS, jejímž členem je žalovaná.
Po dotazu žalobkyně a její výzvě k podání objednávky (dne 31. 5. 2022 a 12. 6. 2022) žalovaná odmítla učinit objednávku a odebrat publikace na roky 2022 a 2023 s odůvodněním, že se rozhodla přejít na elektronická skripta. Existenci smlouvy, resp. právního jednání směřujícího ke konkrétnímu návrhu smlouvy, se žalobkyni nepodařilo prokázat. V řízení pak bylo prokázáno, že žalovaná smlouvu na odběr knih
(učebnic a skript) v označeném množství nehodlá akceptovat. Po stránce právní odvolací soud věc posoudil podle § 1785 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Konstatoval, že znění žalobního petitu (domáhajícího se nahrazení prohlášení vůle žalované) neodpovídá aktuální právní úpravě, podle níž soud již nenahrazuje pouze projev vůle povinného, nýbrž určuje obsah smlouvy pomocí kritérií stanovených v § 1787 odst. 2 o. z. Nesplní-li totiž zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může podle § 1787 o.
z. oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud. Rozhodnutí soudu se tedy neomezuje na nahrazení prohlášení vůle zavázané strany, jako tomu bylo podle předchozí úpravy, ale má určit obsah smlouvy. Ačkoli dospěl k závěru, že obě strany spolu ohledně skript úzce spolupracovaly, jednalo se o zavedenou praxi, nikoliv o smluvní závazek žalované učebnice a skripta vytištěné žalobkyní odebírat. Obchodní zvyklosti jsou podpůrným interpretačním východiskem při posuzování právního jednání mezi podnikateli, nejsou pramenem práva, ale obchodní praxí s tím, že se k nim lze při výkladu právního jednání podnikatelů přiklonit pouze podpůrně, resp. použijí se jen tehdy, pokud určitou otázku neřeší zákon.
Má-li být v konkrétním případě obchodní zvyklost pokládána za závaznou, je třeba prokázat, že ji druhá strana musela znát a především, že ji neodmítla. Odvolací soud doplnil, že na problematiku formy právních jednání upravenou v § 559 až § 564 o. z. navazuje § 1744 o. z. upravující konkludentní akceptaci návrhu smlouvy, což je spojeno s problémy při zjišťování jejího obsahu. Právní úprava vyžaduje, aby při konkludentně uzavřené smlouvě byla vůle stran sjednat podstatné náležitosti smlouvy zřejmá z okolností.
Ustanovení § 546 o. z. připouští právní jednání výslovné či učiněné „jiným“ způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěla jednající osoba projevit, tzn., je zde opět zdůrazněno, jak se tento projev vůle jeví navenek.
V kontextu rozhodované věci odvolací soud uzavřel, že ze zavedené praxe účastnic (když bezformální jednání fungovala v minulosti především z důvodu později zaniklých rodinných vazeb) nelze dovodit povinnost žalované uzavřít kupní smlouvu na základě smlouvy o budoucí smlouvě, jejíž obsah není prokázán. Uzavření smlouvy o smlouvě budoucí faktickým plněním je pojmově vyloučeno a zavedená praxe mezi účastnicemi nezakládá povinnost k uzavření budoucí kupní smlouvy. Nadto s ohledem na § 654 o. z., pokud by žalobkyni právo na uzavření nějaké smlouvy svědčilo, bylo by právo vyzvat k jejímu uzavření s přihlédnutím k tvrzeným datům prekludováno. Za situace, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o budoucí smlouvě neexistovala, nezabýval se již důvody, pro které žalovaná budoucí smlouvu neuzavřela, ani dalšími námitkami žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že právní otázka „aplikace ust. § 545 o. z., dle něhož zavedená praxe stran není pouze výkladovým pravidlem dle ust. § 556 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž v souladu s ust. § 545 občanského zákoníku vyvolává i právní následky, a to i pokud jde o uzavření Smlouvy o smlouvě budoucí“, nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Přípustnost dovolání dovozuje dále z toho, že při řešení otázky „bezformálnosti uzavíraných smluv dle § 559 odst. 1 občanského zákoníku“ se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. „28 Cdo 295/2012, 29 Odo 14/2001, 23 Cdo 62/2013, 23 Cdo 931/2012“.
Prosazuje, že „i smlouva o smlouvě budoucí může být uzavřena konkludentně, faktickým plněním, a to i s přihlédnutím k praxi, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, a že část obsahu smlouvy o smlouvě budoucí může být určena ústní formou a část konkludentně faktickým chováním druhé smluvní strany a zavedenou praxí stran dle § 1744 a dle § 545 občanského zákoníku a že pokud ze skutkových zjištění vyplývá, že určitá zavedená praxe mezi stranami fungovala, pak se soud musí s odkazem na § 1744 a § 545 občanského zákoníku touto zavedenou praxí zabývat“.
Za nesprávný dovolatelka považuje závěr odvolacího soudu, že uzavření smlouvy o budoucí smlouvě faktickým plněním (konkludentně) je vyloučeno, resp. že zavedená praxe mezi stranami nemůže vést k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě, nemůže vyvolat právní následky v tomto směru. Má za to, že zavedená praxe stran představuje nejen výkladové pravidlo, nýbrž vyvolává i právní následky, které jsou s touto zavedenou praxí spojeny. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu některá její tvrzení a navržené důkazy, resp. nevypořádal se s nimi ústavně konformním způsobem (zejména ignoroval okolnosti, za jakých žalovaná odmítla odebrat publikace a uzavřít budoucí kupní smlouvu), čímž se odchýlil od nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 1318/23, podle něhož opomenutí důkazu je způsobilým dovolacím důvodem. Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné jak po skutkové, tak po právní stránce. Akcentuje, že v řízení bylo zjištěno, že nikdy v minulosti neuzavřela s žalobkyní žádnou smlouvu, v níž by byly definovány podmínky vzájemné spolupráce, či jakýkoli její závazek k odběru publikací v tom kterém kalendářním roce, či v určitých časových obdobích. Odebírala-li v minulosti od žalobkyně skripta, jednalo se vždy o odběry realizované ad hoc na základě konkrétních, vždy bezprostředně zaplacených objednávek, realizovaných na 1 rok dopředu, kdy počet objednávaných publikací se odvíjel od jejích aktuálních potřeb, zejména od počtu v tom, kterém roce zapsaných studentů.
Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí takového podání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení dovolatelem vymezené právní otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z úpravy přípustnosti je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, a ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017). Není totiž úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a o.
s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16); vždy přitom musí jít o právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Ani jedna z dovolatelkou formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládá. Ve vztahu k otázce „aplikace ustanovení § 545 o.
z.“, dovolatelka oproti zjištění odvolacího soudu prosazuje, že s žalobkyní uzavřela smlouvu o budoucí smlouvě (závěr o tom, zda proběhl kontraktační proces s výsledkem, že se strany zavázaly (projevily vůli) k určitému jednání či chování, je nepochybně závěrem skutkovým). Pomíjí, že skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit; je pro dovolací soud závazný. Druhá v dovolání formulovaná otázka je argumentačně provázena především zpochybňováním skutkového stavu věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel (resp. žalobkyně řešení této právní otázky zakládá na vlastní skutkové verzi, že prokázala, že publikace byly vydávány na míru pro žalovanou, dle jejích potřeb s jejím logem, že o tom, které publikace budou vydány, příp. s jakým obsahem, rozhodovala odborná skupina vytvořená u žalované, a že byly vyvráceny teze, kterými žalovaná účelově odůvodňovala odmítnutí odběru publikací).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je projev vůle učiněn konkludentně, je-li učiněn jinak než výslovně, nicméně způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Zjištění, zda z určitého jednání účastníků vyplývá nepochybně vůle určitého obsahu, je zjištěním skutkovým; teprve posouzení právních důsledků této vůle je posouzením právním (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, nebo ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1479/2012).
Pokud snad dovolatelka dovozuje, že stranami zavedená praxe sama o sobě zakládá blíže nespecifikované závazky v budoucnu, je tato představa v rozporu s právní úpravou (k tomu srov. zejména ustanovení § 555 a násl. o. z. a § 1785 o. z., podle něhož se ve smlouvě o smlouvě budoucí nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem). V této souvislosti dovolací soud uvádí, že odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, že z údajně zavedené praxe nelze dovodit povinnost žalované uzavřít kupní smlouvu na základě smlouvy o budoucí smlouvě, jejíž obsah není prokázán.
Odkazy dovolatelky na v dovolání specifikovaná rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k problematice neformálnosti právního jednání, jsou pro skutkovou odlišnost pro řešení věci zcela bezcenné. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. 29 Odo 14/2001, není vyloučeno, aby účastníci smlouvy uzavřeli smlouvu zčásti písemně a zčásti (v rozsahu ujednání o tom, že listiny připojené ke smlouvě jsou její přílohou či součástí) ústně, přičemž rozhodující pro hodnocení jejich ujednání je, k čemu směřovala jejich vůle při uzavírání smlouvy.
Jinak řečeno, sama o sobě skutečnost, že strany ve smlouvě o dílo výslovně neprohlásily, že její součástí je i listina z 28. 1. 1996 (jež byla ke smlouvě podle skutkových závěrů odvolacího soudu připojena, a v níž je vymezen předmět díla), k závěru o neplatnosti smlouvy o dílo nevede. V usnesení ze dne 2. 10. 2012, sp. zn.
28 Cdo 295/2012, Nejvyšší soud připomenul, že není přezkumnou instancí, takže není oprávněn zasahovat do skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, z něho v dané věci plynulo, že právní titul k užívání pozemku tvrdil žalovaný právě odkazem na uzavřené písemné smlouvy, nikoliv na konkludentní ujednání, jak to činí nyní ve stadiu dovolacího řízení. Ve věci sp. zn. 23 Cdo 931/2012 probíhala mezi stranami kontraktace tak, že si účastníci vyměňovali smlouvy poštou a v rámci mezi osobami zavedené praxe bylo možné vyjádřit souhlas s návrhem provedení určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele; podle Nejvyššího soudu se měl odvolací soud zaobírat tím, zda zavedená praxe účastníků neumožňovala akceptaci smlouvy i nečinností žalované, a to s přihlédnutím k dopisu z 12.
7. 2007. V případě rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 62/2013 není dohledatelná jakákoli souvislost s projednávanou věcí. Dovolatelka jeho prostřednictvím dovozuje, že ke vzniku smlouvy konkludentně faktickým plněním není nutné, aby smluvní strana odebrala veškeré plnění, které je součástí smlouvy, nýbrž postačuje, že s tímto plněním započne nebo se zachová tak, že je zřejmé, že ke smlouvě přistupuje. V nyní posuzované věci však nebyla zjištěna oferta, ani akceptace, ani žádné faktické plnění.
Výtkami, že odvolací opomenul některé skutečnosti, resp. nevypořádal se s nimi ústavně konformním způsobem, a výhradami ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí nezpochybnila dovolatelka právní závěry odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž odvolací soud viní, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolací ho řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu