33 Cdo 1640/2024-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce M. V., zastoupeného Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jana Želivského 2385/11, proti žalovanému Z. Č., zastoupenému JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štěpánská 1932/3, o 36 850 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 40/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, č. j. 27 Co 246/2023-194, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 71 825,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Ing. Daniely Rybkové, advokátky.
Žalobce po žalovaném požadoval zaplacení 36 850 000 Kč (s příslušenstvím) z titulu vrácení zápůjčky. Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 2. 2023, č. j. 9 C 40/2022-133, výrokem I zastavil řízení v části, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení úroků z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 36 850 000 Kč od 1. 5. 2019 do 31. 7. 2019, výrokem II žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 36 850 000 Kč se zde specifikovaným příslušenstvím (smluvními úroky a úroky z prodlení), výrokem III zamítl žalobu v části, jíž bylo požadováno zaplacení dalších
specifikovaných smluvních úroků, a výrokem IV rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 27 Co 246/2023-194, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a IV potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 22. 11. 2018 uzavřel žalobce (jako zapůjčitel) s žalovaným (jako vydlužitelem) smlouvu, v níž se zavázal poskytnout mu zápůjčku ve výši 40 000 000 Kč; v článku I bodě 2 smlouvy smluvní strany shodně stvrdily, že žalobce žalovanému část peněz ve výši 36 850 000 již (postupně) poskytl, a to převody na jeho bankovní účet.
Na tentýž účet se pak zavázal poukázat i zbývající část zápůjčky (k čemuž nedošlo). Žalovaný se zavázal platit žalobci ode dne poskytnutí zápůjčky sjednané úroky ve výši 8,8 % ročně s tím, že jsou splatné spolu s jistinou. Splatnost jistiny s příslušenstvím byla dohodnuta na 30. 4. 2019 a dodatkem ke smlouvě prodloužena do 31. 7. 2019. Smlouva uzavřená dne 22. 11. 2018 podle dohody účastníků plně nahradila smlouvu o úvěru ve výši 35 000 000 Kč, kterou účastníci uzavřeli 29. 6. 2017, a dohodu o její změně z 1.
2. 2018. Žalovaný zapůjčené peníze žalobci nevrátil ani zčásti. Soudy neuvěřily obrannému tvrzení žalovaného, že nejde o spor fyzických osob ze smlouvy o zápůjčce, ale o spor akcionářů ze společného podniku, resp. že důvodem poskytnutí obnosu 36 850 000 Kč nebyla zápůjčka, nýbrž financování nákladů společného podnikatelského záměru účastníků - nabytí majetkové účasti ve společnosti OPTILINE a.s., a to prostřednictvím společnosti GEORTESS Czech, a.s., jejímiž akcionáři se účastníci rovným dílem stali 28.
6. 2017, a že jako půjčka měl být obnos veden jen do dokončení akvizice (ať již úspěšného či nikoli) a poté měl být změněn na příplatek do společnosti GEORTESS Czech, a.s. Soudy obou stupňů skutkově uzavřely, že poskytnutá zápůjčka nebyla účelově nijak vázána, mezi účastníky nebyly sjednány žádné důvody, které by žalovaného opravňovaly poskytnutou zápůjčku nebo její část žalobci nevrátit. Pokud jde o akvizici společnosti OPTILINE a.s., pak jednání, která byla za tím účelem vedena, a úkony, které měly být za účelem akvizice učiněny, se týkaly výhradně společnosti GEORTESS Czech, a.s.
a nikoli účastníků řízení, jakožto fyzických osob; žalobce sám se žádných z těchto jednání neúčastnil a nebyl smluvní stranou právních jednání, která s akvizicí souvisela.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) poměřoval právní jednání účastníků z 22. 11. 2018 ustanovením § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Uzavřel, že šlo o platné právní jednání. Připomněl, že smlouva o zápůjčce má reálnou povahu, která byla naplněna, neboť žalobce žalovanému finanční částku 36 850 000 Kč prokazatelně předal. Protože žalovaný svůj závazek vrátit žalobci zapůjčené peníze do 31. 7. 2019 nesplnil, je žaloba důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže neprovedly důkaz výslechem svědka K. S., ačkoli šlo o jediný (klíčový) důkaz ve prospěch jeho obranného tvrzení o „pravé povaze transakce“, přičemž svůj postup odůvodnily zcela formalisticky. Postupovaly tak v rozporu s rozsudkem ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018, v němž Nejvyšší soud dovodil, že soudy postupují v rozporu s § 132 a 157 odst. 2 o.
s. ř, jestliže nepřihlížejí ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a nehodnotí důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4172/2019, se odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlil, jestliže v důsledku nesprávného výkladu právního jednání účastníků ze dne 22. 11. 2018, neurčil, že nešlo o smlouvu o zápůjčce, nýbrž, že tímto způsobem byly financovány náklady společného podnikatelského záměru účastníků.
Uvádí, že oběma účastníkům bylo známo, že mu žalobce předložil fiktivní smlouvu o zápůjčce, kterou on podepsal v dobré víře a s vědomím, že jde o zastřené právní jednání. Ve prospěch jeho tvrzení svědčí to, že i po uplynutí doby splatnosti stanovené ve smlouvě z 22. 11. 2018 vyvíjel aktivní činnost směrem k realizaci podnikatelského plánu, na němž se s žalobcem dohodli a setrvali i po 22. 11. 2018. Soudy nevzaly dostatečně v potaz, že ho žalobce k vrácení domnělé zápůjčky nevyzval bezprostředně po splatnosti, delší dobu vyčkával a udržoval ho tím v domnění, že platí jejich dohoda, že prostředky mají být použity jako příplatek do obchodní společnosti (na financování jejich společného podnikatelského plánu).
Proto očekával, že mu žalobce poskytne další finanční prostředky nezbytné pro realizaci plánované transakce, což nejen že neučinil, ale naopak uplatnil svůj domnělý nárok na vrácení zápůjčky, čímž fakticky realizaci společného podniku zmařil. Žalovaný je přesvědčen, že své obranné tvrzení v řízení prokázal. Napadený rozsudek nadto považuje za překvapivý. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl. Akcentuje, že svědek S. nebyl uzavření smlouvy o zápůjčce přítomen (a nemůže tedy o jejím obsahu nic sdělit) a co bylo účelem poskytnutí peněz zná pouze z podání žalovaného.
Žalobce nepopírá, že ho s žalovaným spojovaly různé obchodní vazby a že ve hře byla historicky i účast na akvizici, která však byla ukončena a smlouvou o zápůjčce byla jednoznačně deklarována vůle stran, že finanční prostředky, které žalovanému poskytl, nejsou nijak účelově vázané. Ačkoli žalovaný podrobně popisuje, za jakým účelem finance obdržel, zcela zamlčel, jak s prostředky poukázanými na jeho soukromý účet naložil. Žalobce má vědomost, že do žádné z uváděných společností nebyly následně převedeny.
Argumentaci žalovaného, která nemá oporu v provedených důkazech, považuje za ryze účelovou. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel sice odvolacímu soudu vytýká, že právní jednání účastníků ze dne 22. 11. 2018 v důsledku chybného výkladu nesprávně posoudil jako smlouvu o zápůjčce dle § 2390 o. z., svou argumentaci však zakládá na vlastní skutkové verzi, že mu žalobce peníze poskytl proto, aby z nich hradil náklady společného podnikatelského záměru, tedy za účelem jejich společného podnikání, k čemuž směřovala vůle obou účastníků. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení (tak jak je tomu v posuzované věci) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Řečeno jinak, skutkový základ
sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Žalovaný zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví – jak bylo výše zmíněno – na vlastní (od odvolacího soudu odlišné) skutkové verzi.
Dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených svědeckých výpovědí prosazuje vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9.
2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav.
Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalobce mu finanční obnos 36 850 000 Kč zapůjčil a on se zavázal zápůjčku ve sjednané době vrátit.
Žalovaný svými námitkami podpořenými odkazem na rozsudek ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k hodnocení důkazů, pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná, nepřiléhavý je tak odkaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13.
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani výtka žalovaného, že odvolací soud nevyslechl jako svědka S., přestože jeho výpověď žalovaný považuje za klíčový důkaz, ani námitka, že napadené rozhodnutí je překvapivé. Žalovaný jimi nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž viní odvolací soud z toho, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28.
8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není. Jen pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.
Překvapivými jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012, nebo ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012). Z logiky věci je tak vyloučeno, aby překvapivým bylo rozhodnutí odvolacího soudu, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jestliže převzal jeho skutkové i právní závěry, aniž by posuzoval jiné (další skutečnosti), které nebyly podkladem pro vydání rozhodnutí soudu prvního stupně (jako v daném případě).
Nepředvídatelné není rozhodnutí, pokud účastníku muselo být známo, že právní kvalifikace je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3275/21, ze dne 2.2. 2021, sp. zn. IV ÚS 3076/20, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2020, a ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2704/2021).
Nelze přehlédnout, že v nyní posuzované věci k závěru, že právní jednání účastníků z 22. 11. 2018 je smlouvou o zápůjčce upravenou v § 2390 o. z. dospěl již soud prvního stupně. Dále se sluší připomenout, že soudy nejsou povinny provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, jsou pouze povinny vyložit, z jakých důvodů důkaz neprovedly, neboť je na úvaze soudu, které důkazy jsou nezbytné, a zda a nakolik je potřebné dokazování doplnit. Jinak řečeno, soudy jsou vázány pravidly obsaženými v § 120 odst. 1 o.
s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. II ÚS 252/99, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, popř. usnesení ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008). Soud prvního stupně v tomto směru své úvahy dostatečně podrobně a přesvědčivě vyložil a odvolací soud na ně odkázal. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu