33 Cdo 1726/2024-667
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Heleny Novákové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně SYB s.r.o., se sídlem Praha 5, Třebonice 119, identifikační číslo osoby 49707701, zastoupené JUDr. Sylvií Laušmanovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Praha, K Hutím 665/5, proti žalované Heberger CZ s.r.o., se sídlem Praha 10, Malešice, Teplárenská 608/11, identifikační číslo osoby 61508926, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem Praha, Prvního pluku 206/7, o zaplacení 525 647,41 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 346/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 53 Co 378/2023-636, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 v pořadí druhým rozsudkem ze dne 1. 9. 2023, č. j. 6 C 346/2016-580, ve znění usnesení ze dne 2. 10. 2023, č. j. 6 C 346/2016-595, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 390 420 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným a 1 200 Kč jako náklady spojené s uplatněním pohledávky (výrok I), zamítl žalobu co do částky 135 227,41 Kč s příslušenstvím
ve výroku blíže uvedeným (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o nákladech státu (výrok IV a V). Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě o zaplacení shora uvedené částky požadované s tím, že žalovaná v souvislosti s havárií dne 28. 1. 2010 tuto částku získala na základě čerpání bankovní záruky, aniž by měla na toto plnění vůči žalobkyni nárok. Žalovaná by měla nárok na plnění z bankovní záruky v případě, kdy by žalobkyně nedostála svým závazkům týkajícím se záruční lhůty.
Dospěl k závěru, že žalovaná čerpala bankovní záruku ve výší 390 420 Kč neoprávněně. K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 390 420 Kč od 21. 12. 2012 do 29. 11. 2016, jinak jej potvrdil (první výrok), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 135 227,41 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 130 140 Kč od 30.
11. 2016 do zaplacení a ve výši 8,05 % ročně z částky 5 187,41 Kč od 30. 11. 2016 do zaplacení, jinak jej ohledně zamítnutí úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 130 140 Kč od 21. 12. 2012 do 29. 11. 2016 potvrdil (druhý výrok), ve výrocích IV a V rozsudek soudu prvního stupně změnil (třetí výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že nákladové výroky nezpochybňuje; výroky o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předkládá otázku č. 1, zda bylo plnění, které uplatnila po žalobkyni formou inkasa z bankovní záruky (tj.
náhrada nákladů, které žalovaná fakticky vynaložila v souvislosti s odstraněním havárie výměníků), nárokem z vadného plnění díla nebo nárokem z odpovědnosti za následnou škodu. Podle jejího názoru se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž v dovolání odkazuje. Podle judikatury obecně platí, že porušení povinnosti splnit řádně závazek je předpokladem odpovědnosti za vady i odpovědnosti za škodu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, nebo jeho usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2301/2014, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4255/2017, a ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2143/2019). Odlišením práv z odpovědnosti za vady a odpovědnosti za škodu se dovolací soud zabýval opakovaně. Z jeho ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že nároků z odpovědnosti za vady se nelze domáhat z titulu odpovědnosti za škodu a naopak, a že odlišujícím kritériem je povaha újmy (ve smyslu ztráty utrpěné v majetkové sféře).
V případě újmy spočívající ve vadnosti poskytnutého (nepřímého) předmětu sjednaného plnění se uplatní odpovědnost za vady. V případě újmy vzniklé následkem vadně poskytnutého plnění se uplatní odpovědnost za škodu (např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj. 39/88, uveřejněné pod č. 12/1989 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 270/2001, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1849/2001, uveřejněný pod č. 34/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 24.
4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1618/2001, nebo ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, uveřejněný pod č. 17/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rozsudku ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1619/2007, Nejvyšší soud vysvětlil, že „není významné, zda předmětem díla zhotovitele byla celá věc nebo jen její součást, a není vyloučena náhrada za škodu, jež v důsledku vady vznikla na věci, která sama byla předmětem díla. Rozlišovat je však třeba, zda je požadováno odstranění pouze samotné vady věci nebo náhrada za újmu vzniklou z této vady.
Stále totiž platí zásada, že újma, která vznikla následkem vady, za niž odpovídá zhotovitel díla, se odškodňuje v rámci odpovědnosti za škodu“. Podle skutkových zjištění jedinou příčinou havárie byla jiným dodavatelem (nikoliv žalobkyní) chybně instalovaná kabeláž elektrických přímotopů a výměníků (hardware) a také vlastní systém MaR (software), který nespustil/neaktivoval primární ani sekundární protimrazová opatření, a vlivem tohoto selhání došlo k zámrazu výměníků a k poškození souvisejících částí díla.
Nebylo zjištěno, že by žalobkyně nesplnila povinnosti, k nimž se ve smlouvě uzavřené s žalovanou zavázala. Závěr odvolacího soudu, který u žalobkyně neshledal odpovědnost za vady ani odpovědnost za škodu, je v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí a není v rozporu s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími. Předestírá-li dovolatelka dovolacímu soudu jako dosud dovolacím soudem neřešenou otázku (č.
2) „jaký význam pro právní hodnocení odpovědnosti za vady díla nebo za vzniklou škodu má odborný závěr revizního znaleckého posudku, že na vzniku posuzované havárie výměníků se technicky podílelo více subjektů včetně žalobkyně“, pak takovou otázku odvolací soud neřešil, a napadené rozhodnutí tudíž na jejím řešení nezávisí. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. např. usnesení ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pokud dovolatelka v souvislosti s otázkami č. 2 a 3 vytýká odvolacímu soudu rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, vychází z vlastních skutkových zjištění a prosazuje, že bylo prokázáno, že žalobkyně se na havárii výměníků přinejmenším zčásti podílela a že podle smlouvy byla povinna odzkoušet protimrazovou ochranu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že závěr o tom, zda byla projevena vůle a co bylo obsahem takového projevu z hlediska faktického (technického), tj. co bylo napsáno, řečeno či vyjádřeno jinak než slovy, je
závěrem skutkovým. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudky Nejvyššího soud ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněný pod č. 73/2000 Sb. rozh. obč., a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1860/2016, a ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1908/2019). V projednávané věci odvolací soud při posouzení existence odpovědnosti žalobkyně vycházel ze smluvních ujednání účastníků, z nichž povinnost žalobkyně odzkoušet protimrazovou ochranu, kterou ani sama nedodávala, neplyne; žalobkyně se ve smlouvě zavázala poskytnout součinnost dodavateli systému MaR za účelem zprovoznění zařízení, což učinila. Dovolatelka se svými námitkami o rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy pokouší zpochybnit provedenými důkazy učiněná zjištění. Námitku, že by odvolací soud při výkladu právního úkonu postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, neuplatnila. Dovolací soud neshledal, že by skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, byla vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 460/2017). Poukazuje-li dovolatelka na průběh odvolacího řízení ve vztahu k odvolání žalobkyně, kdy odvolací soud měl podle ní odvolání žalobkyně odmítnout, jde o námitku vady řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu