33 Cdo 1995/2023-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Desuetudo, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 416/18, identifikační číslo 04325320, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 1004/26, proti žalované AWT CFT a. s., se sídlem v Ostravě, Betonářská 580/14, identifikační číslo 00001066, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o 17.525.232,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 68/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2023, č. j. 15 Co 149/2022-534, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2023, č. j. 15 Co 149/2022-534, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 24 C 68/2015-469, Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se původní žalobkyně MIDESTA, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 419/14a, identifikační číslo 27685098 (dále jen „MIDESTA s. r. o.“ nebo „původní žalobkyně“), domáhala po žalované zaplacení částky 17.525.232,78 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši
1.931.402 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení státu.
Proti rozsudku podala MIDESTA s. r. o. odvolání.
V průběhu odvolacího řízení podáním ze dne 11. 5. 2022 navrhla, aby na její místo do řízení vstoupila společnost Desuetudo, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 416/18, identifikační číslo 04325320, (dále též „nabyvatelka práva“), která se vstupem souhlasila. Postup podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odůvodnila uzavřenou smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 11. 5. 2022.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 9. 1. 2023 č. j. 15 Co 149/2022-534, rozhodl tak, že na straně žalující bude nadále pokračováno namísto žalobkyně MIDESTA s. r. o. se společností Desuetudo, s. r. o., se sídlem v Brně, Čechyňská 416/18, identifikační číslo 04325320. K výhradě žalované ohledně neplatnosti postupní smlouvy pro neexistenci postupované pohledávky uvedl, že se tato námitka týká rozhodnutí ve věci samé, kterou nelze ve fázi o účastenství posuzovat, a to ani jako otázku předběžnou. Dodal, že jen na základě skutečnosti, že ve smlouvě o postoupení pohledávky nebyla výslovně uvedena částka, za jakou byla pohledávka postoupena, nelze dovodit, že účelem postoupení pohledávky je zmaření případného uspokojení pohledávky žalované za náklady řízení. Odvolací soud zdůraznil, že ze spisu ani jinak nevyplývá, že by jednatel nabyvatelky práva byl jakkoli osobně nebo funkčně provázán s postupitelkou.
Proti v záhlaví uvedenému usnesení podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, v němž prosazuje názor, že účelem postoupení pohledávky bylo vyhnout se placení vysokých nákladů řízení. Podle závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 4192/2019, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, a ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1041/2016, soud posuzuje nejen splnění formálních náležitostí, ale i skutkové okolností dané sukcese včetně nedostatku ekonomického motivu postoupení.
Uzavření smlouvy o postoupení pohledávky je vedeno snahou poškodit dovolatelku a dosáhnout toho, aby se případná pohledávka na náhradu nákladů řízení vůči ní stala nedobytnou. Vedle časových souvislostí spojených s postoupením pohledávky poukazuje rovněž na poměry obchodní společnosti Desuetudo s. r. o., jejíž předmětem podnikání je pronájem nemovitých věcí, aniž by však nějaké nemovitosti vlastnila. Podle poslední účetní závěrky ve sbírce listin sestavené dne 31. 12. 2021 má tato společnost vlastní kapitál pouze ve výši 853.000 Kč, z něhož by nepokryla přiznané náklady řízení.
S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se návrh na záměnu účastníků řízení na straně žalobce zamítá.
Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle § 238a o. s. ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a o. s. ř.); přípustnost dovolání není limitována požadavky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob. Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 708/2002, uveřejněné pod č. 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2004, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné tamtéž pod č. 46, ročník 2012) je ustálena v závěru, že pro vyhovění návrhu žalobce podle ustanovení § 107a odst. 2 o. s. ř. musí být prokázáno naplnění formálních podmínek, že nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného, že se tato právní skutečnost týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení a že nastala (došlo k ní) po zahájení řízení; současně musí být doložen souhlas nabyvatele práva se vstupem do řízení, má-li nabyvatel práva nastoupit na místo dosavadního žalobce. Ohledně právní skutečnosti uvedené žalobcem pak soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou skutečnost, s níž právní předpisy obecně spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, zda opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde. Otázkou, zda žalobce je skutečně věřitelem jím (v žalobě) tvrzené pohledávky, zda pohledávka podle jím označené právní skutečnosti přešla (byla převedena) na jiného, popřípadě zda je dlužník (žalovaný) povinen tvrzenou pohledávku uhradit, se soud při tomto rozhodování nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení § 107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby na zaplacení pohledávky), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé. Před rozhodnutím o návrhu podle § 107a o. s. ř. je třeba zkoumat, zda nedošlo k postoupení pohledávky, které lze považovat za zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, k takovému kroku nepostačuje; nejistota o poctivosti pohnutek, jež účastníka vedly k postoupení soudně vymáhané pohledávky, k tak zásadnímu odepření procesní ochrany vést nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších svých rozhodnutí, například v usnesení ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013, v němž zdůraznil, že hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí nabýt reálné podoby. Rovněž Ústavní soud v nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, zdůraznil, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení § 2 o. s. ř. (zda pohledávka nebyla účelově postoupena s úmyslem zneužít procesní úpravu). Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané procesní strany v průběhu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, a ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014). Není zcela standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle § 107a o. s. ř, dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013). Dále lze přihlédnout k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví, a termínem odročeného jednání či k obtížně zjistitelné bonitě postupníka (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015). V posuzované věci odvolací soud dovodil, že byly splněny formální podmínky pro vyhovění návrhu původní žalobkyně na postup podle § 107a o. s. ř., jelikož ta spolu s návrhem na procesní nástupnictví předložila smlouvu o postoupení pohledávky, jež je předmětem řízení, sjednanou dne 11. 5. 2022 mezi ní a společností Desuetudo, s. r. o., která se vstupem do řízení souhlasí. Odvolací soud se zabýval pouze tím, že podmínkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávky není výslovné uvedení částky, za kterou byla pohledávka postoupena, a personálním nebo funkčním napojením jednatele postupníka s žalobkyni, případně její právní předchůdkyní. S ohledem na okolnosti projednávané věci, časovou souvislost podaného návrhu na procesní nástupnictví (smlouva o postoupení pohledávky byla uzavřena téhož dne, kdy bylo doručeno původní žalobkyni předvolání na jednání odvolacího soudu) s předchozím negativním rozhodnutím o žalobě soudem prvního stupně (a jím současně uloženou povinností žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 1.931.402 Kč) se měl odvolací soud zabývat též tím, zda návrh původní žalobkyně podle § 107a odst. 1 o. s. ř. nepředstavuje zneužití práva ve smyslu § 2 o. s. ř., tedy zda neexistuje důvodné podezření, že nová žalobkyně (Desuetudo s. r. o.) nebude schopna (v případě neúspěchu ve sporu) splnit svoji potenciální povinnost k náhradě nákladů řízení ve prospěch žalované, a zda dosavadní žalobkyně nečiní návrh podle § 107a odst. 1 o. s. ř. právě proto, aby se vyhnula případné povinnosti k náhradě nákladů řízení spojené s neúspěchem ve věci. K tomu měl odvolací soud vyhodnotit veškeré relevantní okolnosti, jež vyplývají z obsahu spisu a z tvrzení žalované a umožnit jí také doložit případně další skutečnosti o možném zneužití procesní úpravy účelovým postoupením pohledávky (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3419/2016, ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3241/2016, nebo ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016). Všechny tyto skutečnosti indikovaly ve světle citovaných judikatorních závěrů nezbytnost posoudit, zda návrh podle § 107a o. s. ř. není zneužitím práva ve smyslu ustanovení § 2 o. s. ř. Jestliže se odvolací soud touto otázkou nezabýval, je jeho právním posouzení neúplné, a tudíž nesprávné, a dovolací důvod nesprávního právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu