33 Cdo 2528/2022-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. Michala Nováka, se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, insolvenčního správce dlužníka BUILDEKO, s. r. o., se sídlem ve Vsetíně, Horní Náměstí 3, identifikační číslo 03386961, zastoupeného JUDr. Petrou Novákovou Andršovou, LL. M., advokátkou se sídlem v Litomyšli, Tyršova 231, proti žalované BLOCK a. s., se sídlem ve Valašském Meziříčí, U Kasáren 727, identifikační číslo 18055168, zastoupené JUDr. Matějem Brožem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 1243/7, o zaplacení 3.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 410/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 58 Co 376/2021-277, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. 2020, č. j. 18 C 410/2017-169, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 58 Co 376/2021-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V průběhu odvolacího řízení vstoupil na místo žalobkyně insolvenční správce uvedený v záhlaví s ohledem na prohlášení konkursu na majetek žalobkyně (dlužníka) a navrhl pokračování v řízení.
Odvolací soud po zopakování některých důkazů vzal za prokázané, že mezi původní žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou byla dne 26. 9. 2016 uzavřena písemná smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo dodání a montáž vzduchotechniky, cena díla byla sjednána ve výši 4.510.000 Kč bez DPH. Mezi stranami bylo nesporné, že zhotovitelka pro žalovanou provedla práce v hodnotě 3.589.492 Kč. Dne 14. 12. 2016 bylo zhotovitelce doručeno odstoupení od smlouvy o dílo, neboť byla o více než 10 dnů v prodlení s prováděním díla ve smyslu čl.
VII bod 7.1 smlouvy o dílo; dopisem ze dne 8. 2. 2017 byla vyzvána k zaplacení smluvní pokuty v celkové výši 5.382.500 Kč. Žalovaná dopisem ze dne 20. 4. 2017 oznámila původní žalobkyni, že jednostranně započítává smluvní pokutu v celkové výši 3.589.492 Kč vůči její pohledávce za poskytnuté práce na provádění díla. Odvolací soud dospěl k závěru, že došlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, na jejímž základě dlužník prováděl práce pro žalovanou, tyto práce (ani dílčí) však nebyly provedeny řádně a včas, žalovaná tak byla oprávněna od smlouvy odstoupit a požadovat úhradu sjednané smluvní pokuty.
Tuto pokutu následně řádně započetla proti pohledávce dlužníka na úhradu hodnoty jím provedeného díla, jejíž výše nebyla mezi nimi sporná (3.589.492 Kč), nárok dlužníka tak zanikl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na otázkách hmotného práva, které dle dovolatele dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Žalobce dovolacímu soudu předložil otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: 1) „jaké nároky má soud vznášet na fotokopii listiny, ze kterých účastník sporu dovozuje svá práva, za předpokladu, že originál listiny (smlouva) je i dle sdělení účastníka sporu ztracen, a druhý účastník sporu namítá neplatnost svého podpisu na takové listině, a jak takový důkaz by měl být soudem hodnocen“,
2) „zda je obchodní korporace oprávněna upravit způsob svého zastoupení prostřednictvím svých vnitřních předpisů, zejména organizačním řádem a podpisovým vzorem (nikoliv stanov společenské smlouvy) s účinky vůči třetím osobám“,
3) „zda lze považovat smluvní pokutu ve výši 3 % denně za přiměřenou smluvní pokutu“. Dále žalobce překládá – podle jeho názoru neřešené – otázky: 4) „zda smluvní pokuta ve výši, kdy je konzumována veškerá odměna zhotovitele díla (tj. jak jeho zisk, tak i náklady) při dvouměsíčním prodlení s plněním je v souladu s dobrými mravy a zásadou poctivého obchodního styku“, 5) „zda za předpokladu, že insolvenční správce pokračuje v přerušených řízeních zahájených dlužníkem ve smyslu ust. § 264 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., je soud oprávněn přiznat druhé straně soudního sporu nárok na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, fakticky na úkor majetkové podstaty insolvenčního dlužníka, i za úkony učiněné do okamžiku, kdy se insolvenční správce stal účastníkem řízení místo dlužníka“.
Navrhl, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu, případně aby jej zrušil stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř.
přípustnost dovolání (§237 až § 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. V rozsudku ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, na který v rámci své argumentace dovolatel odkazuje, v přesvedčení, že nebyl odvolacím soudem respektován, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení § 132 a násl. o.
s. ř. Dovolatel přehlíží, že existence smlouvy o dílo byla prokázána v souhrnu i jinými provedenými důkazy (viz kontraktační jednání v rámci emailové komunikace, svědecké výpovědi, zjišťovací protokol dílčí prostavěnosti), zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, a nesouhlasí se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly). Uplatňuje tak v této části nezpůsobilý dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2377/2017, vůči němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 2757/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4589/201, vůči němuž ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 2393/16). Dovolatel dále namítá, že smlouva o dílo byla podepsána pouze předsedou představenstva, ačkoli v obchodním rejstříku a ve stanovách bylo stanoveno, že za žalovanou jsou oprávněni jednat vždy dva členové představenstva.
Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4593/2017. I v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 platilo, že jménem akciové společnosti mohl jednat každý člen představenstva samostatně. Zakladatelé (akcionáři) se však mohli od této (dispozitivní) úpravy způsobu jednání odchýlit a ve stanovách určit jiný způsob jednání jménem společnosti (§ 191 odst. 1 věty první a třetí obch. zák.). Jím mohlo být i tzv. „pravidlo čtyř očí“ (jménem společnosti musí jednat společně alespoň dva členové představenstva), popř. pravidlo, podle něhož může jménem společnosti jednat člen představenstva, který tím byl představenstvem pověřen (jež v praxi v řadě případů doplňuje pravidlo čtyř očí).
Je-li způsob jednání jménem akciové společnosti členy jejího představenstva určený stanovami zapsán v obchodním rejstříku, mohou členové představenstva jménem společnosti jednat zásadně pouze v souladu s tímto způsobem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 198/2002, publikovaný jako R 58/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“; z 23. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 216/2003; či usnesení z 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4432/2013, nebo obdobně pro poměry právní úpravy účinné od 1.
1. 2014 důvody usnesení z 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 880/2015, publikované jako R 20/2016 Sbírky).
Své oprávnění (jednat samostatně jménem společnosti v rozsahu uděleného pověření) dokládá pověřený člen představenstva (při jednání se třetími osobami) zpravidla právě zápisem ze zasedání představenstva, na němž bylo rozhodnuto o jeho pověření. Jakkoliv nelze vyloučit, aby oprávnění jednat samostatně jménem společnosti doložil (pro vyšší míru jistoty třetích osob) písemným pověřením podepsaným (všemi) členy představenstva, není vyhotovení takové listiny podmínkou vzniku samostatného jednatelského oprávnění pověřeného člena představenstva (v rozsahu uděleného pověření).
Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že jedná-li podle stanov akciové společnosti a zápisu v obchodním rejstříku jejím jménem samostatně člen představenstva, který tím byl představenstvem písemně pověřen, vzniká pověřenému členu představenstva samostatné jednatelské oprávnění (v rozsahu uděleného pověření) tím, že představenstvo rozhodne o jeho pověření a vyhotoví písemný zápis ze zasedání představenstva obsahující usnesení představenstva o uděleném pověření (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5183/2015). Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že přijalo-li představenstvo na mimořádném zasedání dne 31. 8. 2015 rozhodnutí o jmenování Ing. Rudolfa Limberského ke dni 1. 9. 2015 generálním ředitelem společnosti, jehož pravomocí bylo podepisovat a schvalovat všechny dokumenty ovlivňující činnost společnosti od 2,5 do 5 miliónů Kč, byl tento generální ředitel oprávněn smlouvu jménem žalované uzavřít. Při řešení otázky, zda a za jakých okolností je ujednání o smluvní pokutě ve vztazích mezi podnikateli rozporné s dobrými mravy, lze vyjít ze závěrů, které Nejvyšší soud přijal při výkladu právní úpravy účinné do 31.
12. 2013 (ustanovení § 39 obč. zák. a ustanovení § 301 obch. zák.) v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, uveřejněném pod č. 81/2010 Sb. rozh. obč. Nepřiměřenost výše smluvní pokuty nemůže sama o sobě založit (absolutní) neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 588 o. z., nýbrž může být (toliko) důvodem k použití moderačního práva soudu podle ustanovení § 2051 o. z.; posoudit ujednání o smluvní pokutě jako neplatné právní jednání podle ustanovení § 588 o.
z. lze jen tehdy, kdyby se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1749/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4156/2017; v literatuře pak shodně Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721-2054). Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1291, či Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V.
Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2080 (rozsudek ze dne 30. 12. 2022, sp. zn. 29 ICdo 54/2021, publikovaný pod č. 104/2023 Sb. rozh. obč.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálená v závěrech, že přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem konkrétního případu, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval.
V úvahu je třeba rovněž vzít výši zajištěné částky, z níž lze také usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti. Nepřiměřenost smluvní pokuty však nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, ze dne 4.
května 2011, sp. zn. 33 Cdo 4377/2008, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003). Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že s ohledem na účel smluvní pokuty, okolnosti jejího sjednání a hodnotu zajištěného závazku ji právě s ohledem na okolnosti daného sporu nelze považovat za nepřiměřenou a sjednaná výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadané rozhodnutí není s uvedenou judikaturou v rozporu. V dané věci ale ze skutkových zjištění oba soudy učinily závěr, že proti původní žalobkyní uplatněné pohledávce žalovaná započetla podle § 580 obč. zák. své pohledávky za ní.
Nutno konstatovat, že v případě jednostranného zápočtu pohledávky dochází k zániku pohledávky a soud nemůže zpětně moderovat smluvní pokutu. Odvolací soud se tedy za dané situace správně nezabýval moderací smluvní pokuty, resp. posuzováním přiměřenosti či nepřiměřenosti smluvní pokuty, která představovala pohledávku žalované, a kterou žalovaná použila k zápočtu proti pohledávce původní žalobkyně, neboť pohledávku uplatněnou v případě obrany spočívající v započtení není možné moderovat. Moderace smluvní pokuty je možná v případě pohledávek, které nezanikly v důsledku započtení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2006, sp. zn. 32 Odo 1007/2006, též ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4479/2008, nebo rozhodnutí ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2400/2012). Nadto se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pokud při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty nepřihlížel k případnému smluvnímu ujednání o jiné smluvní pokutě za porušení smluvní povinnosti dlužníka, neboť každá smluvní pokuta, jako sankce za neplnění konkrétní povinnosti, je samostatným nárokem, jehož přiměřenost nelze porovnávat s nárokem na zaplacení jiné smluvní pokuty za neplnění jiné povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2400/2012).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy také proti jeho nákladovému výroku; podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti výrokům o nákladech řízení přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.