33 Cdo 2711/2022-443
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy v právní věci žalobců a) B. S. a b) V. S., obou bytem XY, zastoupených JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Šrobárova 2002/40, proti žalované SAFE SYSTEMS s. r. o., se sídlem Praha 2, Vinohrady, Vocelova 603/5, identifikační číslo osoby 24166481, zastoupené Mgr. Robertem Novotným, advokátem se sídlem Praha, Jeseniova 1151/55, o zaplacení 106 264 Kč a 71 757 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 52/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2022, č. j. 68 Co 373/2021-396, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci a) 11 998,36 Kč a žalobci b) 12 037,08 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Víta Hrnčiříka, LL.M., Ph.D.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2021, č. j. 21 C 52/2017-346, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 49 855 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 5. 9. 2017 do zaplacení a dále částku 35 878,50 EUR s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 5. 9. 2017 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci a) částku 6 554 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 5.
9. 2017 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci b) částku 56 409 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 5. 9. 2017 do zaplacení a dále částku 35 878,50 EUR s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně za dobu od 5. 9. 2017 do zaplacení (výrok III.), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 20. 1. 2017 do 4. 9. 2017 z částek 56 409 Kč a 35
878,50 EUR (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI. a VII.). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2022, č. j. 68 Co 373/2021-396, zastavil řízení co do 8,05 % úroku z prodlení ročně z částky 6 554 Kč od 20. 1. 2017 do 4. 9. 2017 (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (ad I, ad III), změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení (ad VI, ad VII) tak, že výše náhrady činí vždy 154 649 Kč, jinak v těchto výrocích rozsudek potvrdil (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. a IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že jeho právní závěr o tom, zda ji soud prvního stupně měl poučit podle § 118a odst. 1 o. s. ř., je v rozporu s citovanými závěry judikatury. Soudní praxe se ustálila v názoru, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o.
s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat. Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, nebo ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010). Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála nikoli proto, že účastník řízení stran určité právně významné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde důvod pro postup soudu podle § 118a o.
s. ř. není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního na straně žalované; naopak vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž odpovídal tvrzení žalobců; účastníky navržené důkazy stačily k tomu, aby byl objasněn skutkový stav v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci. Je přitom nerozhodné, že odporuje verzi předkládané dovolatelkou.
Pro postup podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. tudíž nebyl důvod.
Nadto nelze přehlédnout, že veškeré skutečnosti, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil, byly dovolatelce známy (staly se v řízení tzv. předmětem diskuse) a dovolatelka měla možnost se k nim vyjádřit, případně navrhnout důkazy k prokázání vlastní verze skutkového stavu. Její obrana byla založena na popírání (negaci) tvrzení a důkazů předložených žalobci, aniž by sama soudu nabízela jinou skutkovou verzi, u níž by případně vyvstala potřeba uvést (doplnit) konkrétní obranná skutková tvrzení.
Výtkami, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti, že nevzaly v úvahu tvrzení žalované, že k uzavření tvrzené smlouvy nedošlo, a že nezjišťovaly, zda k naplnění smlouvy vůbec došlo (neprovedly a nehodnotily všechny navržené důkazy), dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.
s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil.
V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.); nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku jasně vysvětlil, z jakých důvodů dovolatelkou navrhované důkazy neprováděl – jednak byly označeny až po koncentraci řízení a současně i s ohledem na nadbytečnost takto doplňovaného dokazování, když tyto důkazy nemohly mít žádný vliv na skutkové a právní posouzení věci. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí s jeho skutkovými i právními závěry plně ztotožnil. Konečně dovolací soud zdůrazňuje, že také skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Takové nezpůsobilé důvody však dovolatelka uplatnila, neboť brojila jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů. Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 460/2017). Naopak skutkové závěry soudů obou stupňů jsou naprosto logickým výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí. O odkladu vykonatelnosti či právní moci podle § 243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, je-li dovolání bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se jeví jako pravděpodobně úspěšné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 4. 2023
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu