33 Cdo 2882/2023-129
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně AVALON PLUS, s. r. o. se sídlem v Praze 4, K Šeberovu 508, identifikační číslo 25633660, zastoupené JUDr. Michaelou Pechovou Vosátkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, proti žalované R. O., zastoupené JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 7, Osadní 324/12, o 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 8 C 75/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 27 Co 24/2023-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, č. j. 27 Co 24/2023-114, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 600.000,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o dohodu o uznání dluhu ve výši 1.429.280,- Kč ze dne 18. 8. 2021 uzavřenou v návaznosti na rezervační smlouvu a smlouvu o smlouvě budoucí kupní ze dne 8. 3. 2021. Sporná částka představovala zálohu na budoucí kupní cenu (1.415.000,- Kč), kterou měla žalovaná zaplatit do 18. 3. 2021, a příslušenství pohledávky (14.280,- Kč). V čl. III dohody o uznání dluhu bylo ujednáno, že uhradí-li žalovaná do 31. 12. 2021 částku 721.780,- Kč (tj. polovinu ze sumy 1.415.000,- Kč a příslušenství pohledávky ve výši 14.280,- Kč), upustí žalobkyně od vymáhání zbývající částky 707.500,- Kč. Okresní soud Praha – západ vydal pod č. j. EPR 26045/2022-9, dne 3. 3. 2022
elektronický platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná včasný odpor. Následně Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022, č. j. 8 C 75/2022-79, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 600.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že účastnice uzavřely dne 18. 8. 2021 dohodu o uznání dluhu a o splátkovém kalendáři (dále jen „dohoda“). V ní potvrdily skutkové okolnosti (čl. I. dohody): o uzavření rezervační smlouvy dne 8. 2. 2021, týkající se blíže identifikované bytové jednotky č. 21 v projektu žalobce, označeném jako „Vestec v Zahrádkách“, o složení rezervačního poplatku ve výši 115.000,- Kč, o uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní dne 8. 3. 2021 (dále jen „smlouva“), o povinnosti žalované uhradit do 10 dnů od podpisu smlouvy, nejpozději do 18.
3. 2021, částku 1.415.000,- Kč jako zálohu na budoucí kupní cenu, o tom, že žalovaná zálohu nezaplatila, a že žalobkyně dne 7. 5. 2021 od smlouvy odstoupila. Dopisem ze dne 30. 6. 2021 byla žalovaná opětovně vyzvána k zaplacení částky 1.415.000,- Kč spolu s náklady za právní zastoupení žalobkyně ve výši 14.280,- Kč, tj. celkem 1.429.280,- Kč. Podle čl. II bodu 2.1 dohody žalovaná uznala, že žalobkyni dluží 1.429.280,- Kč. Její dluh vznikl tím, že neuhradila dohodnutou zálohu ve výši 1.415.000,- Kč a náklady spojené s uplatněním této pohledávky ve výši 14.280,- Kč. Tuto pohledávku žalovaná „nerozporuje, uznává ji co do důvodu i výše (…) činí nesporným, že věřiteli vznikla jejím jednáním škoda ve výši=1.429.280,- Kč (…) částku ve výši 1.429.280,- Kč (…) tak … uznává co do důvodu i výše“ (bod 2.4 čl.
II. uznání dluhu). Ve stejné listině se žalovaná zavázala, že na úplném vypořádání uhradí žalobkyni do 31. 12. 2021 částku 721.780,- Kč. Dne 19. 8. 2021 žalovaná zaplatila částku 121.780,- Kč. Žalovaná podepsala dohodu, jejíž součástí je i uznání dluhu, podle níž uhradila žalobkyni částku 121.780,- Kč, další část (splátka) uznaného dluhu ve výši 600.000,- Kč měla být (podle uznání) zaplacena do 31. 12. 2021, k čemuž nedošlo. Důsledkem uznání dluhu, je založení vyvratitelné právní domněnky, že dluh v okamžiku jeho uznání trval.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 27 Co 24/2023-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uzavřel, že z dohody ze dne 18. 8. 2021 je zřejmé, že uznání bylo provedeno ohledně závazku (dluhu) zaplatit žalobkyni sjednanou zálohu na kupní cenu, který již neexistoval, stejně jako již neexistoval závazek smluvních stran uzavřít budoucí smlouvu kupní, na níž měla být záloha zaplacena, neboť zanikl dne 7.
5. 2021 odstoupením žalobkyně od smlouvy o smlouvě budoucí kupní [§ 2005 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]; dohoda o uznání dluhu nemohla vyvolat zamýšlené účinky uznání dluhu podle § 2053 o. z. Uznaným dluhem byl bez jakýchkoli pochyb závazek žalované zaplatit zálohu na kupní cenu ve výši 1.415.000.- Kč (spolu s příslušenstvím tohoto závazku 14.280,- Kč).
Uznání dluhu nezakládá nový závazek, ani nenahrazuje dosavadní (starý) závazek novým, přičemž není samo o sobě právním titulem, na jehož základě by se věřitel mohl domáhat uznaného nároku, jak se mylně domnívá žalobkyně; představuje způsob utvrzení závazku (dluhu existujícího, vzniklého a opírajícího se o samostatný, jiný právní titul). Obecně zakládá „pouze“ vyvratitelnou domněnku trvání dluhu, čímž posiluje postavení věřitele vůči dlužníkovi, neboť je na dlužníkovi, aby tuto domněnku vyvracel.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za takovou považuje otázku uznání neexistujícího dluhu a s ní spojený přesun důkazního břemene na dlužníka. Uzavřel-li odvolací soud, že uznaný dluh v době jeho uznání neexistoval, a tudíž je žalobní nárok nedůvodný, odchýlil se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9.
12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005, ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2981/2014, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004, a jeho usnesení ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 953/2004. Podle citované judikatury neexistence uznaného dluhu (závazku) nečiní uznání dluhu (závazku) neplatným; uznáním dluhu dochází k přesunu důkazního břemene na dlužníka. Bylo tedy na žalované, aby v koncentrační lhůtě uvedla tvrzení a označila důkazy zpochybňující pravost a platnost dohody o uznání závazku.
Dovolatelka dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že závazek v době jeho uznaní už neexistoval, neboť žalovaná částka představuje požadavek na zaplacení smluvní pokuty, k jejíž úhradě je žalovaná povinna z důvodu neuhrazení zálohy na kupní cenu. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované žalobkyní výše citovanou judikaturou týkající se uznání dluhu. Dovolání je důvodné. Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Nicméně je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přichází žalobkyně s (novým) tvrzením, že žalovaná částka ve výši 1.415.000,- Kč představuje smluvní pokutu za porušení povinnosti uhradit zálohu na kupní cenu, a nikoliv – oproti žalobním tvrzením - požadavek na zaplacení zálohy na kupní cenu. Dovolací soud k tomuto novému tvrzení žalobkyně nemohl přihlédnout, neboť – jak již bylo výše vyloženo – nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohla uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů (např. formou změny žaloby), a přesto tak neučinila. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. Je výrazem ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu závěr, podle něhož uznání dluhu není samostatným zavazovacím důvodem, nelze jím tedy založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující. Tímto právním jednáním přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Neexistence uznaného dluhu (závazku) přitom nečiní uznání dluhu (závazku) neplatným (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004, ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005, ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 29 NSCR 8/2014). Není rozumného důvodu, aby se tyto dřívější judikatorní závěry vztahující se k právní úpravě § 323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a § 558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neprosadily i v režimu § 2053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Důsledkem uznání dluhu je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 1, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, uveřejněný v časopise Obchodní právo č. 7, ročník 2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný pod č. 113 v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, uveřejněný pod č. C 2736 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 30). Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit (§ 133 o. s. ř.), neboť je jejím opakem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004). Uzavřel-li odvolací soud, že dohoda o uznání dluhu nemohla vyvolat věřitelem zamýšlené účinky uznání ve smyslu § 2053 o. z. (rozuměj založit vyvratitelnou domněnku existence dluhu), neboť v době sepisu dohody o uznání dluhu již nárok žalobkyně na zaplacení dříve sjednané zálohy neexistoval, stejně jako již neexistoval závazek stran uzavřít budoucí smlouvu kupní, pak jeho právní posouzení věci není správné. Dohoda o uznání dluhu zajisté vyvolala účinky uznání dluhu podle citovaného ustanovení, v řízení mohlo být nicméně prokázáno, že uznaný závazek zanikl, případně vůbec neexistoval, což by mělo za následek vyvrácení založené domněnky. Nelze proto považovat za správný názor odvolacího soudu, že z důvodu neexistence závazku zaplatit zálohu na kupní cenu v době jeho uznání, dohoda nemohla vyvolat věřitelem zamýšlené účinky uznání dluhu ve smyslu § 2053 o. z. (k výkladu § 2053 o. z. viz především rozsudek ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017, v němž se Nejvyšší soud též vyslovil k použitelnosti dosavadní judikatury k § 323 odst. 1 obch. zák. a § 558 obč. zák.). Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2024
JUDr. Václav Duda předseda senátu