USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně P - DUO, s. r. o., se sídlem v Ružomberku, Malé Tatry 6061/21, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 47534851, zastoupené JUDr., Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované A. Z., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská 636, o 1 700 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 207/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2024, č. j. 49 Co 133/2020-322, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 634 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr., Bc. Martina Kulhánka, Ph.D.
Okresní soud Brno-venkov („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 7. 2020, č. j. 14 C 207/2019-65, zamítl žalobu, jíž žalobkyně po žalované požadovala zaplacení 1 700 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 4. 2024, č. j. 49 Co 133/2020-322, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 1 700 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 23. 6. 2019 do zaplacení, a rozhodl
o náhradě nákladů řízení účastníků i státu.
Odvolací soud zopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně (výpovědí žalované, výslechem svědka M Z.), doplnil dokazování výslechem svědků M. A. a Š. Z., dvěma zvukovými záznamy úseků hovoru mezi M. Z. a žalovanou a znaleckým posudkem (k pravosti nahrávek a identitě hovořících osob) a dospěl k následujícím zjištěním. Od roku 2006 žila žalovaná v partnerském vztahu s M. Z., který jí poskytl ze svých výlučných prostředků převodem na její bankovní účet dne 6. 3. 2013 částku 500 000 Kč a dne 30.
4. 2013 částku 1 200 000 Kč na koupi exekučně postiženého ideálního podílu ? na nemovitostech ve XY; v té době byla žalovaná spoluvlastníkem zbylého podílu. Peníze byly na domluvený účel použity a žalovaná se stala výlučnou vlastnicí nemovitostí, které pak s M. Z. užívali. Dne 14. 2. 2015 uzavřeli žalovaná a M. Z. manželství a v říjnu 2018 podal M. Z. návrh na rozvod. Smlouvou z 20. 1. 2019 postoupil M. Z. svou pohledávku za žalovanou žalobkyni; postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno. Žalobkyně v řízení neprokázala, že M.
Z. žalované peníze půjčil, a žalovaná neprokázala, že ji M. Z. peníze daroval.
Odvolací soud konstatoval, že není vázán právní kvalifikací skutku učiněnou v žalobě (jako půjčky) a vysvětlil právní rozdíl mezi půjčkou, darováním a bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu a plněním z právního důvodu, který odpadl. Nárok posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že mezi žalovanou a M. Z. nešlo o vztah ze smlouvy o půjčce (jak prosazovala žalobkyně), ani o darování (jak tvrdila žalovaná), a nešlo ani o bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu, neboť právním důvodem plnění byla dohoda o investici peněžních prostředků M.
Z. do výlučného majetku žalované vyplývající z jejich společného soužití. Tento právní důvod odpadl v okamžiku, kdy bylo společné soužití ukončeno a zanikla možnost dalšího společného užívání či jiných společných dispozic s nemovitostmi (jejich zhodnocení, rekonstrukce). Důvodnou neshledal námitku žalované, že právo žalobkyně na zaplacení částky 1 700 000 Kč je promlčeno; k bezdůvodnému obohacení totiž došlo až odpadnutím právního důvodu plnění, a jelikož v té době byli žalovaná a M. Z. manželé a promlčecí doba podle § 114 obč. zák. nepočala během manželství běžet, počátek jejího běhu spojil s okamžikem postoupení pohledávky žalobkyni (20.
1. 2019). Ke dni zahájení řízení (20. 8. 2019) tak právo promlčeno nebylo.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem jeho výrokům) podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil důvod dovolání a uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o.
s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavní soudu), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). V usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, Nejvyšší soud vysvětlil, že k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu. Žalovaná v dovolání řádně neuvedla dovolací důvod, ani nevymezila přípustnost dovolání v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. a dovolání tak trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.) odstraněny. Pro úplnost dovolací soud dodává, že vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu „zmatky a nejasnosti v průběhu řízení“ a viní-li ho, že s žalobkyní komunikoval bez její účasti za účelem doplnění nového nosiče zvukového záznamu hovoru mezi ní a svědkem M.
Z. po ztrátě záznamu založeného do spisu, nezpochybňuje tím
právní posouzení věci, nýbrž namítá údajné vady v řízení, k nimž dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. pak nelze napadnout ani samotné hodnocení důkazů z hlediska závažnosti a věrohodnosti, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 24 Cdo 133/2020, ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 364/2020). K námitce žalované, že důkaz audiozáznamem jejího telefonického rozhovoru s M. Z., jehož pravost popírala a byl pořízen bez jejího souhlasu, je nepřípustný, dovolací soud připomíná, že odvolací soud své rozhodnutí na údajích vyplývajících z tohoto důkazu nezaložil. Důkaz provedl k prokázání tvrzení žalobkyně, že M. Z. žalované peníze půjčil; záznam však toto tvrzení žalobkyně neprokázal, prokázal toliko skutečnost, že se nejednalo ani o darování peněz.
Závěr o důvodu poskytnutí peněžních prostředků M. Z. žalované (tedy o dohodě vyplývající z jejich společného soužití) měl odvolací soud za prokázaný z jiných důkazů, zejména výslechu žalované a svědků M. Z., M. A. a Š. Z. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1173/2014, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1562/2021). Zjištění z audionahrávek nebylo pro závěr odvolacího soudu podstatné. I kdyby proto žalovaná v souvislosti s provedením tohoto důkazu řádně vymezila důvod dovolání a jeho přípustnost, nebylo by dovolání k vyřešení této otázky přípustné proto, že na jejím vyřešení není napadené rozhodnutí založeno (a její vyřešení by nemohlo pro žalovanou přinést příznivější rozhodnutí ve sporu).
Na nepřezkoumatelnost rozsudku usuzuje žalovaná z toho, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí řádně nevypořádal s její námitkou promlčení žalobou uplatněného práva; ani tato námitka nečiní dovolání přípustným, neboť se jí neotevírá otázka hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí a u níž je splněn některý z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3056/2018, nebo ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4240/2018); vystihuje opět (údajnou) vadu v řízení.
V souvislosti s námitkou promlčení žalovaná prosazuje, že u bezdůvodného obohacení platí dvouletá subjektivní promlčecí doba počínající poukázáním peněžních prostředků 6. 3. 2013 a 30. 4. 2013, a jelikož k uzavření manželství došlo 14. 2. 2015 a promlčecí doba počala znovu běžet postoupením pohledávky 20. 1. 2019, byla žaloba podána po jejím uplynutí.
Přehlíží přitom, že odvolací soud nedovodil, že v daném případě došlo k získání bezdůvodného obohacení již poskytnutím peněžních prostředků (že plněno bylo bez právního důvodu), nýbrž uzavřel, že právním důvodem plnění byla dohoda žalované a M. Z., že jím poskytnuté prostředky budou investovány do výlučného majetku žalované na základě existence jejich společného soužití (a společného užívání nemovitostí žalované). Právní důvod takového plnění podle odvolacího soudu odpadl až v souvislosti s ukončením společného soužití a vzhledem k tomu, že v té době ještě trvalo manželství, promlčecí doba počala běžet postoupením pohledávky žalobkyni.
Námitka žalované tedy vychází z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu věci. Skutková zjištění odvolacího soudu však nelze v dovolání úspěšně zpochybnit; dovolací soud z nich vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolávajíc se rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1228/2015, žalovaná namítla, že stavení promlčecí doby se týkalo jen jistiny, nikoli úroků nebo opětujícího se plnění, a dovozuje, že úroky z žalované částky jsou promlčené, neboť stavení promlčecí doby se na ně nevztahuje. Její odkaz však není přiléhavý, neboť ve zmiňovaném rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou stavení běhu promlčecí doby během manželství za zcela odlišného skutkového stavu, kdy peněžní prostředky byly mezi manžely poskytnuty bez právního důvodu. S odkazem na dřívější judikaturu učinil závěr, že u práv mezi manžely, vzniklých v průběhu trvání manželství, nejde-li o úroky a opětující se plnění, se počátek běhu promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy mezi účastníky občanskoprávního vztahu, z něhož vyplývá příslušné právo, přestane existovat manželský vztah, resp. dříve započatá promlčecí doba se za trvání tohoto vztahu staví.
Žalovaná neuvádí, jak by se měl uvedený závěr, z něhož (a contrario) vyplývá, že ohledně úroků a opětujících se plnění se stavení promlčecí doby dle § 114 obč. zák. neuplatní, měl promítnout do poměrů nyní projednávané věci, v níž na základě žaloby podané u soudu 20. 8. 2019 byly žalobkyni přiznány pouze úroky z prodlení od 23. 6. 2019. I kdyby však dovolací soud považoval přípustnost dovolání za dostatečně vymezenou odkazem na judikaturu Ústavního soudu k vyřešení otázky rozsahu dokazování v odvolacím řízení, nebylo by dovolání přípustné.
Výtkami, že odvolací soud v rozporu s (nespecifikovanou) rozhodovací praxí Nejvyššího soudu prováděl obsáhlé dokazování překračující jeho možnosti dané zásadou neúplné apelace a omezením v § 205a o. s. ř., čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15), totiž žalovaná namítá nedostatky při zjišťování skutkového stavu.
Nicméně lze dodat, že ani uvedený odkaz na nález Ústavního soudu není přiléhavý. Ústavní soud totiž v citovaném nálezu řešil otázku nesprávné interpretace pojmu „označení důkazů“ soudem a otázku dokazování v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace, kdy dokazování se má odehrávat zásadně u soudu prvního stupně jako u tzv. skutkové instance, a pouze ve výjimečných případech se připouští doplnění dokazování v odvolacím řízení. V daném případě se ale zásada neúplné apelace neuplatní. Podle § 119a odst. 1 o.
s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v § 205a. Ustanovení § 118b a § 175 odst. 4 část první věty za středníkem tím nejsou dotčena. V rozsudku ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2763/2013, Nejvyšší soud uvedl, že východiskem pro užití neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení.
K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. O této povinnosti musí být účastník poučen v průběhu celého řízení, zejména pak podle § 119a o. s. ř. před rozhodnutím o věci samé. Nastane-li koncentrace řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1, větě třetí, o. s. ř. a po rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (s výjimkou rozsudků pro uznání a pro zmeškání) jen za podmínek uvedených v § 205a odst. 1 o.
s. ř. Nastane-li některá z výjimek ze zákazu skutkových a důkazních novot, uvedená v § 205a odst. 1 pod písmeny a) až f) o. s. ř., jsou způsobilým odvolacím důvodem také nové skutečnosti a nové důkazy, a to v rozsahu, v jakém z těchto výjimek vyplývají. V ostatních případech nové skutečnosti a nové důkazy nemohou být v odvolání účinně uplatněny. V rozsudku ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4069/2009, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že všude tam, kde soud prvního stupně rozhodl ve věci po skončení jednání, aniž by náležitě splnil poučovací povinnost podle § 119a odst. 1 o.
s. ř., může odvolatel uplatnit v odvolání nové skutečnosti a nové důkazy bez jakéhokoliv omezení [srov. § 205a odst.1 písm. e) o. s. ř.]. V projednávané věci byly podle obsahu spisu účastnice řízení dle § 119a o. s. ř. poučeny v průběhu druhého ve věci nařízeného jednání (2. 6. 2020), avšak nikoli před skončením posledního jednání konaného 21. 7. 2020, jak vyžaduje § 119a odst. 1 věta první o. s. ř. Odvolací řízení tak nebylo ovládáno zásadou neúplné apelace a omezeními vyplývajícími z § 205a o.
s. ř. a § 211a o. s. ř. [viz § 205a odst. 1 písm. e) o. s. ř.]. Nedošlo přitom ani ke koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř.
k okamžiku skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (když příprava jednání podle § 114c o. s. ř. nebyla provedena). Účinky tzv. koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. totiž nenastanou, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4.
9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci byly účastnice o koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. poučeny pouze při předvolání k prvnímu jednání a poté po provedení listinných důkazů u prvního jednání dne 3. 3. 2020, předtím, než byly poučeny o povinnosti doplnit tvrzení podle § 118a o. s. ř. a než jim byla poskytnuta lhůta k doplnění tvrzení a navržení důkazů a jednání bylo z tohoto důvodu odročeno.
Poučení jim však nebylo dáno před skončením prvního jednání (k tomu, kdy první jednání končí, srov. výše označený rozsudek ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010). Žalobkyně přitom důkaz zvukovou nahrávkou a výslechem svědků M. Z. a A. a žalovaná důkaz svým výslechem navrhly již před soudem prvního stupně, a to před poučením či na základě poučení a výzvy soudu prvního stupně dle § 118a o. s. ř. Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.
Oprávnění odvolacího soudu zopakovat provedené důkazy (a současně jeho povinnost tak učinit, měl-li za to, že z provedených důkazů výslechem žalované a svědka M. Z. lze dospět k jinému skutkovému zjištění, než učinil soud prvního stupně) vyplývá z § 213 odst. 2 o. s. ř., a jeho oprávnění doplnit dokazování o důkazy před soudem prvního stupně navržené, avšak neprovedené (zvukovou nahrávkou a výslechem svědka A.), a doplnit dokazování znaleckým posudkem k pravosti zvukové nahrávky (k námitce žalované) a výslechem svědka Š.
Z. navrženého v odvolacím řízení žalovanou [která nebyla omezena v uplatňování nových skutečností a důkazů podle § 211a o. s. ř., nebyla-li takto podle § 205a odst. 1 písm. e) o. s. ř. omezena žalobkyně] pak z § 213 odst. 4 o. s. ř. Z ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. vyplývá, že doplnění dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy za řízení před soudem prvního stupně (v souladu s požadavky ustanovení § 118b o. s. ř.) nebo které byly navrženy až před odvolacím soudem a jsou z pohledu ustanovení § 205a a 211a o.
s. ř. přípustné, provádí - je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci - odvolací soud.
Toto doplnění dokazování nemusí být provedeno v odvolacím řízení jen tehdy, představuje-li rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li ke skutečnosti, která má být prokázána, dosud (před soudem prvního stupně) provedeno žádné dokazování nebo bylo-li k ní provedeno jen zcela nedostatečné dokazování. Obě podmínky uvedené v § 213 odst. 4 o. s. ř. musí být splněny kumulativně. Rozsáhlost doplnění dokazování podle § 213 odst. 4 o. s. ř. nelze přitom posuzovat z hlediska časového (jak se v dané věci mylně domnívá žalovaná), nýbrž z hlediska obsahového.
Rozsáhlost dokazování se tak nepoměřuje množstvím důkazů, které je potřeba provést, ani časovou náročností jejich provedení, ale rozsahem skutečností relevantních pro posouzení věci, ohledně nichž musí být dokazování doplněno. Zcela nedostatečným dokazováním se má v § 213 odst. 4 o. s. ř. na mysli stav, kdy soud prvního stupně sice některé důkazy provedl, avšak šlo o důkazy zjevně nezpůsobilé objasnit skutečnosti pro rozhodnutí nebo řízení významné. Zcela nedostatečné dokazování je třeba odlišit od neúplného dokazování, o něž jde zejména tehdy, kdy soud prvního stupně provedl důkazy obecně vzato způsobilé prokazovanou skutečnost objasnit, avšak v konkrétním případě k tomu nedošlo, a je proto třeba (v zájmu zjištění skutkového stavu věci) provést ještě další důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 91/2015, nebo ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3426/2016). V projednávané věci přitom soud prvního stupně provedl důkazy, obecně vzato, způsobilé objasnit skutečnosti pro rozhodnutí a řízení významné (listiny, výslech svědka M. Z. a žalované), a nejde tak o případ zcela nedostatečného dokazování, na čemž skutečnost, že odvolací soud považoval za potřebné tyto důkazy zopakovat (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), nic nemění.
Navíc jediným odvolacím soudem provedeným důkazem, na němž též založil své rozhodnutí a který nebyl navržen již před soudem prvního stupně, byl žalovanou navržený výslech svědka Š. Z. (k prokázání tvrzení žalované, tedy v jejím zájmu), jehož navržení až v odvolacím řízení však nebylo z výše uvedených důvodů prolomením ani zásady neúplné apelace, ani koncentrace řízení u prvního jednání, a jeho provedení tak nebylo ustanovením § 213 odst. 5 o. s. ř. vyloučeno. Závěrem lze odkázat na usnesení ze dne 24.
9. 2024, sp. zn. III. ÚS 2086/2024, v němž Ústavní soud dovodil, že „právo na dvojinstančnost řízení není v ústavní rovině zakotveno s výjimkou některých trestněprávních věcí (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatelka tak nemá ústavní nárok na to, aby odvolací soud nemohl změnit rozhodnutí soudu prvého stupně.“
Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. S ohledem na výsledek řízení dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť sdílí osud samotného dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS
3425/16). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.