33 Cdo 3708/2023-1486
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně G. Č., zastoupené JUDr. Filipem Černým, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Slavíčkova 372/2, proti žalované SuReS s.r.o., se sídlem v Praze 2, Podskalská 2046/14, identifikační číslo osoby 25082108, zastoupené Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, eventuálně o zaplacení 896 645,22 Kč s příslušenstvím, a o zaplacení smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 14 C 262/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2023, č. j. 14 Co 63/2023-1370, takto:
Dovolání se odmítá.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím bylo zastaveno odvolací řízení proti výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2022, č. j. 14 C 262/2015-1288, potvrdil (první výrok); usnesení soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím bylo zastaveno odvolací řízení proti výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. 6. 2022, č. j. 14 C 262/2015-1288, změnil tak, že se odvolací řízení nezastavuje (druhý výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
3. Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu a třetímu výroku, podala žalobkyně dovolání.
4. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
6. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolatelka v dovolání překládá několik otázek označených a) až g).
9. Pokud jde o otázku a) „zda může soud vyzvat k zaplacení soudního poplatku účastníka, který neučinil jakékoli právní jednání, které by zakládalo poplatkovou povinnost“, dovolatelka neuvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. považuje za splněný.
10. Přitom platí, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2911/2019).
11. V nálezu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, se pak Ústavní soud ztotožnil s přístupem Nejvyššího soudu stran konkretizace předpokladu přípustnosti ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu, když uvedl, že „dovolatel je povinen se způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vymezeným (konkretizovaným) způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř., vždy uvést, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněný (a v závislosti na konkrétním předpokladu toto své stanovisko eventuálně i zdůvodnit příslušnými judikaturními odkazy); uplatní-li dovolatel více námitek, respektive dovolacímu soudu předloží k řešení více právních otázek, je nezbytné, aby tak učinil jednotlivě, tj. vždy ve vztahu ke každé z těchto otázek. Je třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu, že této své povinnosti pak nemůže – bez dalšího – dostát tím, že dovolacímu soudu dá na výběr, aby sám některou z variant uvedených v § 237 o. s. ř. zvolil; není přitom podstatné, zda možnost výběru z variant dovolatel sám zúží, a to třeba jen na varianty dvě, jako tomu bylo v posuzované věci“.
12. Co do přípustnosti dovolatelka v bodě I. dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo má být právní otázka posouzena jinak. Z obsahu dovolání se však nepodává, zda se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí při řešení otázky a) odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo jde o otázku, která nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, případně o otázku, jež má být Nejvyšším soudem posouzena jinak. Takové vymezení předpokladu přípustnost je neurčité a ve světle shora vyslovených judikatorních závěrů tak nenaplňuje náležitosti řádného vymezení přípustnosti dovolání.
13. Otázkou b) „zda může soud rozhodnout o samostatném nároku, o kterém tvrdí, že jej žalobce oproti žalobě neuplatnil návrhem na změnu žaloby, a soud ani o připuštění takovéto změny nijak nerozhodl, ale přesto jej ve svém konečném rozhodnutí soud zamítl“, dovolatelka namítá vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně v řízení jednal a meritorně rozhodl o změněné žalobě, aniž se předtím vyslovil o návrhu na změnu žaloby usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř.; k tomu, že jde o vadu řízení srov. např. dovolatelkou odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015. Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je-li dovolání přípustné; vady řízení však důvodem zakládajícím přípustnost dovolání nejsou.
14. Ve vztahu k otázce c) „zda může soud tvrdit, že za odvolání ve věci nároku, který byl v době podání prvního odvolání v řízení řádně uplatněn jako eventuální, a takto za něj byl v souladu s § 6a odst. 1 ZoSP zaplacen soudní poplatek, nebyl zaplacen soudní poplatek, aby pro údajné nezaplacení soudního poplatku za tento nárok v době podání dalšího odvolání uplatněný jako samostatný, soud přistoupil k nejzávažnějšímu kroku pro žalobce, a to zastavení řízení výhradně pro nezaplacení soudního poplatku“, dovolatelka – obdobně jako u otázky pod písm. a) – neuvedla, který z uvedených předpokladů přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. považuje pro ni za splněný; jde tak o neurčité vymezení předpokladů přípustnosti [srov. shora uvedené k otázce pod písm. a)]. Dovolatelka pouze odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1694/2021, jenž se týká výkladu ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř., a sice že použití ustanovení § 95 o. s. ř. (o změně žaloby) je v odvolacím řízení omezeno v tom směru, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok (§ 216 odst. 2 o. s. ř.), jímž se rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve – před soudem prvního stupně – uplatněným nárokem. Otázku výkladu ustanovení § 6a odst. 5 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odkazovaný rozsudek neřeší. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017, formuloval a podrobně odůvodnil závěr, podle něhož k založení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí skutečně v rozporu.
15. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že rozhodovací praxe dovolacího soudu nemá zcela jasno v tom, kde leží hranice mezi změnou žaloby a objektivní kumulací nároků (otázka pod písm. d/), neboť (ani z obsahu dovolání) není zřejmé, v čem měla spočívat nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího
soudu. Řádné vymezení důvodu dovolání, jímž může být jen nesprávné právní posouzení, přitom předpokládá, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) [např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4149/2013]. Výše uvedená výtka je nekonkrétní a v důsledku tohoto nedostatku dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat. 16. Nad rámec řečeného lze obecně uvést, že o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce kromě dosavadního nároku, který uplatňuje i nadále, uplatní další samostatný nárok, čímž dojde k tzv. objektivní kumulaci nároků. Uplatnění tohoto dalšího nároku je třeba považovat za další žalobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 2 Cdon 535/97, či jeho usnesení ze dne 13. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1221/2010, a ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1974/2008). 17. Samotný žalobní návrh (petit) může obsahovat i několik požadavků, jak má soud o věci rozhodnout. Žalobce může jednou žalobou požadovat, aby bylo rozhodnuto o více nárocích (jde o tzv. objektivní kumulaci), nebo může některé své nároky uplatnit formou tzv. eventuálního petitu. O žalobu s eventuálním petitem jde tehdy, jestliže se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena určitá povinnost nebo aby bylo vyhověno jinému požadavku žalobce (primárnímu petitu), a pro případ, že primární petit bude soudem zamítnut, aby bylo rozhodnuto o dalším požadavku žalobce (eventuálním petitu) [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2022, sen. zn. 29 ICdo 71/2021, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1047/2021]. 18. K tomu, že smluvní pokuta je samostatným nárokem se samostatným skutkovým základem, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněného pod č. 101/2012 Sb. rozh. obč., či jeho usnesení ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1420/2013, uveřejněné pod č. 85/2013 Sb. rozh. obč. 19. Odvolací soud vycházel z toho, že žalobkyně v dalším průběhu řízení uplatnila smluvní pokutu jako samostatný nárok, nikoli jako součást eventuálního petitu, což se výše citované judikatuře nijak neprotiví. 20. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004, je nepřiléhavý, neboť v něm byla řešena otázka, co se rozumí „novým nárokem“ ve smyslu ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř. (srov. již výše cit. rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1694/2021). 21. Pokud dovolatelka považuje za nesprávný názor odvolacího soudu, že nárok na smluvní pokutu jakožto eventuální nárok nelze uplatnit a musí jej požadovat samostatně, pak takový závěr se z dovoláním napadeného rozhodnutí nepodává a na řešení k tomu předestřené otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). 22. Otázkou pod písm. e) „zda může soud rezignovat na zásadu iura novit curia, poučovací povinnost vůči účastníku řízení a z jednání účastníka, kterému se nedostalo patřičných poučení a znalosti soudu, z toho vyvozovat cokoli negativního pro daného účastníka“, dovolatelka vytýká soudu prvního stupně, že nerespektoval závazný právní názor odvolacího soudu ve vztahu k nároku na zaplacení smluvní pokuty, když ji řádně nepoučil podle § 43 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s poučením podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o tom, jak má ve vztahu k uplatněnému nároku na zaplacení smluvní pokuty odpovídajícím způsobem upravit eventuální petit žaloby tak, aby nárok na zaplacení smluvní pokuty uplatněný v žalobě byl žalován jako samostatný a nebyl nadále uplatněn v rámci eventuálního petitu. Dovolatelka tím vytýká opět toliko vady řízení, které (jak již bylo uvedeno shora) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou. Nadto pro posouzení přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu jsou nevýznamné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3377/2023, či rozsudek téhož soudu ze dne 13. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2925/2021). 23. Ve vztahu k otázkám pod písm. f) „zda může být smluvní pokuta uplatněna jako eventuální petit a v případě, že nemůže a lze ji uplatnit jen jako samostatný nárok, na jakém právním základě; mění případně situaci zánik zajištěného závazku; zda může soud rezignovat na svou povinnost před vydáním rozhodnutí ve věci vyřešit veškeré otázky předběžné“ a dalším podotázkám pod bodem f) dovolání, dovolatelka neuvedla, který z uvedených předpokladů přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. považuje pro ně za splněný; jde tak opět o neurčité vymezení předpokladů přípustnosti [srov. opět shora uvedené k otázce pod písm. a)]. Navíc na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí (srov. výše cit. usnesení sp. zn. 29 NSČR 53/2013). 24. Dovolatelka neuvedla, který z uvedených předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. považuje za splněný pro otázku pod písm. g) „zda se ustanovení o zaplacení pouze jednoho poplatku v téže věci podle § 6a odst. 5 ZoSP uplatní pouze jednorázově anebo opakovaně v jedné a té samé věci“, a proto jde o neurčité vymezení předpokladu přípustnosti. 25. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 26. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl částečně pro vady a částečně pro nepřípustnost. 27. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu