33 Cdo 389/2024-126
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně T. R., zastoupené Mgr. Karolínou Novou, advokátkou se sídlem Praha 1, Biskupský dvůr 1152/2, proti žalované Blue Style a.s., se sídlem Praha 1, Jindřišská 873/27, identifikační číslo osoby 25609688, zastoupené Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem Praha 4, Milevská 2094/3, o zaplacení 19 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 40 C 45/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 209/2023-99, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 209/2023-99, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2023, č. j. 40 C 45/2022-69, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, č. j. 19 Co 209/2023-99, potvrdil rozsudek ze dne 10. 3. 2023, č. j. 40 C 45/2022-69, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 19 000 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 2. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o zájezdu pro dvě osoby s dopravou a s ubytováním v hotelu LISA MARY na Krétě v termínu od 24. 6. 2020 do 1. 7. 2020 za celkovou cenu 33 760 Kč, z níž žalobkyně uhradila 19 000 Kč. V souvislosti se zákazem vycestování uloženým vládou ČR (po vyhlášení nouzového stavu) žalovaná dne 5. 4. 2020 zaslala žalobkyni email s nabídkou tří variant možného postupu ohledně jejího zájezdu. Dne 7. 4. 2020 žalobkyně zvolila variantu - poukaz na částku 19 000 Kč s benefitem 10 % slevy z ceny nového zájezdu s návratem nejpozději do 31. 10. 2021; žalovaná platnost poukazu prodloužila do 30. 4. 2023 s odletem do 31. 10. 2023. 3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neměl za prokázané, že se žalovaná dopustila nekalé obchodní praktiky ve smyslu § 4 zákona č? 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1553/2022, dovodil, že žalobkyně od smlouvy podle § 2533 zákona č? 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění (dále jen „o. z.“), odstoupila na základě svobodně učiněného projevu vůle.
II. Dovolání
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „zda-li jednání žalované, tj. aktivní zákonem nevyžadované právní jednání učiněné prostřednictvím emailu ze dne 5. 4. 2020, jež explicitně uvádí, že není možné efektivně naplánovat termín i místo dovolené a současně doporučuje variantu a. Poukaz na nový zájezd TravelSafe+ jakožto optimální, kdy spotřebitel nepřijde o žádné peníze, přičemž ve volbě c. Nechci měnit svou existující rezervaci neuvedla možnost v budoucnu při stagnaci či zhoršení epidemiologické situace, a tedy nemožnosti odcestovat či absolvovat předmětný zájezd odstoupit podle ustanovení § 2535 o. z. bez povinnosti hradit odstupné, a to vše přesto, že žalovaná věděla o existenci a blížící se účinnosti zákona č. 185/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 na odvětví cestovního ruchu (dále jen „zákon č. 185/2020 Sb.“ známý též pod názvem Lex voucher), který umožnil spotřebitelům si nechat vystavit voucher zákona č. 185/2020 Sb., kdy oproti voucheru TravelSafe+ měl spotřebitel po uplynutí ochranné lhůty právo na vrácení celé částky, lze posoudit jakožto zakázaná nekalá obchodní praktika ve smyslu § 4 zákona o ochraně spotřebitele“.
5. Prosazuje, že email ze dne 5. 4. 2020 je nekalou obchodní praktikou, neboť „jen a pouze část popisku u varianty a. Poukaz na nový zájezd TravelSafe+ je vyznačen tučně se zavádějící informací, že jen u této varianty spotřebitel o žádné peníze nepřijde, čímž se žalovaná snažila vyvolat chybný dojem o „nejvýhodnější“ variantě a donutit ho tak tuto variantu přijmout“. Povinností žalované bylo poučit ji řádně o právech a povinnostech spotřebitele, kdy v případě v dotyčném emailu uvedené možnosti c. Nechci měnit svou existující rezervaci „mělo být explicitně uvedeno“, že v okamžiku, kdy půjde se značnou mírou pravděpodobnosti uzavřít, že mimořádné okolnosti budou trvat a významnou měrou ovlivní poskytnutí sjednaných služeb či přepravu do místa určení cesty nebo pobytu, bude mít spotřebitel právo odstoupit podle § 2535 o. z.; „i u této možnosti mělo být uvedeno“, že spotřebitel s ohledem na eventuální budoucí právo odstoupit bez placení odstupného podle § 2535 o. z. „rovněž nepřijde o své peníze, kdy tuto skutečnost žalovaná uvedla výlučně u varianty pro ní zjevně nejvýhodnější, tj. voucher TravelSafe+, kterou rovněž i spotřebiteli doporučila na základě svého subjektivního přesvědčení, což negativně narušuje ekonomické chování spotřebitele“. Žalovaná tedy „negativně ovlivnila její ekonomickou volbu“. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že s ohledem na termín dovolené až 2,5 měsíce po obdržení dotyčného emailu právo na odstoupení bez povinnosti hradit odstupné (podle § 2535 o. z.) v době zaslání emailu nevzniklo (k tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1553/2022).
6. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
7. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
III. Přípustnost dovolání
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
10. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Dovolatelka uvedené zjevně pomíjí, neboť řešení nastolené právní otázky (zda se žalovaná dopustila nekalé obchodní praktiky) zakládá na vlastní skutkové verzi. Jinak řečeno argumentuje-li žalobkyně nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že email ze dne 5. 4. 2020 je nekalou obchodní praktikou ve smyslu § 4 zákona o ochraně spotřebitele. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalovaná nemohla ovlivnit, zda vůbec, případně v jaké podobě (znění) bude zákon č. 185/2020 Sb. přijat. Oproti tomu žalobkyně prosazuje, že „v době zaslání emailu … žalovaná na rozdíl od spotřebitele již věděla o existenci zákona č. 185/2020 Sb. a o veškerých klíčových právech a povinnostech s tímto zákonem spojených“ a že „žalovaná ještě před oficiálním zveřejněním zákona č. 185/2020 Sb. nesporně musela vědět o jeho obsahu“. Pro úplnost je vhodné poznamenat, že vláda ČR návrh zákona (později vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 185/2020) projednala a předložila Poslanecké sněmovně dne 6. 4. 2020, téhož dne byl materiál s návrhem zákona zaevidován ve veřejně přístupném Portálu informačního systému ODok Úřadu vlády ČR, zákon byl (v režimu legislativní nouze) schválen dne 16. 4. 2020 a k jeho vyhlášení došlo dne 24. 4. 2020. Lze proto uzavřít, že předloženou argumentací se žalobkyně domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
11. Výtkami, že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu tvrzení žalobkyně a jí navržené důkazy týkající se nekalého jednání žalované, a že neprovedly navržený důkaz tiskovou zprávou ACK ČR ze dne 27. 3. 2020, dovolatelka neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
12. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 500/2007, vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím
soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. § 120 odst. 1 o. s. ř.); nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2011, sp. zn. 23 Cdo 2900/2010, ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 135/2017, či ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2870/2011). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18.
4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, a ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4810/2016, a ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017). O takový případ však v projednávané věci nejde. Soud prvního stupně totiž ve svém rozsudku jasně vysvětlil, z jakých důvodů dovolatelkou navrhovaný důkaz (tiskovou zprávou ACK ČR ze dne 27. 3. 2020) neprováděl – neboť pro věc rozhodné skutečnosti měl za dostatečně zjištěné a provedení dalších důkazů (včetně zmíněné tiskové zprávy) by bylo nadbytečné.
Odvolací soud jeho postup aproboval a k neprovedení dotyčného důkazu, jímž mělo být prokázáno, že žalovaná ještě před 5. 4. 2020 (tj. před odesláním dotyčného emailu) věděla o znění zákona č. 185/2020 Sb., dodal, že žalovaná – která není zákonodárcem – nemohla ovlivnit, zda vůbec, případně v jakém znění bude přijat.
13. Napadá-li dovolatelka způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, pomíjí, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné po č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
14. Přípustnost dovolání není dána ani ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí, uvádí-li dovolatelka, že dovolání podává proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
15. Jak vyplývá z obsahu dovolání a z uplatněné argumentace, dovolatelka zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, který ujednání o poskytnutí poukazu v souvislosti s uzavřenou smlouvou o zájezdu vyložil tak, že jde o ujednání platné - s právní úpravou nekolidující.
16. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky přezkumu ujednání o poskytnutí poukazu sjednaného za trvání smlouvy o zájezdu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění k datu sjednání smlouvy uzavřené mezi účastnicemi (dále jen jako „o. z.“), má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
18. Podle § 1814 o. z. se zvláště zakazují ujednání, která a) vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy, b) spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli, c) umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře či od ní odstoupí, d) zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco spotřebiteli nikoli, e) zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby, f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy, g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran, h) odkládají určení ceny až na dobu plnění, i) umožňují podnikateli cenu zvýšit, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit, j) zbavují spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek či mu v uplatnění takového práva brání, nebo ukládají spotřebiteli povinnost uplatnit právo výlučně u rozhodčího soudu nebo rozhodce, který není vázán právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele, k) přenášejí na spotřebitele povinnost prokázat splnění povinnosti podnikatele, kterou mu ukládají ustanovení o smlouvě o finanční službě, nebo l) zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen.
19. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
20. Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
21. Účastnice uzavřely smlouvu o zájezdu pro dvě osoby s dopravou a s ubytováním v hotelu LISA MARY na Krétě v termínu od 24. 6. 2020 do 1. 7. 2020 za celkovou cenu 33 760 Kč, z níž žalobkyně uhradila 19 000 Kč, v souvislosti se zákazem vycestování uloženým vládou ČR (po vyhlášení nouzového stavu) žalovaná dne 5. 4. 2020 zaslala žalobkyni email s nabídkou tří variant možného postupu ohledně jí plánovaného zájezdu. Dne 7. 4. 2020 žalobkyně zvolila variantu - poukaz na částku 19 000 Kč s benefitem 10 % slevy z ceny nového zájezdu s návratem nejpozději do 31. 10. 2021; později žalovaná platnost poukazu prodloužila do 30. 4. 2023 a s odletem do 31. 10. 2023.
22. Ustanovením § 1813 a násl. o. z. byl do českého právního řádu implementován článek 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011, o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice“),, podle něhož smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Z toho plyne povinnost soudu vykládat dotyčné ustanovení tak, aby bylo dosaženo cíle sledovaného jeho unijní předlohou, tj. aby byla spotřebitelům poskytována ochrana před nepřiměřenými podmínkami ve spotřebitelských smlouvách alespoň v rozsahu uvedenou směrnicí předvídaném.
23. Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (viz například rozsudek ze dne 3. 6. 2010, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios /Ausbanc/, C-484/08).
24. Vzhledem k takto nerovnému postavení ukládá směrnice členským státům, aby stanovily mechanismus zajišťující, aby každá smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, mohla být přezkoumána za účelem posouzení jejího případného zneužívajícího charakteru. V tomto rámci vnitrostátnímu soudu přísluší, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v článku 3 odst. 1 a článku 5 směrnice určil, zda vzhledem ke zvláštním okolnostem projednávané věci splňuje taková klauzule požadavky dobré víry, vyváženosti a transparentnosti stanovené touto směrnicí (v tomto smyslu viz rozsudky SDEU ze dne 26. 4. 2012, N.F.H. proti Invitel Távközlési Zrt, C-472/10, nebo ze dne 21. 3. 2013, RWE Vertrieb AG proti Verbraucherzentrale Nordrhein-Westfalen eV, C-92/11).
25. Otázkou, kdy lze smluvní ujednání považovat za rozporná s požadavkem přiměřenosti, se Nejvyšší soud zabýval za účinnosti předcházející právní úpravy (zejména zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“) ve svých rozhodnutích opakovaně (srovnej např. rozsudek ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněný pod číslem 93/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 33 Cdo 961/2017, stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněné pod číslem 102/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a protože východiska obou úprav jsou v zásadě podobná, není důvod se od jeho závěrů odchýlit ani v současné době (tj. od 1. 1. 2014) v poměrech úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
26. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že pro posouzení, zda smlouva obsahuje ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je významné, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch spotřebitele, a zda poskytovatel služby mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.
27. Odvolací soud (ale ani soud prvního stupně) se posouzením dotyčného ujednání o poskytnutí poukazu zabýval toliko z pohledu, zda jednání žalované není nekalou obchodní praktikou, posouzením jeho přiměřenosti ve smyslu výše uvedené úpravy se nezabýval. Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem je neúplné a tudíž nesprávné.
28. Účastnice za trvání smlouvy o zájezdu, který se měl uskutečnit od 24. 6. 2020 do 1. 7. 2020, sjednaly poskytnutí poukazu na další zájezd za podmínek (tzv. „Podmínky vydání poukazu“) uvedených v příloze e-mailu ze dne 5. 4. 2020. Ačkoliv žalobkyně s vydáním poukazu souhlasila ještě předtím, než došlo ke schválení zákona č. 185/2020 Sb., jímž došlo k úpravě podmínek u zájezdů neuskutečněných z důvodu pandemie Covid-19, vzhledem k jeho § 2 byla jeho úprava použitelná i na zájezd žalobkyně. V takovém případě je namístě posoudit, zda nejen vzhledem k podmínkám dotyčné úpravy není dotyčné ujednání o poskytnutí poukazu ujednáním nepřiměřeným.
29. Odvolací soud posoudí, zda s ohledem na specifické okolnosti (pandemie Covid-19), v jejichž důsledku došlo k úpravě podmínek stávajících závazků vyplývajících z již uzavřených smluv, bylo lze na žalované spravedlivě požadovat, aby umožnila žalobkyni odstoupení od smlouvy o zájezdu a poskytnutí poukazu na budoucí zájezd bez možnosti vrácení uhrazené částky při jeho nevyužití v určeném termínu, a zda se dohodou o vydání poukazu (a vzdáním se možnosti navrácení peněz) strany neodchýlily od dispozitivního ustanovení zákona výrazně ve neprospěch žalobkyně (spotřebitelky), a zda žalovaná jako pořadatel zájezdu mohla rozumně očekávat, že by spotřebitelka s předmětným ujednáním v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy souhlasila. Tedy je namístě posoudit, zda jde či nejde o ujednání, které zakládá v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalobkyně.
30. Protože je rozhodnutí odvolacího soudu z výše uvedených důvodů nesprávné, dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
31. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2024
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu