33 Cdo 4358/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně
Ekonomické stavby s.r.o. se sídlem ve Zruči - Senci, Ke Křižovatce 466
(identifikační číslo osoby 25224476), zastoupené Mgr. Danielem Kapitánem,
advokátem se sídlem v Plzni, Vnitřním Městě, sady 5. května 296/36, proti
žalovanému Z. F., zastoupenému Mgr. Alexandrou Juráčkovou, advokátkou se sídlem
v Praze 6, Markétská 1/28, o 482.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Příbrami pod sp. zn. 15 C 48/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č.j. 24 Co 103/2015-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního
soudu v Příbrami ze dne 18. 9. 2014, č.j. 15 C 48/2014-91, tak, že zamítl
žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 482.850,- Kč se
specifikovaným příslušenstvím (úroky z prodlení), a žalovanému nepřiznal
náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně, není
přípustné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 239 o.s.ř. je přípustnost dovolání (§ 237 až 238a)
oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou
dotčena. Odvolací soud převzal skutková zjištění z řízení před soudem prvního
stupně a vyšel z toho, že smlouvou z 23. 11. 2009 (doplněnou dvěma dodatky) se
žalobkyně jako zhotovitelka zavázala žalovanému (objednateli) postavit dům. Účastníci sjednali platby záloh s tím, že první zálohu ve výši 351.285,- Kč se
žalovaný zavázal zaplatit „do 5 dnů ode dne nabytí právní moci stavebního
povolení, nejpozději však do 28. 2. 2010“ [další zálohy byly vázány na
dokončení určité části stavby]. V článku VIII – pojednávajícím o zajištění
smluvních povinností zhotovitelky a objednatele – si účastníci (mimo jiné)
sjednali, že „v případě prodlení objednatele s úhradou zálohy a konečné faktury
dle splatnosti stanovené v bodě IV. odst. 1 a 2 či na faktuře, kterou byly
vyúčtovány objednané vícepráce, činí smluvní pokuta 450,- Kč za každý den
prodlení.“ Žalovaný první zálohu nezaplatil. Po stránce právní odvolací soud uzavřel, že smlouva o dílo a v ní
obsažené ujednání o smluvní pokutě jsou platnými právními úkony (§ 55, § 56
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013
/viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“); výši sjednané
smluvní pokuty shledal i odvolací soud „přiměřenou celkovým okolnostem smlouvy,
zejména jejímu účelu“ (§ 39 obč. zák.). Právo na zaplacení smluvní pokuty za
dobu od 28. 2. 2013 do 21. 1. 2014 nelze žalobkyni přiznat, neboť žalovaný
důvodně namítl promlčení (§ 100 odst. 1, § 101 obč. zák.). Ujednání o smluvní
pokutě je vedlejším závazkem a musí i co do promlčení sledovat osud hlavního
závazku. Každý den prodlení dlužníka se splněním povinnosti sice vzniká „nové
právo na dílčí částku smluvní pokuty za tento den“, právo na tuto smluvní
pokutu se však promlčí nejpozději s hlavním (primárním) závazkem, tj. v souzené
věci 28. 2. 2013. Pokud jde o právo na zaplacení smluvní pokuty za dobu od 21. 2. 2011 do 27.
2. 2013, zhodnotil odvolací soud jeho vymáhání žalobkyní jako
výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), resp. jde o
zjevné zneužití práva, které nepožívá právní ochrany (§ 8 NOZ). Nejpozději
koncem roku 2010 muselo být oběma smluvním stranám zřejmé, že hlavní závazek
(provedení díla /stavba/) splněn nebude, takže smluvní pokuta za uvedené období
přestala plnit prevenční i kompenzační funkci. Podle smlouvy o dílo měla být
stavba vybudována do třiatřiceti týdnů ode dne úhrady první zálohy žalovaným,
„tj. zcela jistě do konce roku 2010“. Žalobkyni tak muselo být zřejmé, že nic
nepostaví (zakázku nezrealizuje), nemá-li se žalobce k tomu, aby splnil svou
smluvní povinnost. Proto bylo možno po ní spravedlivě požadovat, aby sama, měla-
li k dispozici právní prostředky, učinila kroky potřebné k ukončení právního
vztahu smlouvou založeného tak, aby nedocházelo ke vzniku škody na její straně. Žalobkyně žalovaného o splnění primární (smluvní pokutou zajištěné) povinnosti
neurgovala, neupozorňovala ho na porušení povinnosti zaplatit zálohu, ani její
splnění nevymáhala. Teprve žalobou podanou 21. 2. 2014 se domáhala zaplacení
smluvní pokuty za poslední tři roky. Takové jednání je – argumentuje odvolací
soud – vedeno snahou dosáhnout účelově jen vysoké smluvní pokuty. Tvrdila-li
žalobkyně v odvolání, že žalovaného žádala již v listopadu 2011 o ukončení
smluvního vztahu dohodou a o vzájemné vyrovnání, na což nereagoval, jde podle
odvolacího soudu o novou skutečnost uplatněnou v rozporu s § 205a o.s.ř. Závěr odvolacího soudu o promlčení práva na smluvní pokutu za dobu od
28. 2. 2013 do 21. 1. 2014 žalobkyně nezpochybnila; naopak ztotožnila se s tím,
co Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo
2637/2008 (tato otázka tak předmětem dovolacího přezkumu není). Oponentura napadeného rozhodnutí se upíná výlučně k aplikaci ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák.; podle dovolatelky skutečnosti, z nichž odvolací soud
vycházel, neumožňují kvalifikovat vymáhání práva na zaplacení smluvní pokuty za
výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Při řešení této otázky se však odvolací
soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz níže). Dovolací soud opakovaně vyslovil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
je obecným
ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon
subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak
není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona,
avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost. Nejvyšší soud již v mnoha svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007) vyložil, že rozhodnutí o tom, zda jsou
splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti
případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení
dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a
musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr,
že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy. Za dobré mravy je třeba
pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000,
nebo ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo 115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze
dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo
4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS
249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10,
ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá
zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem
odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva
je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních
předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a
nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních
norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve
výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných
důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy
hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit
povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným
důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení
některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod R 5/2002, dále jen „R 5/2002“).
V posuzovaném případě odvolací soud ke kritizovanému právnímu závěru
dospěl po pečlivém a komplexním zhodnocení konkrétních skutkových zjištění, jež
jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná, a přesvědčivě jej odůvodnil; úvahy,
které vedly k posouzení výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nejsou
nepřiměřené a odpovídají judikatorním závěrům Nejvyššího soudu. Pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1, 3 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci,
vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci
odvolací soud, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o.s.ř.) nelze úspěšně
napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o.s.ř. a že nesprávná skutková
zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz
§ 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). K vadám řízení ve smyslu § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. dovolací
přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není,
je bezcenná výtka, že odvolací soud nepostupoval podle § 213b odst. 1 ve
spojení s § 118a odst. 2 o.s.ř. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř.,
Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f
odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu