33 Cdo 527/2023

33 Cdo 527/2023-216

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně D. B., zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované EXTÉRIA s. r. o., se sídlem v Ostravě, Slezské Ostravě, Hradní 27/37, identifikační číslo 025 65 366, zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 423.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 159 C 49/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2022, č. j. 15 Co 309/2021-177, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.487,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Hany Heroldové, advokátky.

zaplacení částky 423.500 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2022, č. j. 15 Co 309/2021-177, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit 423.500 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Soudy vzaly za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím své matky dne 5. 6. 2018 kontaktovala žalovanou a projevila zájem o franchisingový koncept žalované, přičemž po podepsání formulářů žalované byla domluvena osobní schůzka na 8.

6. 2018. Na této schůzce uzavřely žalobkyně a její matka dohodu o mlčenlivosti. Poté byla žalobkyně a její matka seznámeny s provozní příručkou franchisingového konceptu žalované. Dne 2. 7. 2018 uzavřely žalobkyně a žalovaná písemnou smlouvu o uzavření budoucí franchisingové smlouvy (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“ nebo „smlouva o budoucí franchisingové smlouvě“), v níž bylo ujednáno, že franchisingová smlouva bude sjednána jako smlouva inominátní, a že do 14 dnů po písemné výzvě žalované takovou smlouvu uzavřou, nejpozději však do 11.

7. 2018. Termín uzavření franchisingové smlouvy byl stanoven na den 12. 7. 2018. Ze smlouvy o smlouvě budoucí se podává, že žalovaná jako podnikatelka provozuje podnik se zaměřením na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a požární ochranu (dále jen „BOZP a PO“) pod názvem EXTÉRIA MARKET, kdy provozovny provozuje buď sama, případně provozovny provozují franchisingoví příjemci (franchisanti). Žalobkyně jako franchisant má zájem provozovat podnik pod tímto označením, na svůj účet a v souladu s budoucí franchisingovou smlouvou a konceptem žalované (franchisora) a za tím účelem se zavázala v dohodnuté lhůtě smlouvu s žalovanou uzavřít.

Pro případ, že by ji neuzavřela ani v dodatečně určené lhůtě zavázala se zaplatit žalované smluvní pokutu ve výši 100 % vstupního franchisingového poplatku za licenci, který uhradila dne 3. 7. 2018 ve výši 423.500 Kč a jehož vrácení představuje předmět soudního sporu. Dne 12. 7. 2018 žalobkyně doručila žalované odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí. Odvolací soud po zopakování dokazování dospěl k závěru o neurčitosti smlouvy o budoucí inominátní smlouvě, neboť její strany nedohodly určitým způsobem práva a povinnosti budoucí realizační smlouvy (tzn. alespoň obecným způsobem) tak, aby bylo zřejmé, co bude obsahem budoucí smlouvy, se zřetelem k požadavku posouzení splnění závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí.

Za určení obsahu budoucí franchisingové smlouvy nelze považovat hesla, jež odpovídají pouze nadpisům jednotlivých částí budoucí smlouvy. Není tak zřejmé, jaké mají být podstatné povinnosti žalobkyně jako franchisingového příjemce, za jaké služby má hradit franchisingové poplatky, co strany mínily termínem „obchodní tajemství“ apod. Nadto si ve smlouvě strany výslovně ujednaly, že žalovaná seznámí žalobkyni se svým franchisingovým konceptem a smlouvou až poté, co žalobkyně podepíše smlouvu o smlouvě budoucí a zaplatí vstupní poplatek ve výši 423.500 Kč.

Žalobkyni proto nevznikla povinnost uzavřít s žalovanou franchisingovou smlouvu. Nevznikl-li žalobkyni závazek, který měla utvrzovat smluvní pokuta, nevzniklo platně ani ujednání o smluvní pokutě (akcesorický závazek); žalovaná je tak povinna zaplatit žalobkyni částku 423.500 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Podle odvolacího soudu jsou zde i další důvody pro vyhovění žalobě v situaci, kdyby byla smlouva o smlouvě budoucí platná. V prvé řadě podmínkou pro vznik práva na smluvní pokutu byla existence písemné výzvy žalované žalobkyni k uzavření franchisingové smlouvy.

Nebyla-li smlouva uzavřena do 12. 7. 2018, měla žalovaná určit žalobkyni dodatečnou lhůtu k jejímu uzavření s tím, že až marným uplynutí této lhůty jí vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty. Poskytnutí dodatečné lhůty k uzavření realizační smlouvy tak bylo hmotněprávní podmínkou vzniku nároku na zaplacení smluvní pokuty. Druhým důvodem pro vyhovění žalobě je skutečnost, že zápočet provedený žalovanou podáním dne 3. 9. 2018 nemohl vyvolat účinek zániku pohledávky žalobkyně na vrácení vstupního poplatku.

Účastnicemi nebyla sjednána splatnost smluvní pokuty. Jestliže žalovaná dopisem ze dne 3. 9. 2018 vyzvala žalobkyni k zaplacení smluvní pokuty s tím, že doručením dopisu - což se stalo dne 4. 9. 2018 - nastane splatnost práva na smluvní pokutu, tak pohledávka žalované nemohla být způsobilá k započtení, neboť nebyla splatná.

Proti rozsudku odvolací soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně právní otázky, „zda má soud při výkladu určité smlouvy (v tomto případě smlouvy o smlouvě budoucí) a posouzení její platnosti vycházet pouze podle jejího jazykového vyjádření, nebo má vycházet mj. i z toho, co uzavření této smlouvy předcházelo, a jaký význam smluvní strany této smlouvě přikládají“.

Dále má dovolatelka za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud beze zbytku vyřešena, a to „co musí obsahovat smlouva o smlouvě budoucí, aby byl její obsah ve smyslu § 1785 občanského zákoníku ujednán alespoň obecným způsobem, je-li budoucí smlouva tzv. franchisingová smlouva“. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále jen „o.

s. ř.“ Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Ve vztahu k řešení první v dovolání předestřené otázky, jak má soud postupovat při výkladu právních jednání, je nutno uvést, že již v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1.

1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z., a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (…) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o.

z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.) (…) Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného (…) právního jednání (…) Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.

12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.

11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob.

Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.“ V rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, Nejvyšší soud ke shora uvedeným závěrům dodal, že „při zjišťování úmyslu jednajícího (…) soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).“ Bez ohledu na to, že dovoláním předestřená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, považuje Nejvyšší soud výklad uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě inominátní provedený odvolacím soudem za souladný s ustanoveními § 555 odst. 1 a § 556 odst. 2 o.

z. Pro závěr o přípustnosti dovolání pro řešení druhé v dovolání vymezené otázky je nezbytné zdůraznit, že kritérium přípustnosti dovolání se vždy vztahuje k

právním otázkám; nesprávné právní posouzení může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1783/2015, důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3580/2018, uveřejněného pod č. 20/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2291/2022). Právní otázkou dovolacím soudem dosud neřešenou má zákon na mysli otázku judikatorního významu, tj. otázku výkladu normy hmotného či procesního práva použitelného v jiných takových či obdobných případech, nikoliv otázku právního posouzení konkrétního případu coby výsledku aplikace normy hmotného nebo procesního práva v individuálních poměrech určitého sporu; taková otázka – ať již hmotného či procesního práva – proto nemůže z pohledu § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na ni nalézt obecně platnou odpověď (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 943/2021, ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 369/2023, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016, ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2594/2024). Domáhá-li se dovolatelka posouzení konkrétního případu (skutku) charakterizovaného individuálními okolnostmi (tak jako v projednávané věci), nejde o otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. To platí rovněž tam, kde jde o posouzení určitého právního jednání a jeho výkladu, neboť výsledek takového posouzení vždy závisí na komplexním posouzení konkrétních okolností individuálního případu (z četné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, usnesení ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2587/2019, rozsudek ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 242/2011, a judikaturu Ústavního soudu v něm citovanou, a rozsudek ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4610/2018). Občanský zákoník v rámci smluvní autonomie zakotvuje volnost smluvních stran při vzniku jejich závazku v tom směru, že při úpravě vzájemných práv a povinností nejsou strany smlouvy omezeny jen na smluvní typy výslovně zákonem upravené, a že jednotlivé smluvní typy včetně těch, které jsou výslovně upraveny v části čtvrté občanského zákoníku, se nerozlišují podle toho, jak je smlouva označena. To účastníkům občanskoprávních poměrů umožňuje co nejúplněji realizovat své individuální potřeby, zájmy a preference. U tzv. nepojmenovaných (inominátních) smluv účastníci upraví (zcela nebo zčásti) atypicky vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří jejich obsah. Právní režim těchto nepojmenovaných smluv se řídí vedle vlastního smluvního ujednání těmi ustanoveními právního předpisu, která upravují občanskoprávní vztahy, jež jsou jim obsahem a účelem nejbližší, jinak řečeno, která jsou těmto neupraveným dohodám a občanskoprávním vztahům z nich vzniklých podobné, resp. nejbližší. Vztah mezi účastníky z nepojmenované smlouvy se tedy řídí především tím, co bylo ve smlouvě ujednáno. Možnost smluvních stran upravit obsah jejich závazkového poměru odchylně od zákona je omezena jen tehdy, jde-li o jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud smysl a účel zákona vyžaduje jeho neplatnost. S ohledem na shora uvedené závěry, podpořené judikaturou Nejvyššího soudu, nemá v pořadí druhá k dovolání předestřená otázka zobecňující charakter, a proto její řešení není způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Vymezení vzájemných práv a povinností (obsah) smlouvy o smlouvě budoucí inominátní (v souzené věci smlouvy o franchisingu) je vždy založeno na individuálním obsahu smlouvy, daném tím, že jde o inominátní kontrakt, jehož obsah se co do konkrét mění smlouva od smlouvy. Nelze proto na položenou otázku, co musí obsahovat smlouva o smlouvě budoucí, aby byl její obsah ve smyslu § 1785 občanského zákoníku ujednán alespoň obecným způsobem, je-li budoucí smlouva tzv. franchisingová smlouva“, nalézt obecně platnou odpověď. Jakkoli může mít vyjasnění této otázky pro žalovanou individuální význam, nemůže řešení této otázky (postrádající zobecňující význam) založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Ve vztahu k požadavku na zaplacení smluvní pokuty, ev. k otázce zápočtu takové pohledávky žalované proti požadavku žalobkyně na vrácení (zaplacení) složeného vstupního poplatku za licenci ve výši 423.500 Kč, dovolatelka nevymezila žádný ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 4. 2025

JUDr. Václav Duda předseda senátu