22 Cdo 2594/2024-543
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. Terezou Chadimovou, advokátkou se sídlem ve Velké Bíteši, Karlov 254, proti žalovanému S. D., zastoupenému JUDr. Radkem Machem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 158/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. 4. 2024, č. j. 54 Co 66/2023-504, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 23. 4. 2024, č. j. 54 Co 66/2023-504, se zamítá. III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 30 492 Kč k rukám JUDr. Radka Macha, advokáta se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69.
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 8 C 158/2019-444, ze společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) účastníků řízení přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemek parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, oba v k. ú. XY, movité věci a polovinu zůstatku vkladového účtu, vše blíže specifikováno ve výroku I. Žalovanému ze zaniklého SJM do jeho výlučného vlastnictví přikázal movité věci a polovinu zůstatku vkladového účtu, vše blíže specifikováno ve výroku II. Dále řízení zastavil ohledně movitých věcí specifikovaných ve výroku III, každému z bývalých manželů přikázal k doplacení polovinu nesplacených zůstatků úvěrů specifikovaných ve výrocích IV a V, žalobkyni uložil povinnost žalovanému na vypořádací podíl ze zaniklého SJM zaplatit 3 100 000 Kč do 2 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII a VIII).
2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 54 Co 66/2023-504, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II v částech týkajících se vypořádání zůstatku na vkladovém účtu změnil tak, že se o vypořádání těchto aktiv nerozhoduje (výrok I), a ve zbývající části je potvrdil (výrok II). Opravil znění výroků IV a V rozsudku soudu prvního stupně (výrok III), výrok VI změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost žalovanému na vypořádací podíl ze zaniklého SJM zaplatit 3 587 994,25 Kč do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky V a VI).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá (z
důvodů dále dovolacím soudem níže konkretizovaných), že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), protože rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce: a) hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, b) procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, c) procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
4. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání vyjádřil k jednotlivým dovolacím důvodům a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolatelka v dovolání namítá nesprávné řešení tří právních otázek.
9. První právní otázku formuluje dovolatelka tak, že „otázkou, která byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího, je zejména možnost extenzivního výkladu § 742 odst. 1 písm. d) – f) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen ‚o. z.‘), tedy možnost rozšíření důvodů, pro které je možné vyslovit v souladu se zákonem disparitu podílů obou účastníků řízení, a to bez návrhu účastníky řízení v případě, že tyto okolnosti vyjdou najevo – viz negativní důvody na straně žalovaného projevené během manželství (agresivní jednání, alkoholismus, gamblerství).“.
10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/), zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
11. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)].
12. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16). Tuto povinnost nelze obejít tím, že dovolatel – jako to činí dovolatelka v této věci – odkáže obecně na „ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu“.
13. V této části však dovolání neobsahuje odkaz ani na jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu a dovolacímu soudu není ani zřejmé, v čem by takový rozpor měl spočívat.
14. Z této části dovolání je také patrné, že dovolatelka dospívá k závěru o nutnosti uplatnění disparity podílů na základě jiného skutkového stavu věci, než z jakého vyšel odvolací soud, tj. opírá disparitu podílů o skutkové okolnosti a závěry, které odvolací soud vůbec neučinil, resp. učinil závěry opačné.
15. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
16. Dovolání lze tak podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, či unesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017). Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Nejvyšší soud již mnohokrát vysvětlil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014 (uveřejněný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Skutkové námitky pak také nemohou naplnit žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.
17. Dále dovolatelka namítá, že „procesně právní otázkou, která byla odvolacím soudem v rozporu s rozhodovací praxí soudu dovolacího, je otázka posouzení a vypořádání mnohosti znaleckých posudků provedených v rámci soudního řízení. Žalobkyně podává dovolání, protože řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné hodnocení ve věci, když toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení vycházejícím ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“
18. Ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit, a to již proto, že na jejím řešení není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno. Bez ohledu na to, že i zde schází vymezení zobecňující právní otázky a dovolatelka zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu způsobem, který současná právní úprava dovolání již neobsahuje jako způsobilý dovolací důvod, dovolací soud dodává, že při stanovení obvyklé ceny vyšel odvolací soud (bod 8 odůvodnění rozsudku) z toho, že „v průběhu odvolacího řízení účastníci označili za nesporné, že společné nemovitosti mají hodnotu 7 795 000 Kč podle posudku zpracovaného znalkyní Ing. Jurákovou. Odvolací soud proto znalkyni nezadával aktualizaci ocenění.“
19. Vytýká-li v tomto ohledu dovolatelka soudům snad nějaké pochybení při zjištění obvyklé ceny věci ve vazbě na znalecké dokazování, dovolací soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že v občanském soudním řízení se uplatňuje zásada projednací, která klade důraz na odpovědnost účastníka za výsledek řízení, a to i řízení odvolacího. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010).
20. Jestliže žalobkyně uvedenou námitku neuplatnila v odvolacím řízení, neboť si odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala, ačkoliv bezpochyby mohla, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat jen z tohoto důvodu na nesprávném právním posouzení věci, přichází-li s touto námitkou žalobkyně až v dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3766/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1480/2014).
21. Nadto v této souvislosti dovolatelka vytýká odvolacímu soudu výslovně vadu řízení. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. však platí, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z uvedeného pak vyplývá, že vada řízení sama o sobě založit přípustnost dovolání nemůže a k vadě řízení může dovolací soud přihlédnout pouze v případě, že z jiného důvodu shledá dovolání důvodné.
22. Pro úplnost k této části odůvodnění pak dovolací soud dále dodává, že i když dovolatelka namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou, ani zde neuvádí byť i jen jedno jediné rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž by měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Dovolatelka odkazuje pouze na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 985/15 a sp. zn. I. ÚS 1600/15; první z uvedených rozhodnutí se vůbec netýká řízení o vypořádání společného jmění manželů ani otázek spojených se znaleckým dokazováním, pro druhé z uvedených rozhodnutí platí zcela stejné závěry; navíc oběma rozhodnutími Ústavního soudu byly podané ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
23. Poslední část dovolání se týká námitky formulované tak, že „v neposlední řadě z procesní opatrnosti žalobkyně uvádí, že otázkou, která nebyla odvolacím soudem prozatím řešena, je otázka týkající se nutnosti provedení dalšího dokazování ze strany obecných soudů k žalobkyní tvrzeným negativním okolnostem na straně žalovaného (manžela), které měly být přítomny během manželství a které opravňují tzv. disparitu podílů bez návrhů účastníků řízení, když žalobkyně je přesvědčena, že v souladu s účelem hmotněprávní úpravy je namístě v případě, kdy vyjdou najevo okolnosti ovlivňující disparitu podílů, aby obecný soud sám bez návrhu účastníků řízení doplnil dokazování anebo vyzval účastníka řízení v souladu s procesněprávními předpisy k prokázání svých tvrzení a označení důkazů pro účely unesení důkazního břemene a břemene tvrzení.“
24. Ani tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit. Bez ohledu na to, že dovolatelka uvádí, že má jít o otázku neřešenou odvolacím soudem, nikoliv správně soudem dovolacím, i zde totiž schází vymezení zobecnitelné právní otázky a samotná právní otázka je formulována tak široce, že na ni bezezbytku nelze obecně odpovědět. I zde však platí totéž, co v předchozí části dovolání; žalobkyně výslovně vytýká rozsah zjištěného skutkového stavu věci a vadu řízení, tj. okolnosti, které nemohou samy o sobě přípustnost dovolání založit, a v souvislosti s nimi také není formulována konkrétní právní otázka, která by mohla být poměřována přípustností dovolání v režimu § 237 o. s. ř.
25. Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že soudům žádné zákonné ustanovení občanského soudního řádu neukládá povinnost ve sporném řízení bez návrhu účastníků řízení doplnit dokazování; základní limity procesních povinností spojených s dokazováním vymezuje § 120 odst. 1–3 o. s. ř., podle kterého účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, pokud jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Soud může též vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků.
26. Naznačuje-li v této souvislosti dovolatelka povinnost soudu vyzvat ji k doplnění tvrzení a označení důkazů pro účely unesení důkazního břemene a břemene tvrzení, pak dovolací soud dodává, že na neunesení povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, neboť odvolací soud svůj závěr o tom, že podmínky pro disparitu podílů nebyly naplněny, opřel o zjištěný skutkový stav (bod 15 a zejména 16 odůvodnění rozsudku) a nikoliv o neunesení důkazního břemene.
27. Závěry o tom, že soud může z hlediska právního posouzení věci reagovat ve sporném řízení jen na taková skutková tvrzení, jež byla účastníky do takového řízení vnesena, nalezly svůj odraz i v judikatorních konkluzích souvisejících s rozsahem poskytované poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019: „Účastníka nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě“; popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2560/2019: „Jinými slovy řečeno, soud poučením podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. nemá účastníka upozorňovat na to, že může tvrdit a prokazovat třeba i řadu dalších potenciálních skutkových okolností, které prozatím do řízení nevnesl, jež by též mohly ovlivnit výsledek sporu pro případ, že by se staly. Jiný výklad poučovací povinnosti podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. by se vymykal principu kontradiktornosti civilního sporného řízení, protože soud by se v zásadě stal rádcem jednoho z účastníků, což by mu znemožnilo ve sporu nestranně rozhodnout.“).
28. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, uvedl, že „poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoliv proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. Postup podle § 118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat.“ Poučení podle § 118a o. s. ř. tak nebylo v řešené věci namístě.
29. Zcela pro úplnost pak dovolací soud dodává, že pokud v této části naznačovala dovolatelka důvod pro disparitu podílů spočívající v domácím násilí, pak soudy posuzovaly v řízení možný odklon od principu rovnosti podílů z důvodů žalobkyní uváděných – zájem nezaopatřených dětí, korektní přístup žalobkyně k průběhu řízení, alkoholismus žalovaného, hraní automatů. S těmito okolnostmi se pak také odvolací soud (viz výše) podrobně a komplexně vypořádal.
30. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
31. Vzhledem k tomu, že nebylo dovolání shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
32. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje
rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. 33. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. 34. Nesplní-li žalobkyně ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu