33 Cdo 530/2025-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobce M. H., zastoupeného Doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Železná 419/14, který je nástupcem vyškrtnutého advokáta J. D., proti žalované Generali České pojišťovně, a.s., se sídlem Spálená 75/16, Nové Město, Praha 1, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, o zaplacení 89 212 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 5/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co 49/2024-113, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Roberta Němce, LL.M.
2. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, č. j. 72 Co 49/2024-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 10 000 Kč s úrokem z prodlení „v zákonné výši od 17. 12. 2022 do zaplacení ve výši 2 139,51 Kč“ zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a ve zbylé části ho potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 24. 5. 2012 uzavřel se žalovanou pojistnou smlouvu životního pojištění PROFI invest, jejímž předmětem bylo investiční životní pojištění. Bylo sjednáno oprávnění žalované od počátku pojištění snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za základní pojištění, které stanoví podle technických zásad žalovaná, a to především s ohledem na pohlaví a věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného. Dále bylo sjednáno, že žalovaná je oprávněna od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad pojistitele a je oprávněna započítat pojistníkovi inkasní náklady za každé zaplacené pojistné. Žalobu podanou dne 13. 11. 2020, kterou se žalobce domáhal vůči žalované uložení povinnosti zdržet se snižování kapitálové hodnoty pojištění z pojistné smlouvy, soudy zamítly. Žalobce dne 25. 11. 2022 žalovanou vyzval k vydání bezdůvodného obohacení.
4. Po právní stránce odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že pojistná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem (§ 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“, § 37 odst. 1, § 41 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“ a § 2, § 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě), neboť neobsahuje konkrétní (určité) ujednání o částech pojistného, konkrétně o výši rizikového pojistného za pojištění, resp. o počátečních, správních a inkasních nákladech, ani mechanismus, kterým by jejich výš měla být jednoznačně a transparentně určena.
Konkrétní výše rizikového pojistného a dalších nákladů tak ve smlouvě nebyla ujednána a nelze ji zjistit ani z jiných smluvních dokumentů (VPP a ZPP). Protože je smlouva absolutně neplatná, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení (§ 451 a § 457 obč. zák.) představující platby pojistného žalobcem. Přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, který počátek dvouleté subjektivní promlčecí lhůty určil nejpozději k okamžiku sepisu žaloby (13. 11. 2020), kterou se domáhal povinnosti zdržet se snižování kapitálové hodnoty pojištění, v níž absolutní neplatností pojistné smlouvy a neurčitostí ujednání o snižování kapitálové hodnoty pojištění o srážky rizikového pojistného a počátečních a správních nákladů argumentoval.
Jelikož byla žaloba podána dne 3. 1. 2023, jsou s ohledem na dvouletou subjektivní promlčecí dobu promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 13. 11. 2022 (§ 107 obč. zák.). Námitku promlčení uplatněnou žalovanou neshledal rozpornou s dobrými mravy a nepřisvědčil ani argumentaci žalobce týkající se aplikace závěrů rozsudku Soudního dvora Evropské unie a účinků Směrnice rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž formuluje tři právní otázky, při jejichž řešení se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se jedná o tyto otázky:
1) Na základě kterých aspektů lze (pro určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby) detekovat vědomost oprávněného, že došlo na jeho úkor k bezdůvodnému obohacení a kdo se obohatil.
2) Kdy je podle zákona nárok promlčen.
3) Zda a v jakém případě se může soud nevypořádat se stěžejními námitkami uplatněnými v řízení účastníkem.
5. Žalovaná se vyjádřila ke všem dovolatelem formulovaným otázkám s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, případně na položených otázkách nezávisí a navrhla odmítnutí nepřípustného dovolání, případně jeho zamítnutí.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že není přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy, který předpokládá i určení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) jakož i aplikaci nesprávné právní normy. Právní vztah mezi účastníky vychází z pojistné smlouvy uzavřené dne 24. 5. 2012, řídí se proto zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014).
K určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení se Nejvyšší soud již vyjádřil; tak například v rozsudku ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3531/2019, uvedl: „Se zřetelem na to, že posuzovaný právní poměr účastníků z hlediska obou v úvahu přicházejících skutkových podstat bezdůvodného obohacen vznikl přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných práv a povinností z porušení smlouvy uzavřené před dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy, tj. zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013“. Obdobně též v usnesení ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1948/2018, Nejvyšší soud konstatoval, že „k určení právního režimu sporného nároku z bezdůvodného obohacení postačí uvést, že podle § 3028 odst. 3 o. z. se právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jež se netýkají práv osobních, rodinných a věcných, jakož i práva a povinnosti z nich vzešlé, řídí dosavadními právními předpisy. Právy a povinnostmi vzniklými z právního vztahu se zde rozumí též nároky z bezdůvodného obohacení vyvolaného plněním na základě neplatné smlouvy uzavřené do 31.
12. 2013 (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017, přiměřeně viz též usnesení téhož soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 20 Cdo 977/2008) či plněním dle právního důvodu založeného před účinností zákona č. 89/2012 Sb., a to i v případě, že odpadl až po 1. 1. 2014 [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, přiměřeně viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2007, a Hulmák, M.
In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654).
Praha: C. H. Beck, 2014. s. 2322-2323]“, k uvedenému srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1944/2024. Jestliže tedy v řešené věci vzniklo bezdůvodné obohacení jako důsledek neplatnosti smlouvy uzavřené dne 24. 5. 2012, pak odvolací soud postupoval správně, posoudil-li nárok žalobce podle § 107 obč. zák. a jeho rozhodnutí není v rozporu s dovolatelem namítaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 466/2014.
9. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015). Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby (lhůty) práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle výkladu ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby (lhůty) od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo jeho usnesení ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012).
10. Odvolací soud spojil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) se skutečnou (prokázanou) vědomostí o bezdůvodném obohacení žalobce, který nejpozději ke dni 13. 11. 2020 argumentoval právním závěrem o neplatnosti pojistné smlouvy, podle níž bylo plněno, nikoli se skutkovými okolnostmi, z nichž bylo možno tuto vědomost dovodit. Takový závěr odpovídá tomu, co dovodil Ústavní soud v nálezech ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (srov. na ně navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2023, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 303/2022, ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2887/2022, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022, a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022). Od závěrů dovozených v citovaných rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odklánět, nadto za situace, kdy dovolatel svou argumentaci založil na vlastní skutkové verzi ohledně jeho vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, která se liší od skutkové verze, z níž při právním posouzení vycházel odvolací soud. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.
11. Prostřednictvím otázky, kdy je nárok promlčen, dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nezohlednil, že došlo k promlčení pouze části žalobou uplatňovaného nároku. Přehlíží však, že v části, ohledně níž nebyl nárok shledán promlčeným (šlo o platby pojistného za období od 12. 1. 2021 do 18. 7. 2022 včetně příslušenství), vzal žalobu zpět a řízení bylo v této části zastaveno.
12. K výtce, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou žalobce týkající se zneužívajících ujednání a rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, dovolací soud odkazuje na odstavce 17 a 18 odůvodnění napadeného rozsudku.
13. Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
14. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 25. 11. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu