ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně OTE, a. s., identifikační číslo osoby 26463318, se sídlem v Praze, Sokolovská 192/79, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, za účasti ČEZ Prodej, a. s., identifikační číslo osoby 27232433, se sídlem v Praze, Duhová 1/425, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu, o 153 622 888,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 193/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 15 Co 230/2023-168, takto:
I. Dovolání proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 15 Co 230/2023-168, se zamítá. II. Dovolání proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 15 Co 230/2023-168, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici ČEZ Prodej, a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Kořána.
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 39 C 193/2022-98, zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále též „ERÚ“) č. j. 06333-22/2019-ERÚ, ze dne 13. 11. 2020, a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu č. j. 06333-31/2019-ERÚ, ze dne 5. 4. 2022, tak, že je žalovaná (správně dále „účastnice“) povinna zaplatit žalobkyni částku 153 622 888,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 3. 6. 2019 do zaplacení a zaplatit náhradu nákladů správního řízení a řízení o rozkladu v zákonné výši, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 15 Co 230/2023-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). Předmětem řízení je částka, kterou žalobkyně (operátor trhu s elektřinou) zaplatila účastnici (povinně vykupujícímu obchodníku s elektřinou) jako rozdíl mezi výkupní cenou [vyplacenou účastnicí výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, společnosti Saša - Sun s. r. o., nyní ZEVES 5 s.
r. o., (dále jen „výrobce“)] a hodinovou cenou za období od 1. 1. 2013 do 31. 5. 2018 (podle žalobkyně) v rozporu se zákonem, neboť licence výrobce k výrobě elektřiny byla následně jako nezákonná ve správním řízení zrušena. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a z tvrzení žalobkyně, že účastnice vyplatila výrobci Saša - Sun s. r. o. výkupní cenu elektřiny z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen „POZE“).
Při výplatě vycházela z evidence příjemce podpory v systému operátora trhu (žalobkyně) a v rozhodném období neměla relevantní informaci o nezákonnosti výrobci udělené licence. Žalobkyně uhradila účastnici dle § 13 odst. 2 a 4 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále „zákona o POZE“), rozdíl mezi výkupní a hodinovou cenou elektřiny. Rozhodnutí o udělení výrobci licence k podnikání v energetických odvětvích bylo pro nezákonnost zrušeno s účinky ex tunc.
Poté přestala účastnice výrobci výkupní cenu hradit. Odvolací soud posoudil nároky vzniklé do 31. 12. 2013 podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a nároky vzniklé od 1. 1. 2014 podle § 2291 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že účastnice je podle zákonné úpravy povinna vyplatit ze svého podporu POZE výrobci a poté je jí uhrazený příspěvek refundován operátorem trhu.
Právně posoudil nárok jako bezdůvodné obohacení vzniklé mezi účastnicemi soukromoprávního vztahu plněním závazku založeného zákonem, který se po splnění ukázal od počátku neexistentní (jeho právní důvod odpadl). Uzavřel, že účastnice přijetím rozdílu dle § 13 odst.
4 zákona o POZE nezískala žádné obohacení, neboť se nerozmnožil její majetek ani nedošlo k jeho úbytku, který by za běžných okolností majetek obohacené postihl. Proto jí podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nevznikla povinnost bezdůvodné obohacení vydat. Nároky vzniklé od 1. 1. 2014 posoudil analogicky podle § 3001 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 10 odst. 1 o. z., když bezvýjimečná aplikace § 2993 o. z. odporuje obecným představám o spravedlnosti, neboť účastnice byla poctivým příjemcem plnění, jehož přijetím nezískala žádný majetkový prospěch. Svou účast v právním poměru nemohla odmítnout, neboť jí ji ukládal zákon, a oba majetkové přesuny (od operátora trhu k účastnici a od ní k výrobci) jsou pro ni finančně zcela neutrální. To není narušeno ani tím, že je za svoji participaci na systému podpory finančně odměňována. Neshledal ani důvod (k návrhu žalobkyně) aplikovat § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jímž napadla rozsudek v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje ve vyřešení dosud dovolacím soudem neřešené otázky hmotného práva, a to „posouzení nároku operátora trhu (žalobkyně) vůči povinně vykupujícímu obchodníkovi ve vztazích vymáhání neoprávněně nárokované a získané (čerpané) podpory obnovitelných zdrojů energie, respektive obecně otázky posouzení věcné legitimace účastníků na mechanismu výplaty POZE“.
V daném případě se dle dovolatelky jedná o posouzení dílčích právních otázek posléze uvedených pod body a) až c). Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že uvedená právní otázka již vyřešena byla (žalobkyně si je vědoma řešení před Nejvyšším soudem sporu týkajícího se výplaty POZE v řízení pod sp. zn. 23 Cdo 2670/2019), uvádí z opatrnosti jako důvod přípustnosti dovolání, že odvolací soud se od této praxe odchýlil, „jelikož zde měla být dovozena věcná legitimace mezi účastníky“. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu (stejně jako ERÚ), že odmítl aplikovat § 2993 o.
z., a nespravedlivou aplikaci § 3001 o. z. (vyžadujícího jako jednu z podmínek bezúplatnost plnění), překročení mezí výkladu právních předpisů, rozhodnutí contra legem bez dostatečného zdůvodnění (když pro analogii legis nebyly podmínky), přehlížení úplatnosti formou tzv. „ceny za činnost povinně vykupujícího“ podle množství jím vykoupené elektřiny dle § 13 odst. 2 zákona o POZE, a v této souvislosti i nepřezkoumatelnost rozsudku. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III.
ÚS 2264/13 (o tom, kdy lze aplikované ustanovení právního předpisu dotvořit a kdy má být navrženo Ústavnímu soudu ke zrušení), ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. II. ÚS 1578/21 (o nezbytnosti spíše restriktivní aplikace analogie legis), ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (o posuzování střetu dvou základních práv), a vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl test proporcionality v souladu s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (s ohledem na právo žalobkyně na ochranu vlastnictví).
Namítá též nesprávnou aplikaci a výklad § 451 a § 457 obč. zák. (s ohledem na korektiv spravedlnosti ve prospěch žalované). Soud „zcela přehlíží faktickou povahu převodu finančních prostředků odpovídajících POZE“ mezi účastníky. Namítá též, že soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4071/2010, neposoudil nárok optikou náhrady škody způsobené porušením zákona v důsledku nevymáhání neoprávněně nárokované a získané (čerpané) POZE účastnicí po výrobci, jak uvedly ERÚ a Rada ERÚ ve svých rozhodnutích.
Pasivitu účastnice nelze klást k tíži žalobkyně. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019, by účastnice měla mít nárok na zaplacení rozdílu pouze v případech, kdy výrobce skutečně nárok na podporu měl. Dále upozorňuje na rozpornou rozhodovací praxi ERÚ a Rady ERÚ ve věci aktivní věcné legitimace v obdobných případech. S ohledem na to požádala odvolací soud, aby při rozhodování o nákladech řízení aplikoval § 150 o. s.
ř., čemuž nesprávně nevyhověl. Účastnice navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout, byť závěr odvolacího soudu o vzniku nároku z bezdůvodného obohacení nepovažuje za správný. Žalobkyně i účastnice fungovaly v rámci vyplácení podpory dle zákona o POZE toliko jako prostředníci [mezi poskytovatelem (Ministerstvem průmyslu a obchodu) a příjemcem (výrobcem)] a veškerá finanční plnění jim byla v plném rozsahu kompenzována. K neoprávněnému zvýšení majetkových hodnot došlo u výrobce (ne u účastnice) a ke snížení majetkové hodnoty u České republiky zajišťující financování podpory dle zákona o POZE (ne u žalobkyně).
Upozorňuje na speciální § 51 zákona o POZE v jeho novelizovaném znění od 1. 1. 2022, vylučující možnost vymáhání stejného nároku ze strany dalších subjektů podle obecné právní úpravy bezdůvodného obohacení, na subsidiární vztah bezdůvodného obohacení k náhradě škody a na svou dobrou víru v zákonnost a správnost licence ERÚ výrobci udělené, když až do odpadnutí odkladného účinku podané ústavní stížnosti musela hledět na vydanou licenci jako na platnou a účinnou. K odpadnutí právního důvodu plnění poskytnutých žalobkyní účastnici dle ní nikdy nedošlo, neboť právo účtovat podle § 13 odst. 4 zákona o POZE účastnici vzniká zaplacením výkupní ceny.
Upozorňuje i na to, že v trestních řízeních není považována za poškozenou, a že žalobkyni byly náklady vzniklé v souvislosti s placením podpory v plném rozsahu uhrazeny prostřednictvím ceny na krytí nákladů POZE (hrazené spotřebiteli) a prostřednictvím dotace. Zpochybňuje také závěr o zrušení licence s účinky ex tunc. Nejvyšší soud („dovolací soud“) posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací soud vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.nsoud.cz).
Odhlédnuto od toho, že předpoklady přípustnosti dovolání spočívající v tom, že určitá právní otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a že odvolací soud se od řešení otázky dovolacím soudem již vyřešené odchýlil, se vzájemně vylučují, není dovolání pro rozpor s označeným rozhodnutím přípustné. Dovolatelka neuvádí, jaká právní otázka týkající se legitimace účastníků již měla být v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019, vyřešena. V označené věci se povinně vykupující obchodnice s elektřinou po operátorovi trhu (stejní účastníci jako v projednávané věci, avšak v opačném procesním postavení) domáhala doplacení rozdílu mezi výkupní cenou a hodinovou cenou podle množství povinně vykupované elektřiny od výrobců (mimo jiné Saša – Sun s.
r. o.) z výroben uvedených do provozu v roce 2010, když operátor trhu vyplácel rozdíl pouze ve výši pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011. Nejvyšší soud zde řešil jiné právní otázky [zda (ne)lze podmínku „vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“ podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 spatřovat v uskutečnění dodávky, jež předchází okamžiku nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny při realizaci prvního paralelního připojení výrobny, a zda postup operátora trhu spočívající v nevyhovění žádosti o opravu evidovaných údajů a sporování nároku na zpětné doplacení rozdílu mezi výší podpory, kterou vyplatila dotčeným společnostem povinně vykupující obchodnice s elektřinou, a tou, která již byla operátorem trhu v rozhodném období vyplacena podle údajů evidovaných v systému operátora trhu, je v rozporu s registrační vyhláškou a zásadami, na nichž je budována úprava podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie po dni 1.
1. 2013, jakož i s povahou posuzovaného vztahu mezi účastníky]. Na řešení těchto otázek není napadené rozhodnutí založeno. S dalšími závěry uvedenými Nejvyšším soudem [že poskytování podpory je výsledkem státní ingerence subvenční povahy, že se nejedná o přímé poskytování dotace z veřejných prostředků povinně vykupující, neboť o poskytnutí přímé dotace z veřejných prostředků jde pouze ve vztahu státu (Ministerstva průmyslu a obchodu) vůči operátorovi trhu dle § 29 zákona o POZE, že mezi operátorem trhu a povinně vykupující se jedná o soukromoprávní vztah vzniklý ze zákona, jehož obsah je určen ustanovením § 20a odst. 4 písm. x) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 31.
12. 2015], není napadené rozhodnutí rozporné. Pokud v rozhodnutí dovolací soud uvedl, že operátor trhu není povinen hradit povinně vykupujícím rozdíl mezi jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale rozdíl mezi výkupní cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou, pak uvedený závěr učinil v souvislosti s posuzováním výše nároku povinně vykupující (což bylo předmětem uvedeného řízení i dovolacím soudem řešené otázky).
Zdůraznil přitom, že operátor trhu (jenž má povinnost ověřovat splnění podmínek podpory u výrobců při registraci podpory podle registrační vyhlášky), při vyplácení rozdílu z registrovaných údajů vycházel. V projednávané věci přitom výše nároku mezi účastnicemi sporná není. Dovolatelka nastolenou obecnou právní otázku věcné legitimace účastníků na mechanismu výplaty POZE konkretizuje dále uvedenými podotázkami. K podotázce a) „analogické aplikace § 3001 odst. 1 o. z. na posuzovaný případ a použití korektivu spravedlnosti na přítomné řízení“:
Předpokladem pro vyřešení podotázky je závěr, zda se v daném případě o. z. na posuzování nároků mezi žalobkyní a účastnicí vzniklých od 1. 1. 2014 použije. Předně je nutno konstatovat, že jiné právní předpisy neobsahují speciální úpravu aplikovatelnou na posouzení bezdůvodného obohacení vzniklého při vyplácení podpory POZE v této věci. Zákon o POZE ve znění účinném do 31. 12. 2021 v § 51 sice svěřil ERÚ rozhodování o neoprávněném čerpání podpory s povinností výrobce neoprávněně čerpanou podporu uhradit do státního rozpočtu, to ale jen v případě, že došlo k čerpání podpory v souvislosti se spácháním přestupku ze strany výrobce podle tohoto zákona (tedy podle § 49).
Ustanovení § 49 zákona o POZE ale čerpání podpory výrobcem bez licence za přestupek nepovažovalo. Ke změně došlo až od 1. 1. 2022 v důsledku novely provedené zákonem č. 382/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jenž svěřil Státní energetické inspekci (dále jen „Inspekci“), kromě jiného, rozhodování o čerpání podpory elektřiny v případech, kdy na podporu podle tohoto zákona nebo podle předchozích právních předpisů nevzniklo právo nebo došlo-li k jejímu čerpání v nesprávné výši, a zakotvil povinnost výrobce neoprávněně čerpanou podporu uhradit do státního rozpočtu.
Podle článku II bodu 13 přechodných ustanovení zákona č. 382/2021 Sb. se však řízení zahájená podle zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí jeho účinnosti, která nebyla do tohoto dne pravomocně skončena (jako řízení před správním orgánem v dané věci), dokončí podle zákona č. 165/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Ačkoli tedy od 1. 1. 2022 zákon o POZE uvádí subjekty oprávněné a povinné k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku čerpání podpory POZE tam, kde na ni právo nevzniklo, a rozhodování svěřuje Inspekci, v této věci je nutno postupovat podle předpisů dosavadních, a vzhledem k absenci speciální úpravy bezdůvodného obohacení tudíž posuzovat nárok podle předpisů obecných.
Podle § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odst. 2).
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odst. 3). Za „jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona“, považuje přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. ty, o nichž se nezmiňuje jeho odstavec 2, tedy „právní poměry“ závazkové. Důvodová zpráva k tomuto zákonu se jakožto inspiračního zdroje dovolává § 763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále „obch. zák.“), který hovořil o „právních vztazích“. Dosavadní právní předpisy se tedy použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž zákonodárce zároveň dodává, že v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti nového zákona. Shodně jako citované přechodné ustanovení zákona č. 89/2012 Sb. je na pravidlu, že „závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku“, založeno i ustanovení § 763 odst. 1, věta první a druhá, obch. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016). Již v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněném pod číslem 50/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vyložil, že „přechodné ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. neváže působnost dosavadních předpisů na dobu, kdy posuzované právo vzniklo, ale pouze na to, zda jde o právo vzniklé z právního vztahu vzniklého přede dnem účinnosti obchodního zákoníku. V tom se ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. zásadně liší od koncepce nepravé zpětné působnosti, přijaté v ustanovení § 868 obč. zák.“.
Ve skutkových poměrech jím posuzované věci dále formuloval závěr, že „právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, vzniklé v důsledku odstoupení od závazku podléhajícího režimu hospodářského zákoníku, je právem vzniklým z tohoto závazku (právního vztahu) ve smyslu § 763 odst. 1 obch. zák., a proto se toto právo rovněž řídí hospodářským zákoníkem. Skutečnost, zda právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vzniklo před či po nabytí účinnosti obchodního zákoníku, je při této úvaze nerozhodná, neboť přechodné ustanovení § 763 odst. 1 obch. zák. neváže působnost dosavadních předpisů na dobu, kdy posuzované právo vzniklo, ale pouze na to, zda jde o právo vzniklé z právního vztahu vzniklého přede dnem účinnosti obchodního zákoníku.
I když v tomto případě právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není právem vzniklým přímo ze smlouvy, byla smlouva důvodem pro plnění (poskytnutí zálohy), které se po odpadnutí tohoto důvodu (odstoupením od závazku) stalo neoprávněným majetkovým prospěchem na straně žalované.“ Závěry citovaného rozsudku dovolacího soudu jsou přijímány i pozdější rozhodovací praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1792/2021).
Pro posouzení, který právní předpis je třeba aplikovat v této věci, je tedy významné, zda pro právní vztahy vzniklé ze zákona se uplatní stejné pravidlo jako pro právní vztahy vzniklé ze smluv, a kdy byl založen právní vztah mezi žalobkyní a účastnicí, z něhož tvrzené bezdůvodné obohacení vzniklo (neboť není žalováno plnění, které by bylo od počátku poskytováno bez jakéhokoli právního důvodu, nýbrž plnění, jehož právní důvod měl odpadnout až následným zrušením licence výrobci s účinky ex tunc). Předmětem podnikání v energetických odvětvích je (mimo jiné) výroba elektřiny, přenos elektřiny, distribuce elektřiny a obchod s elektřinou a činnosti operátora trhu [§ 3 odst. 1 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)].
Postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související upravoval do 31. 12. 2013 obch. zák. (viz § 1 odst. 1 obch. zák.). Dle obch. zák. právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského (viz § 1 odst. 2 věta první a druhá obch. zák.). Závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti, se pak řídí částí třetí obch. zák. (viz § 261 odst. 1 obch. zák.).
Obchodní zákoník byl normou speciální k občanskému zákoníku. Neobsahoval komplexní úpravu o právním jednání a jeho vadách (o právních úkonech), o vzniku závazků, ani o bezdůvodném obohacení. Pro ně se tedy použila úprava občanského zákoníku. Podle občanského zákoníku občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečností, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje (§ 2 odst. 1 obč. zák.). Závazkovým vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek (§ 488 obč. zák.).
Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně (§ 489 obč. zák.). Ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky, vznikající na základě jiných skutečností upravených v zákoně, není-li zvláštní úpravy (§ 492 obč. zák.). Lze tedy uzavřít, že ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. a výše uvedené judikaturní závěry lze vztáhnout i na právní poměry vzniklé na základě jiných skutečností, tedy i ze zákona.
Podle § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2015 [§ 20a odst. 4 písm. v) ve znění účinném od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2020], je operátor trhu povinen hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Vztah mezi operátorem trhu a povinně vykupujícím, z něhož vyplývá povinnost operátora trhu hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost, vzniká přímo ze zákona a jeho obsah je určen ustanovením § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona.
Je vztahem dvou subjektů soukromého práva, jejich postavení je v tomto vztahu rovné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2670/2019). Skutečnost, že povinnost kompenzovat povinně vykupujícího za vyplácení vyšších výkupních cen ukládá operátorovi trhu zákon, na soukromoprávní povaze vztahu nic nemění. Soukromoprávní závazky totiž mohou bezpochyby vznikat také přímo ze zákona (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 9 As 26/2017, dostupný, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.nssoud.cz).
„Tyto právní vztahy jsou vesměs vztahy soukromoprávními, i když se v nich projevuje vliv státu, neboť podpora výroben elektřiny byla (svého času) jednou z priorit koncepce rozvoje budování nových zdrojů elektrizační soustavy v ČR. Dotčené subjekty jako soukromé společnosti se proto dříve ve svých vztazích řídily obchodním zákoníkem a nyní podle konkrétních ustanovení občanského zákoníku (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. I. ÚS 2791/21, dostupné, stejně jako další uváděná rozhodnutí tohoto soudu, na webových stránkách www.usoud.cz).
Vztah mezi operátorem trhu a povinně vykupujícím, jehož obsah je dán § 20 odst. 4 písm. x) energetického zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2015) a ustanoveními zákona o POZE, je tedy soukromoprávním vztahem závazkovým vzniklým přímo ze zákona. Vznikl-li před 1. 1. 2014, nese si nadále svůj právní řád, který stál u jeho vzniku (tedy obch. zák., a tam, kde chybí speciální úprava, obč. zák). To platí i pro práva a povinnosti z něj vzniklé, tedy i pro práva z bezdůvodného obohacení, které vzniklo na základě plnění povinnosti mající svůj základ v právním vztahu (poměru), byť by následně jeho právní důvod odpadl.
Ustanoveními o. z. se řídí, jen vznikl-li po 1. 1. 2014. Je proto třeba odpovědět na otázku, kdy uvedený vztah mezi operátorem trhu a povinně vykupujícím ze zákona vzniká. Pro její zodpovězení je určující níže uvedená právní úprava. Podle § 4 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), účinného do 31. 12. 2012 (zrušen byl zákonem o POZE), provozovatelé regionálních distribučních soustav a provozovatel přenosové soustavy jsou povinni vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora, a uzavřít smlouvu o dodávce, pokud výrobce elektřinu z obnovitelných zdrojů nabídl, za podmínek podle § 5 a za ceny podle § 6.
Součástí této povinnosti je i převzetí odpovědnosti za odchylku podle zvláštního právního předpisu. Podle § 54 zákona o POZE pro elektřinu z výroben elektřiny uvedených do provozu přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pro kterou vznikl nárok na podporu elektřiny výkupními cenami podle dosavadních právních předpisů, vzniká nárok na podporu elektřiny formou výkupních cen podle tohoto zákona (odst. 1 věta první). Rozsah a výši podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů stanoví ERÚ podle zákona o POZE v cenovém rozhodnutí (§ 4 odst. 7 zákona o POZE).
Podpora elektřiny se uskutečňuje formou zelených bonusů na elektřinu nebo výkupních cen (§ 8 odst. 1 zákona o POZE). Výrobce je povinen zaregistrovat prostřednictvím vykupujícího nebo povinně vykupujícího anebo přímo v systému operátora trhu zvolenou formu podpory elektřiny a její změnu (§ 8 odst. 3 zákona o POZE). Podle vyhlášky č. 346/2012 Sb., o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změn režimů zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu (registrační vyhláška), účinné od 5.
11. 2012, výrobce zaeviduje v systému operátora trhu zvolenou formu podpory elektřiny z podporovaných zdrojů podle odstavce 1 pro výrobní zdroj elektřiny nově uváděný do provozu nejpozději 30 kalendářních dnů přede dnem účinnosti registrace formy podpory elektřiny a zaeviduje v systému operátora trhu změnu zvolené formy podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo změnu režimu zeleného bonusu na elektřinu nejpozději do 30. listopadu daného kalendářního roku pro následující kalendářní rok (§ 7 odst. 2).
Operátor trhu ověřuje údaje registrace podpory elektřiny a splnění podmínek pro získání podpory, včetně shody údajů evidovaných výrobcem s údaji poskytnutými ERÚ podle zákona (týkajícími se licence) a zaeviduje datum nabytí právní moci z rozhodnutí o udělení licence, podle § 10 registrační vyhlášky, a neprodleně informuje výrobce, a pokud výrobce zvolil podporu formou výkupních cen nebo postupuje podle § 7 odst. 3, rovněž povinně vykupujícího o shodě evidovaných údajů (§ 10 odst. 6 registrační vyhlášky).
Forma podpory je registrována s účinností ke dni, kdy byla operátorem trhu a provozovatelem přenosové nebo distribuční soustavy potvrzena shoda evidovaných údajů a splněny podmínky pro získání podpory a zároveň byla předávacímu místu výrobního zdroje elektřiny a elektrizační soustavy přiřazena odpovědnost za odchylku podle vyhlášky o pravidlech trhu s elektřinou, avšak ne dříve než v termínu podle § 7 odst. 2 (§ 10 odst. 7 registrační vyhlášky). Provozovatel přenosové nebo distribuční soustavy, u něhož výrobce postupem podle bodu 2 zvolil pro rok 2013 podporu formou výkupních cen, neprodleně předá povinně vykupujícímu údaje nezbytné pro uzavření smlouvy o dodávce elektřiny s tímto výrobcem, a to v rozsahu bodů 1, 3 až 5, 9, 10, 14, 15 a 18 přílohy č. 1 k této vyhlášce a přílohy č. 5 k této vyhlášce, pokud jsou provozovateli přenosové nebo distribuční soustavy tyto údaje známé [§ 13 odst. 3 registrační vyhlášky].
Provozovatel přenosové nebo regionální distribuční soustavy předá operátorovi trhu údaje o výrobcích, kteří uplatní nárok na podporu za období do 31. prosince 2012 a uplatňují ji i pro rok 2013, jejich výrobních zdrojích elektřiny a zvolených formách podpory v rozsahu podle přílohy č. 5 k této vyhlášce. Tímto bude provedena evidence výrobních zdrojů elektřiny takových výrobců a registrace zvolených forem podpory v systému operátora trhu s účinností registrace formy podpory od 1. ledna 2013 (§ 13 odst. 5 registrační vyhlášky).
Náklady na podporu elektřiny jsou hrazeny prostřednictvím operátora trhu z finančních prostředků, které jsou tvořeny částkami (včetně dotací z prostředků státního rozpočtu) uvedenými v § 28 odst. 1 zákona o POZE. Dotaci na úhradu nákladů spojených s podporou elektřiny podle § 28 poskytuje operátorovi trhu ministerstvo (§ 29 zákona o POZE). Výkupní cenu samostatně pro jednotlivé druhy obnovitelných zdrojů, popřípadě pro skupiny podle velikosti instalovaného výkonu výrobny elektřiny, nebo s ohledem na jejich umístění stanoví ERÚ v daném kalendářním roce na následující kalendářní rok způsobem uvedeným v § 12 zákona o POZE.
Povinně vykupujícím je obchodník s elektřinou určený zákonem o POZE nebo vybraný Ministerstvem průmyslu a obchodu (dále jen „ministerstvo“), který vykupuje elektřinu od výrobce z obnovitelného zdroje vyrobenou ve výrobně elektřiny na vymezeném území (viz § 2 zákona o POZE). Je povinen vykupovat elektřinu z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora elektřiny, vyrobenou ve výrobně elektřiny nacházející se na jeho vymezeném území za podmínek podle § 11 a 12 a nese odpovědnost za odchylku v předávacím místě výrobny elektřiny podle jiného právního předpisu (§ 10 odst. 2 zákona o POZE).
V případě podpory formou výkupní ceny, kdy je dosaženo vyšší hodinové ceny (to je ceny elektřiny na denním trhu s elektřinou organizovaném operátorem trhu a v případech, kdy není denní trh s elektřinou organizován, pevné jednotkové ceny elektřiny pro zvláštní režim zúčtování ve stavech nouze stanovené cenovým rozhodnutím ERÚ, viz § 2 zákona o POZE), než je výkupní cena stanovená ERÚ, je povinen povinně vykupující uhradit operátorovi trhu rozdíl mezi hodinovou cenou a výkupní cenou stanovenou ERÚ [§ 11 odst. 11 (od 1.
1. 2016 odst. 6) zákona o POZE]. Povinně vykupující účtuje operátorovi trhu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za svoji činnost podle množství povinně vykupované elektřiny z jednotlivých druhů obnovitelných zdrojů evidovaných operátorem trhu podle § 10 odst. 3 a operátor trhu je povinen hradit rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za činnost povinně vykupujícího (§ 13 odst. 2 zákona o POZE). Právo účtovat podle odstavce 2 vzniká podle § 13 odst. 4 zákona o POZE zaplacením výkupní ceny výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, a to v rozsahu naměřených nebo vypočtených hodnot vyrobené elektřiny [od 1.
1. 2016 vypočtených hodnot podle § 11a) evidovaných operátorem trhu]. Z výše uvedené právní úpravy je tedy zřejmé, že obsahem ze zákona vznikajícího závazkového vztahu mezi operátorem trhu a povinně vykupujícím není jen právo a jemu odpovídající povinnost vyplývající z § 20a odst. 4 písm. x) [později písm. v)] energetického zákona, nýbrž i další práva a povinnosti vyplývající ze zákona o POZE, včetně povinnosti k oboustranným platbám podle výše výkupních a hodinových cen (viz § 11 odst. 11, později odst. 6, § 13 odst. 2 a 4 zákona o POZE).
Tento vztah ke konkrétnímu výrobci nevzniká až okamžikem vyplacení rozdílu mezi výkupní a hodinovou cenou operátorem trhu povinně vykupujícímu (ani okamžikem jeho účtování), nýbrž již okamžikem, kdy byla v systému operátora trhu „účinně“ zaregistrována pro konkrétního výrobce zvolená podpora formou výkupních cen a předávacímu místu byla přiřazena odpovědnost za odchylku podle § 10 odst. 7 registrační vyhlášky (nedošlo-li k registraci podle § 13 odst. 5 registrační vyhlášky ve spojení s § 54 zákona o POZE s účinností od 1. 1. 2013). Od tohoto okamžiku je také povinně vykupující povinen vykupovat elektřinu od výrobce podle § 10 odst. 2 zákona o POZE.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. nesprávně vyložil, pokud práva z bezdůvodného obohacení posuzoval podle doby jeho vzniku (právo na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním za rok 2013 podle obč. zák. a za roky 2014 až 2018 podle o.
z.). Vznikl-li totiž ze zákona vztah mezi účastnicemi řízení před 1. 1. 2014 (což je patrno již z toho, že žalobkyně požaduje vrácení částky vyplacené účastnici podle § 13 zákona o POZE i za rok 2013 a že podle rozsudku odvolacího soudu tvrdila pohyb finančních prostředků mezi účastníky z tohoto důvodu již od května 2013), bylo třeba i práva z bezdůvodného obohacení vzniklého po tomto datu (přijetím plnění majícího základ v tomto právním vztahu) posuzovat podle obč. zák. Právní posouzení práv z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním poskytnutého od 1.
1. 2014 odvolacím soudem je tak nesprávné. Z uvedeného důvodu je bezpředmětné zabývat se položenou podotázkou týkající se analogické aplikace § 3001 o. z., a v té souvislosti rozhodnutími Ústavního soudu, na které žalobkyně odkazuje (včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, ve věci zrušení řady ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v němž provedl Ústavní soud test proporcionality), i námitkou nepřezkoumatelnosti uvedených závěrů soudu. K podotázce b) „aplikace § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31.
12. 2013 (dále jen obč. zák.) na přítomný spor“ (v dovolání označené písm. c):
Dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014), nýbrž hodnotí, zda je z dovolání vůbec patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde. Z dovolání je přitom patrno, že dovolatelce jde o otázku věcné legitimace účastníků (operátora trhu a povinně vykupující) k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním, jehož právní důvod dodatečně (s účinky ex tunc) odpadl, když samo posouzení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním za rok 2013 podle § 451 obč. zák. nezpochybňuje.
Podle dovolatelky k vyplacení prostředků POZE nemělo vůbec dojít, jelikož výrobce na podporu nárok neměl. Aplikaci § 451 obč. zák. podle jejího názoru tak nic nebrání. U práv z bezdůvodného obohacení za rok 2013 posuzovaných podle obč. zák. odvolací soud dovodil, že účastnici povinnost k plnění vůči žalobkyni nesvědčí proto, že § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. vyžaduje na straně obohaceného rozmnožení jeho majetku nebo absenci úbytku jeho majetku, který by za běžných okolností jeho majetek postihl, což na straně účastnice není splněno (povinná participace na výplatě příspěvku POZE je pro ni majetkově neutrální).
Odvolací soud tedy dovodil, že účastnice není obohaceným subjektem, jemuž by svědčila povinnost bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat (není v řízení pasivně věcně legitimována). Otázku aktivní věcné legitimace žalobkyně za této situace odvolací soud neřešil a na jejím vyřešení není napadené rozhodnutí založeno. Její posouzení tak přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné k vyřešení otázky, zda zrušení licence k výrobě elektřiny výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů s účinky ex tunc má za důsledek odpadnutí právního důvodu plnění poskytnutého operátorem trhu povinně vykupujícímu podle § 13 odst. 2 a 4 zákona o POZE (tedy vyplaceného rozdílu mezi výkupní cenou a hodinovou cenou) a vznik bezdůvodného obohacení, k jehož vydání je povinně vykupující pasivně věcně legitimována.
Tato otázka má obecný přesah a napadené rozhodnutí je na jejím vyřešení založeno. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2). Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
„Ustanovení § 457 obč. zák. (pozn. obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1991), jež vyslovuje v odstavci 1 vzájemnou restituční povinnost účastníků při neplatné nebo zrušené smlouvě, nezakládá samostatné případy neoprávněného majetkového prospěchu“ (srov. stanovisko Nejvyššího soudu z 28. 3. 1975, č. Cpj 34/74, zveřejněné pod pořadovým č. 26/75 ve svazku 5 roč. 1975, str. 252 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada. Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek, z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007). Právní úprava bezdůvodného obohacení poskytuje ochranu majetkovým vztahům a zabezpečuje, aby ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, toto obohacení vydal. Je tak zajištěno odčerpání neoprávněně získaných hodnot a zároveň realizována jedna ze základních zásad občanského práva, tj. zákaz bezdůvodně se obohatit na úkor druhého. Povinnost k vydání bezdůvodného obohacení nastupuje, jestliže k vrácení neoprávněně získaných majetkových hodnot nemůže dojít v rámci konkrétního právního vztahu mezi účastníky podle příslušných ustanovení, jež se na daný právní poměr vztahují, a nepřichází-li v úvahu ani odpovědnost za škodu.
O bezdůvodné obohacení nejde, je-li povinnost dána na základě jiného ustanovení zákona nebo je-li založena smluvně. Právní úprava bezdůvodného obohacení plní funkci reparační a působí zároveň preventivně a výchovně. Z hlediska rozsahu práva na vydání bezdůvodného obohacení není rozhodující, jaká majetková újma vznikla jinému, nýbrž jaký majetkový prospěch získal obohacený v okamžiku, kdy prospěch získal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2442/2007). Bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, se vztahuje na ty případy, kdy v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (odpadl).
Okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010, a ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4514/2007). Je-li řešena otázka právního vztahu mezi účastníky, pak se nelze spokojit pouze s tím, jak byl účastníky jejich vzájemný vztah vnímán v čistě osobní rovině, ale je třeba hledat skutečnosti významné pro právní posouzení žalovaného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3053/2013). Věcnou legitimací (ať již aktivní či pasivní) je stav vyplývající z hmotného práva. Případný nedostatek pasivní věcné legitimace znamená, že podle hmotněprávních ustanovení není žalovaný subjektem tvrzené povinnosti a žaloba proti němu nemůže být proto úspěšná. Určení pasivně legitimovaného subjektu ze závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení vyplývá již z ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. Povinným subjektem je ten, kdo získal na úkor jiného bezdůvodné obohacení, tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2262/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2436/2007, a ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010). Tak je tomu proto, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, není protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení (přesun majetkových hodnot), k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007).
Posouzení, zda mezi účastníky vznikl vztah z bezdůvodného obohacení, závisí totiž jedině na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2746/2013). Odpovědnostní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení vzniká podle zákona tedy jen mezi tím, kdo se bezdůvodně obohatil, a tím, na jehož úkor bezdůvodné obohacení vzniklo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012).
Z výše i posléze uvedené právní úpravy vyplývá, že zákonodárce přijetím zákona o POZE právo na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů podle tohoto zákona přiznal výrobci (držiteli licence na výrobu elektřiny), který vyrábí elektřinu z podporovaných zdrojů (§ 7 odst. 3 věta první zákona o POZE). Její poskytování upravil (kromě zelených bonusů) formou výkupních cen stanovovaných vždy na následující rok ERÚ způsobem uvedeným v § 12 zákona o POZE tak, aby pro výrobce elektřiny garantovaly za splnění technických a ekonomických parametrů patnáctiletou dobu prosté návratnosti investic (písm. a), aby zůstala zachována výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů při podpoře od roku uvedení výrobny elektřiny do provozu po dobu trvání práva na podporu jako minimální s pravidelným ročním navýšením o 2 % (písm. b) a aby byly případy dosažení záporné hodinové ceny a případy, kdy na denním trhu s elektřinou organizovaném operátorem trhu nedojde k sesouhlasení nabídky a poptávky, zahrnuty pod písmeno a) [písm. c)].
Podpora výrobci se tedy dle zákona o POZE poskytuje (vedle zeleného bonusu) nepřímo formou výkupních cen stanovovaných ERÚ tak, aby pro výrobce nebyly ztrátové, nýbrž výnosné. Přímá dotace z veřejných prostředků je podle zákona o POZE poskytována jen státem (ministerstvem) operátorovi trhu (viz. § 29 zákona o POZE a citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2670/2019). Povinně vykupujícímu zákon ukládá povinnost vykupovat od výrobce elektřinu za výše uvedené (garantované) výkupní ceny v rámci jejich smluvního vztahu (viz § 13 odst. 3 registrační vyhlášky, § 10 zákona o POZE, § 50 odst. 1 energetického zákona), za což mu náleží od operátora trhu cena za činnost povinně vykupujícího (§ 13 odst. 2 a 3 zákona o POZE).
Při výkupu povinně vykupující vychází z údajů evidovaných v systému operátora trhu (viz § 10 registrační vyhlášky), jenž ověřuje údaje o registraci podpory elektřiny a splnění podmínek pro získání podpory (včetně údajů z licence poskytnutých ERÚ) a je povinen informovat výrobce a povinně vykupujícího o shodě evidovaných údajů (§ 10 odst. 6 registrační vyhlášky). Ze zákona vzniklý soukromoprávní vztah mezi povinně vykupujícím a operátorem trhu (jehož obsahem je, mimo jiné, právo na vyplacení rozdílu mezi zaplacenou výkupní cenou výrobci a hodinovou cenou), je třeba odlišovat jak od vztahu mezi státem (ministerstvem) a operátorem trhu, tak od smluvního vztahu mezi povinně vykupujícím a výrobcem, na jehož základě dochází k výkupu elektřiny za garantované výkupní ceny (byť i smluvní autonomie těchto subjektů je do značné míry omezena zákonem stanovenou povinností povinně vykupujícího vstoupit do vztahu s výrobcem a vykupovat od něj elektrickou energii za stanovené výkupní ceny).
Ze vztahu mezi operátorem trhu a povinně vykupujícím nevzniká povinně vykupujícímu právo na podporu (povinně vykupující není oprávněným subjektem k podpoře podle zákona o POZE). Za splnění zákonem stanovených předpokladů je povinen elektřinu z OZE vykupovat a okamžikem této výplaty (viz § 13 odst.
4 zákona o POZE) mu vzniká samostatné právo na zaplacení rozdílu mezi výkupní cenou a hodinovou cenou dle § 13 odst. 2 zákona o POZE nebo povinnost k zaplacení takového rozdílu operátorovi trhu podle § 11 zákona o POZE (podle toho, zda rozdíl je kladný či záporný). Skutečnost, zda (že) jeho výše koresponduje s výší podpory poskytované výrobci, který zvolil podporu formou výkupních cen, na tom nic nemění. Se závěrem odvolacího soudu, že majetek účastnice se vyplacením rozdílu mezi výkupní a hodinovou cenou nezvětšil, se ztotožnit nelze.
Pro vznik majetkového prospěchu (obohacení) je totiž významný okamžik jeho získání, v daném případě tedy proplacení rozdílu uvedených cen žalobkyní (operátorem trhu) účastnici (povinně vykupující). Okolnost, že tomu předcházel (povinný) výkup elektřiny od výrobce za garantovanou výkupní cenu v rámci jejich smluvního vztahu, na tom nic nemění. Nicméně pro naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení podle § 451 obč. zák. je nezbytné, aby vzniklé obohacení bylo „bezdůvodné“, tedy aby majetkové hodnoty byly získány neoprávněně (aby k přesunu majetkových hodnot od žalobkyně k účastnici došlo nikoli z právem uznaného důvodu, nýbrž způsobem, který právní řád neuznává).
Byly-li však splněny předpoklady pro vznik práva účastnice na zaplacení rozdílu cen, pak předpoklad „bezdůvodnosti“ poskytnutého plnění naplněn není. Ke zpětnému odpadnutí právního důvodu takového plnění nemůže dojít ani tím, že licence udělená výrobci k výrobě elektřiny byla s účinky ex tunc zrušena (otázka zpětných účinků zrušení licence nebyla dovolacímu přezkumu otevřena). Právním důvodem plnění získaného účastnicí od žalobkyně bylo totiž právo vyplývající ze zákona, pro jehož vznik bylo podstatné jen to, zda vztah mezi žalobkyní a účastnicí ze zákona vznikl (k jeho vzniku viz výše uvedené), zda se výrobna elektřiny výrobce nacházela na jejím vymezeném území (viz § 10 odst. 2 zákon o POZE), zda účastnice zaplatila výrobci výkupní cenu (v souladu s evidovanými údaji v systému operátora) a zda podle § 13 odst. 4 zákona o POZE rozdíl cen v rozsahu naměřených nebo vypočtených hodnot vyrobené elektřiny evidovaných žalobkyní žalobkyni podle § 13 odst. 4 zákona o POZE řádně vyúčtovala (tyto skutečnosti přitom v řízení žádná z účastnic nezpochybnila).
Uvedený právní důvod plnění (zpětným) odnětím licence výrobci neodpadl (v tomto směru lze souhlasit se závěry v rozhodnutí Rady ERÚ). Licence udělená výrobci k výrobě elektřiny z obnovitelných zdrojů je sice předpokladem vzniku jeho práva na podporu. Právo povinně vykupujícího proti operátorovi trhu na zaplacení rozdílu mezi výkupní a hodinovou cenou je však samostatným právem vyplývajícím ze zákona a nikoli podporou poskytovanou podle zákona o POZE. Výše uvedenému závěru nasvědčuje i § 51 zákona o POZE ve znění účinném od 1.
1. 2022, z něhož lze usuzovat i na úmysl zákonodárce.
Toto ustanovení svěřilo
Inspekci rozhodování o neoprávněnosti čerpání podpory a jeho rozsahu v případech, kdy na podporu podle tohoto zákona nebo podle předchozích právních předpisů nevzniklo právo, a zakotvilo povinnost výrobce vrátit neoprávněně čerpanou podporu přímo oprávněnému státu (nikoli tedy povinně vykupujícímu). Podle § 51 odst. 2 věty třetí novelizovaného zákona lze přitom odvod z neoprávněného čerpání podpory vyměřit až do 10 let od 1. ledna roku následujícího po roce, v němž došlo k neoprávněnému čerpání podpory.
Závěr odvolacího soudu, že účastnice není pasivně legitimovaným subjektem v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, je tedy správný, byť nikoli proto, že se její majetek nerozmnožil, ale proto, že se nezvětšil „bezdůvodně“. K podotázce c) „posouzení nároku žalobkyně optikou náhrady škody, zejména z důvodu, který spočívá ve způsobení škody v důsledku nevymáhání neoprávněně nárokované a získané (čerpané) POZE po příslušných výrobcích elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, což odvolací soud neučinil, resp. se touto otázkou zabýval nedostatečně“:
Položenou otázkou dovolatelka pouze polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu (že žalobkyní nebyla v řízení před správním orgánem uvedena žádná skutková tvrzení, pro která by v řízení uplatněný nárok bylo možné podřadit pod jakékoli ustanovení, z něhož plyne odpovědnost vůči žalobkyni za škodu) a z něj vyplývajícím právním závěrem (že uplatněný nárok nelze posuzovat z pohledu odpovědnosti za škodu, neboť podle § 250b odst. 3 o. s. ř. návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn).
To však přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Nicméně vzhledem k přípustnosti dovolání k vyřešení výše uvedených podotázek je třeba se námitkou žalobkyně zabývat z pohledu případné vady v řízení, kterou však dovolací soud nezjistil. Pokud dovolatelka upozorňuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4071/2010, přehlíží, že v označené věci se nejednalo o řízení podle části páté o. s. ř. (jako v této věci).
V tomto rozhodnutí vychází dovolací soud ze závěru, že soud je v občanském řízení sporném vázán žalobou, jíž je vymezen předmět řízení, že nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právním důvodem nároku), a žalobním návrhem (petitem), zatímco právní kvalifikací uplatněného nároku soud vázán není, neboť není obligatorní náležitostí žaloby. Skutečnost, že v řízení podle části páté o. s. ř. návrh (tedy vylíčený skutek a z něj vyplývající žalobní návrh), o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem změněn, vyplývá z § 250b odst. 3 o.
s. ř. Změnou návrhu se přitom rozumí změna spočívající (kromě jiného) v tom, že žalobce požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9.
2014, sp. zn. 28
Cdo 1798/2014). V rozsudku ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, Nejvyšší soud dovodil, že je-li činností soudu v řízení podle části páté občanského soudního řádu nové projednání téže věci soukromoprávní povahy, která (již) byla předmětem řízení před správním orgánem, vyplývá z toho mimo jiné, že soud se v tomto řízení věcí (z pohledu hmotného práva) zabývá v takovém rozsahu, v němž k tomu byl oprávněn (a povinen) správní orgán; bere proto v úvahu právě a jen ta hmotněprávní kritéria, která měl a mohl vzít v úvahu také správní orgán.
Soud zde totiž „na místě správního orgánu“ rozhoduje znovu, ve vymezeném rozsahu (srov. § 250f o.s.ř.), o téže věci (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2296/2023). Odvolací soud pak v souladu s citovaným ustanovením i judikaturou dovolacího soudu postupoval, a jeho závěr má oporu i v rozhodnutích ERÚ a Rady ERÚ, jejichž nahrazení se žalobkyně domáhá. Z nich je patrno, že žalobkyně předmětem řízení neučinila tvrzení umožňující posouzení nároku jako odpovědnosti účastnice za škodu (neučinila tvrzení o vzniku škody, porušení konkrétní povinnosti účastnice a příčinné souvislosti mezi nimi), a správní orgány ho proto z pohledu náhrady škody neposuzovaly.
Skutečnost, že Rada ERÚ v odůvodnění svého rozhodnutí k projednávané věci (nad rámec) dodala, že nelze vyloučit, že postupem účastnice spočívajícím v pasivitě při vymáhání neoprávněné podpory proti výrobci skrze institut bezdůvodného obohacení může být státu či žalobkyni způsobena škoda, neznamená, že předmětem řízení před správními orgány byl nárok na náhradu škody. Nehledě na to, že Rada ERÚ v rozhodnutí dále uvedla, že by se nejednalo o škodu představující neoprávněně vyplacenou podporu (která je předmětem řízení), nýbrž o škodu v důsledku toho, že účastnice jako subjekt soukromého práva v souladu s principem řádného hospodáře nevymáhá finanční prostředky, které byly vyplaceny v rozporu s právními předpisy (tedy nárok jiný).
Jelikož bylo dovolání přípustné, musel se dovolací soud zabývat i dalšími vadami řízení. Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však nezjistil. Omyl při právním posouzení spočívající v aplikaci nesprávného právního předpisu sám o sobě současně nezpůsobuje rozpor dovoláním dotčeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je totiž se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. obč. zák. účinného do 31.
12. 2013, a ustanovení § 2991 a násl. o. z. účinného od 1. l. 2014, použitelná v poměrech obou právních úprav (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1792/2021).
Obdobný závěr lze tudíž učinit ohledně omylu spočívajícího v aplikaci nesprávného právního předpisu ve vztahu k vyřešení právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené a týkající se otázky pasivní legitimace k vydání bezdůvodného obohacení. Ačkoli proto odvolací soud nesprávně aplikoval o. z. na posouzení nároků za roky 2014 až 2018, jeho rozhodnutí je ve výroku i ohledně těchto nároků věcně správné. Vyslovené závěry o nedostatku pasivní věcné legitimace účastnice dle obč. zák. se totiž uplatní i ohledně těchto nároků.
Za dané situace by rozhodnutí dovolacího soudu o zrušení části napadeného rozsudku nepřineslo pro žalobkyni příznivější rozhodnutí ve věci a bylo by přehnaně formalistické. Dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl jako celek [§243d odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.
s. ř. Žalobkyně byla v dovolacím řízení neúspěšná a je povinna nahradit účastnici náklady, které účelně vynaložila na zastoupení advokátem. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby, tj. vyjádření k dovolání [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, dále jen „advokátního tarifu“], ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu], z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z částky 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je povinna podle zvláštního právního předpisu odvést z odměny a náhrad právnická osoba, jejímž společníkem je advokát zastupující účastnici, neboť je jejím plátcem [§ 137 odst. 1, odst. 3 písm. b) o.
s. ř.]. Náhrada nákladů v celkové výši 4 114 Kč je splatná k rukám advokáta v řízení zastupujícího účastnici (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). K případné aplikaci § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení není prostor. Účastnice řízení jsou subjekty podnikajícími v energetice a z řízení se nepodává, že by pro své poměry nebyla žalobkyně schopna nést pro ni zanedbatelnou výši náhrady účelných nákladů řízení účastnice. Ve věci nejsou dány ani okolnosti věci opodstatňující postup podle citovaného ustanovení a neodůvodňuje ho ani procesní postoj účastnic v průběhu řízení.
Skutečnost, že ohledně posuzování řešené otázky existuje podle žalobkyně rozdílná rozhodovací praxe ERÚ či Rady ERÚ, důvodem pro nepřiznání úspěšné účastnici náhrady nákladů v tomto řízení není.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebudou-li povinnosti vyplývající z vykonatelného rozhodnutí dobrovolně splněny, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí či exekuci.
V Brně dne 28. 11. 2024
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu