33 Cdo 616/2024-329
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Romanem Moussawi, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 67/11, proti žalovaným 1) Svatý Jan, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1858/13, identifikační číslo 26168201, 2) MAPEL REALITY s.r.o. se sídlem v Praze 2, Wenzigova 1858/13, identifikační číslo 27895009 a 3) M. G. F., všem zastoupeným JUDr. Radkou Chlebcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 5, Astlova 3205/1, o zaplacení 2 636 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 214/2021, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, č. j. 17 Co 277/2023-254,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 23 184 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Moussawi, advokáta.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 2 636 000 Kč (s příslušenstvím) jako dosud nevrácené části zápůjčky poskytnuté podle smlouvy č. 3250000 uzavřené dne 24. 3. 2015. Tuto částku poukázal 14. 6. 2021 na účet stávajícího věřitele bankovní pohledávky žalované 1), kterým byla společnost Lodola Corp s.r.o., identifikační číslo 09732721 (dále jen „LODOLA“). Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) poté, co připustil změnu žaloby spočívající v tom, že žalovanou částku požaduje po žalovaných zaplatit společně a nerozdílně, rozsudkem ze dne 2.
6. 2023, č. j. 22 C 214/2021-214, žalobu v celém rozsahu zamítl a uložil žalobci povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku nahradit každému z žalovaných náklady řízení ve výši 129 538 Kč k rukám jejich zástupkyně. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 17 Co 277/2023-254, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 2 636 000 Kč s úroky z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 20.
1. 2022 do zaplacení; v rozsahu zákonných úroků z prodlení z částky 2 636 000 Kč za období od 30. 9. 2021 do 19. 1. 2022 rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že dne 25. 3. 2015 uzavřel žalobce s žalovanými a společností ANTEL 1993 s. r. o. smlouvu označenou jako „smlouva o zápůjčce č. 3250000“ (dále jen „Smlouva“), v níž se zavázal poskytnout jim ve dvou fázích částku 3 250 000 Kč; v první fázi mělo být poskytnuto 428 501 Kč, což upravoval článek I písm. a) Smlouvy, v druhé fázi mělo být poskytnuto 2 821 488 Kč, což upravoval článek I písm. b) Smlouvy.
Platebním místem pro částku 2
636 000 Kč byl určen „účet, na který je možné uhradit pohledávku SBERBANK CZ a. s. přihlášenou do insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 79 INS 31069/2014, ve výši 2 628 635,10 Kč za dlužníkem Svatý Jan, s. r. o.“, další část obnosu, který měl být poskytnut v druhé fázi, měla pokrýt nedoplatky dluhů žalované 1) a případný zbytek obnosu poskytnutého v druhé fázi měl být zaslán na bankovní účet č. 178373808/0300. Úvodní část Smlouvy obsahuje konstatování, že insolvenční navrhovatelka SBERBANK CZ a.s.
není ochotna ukončit insolvenční řízení vůči žalované l) bez toho, aniž by jí tato uhradila svůj dluh, a žalobce není ochoten zaslat finanční prostředky ve prospěch pohledávky insolvenční navrhovatelky za žalovanou 1) bez zapsání zástavního práva na nemovitosti žalované 1) ve prospěch žalobce. Žalobce ve Smlouvě deklaroval, že se sám nebo prostřednictvím „spřátelených osob“ pokusí o postoupení pohledávky SBERBANK CZ a.s. za žalovanou 1) na sebe nebo tyto osoby s cílem zabránit vydání rozhodnutí o úpadku.
Pohledávka měla být uhrazena stávajícímu věřiteli (případně mohla být započtena proti příslušné části
„zápůjčky“, v případě, že se žalobce stane zároveň insolvenčním navrhovatelem). Souvislost poskytnutí druhé části „zápůjčky“ s uzavřením zástavní smlouvy č. 1325 je upravena jednak v úvodu Smlouvy a jednak v jejím článku I.
písm. b) obsahově totožně tak, že bude poskytnuta ve lhůtě 3 pracovních dnů ode dne, kdy bude žalobce kterýmkoliv z účastníků Smlouvy informován, že došlo k zápisu zástavního práva dle zástavní smlouvy č. 1325. Zatímco soud prvního stupně uzavřel, že účelem Smlouvy bylo odvrácení úpadku žalované 1), odvolací soud dospěl k závěru, že vedle odvrácení úpadku žalované 1) cílila Smlouva také k vyřešení jejího zadlužení (k uhrazení dluhů žalované 1). Podle Smlouvy měla být „zápůjčka“ vrácena včetně úplaty (celkem šlo o 4 030 000 Kč) v jedenácti splátkách po 65 000 Kč s poslední splátkou ve výši 3 315 000 Kč; splátky byly splatné k 19.
dni v měsíci, počínaje dubnem 2015 a dlužníci byli zavázáni solidárně. Na základě Smlouvy poskytl žalobce žalovaným a ANTEL 1993 s. r. o. v první fázi částku 428 501 Kč za úplatu 102 840,24 Kč s tím, že dlužníci uhradí prvních 8 splátek po 65 000 Kč a část 9. splátky ve výši 11 341,12 Kč. Dne 30. 3. 2015 uzavřeli žalobce a SBERBANK CZ a.s. smlouvu, ve které se SBERBANK CZ a.s. zavázala postoupit na žalobce svou pohledávku za žalovanou 1) ve výši 2 636 000 Kč. Smlouvou ze 27. 5. 2017 postoupil žalobce pohledávku za žalovanou 1) ve výši 2 636 000 Kč na společnost LODOLA; postoupení této pohledávky žalovaným oznámil 1.
6. 2021. Dne 14. 6. 2021 žalobce zaslal na účet LODOLA částku 2 636 000 Kč. Dne 22. 9. 2021 vyzval žalobce žalované k vrácení 2 636 000 Kč. Na podkladě uvedených skutkových zjištění odvolací soud uzavřel, že vzhledem k charakteru smlouvy o zápůjčce, která je smlouvou reálnou předpokládající jednak dohodu stran a jednak přenechání věci, k uzavření její druhé fáze ve smyslu § 2390 o. z. ještě nedošlo; Smlouvu posoudil jako smlouvu nepojmenovanou (§ 1746 o. z.). Mezi stranami Smlouvy nebylo sjednáno, že k poskytnutí peněz dojde po předchozí výzvě, ale byly přímo sjednány lhůty, v nichž mají být peníze podle první i druhé fáze žalobcem (bez vyzvání) poskytnuty.
Obnos 2 636 000 Kč měl být poskytnut bezhotovostně za účelem úhrady dluhu žalované 1) vůči SBERBANK CZ a.s., která coby věřitelka přihlásila pohledávku za žalovanou 1) ve výši 2 628 635,10 Kč do insolvenčního řízení; z textu Smlouvy nevyplývá, že účet, na nějž má být částka 2 628 635,10 Kč poukázána, musí náležet SBERBANK CZ a.s., nebo že částka na úhradu bankovní pohledávky musí být poskytnuta v době trvání insolvenčního řízení proti žalované 1). Upřesnění, že se jedná o úhradu pohledávky „přihlášené do příslušného insolvenčního řízení proti žalované 1)“ specifikuje dluh, který má být uhrazen.
Písemná smlouva zároveň předpokládá situaci, že bankovní pohledávka bude ještě před poskytnutím „zápůjčky“ postoupena ze SBERBANK CZ a.s. na jiného věřitele (na žalobce nebo spřátelenou osobu), že bude zabráněno úpadku a až následně bude pohledávka uhrazena stávajícímu věřiteli. Odvolací soud uzavřel, že uhrazením úplaty za postoupení pohledávky ze SBERBANK CZ a.s. na žalobce nedošlo k poskytnutí zápůjčky, neboť tato úplata nebyla poskytnuta ve prospěch žalovaných. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že okamžikem postoupení pohledávky ze SBERBANK CZ a.s.
na žalobce došlo ke splynutí práv a povinností plynoucích ze Smlouvy ve smyslu § 1993 o. z., jelikož u bankovní pohledávky byla původně věřitelkou SBERBANK CZ a.s. a dlužníkem žalovaná 1), postoupením pohledávky se stal osobou oprávněnou žalobce a dlužníkem zůstala žalovaná 1). Uzavřel, že práva a povinnosti plynoucí ze Smlouvy týkající se druhé fáze „zápůjčky“ po postoupení pohledávky ze SBERBANK CZ a.s. na žalobce nezanikly, žalobce byl proto i nadále povinen poskytnout druhou část „zápůjčky“ nejpozději ve sjednané lhůtě, přičemž tato jeho povinnost nebyla podmíněna uzavřením zástavní smlouvy, neboť čas plnění byl sjednán v jeho prospěch ve smyslu § 1962 odst. 2 o.
z. a mohl tedy plnit již před ve smlouvě uvedeným nejzazším termínem. Vyplacením 2 636 000 Kč na účet LODOLA došlo k poskytnutí zápůjčky, a tedy k uzavření smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 2390 a násl. o. z. ohledně této částky; tímto plněním zároveň došlo k uhrazení bankovní pohledávky, jejíž původní věřitelkou byla SBERBANK CZ a.s.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž zpochybnili právní závěr odvolacího soudu dovozující, že smlouva uzavřená 25. 3. 2015 je smlouvou inominátní ve smyslu § 1746 o. z.; požadují, aby tato otázka byla „dovolacím soudem posouzena jinak“. Dále mají zato, že okamžikem postoupení pohledávky ze SBERBANK CZ a.s. na žalobce došlo ke splynutí práv a povinností plynoucích ze smlouvy o zápůjčce ve smyslu § 1993 o. z.; při řešení této otázky se podle nich odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12.
1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 813/2005, a ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1464/2005, a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2603/2020, a ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1899/2003. Dovolatelé dále prosazují, že uzavření zástavní smlouvy bylo nutným předpokladem poskytnutí druhé části zápůjčky; při řešení této otázky se odvolací soud podle nich odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4342/2011.
Chybným shledávají i závěr odvolacího soudu o účelu smlouvy o postoupení pohledávky na společnost LODOLA. Prosazují, že uzavření této smlouvy bylo v rozporu s dobrými mravy a znamenalo zneužití práva podle § 6 a § 8 o. z. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak; k projednání dovolání nestačí pouhá citace textu ustanovení § 237 o.
s. ř. či jeho části (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. III.
ÚS 3892/13, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
V souvislosti s nesouhlasem se závěrem odvolacího soudu, že dne 25. 3. 2015 uzavřel žalobce s žalovanými a společností ANTEL 1993 s. r. o. smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena (§ 1746 odst. 2 o. z.), dovolatelé požadují, aby „tato hmotněprávní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.“. Protože neuvedli, od jaké své dosavadní rozhodovací praxe by se měl Nejvyšší soud při právní kvalifikací Smlouvy odchýlit, lze se důvodně domnívat, že ve skutečnosti nežádají, aby dovolacím soudem v minulosti již vyřešená právní otázka byla nyní posouzena jinak, nýbrž aby dovolací soud Smlouvu posoudil odlišně od odvolacího soudu.
Dovolatelé tak ve vztahu k této námitce nevymezili přípustnost v intencích § 237 o. s. ř. Podle § 1993 odst. 1 o. z., splyne-li jakýmkoli způsobem právo s povinností v jedné osobě, zaniknou právo i povinnost, nestanoví-li zákon jinak. V rozsudku ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 813/2005, a v usnesení ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2603/2020, od jejichž závěrů se měl odvolací soud při posouzení otázky splynutí práva s povinností v jedné osobě podle dovolatelů odchýlit, Nejvyšší soud pouze obecně konstatoval, že může dojít k zániku nájemního vztahu splynutím ve smyslu 1993 o.
z., a to buď na základě uzavření kupní smlouvy nebo rozhodnutí o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy, okamžikem zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Odkazy dovolatelů na tato rozhodnutí jsou nepřiléhavé pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz. Žalobce se uzavřením Smlouvy nedostal do pozice dlužníka, pouze se zavázal zaslat prostředky na účet věřitele dlužníka. Stěžejní myšlenkou usnesení ze dne 23. 9. 2004, sp. zn.
20 Cdo 1899/2003, v němž
Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy se oprávnění stali spoluvlastníky nemovitosti, která měla být v exekučním řízení prodána za účelem uspokojení pohledávky oprávněných, je, že splynutí vymáhané povinnosti s jí odpovídajícím subjektivním právem oprávněného je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. V nyní souzené věci ke splynutí v jedné osobě nedošlo. V rozsudku ze dne 19. 10. 2005, 26 Cdo 1464/2005, dospívá Nejvyšší soud k závěru, že dosud nevypořádané právo společného nájmu bytu rozvedených manželů zanikne v případě, že se jeden z nich stane vlastníkem takového bytu (tedy v okamžiku, kdy splyne pronajímatel a nájemce v jednu osobu).
Důvod, proč má uvedené právní jednání účinky i do sféry další osoby je v takovém případě dán specifičností právního institutu společného nájmu bytu manžely. Uvedené závěry rovněž nejsou na nyní posuzovaný případ aplikovatelné. Lze uzavřít, že odvolací soud se od dovolateli označených rozhodnutí Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda okamžikem postoupení pohledávky ze SBERBANK CZ a.s. na žalobce došlo ke splynutí práv a povinností plynoucích ze Smlouvy, neodchýlil. Ve vztahu k otázce uzavření zástavní smlouvy jako předpokladu poskytnutí zápůjčky dovolatelé argumentují rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, a ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4342/2011, v nichž bylo dovozeno, že je třeba rozlišovat mezi podmínkou podle § 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, na jejímž splnění závisí účinnost jinak perfektního právního úkonu a podmínkou, kterou si účastníci právního úkonu sjednají jako předpoklad (náležitost) pro vznik smluvního nároku. Dovolatelé v této souvislosti sice avizují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.
s. ř., jejich dovolací námitky však ve skutečnosti nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu
je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu prosazují vlastní skutkovou verzi, podle níž strany ve Smlouvě podmínily vznik nároku na poskytnutí peněz uzavřením zástavní smlouvy č. 1325 a zapsáním zástavního práva do katastru nemovitostí. Pokud argumentují nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jimi prosazované skutkové verze), musel by nutně dospět k závěru, že nárok na poskytnutí peněz v podobě zápůjčky nikdy nevznikl (a proto nemohla být poskytnuta).
Platí však, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. Dovolatelé zjevně uvedený předpoklad pomíjejí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na skutkové verzi, kterou v dovolání prosazují.
K dovolací námitce, že smlouva, kterou byla postoupena pohledávka na společnost LODOLA byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, resp. je projevem zneužití práva ve smyslu § 6 a § 8 o. z. ze strany žalobce, jelikož odvolací soud nesprávně posoudil její účel, lze uvést následující. Právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti.
Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 25.
10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, nebo ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2582/2010). K obecně stanoveným pravidlům je třeba užít dalších vodítek, z nichž lze usoudit, co je ve vztahu ke konkrétnímu smluvnímu ujednání v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Protože pro posouzení, zda je právní úkon (nyní právní jednání) v rozporu s dobrými mravy, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, závisí vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Je na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Jinak řečeno, korektiv dobrých mravů je nutné vždy zasadit do kontextu daného případu. Úvahy odvolacího soudu vedoucí k právnímu závěru, že smlouva o postoupení pohledávky na společnost LODOLA není v rozporu s dobrými mravy, by mohl dovolací soud přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014). Odvolací soud přesvědčivě odůvodnil, z jakých skutečností a důkazů vycházel při posouzení smlouvy a jejího účelu. Dovolatelé navíc (podobně jako u předchozí námitky) staví svou argumentaci na odlišných skutkových zjištěních (mimo jiné, že žalobce odkoupil pohledávku za SBERBANK CZ a.s. nezávisle na Smlouvě z vlastní vůle) a teprve na jejich podkladě dospívají k odlišným závěrům o kolizi postoupení s dobrými mravy. Jak již bylo zmíněno, skutkový stav, z něhož vyšel odvolací soud, v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá, dovolací soud z něj vychází.
Protože k řešení nebyla předložena žádná otázka hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). V této situaci již nebylo samostatně rozhodováno o dovolateli současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 9. 2024
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu