lářovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Bělehradská 1191/9, proti žalovanému D. N., bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem a zemědělskému podniku, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 19 C 347/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 84 Co 43/2020-970, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Josefa Tichého, advokáta.
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí a zemědělského podniku, které v minulosti daroval žalovanému. Dar odvolal pro nevděčné chování žalovaného, které mu vytkl dopisem ze dne 16. 12. 2016. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 9. 2020, č. j. 84 Co 43/2020-970, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 9. 2019, č. j. 19 C 347/2016-914, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí a zemědělského podniku, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce (otec žalovaného) darovacími smlouvami ze dne 1. 12. 2011, ze dne 25. 1. 2012 a ze dne 3. 5. 2012 daroval žalovanému v žalobě specifikované nemovitosti a zemědělský podnik. Dopisem ze dne 16. 12. 2016 vyzval žalobce žalovaného k jejich vrácení z důvodu jeho nevděčného chování spočívajícího (i) v nedodržení závazku plynoucího žalovanému z dohody ze dne 2. 11. 2011 uzavřené mezi účastníky a J. L. pokračovat v činnosti sdružení s J.
L., když žalovaný účast ve sdružení ukončil, nevypořádal se s žalobcem ani s J. L. a darovaný majetek převedl na svou manželku, (ii) v nedodržení závazku plynoucího žalovanému z dohody s žalobcem ze dne 23. 11. 2011 převést darovaný majetek bezúplatně zpět žalobci, pokud nebude pokračovat v zemědělském podnikání a farmaření, neboť žalovaný nepokračuje bez přerušení a beze změn v činnosti sdružení ani řízení farmy, (iii) v nedodržení závazku plynoucího žalovanému z dohody ze dne 23. 11. 2011 hradit žalobci polovinu příjmů z nájmů darovaných polí, (iv) v nedodržení závazku plynoucího žalovanému z dohody s žalobcem ze dne 23.
11. 2011, dle kterého měl žalovaný v případě zrušení živočišné výroby uložit prostředky získané prodejem majetku do zvláštního fondu a nebyly-li tyto prostředky do dvou let od ukončení rozprodeje reinvestovány do farmy, měl se o ně podělit rovným dílem s žalobcem, (v) v nedodržení závazku plynoucího žalovanému z dohody s žalobcem ze dne 23. 11. 2011 umožnit žalobci užívání garáže a dílny domu č. p. XY v XY, přičemž v průběhu roku 2016 vysadil vrata dílny a ponechal dílnu otevřenou, čímž žalobci znemožnil klidné a nerušené užívání garáže a dílny, (vi) v nedodržení závazku plynoucího žalovanému z dohody s žalobcem ze dne 23.
11. 2011 převzít zodpovědnost za venkovní úpravy domu č. p. XY v XY, když do domu zatékalo a byl prorezlý okap, a v nedodržení závazku hradit náklady na elektřinu, vodu a plyn v tomto domě, (vii) v tom, že přestal užívat první patro domu č. p. XY v XY teprve v únoru 2016, přičemž řádně nezamkl dveře a na schodišti zanechal své věci, ačkoliv mu právo užívání zaniklo na základě rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 84 Co 66/2015-270, (viii)v tom, že z domu č. p.
XY v XY neoprávněně odnesl listiny náležející žalobci včetně rodinného archivu a účetnictví žalobce, (ix) v odnětí možnosti žalobci hospodařit na pronajatých pozemcích, když padělal podpis žalobce na smlouvě, kterou měla být žalobcem na žalovaného převedena práva nájmu k blíže nespecifikovaným pozemkům, navíc neoprávněně pobíral zemědělské dotace, (x) v soustavném a dlouhodobě bezcitném chování žalovaného k žalobci a manželce žalobce (matce žalovaného), ostatním členům rodiny i J. L. Odvolací soud právně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Uzavřel, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by v jednáních, která žalobce žalovanému vytkl revokačním dopisem ze dne 16. 12. 2016, šlo spatřovat porušení dobrých mravů v intenzitě naplňující důvody pro vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák., a to nejen jednotlivě, ale ani v jejich souhrnu. Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud při posouzení otázky hrubého porušení dobrých mravů soustavným méně intenzivním jednáním obdarovaného odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, která je reprezentována například rozsudkem ze dne 31.
1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009. Prosazuje, že žalovaný svým opakovaným jednáním porušujícím dobré mravy naplnil všechna kritéria, pro která je lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudky ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2676/2003 a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1229/2014, při posouzení výkladu projevu vůle, shledal-li neurčitým důvodem pro odvolání daru „bezcitné jednání žalovaného vůči žalobci, jeho manželce, ostatním členům rodiny i k rodině J.
L.“ a zároveň pochybil i tím, že odmítl pro nadbytečnost provést k tomu žalobcem navrhované důkazy a dále nezohlednil společnou vůli účastníků konkretizovanou jejich dohodou ze dne 23. 11. 2011, která měla umožnit žalobci jako dárci poklidné prožití stáří; žalobce prosazuje, že darovací smlouvy byly na této dohodě zcela závislé a bez této dohody zaručující žalobci určité minimální standardy dožití by k darování nepřistoupil.
V souvislosti s tím předkládá dovolacímu soudu jako otázky dosud neřešené: (i) zda je dán vztah závislosti mezi darovací smlouvou a smlouvou upravující nároky dárce pro dobu po darování a může neplatnost druhé smlouvy o závazcích obdarovaného vůči dárci, případně jiný důvod pro neplnění druhé smlouvy, znamenat neplatnost darovací smlouvy; zda je tato neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlížet ex offo; (ii) zda lze upravit vztahy mezi dárcem a obdarovaným ještě před darováním samotným; (iii) zda lze kvalifikovat nedodržení smlouvy upravující nároky dárce pro dobu po darování ze strany obdarovaného za hrubé porušení mravů vůči dárci; (iv) zda lze na dohodu o bezúplatném převodu vlastnického práva se současným ujednáním závazků obdarovaného vůči dárci, včetně materiální a peněžité podoby, nahlížet tak, že je vyloučena aplikace právní úpravy darování, a zda potom lze na odvolání daru nahlížet tak, že dárce odstoupil od smluv z důvodu neplnění závazků obdarovaného (zde z dohody ze dne 23.
11. 2011); (v) zda je obdarovaný oprávněn odepřít dárci jakoukoliv finanční podporu, ačkoliv se k tomu již dříve, před přijetím daru, zavázal, i pokud má dárce úspory. Žalovaný, který se ve svém vyjádření k uplatněným dovolacím námitkám vyjádřil, považuje dovolání žalobce za nedůvodné. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní závěr, že v řízení zjištěné chování, které žalobce žalovanému ve výzvě k vrácení daru vytkl, neumožňuje uzavřít, že šlo o hrubé porušení dobrých mravů, zpochybnil žalobce argumentací, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.
1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3012/2009, při rozhodování nezohlednil, že v případě žalovaného šlo o soustavné porušování dobrých mravů, které ve svém souhrnu naplňuje žádanou intenzitu. Této námitce nelze přisvědčit. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“, resp. „hrubý rozpor s dobrými mravy“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn.
33 Cdo
767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy.
Soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem.
Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pak Nejvyšší soud uvedl, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně (dříve hrubě) porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu.
Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů.
Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.
Odvolací soud v dané věci správně uzavřel, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru je z hlediska jeho určitosti nezbytné, aby v něm dárce konkretizoval skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným, neboť obecné, nekonkretizované tvrzení nemůže ani být předmětem dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001). V posuzovaném případě se odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu důsledně zabýval všemi pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenul zohlednit jak chování žalovaného, tak žalobce, zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci § 630 obč. zák., obecně přijal.
Jeho úvaha, že v řízení zjištěné žalovanému (obdarovanému) vytýkané chování vůči žalobci (dárci) z hlediska subjektivního a objektivního kritéria nenaplňuje důvody pro vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák., není zjevně nepřiměřená. Výtka žalobce, že odvolací soud se při poměřování zjištěného skutkového stavu věci ustanovením § 630 obč. zák. odchýlil od tezí přijatých v jím označených rozhodnutích, je nedůvodná. Otázka určitosti písemné výzvy k vrácení daru přípustnost dovolání nezakládá.
Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že přestože k výkladu projevu vůle při revokaci daru (resp. k naplnění jednoho z důvodů odvolání daru, který měl spočívat v „soustavném a dlouhodobém bezcitném jednání žalovaného k žalobci, k jeho manželce, k ostatním členům rodiny a k rodině J. L.“), navrhl důkazy, odvolací soud je neprovedl a současně konstatoval neurčitost odvolání daru. Přitom pomíjí, že ač odvolací soud konstatoval neurčitost v písemné výzvě k vrácení daru formulovaného důvodu pro odvolání daru, byl soudem vyzván k vymezení, v čem mělo vytýkané chování žalovaného konkrétně spočívat, přičemž se jím po tomto upřesnění ze strany žalobce zabýval.
Jeho kritika, že se odvolací soud odmítl uvedeným revokačním důvodem zabývat, je tudíž neopodstatněná. Předestřená otázka určitosti výzvy k vrácení daru tak nečiní dovolání přípustným. Odvolací soud – žalobcem konkretizované - vytýkané chování žalovaného (i kdyby bylo prokázáno) hrubým porušením dobrých mravů neshledal. Námitkou, že odvolací soud k těmto tvrzením neprováděl dokazování, žalobce nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo
procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení věci založil na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný (dovolací soud je povinen z něj vycházet). Vychází- li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Ve vztahu k části argumentace, že zásadní otázkou je (i) zda výklad projevu vůle směřujícího k odvolání daru je možné provést jen na základě listiny, v níž je obsažen, tj. zda se v případě revokace daru již nelze zabývat tím, za jakých okolností žalobce uvedený projev vůle učinil a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, proč přistoupil k odvolání daru, a tedy zda při výkladu revokace daru nelze projev vůle vykládat na základě výsledků dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, (ii) zda lze učinit revokaci daru také v podání pro soud, dovolatel řádným způsobem nevymezil přípustnost dovolání v režimu § 237 o.
s. ř., neboť z celého obsahu dovolání se nepodává, které ze čtyř kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. K řečenému se sluší připomenout, že odvolací soud respektoval právní závěry, které Nejvyšší soud přijal ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1620/2001 a v dalších svých rozhodnutích (např. sp. zn. 33 Odo 1499/2005), že právně relevantní je jen dostatečně konkretizované chování, které dárce obdarovanému vytkl ve výzvě k vrácení daru (tj. v jednostranném adresném hmotně právním úkonu), která je jednou ze dvou právních skutečností nezbytných pro zánik darovacího vztahu; bylo tudíž namístě zabývat se pouze těmi důvody odvolání daru, které žalobce dostatečně určitým způsobem formuloval ve výzvě k vrácení daru.
Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2676/2003 a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1229/2014, na něž žalobce v souvislosti s otázkou výkladu projevu vůle stran právního úkonu (právního jednání) odkazuje, nepředstavují ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající se vrácení daru.
Výtkou, že se odvolací soud - v důsledku nepřipuštění změny žaloby - odmítl
zabývat dalšími revokačními důvody, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Ustálená judikatura dovolacího soudu vztahující se k otázce vrácení daru podle § 630 obč. zák. jasně vymezuje, že okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování, je dán označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě.
Chování, pro které dárce obdarovaného nevyzval k vrácení daru, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3643/2012). Chování obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, je skutkovou okolností (která je předmětem dokazování); jinými slovy změní-li žalobce důvod pro vrácení daru oproti důvodu vymezenému v žalobě, jde o změnu žaloby, jíž se podle ustálené judikatury dovolacího soudu rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění, respektive i nadále navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003). Pokud tedy žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně teprve v průběhu řízení doplnil další důvody vrácení daru, soud se těmito důvody správně nezabýval. Přípustnost dovolání nezakládá námitka, že ačkoliv odvolací soud konstatoval, že na převodní (darovací) smlouvy je nutné nahlížet jako na komplex smluv a celek, z tohoto celku „nepochopitelně vyloučil dohodu účastníků ze dne 23. 11. 2011, která upravovala další podobu života žalobce po provedeném darování a na které byly darovací smlouvy zcela závislé, jak vyplývá z obsahu, smyslu a účelu darovacích smluv i dohody a jak shodně tvrdí i účastníci“.
Dovolatel přehlíží, že na řešení předestřené právní otázky není napadené rozhodnutí založeno. Nalézací soudy vycházely ze zjištění, že žalobce revokoval dary i z důvodu porušení dohody ze dne 23. 11. 2011, tj. zabývaly se rovněž ujednáními této dohody a uzavřely, že žádné jednání žalovaného (s ohledem na zmíněnou dohodu ze dne 23. 11. 2011) kritéria pro důvodné odvolání daru nenaplňuje. Předmětem řízení není nárok vyplývající z porušení závazku založeného dotyčnou dohodou nebo z její neplatnosti, ale žalobce se domáhá vrácení darů z důvodu, že žalovaný měl porušit dohodu ze dne 23.
11. 2011, v čemž žalobce spatřoval hrubé porušení dobrých mravů.
V dovolání uplatněnou argumentací založenou na tvrzení, že závazek k vrácení darů vyplýval z obsahu dotyčné dohody či z darovacích smluv, dovolatel v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnil novou skutečnost. Bez významu jsou proto předkládané otázky, zda: (i) je dán vztah závislosti mezi darovací smlouvou a smlouvou upravující nároky dárce pro dobu po darování a může neplatnost druhé smlouvy o závazcích obdarovaného vůči dárci, případně jiný důvod pro neplnění druhé smlouvy, znamenat neplatnost darovací smlouvy? Je tato neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlížet ex offo? (ii) Lze upravit vztahy mezi dárcem a obdarovaným ještě před darováním samotným? (iii) Lze kvalifikovat nedodržení smlouvy upravující nároky dárce pro dobu po darování ze strany obdarovaného za hrubé porušení mravů vůči dárci? (iv) Lze na dohodu o bezúplatném převodu vlastnického práva se současným ujednáním závazků obdarovaného vůči dárci, včetně materiální a peněžité podoby, nahlížet tak, že je vyloučena aplikace právní úpravy darování? Lze pak na odvolání daru nahlížet tak, že dárce odstoupil od smluv z důvodu neplnění závazků obdarovaného (zde z dohody ze dne 23.
11. 2011)? (v) Je obdarovaný oprávněn odepřít dárci jakoukoliv finanční podporu, ačkoliv se k tomu již dříve, před přijetím daru zavázal, pokud má dárce úspory? Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy také proti nákladovému výroku napadeného rozhodnutí, ve vztahu k němuž však dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 3. 2022 JUDr. Pavel Horňák předseda senátu