USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně B. S., zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21 (identifikační číslo 471 16 617), o 560 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 265/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, č. j. 11 Co 261/2023-334, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 22. 2. 2023, č. j. 28 C 265/2015-304, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 19. 5. 2023, č. j. 28 C 265/2015-309, uložil žalované zaplatit žalobkyni 400 000 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 1. 1. 2015 do zaplacení (výrok I), žalobu v rozsahu 560 000 Kč s 10 % úroky z prodlení od 21. 2. 2020 zamítl (výrok II), rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výroky III, IV) a žalovanou zavázal k úhradě soudního poplatku (výrok V). K odvolání žalobkyně proti výrokům II a III rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.
11. 2023, č. j. 11 Co 261/2023-334, připustil změnu žaloby podáním žalobkyně z 22. 11. 2022 (výrok I), potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II „ve znění, že se zamítá žaloba co do částky 560 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 6. 2013 do zaplacení“, a ve výrocích III a IV (výrok II) a žalované přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok III). Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že účastnice uzavřely jedinou smlouvou „právně samostatné a odlišné druhy pojištění“, a to základní pojištění (článek III odst. 1 písm. a/ Zvláštních pojistných podmínek pro investiční životní pojištění PERSPEKTIVA O-962-09/01) a rizikové (úrazové) pojištění (článek III odst. 1 písm. b/ Zvláštních pojistných podmínek pro investiční životní pojištění PERSPEKTIVA O-962-09/01).
Úrazové pojištění je dílčím pojištěním sjednaným k životnímu pojištění. Úraz žalobkyně dne 14. 8. 2011 je pojistnou událostí ve smyslu § 60 odst. 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů /zákon o pojistné smlouvě/, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon č. 37/2004 Sb.“ (článek II odst. 2 Zvláštních pojistných podmínek pro úrazové pojištění O-921-08/01), za který pojistitelka poskytne plnění podle článku III odst. 1 písm. a/, body i, ii Zvláštních pojistných podmínek pro úrazové pojištění O-921-08/01.
Promlčecí doba práva na plnění z pojištění je tříletá a začala běžet za rok po vzniku pojistné události (úrazu), tedy 14. 8. 2012 (§ 8 zákona č. 37/2004 Sb.); uplynula 14. 8. 2015 (články II odst. 2, VI odst. 1, 2 Zvláštních pojistných podmínek pro úrazové pojištění O-921-08/01). Právo na další plnění ve výši 560 000 Kč s příslušenstvím uplatnila žalobkyně po uplynutí promlčecí doby, a proto je nelze přiznat (§ 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
Ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 věty první obč. zák. dochází jen u práva, které bylo u soudu uplatněno „nejen co do nároku“, ale též co do jeho výše. Proto – argumentuje odvolací soud – neběžela promlčecí doba podáním žaloby (13. 8. 2015), jíž žalobkyně požadovala zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím; o částku 560 000 Kč s příslušenstvím rozšířila žalobu až podáním z 19. 2. 2020. Skutková zjištění soudu prvního stupně, která převzal odvolací soud, vyústila v závěr, že žalovaná námitku promlčení práva neuplatnila v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.).
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích II a III, žalobkyně namítla, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení dvou právních otázek: 1) stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. a 2) námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Pouze ve vztahu k druhé otázce označila rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, jejichž závěry shledává kontradiktorními s řešením, které přijal odvolací soud (nález Ústavního soudu ze dne 16.
6. 2020, sp. zn. III ÚS 2552/18, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29/2019). Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.
s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Odvolací soud vyšel z toho, že žalobkyně (pojištěná) a žalovaná (pojistitelka) uzavřely 27. 8. 2009 pojistnou smlouvu č. 1420557965 [„Investiční životní pojištění PERSPEKTIVA podle sazby 4 BN“]. Z potvrzení o uzavření smlouvy a z rekapitulace pojištění k 6.
8. 2012 vyplývá, že žalobkyně byla pojištěna pro případ dožití, smrti a úrazu (riziková skupina 1, trvalé následky úrazu s progresivním plněním a tělesné poškození úrazem, s bonusem - pojištění pro případ plné invalidity následkem úrazu s jednorázovým pojistným plněním). Součástmi pojistné smlouvy byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění osob O-900-08/01 (dále jen „VPP“), Zvláštní pojistné podmínky pro investiční životní pojištění PERSPEKTIVA O-962-09/01 (dále jen „ZPPI“) a Zvláštní pojistné podmínky pro úrazové pojištění O-921-08/01 (dále jen „ZPPÚ“).
Podle článku XVI písm. r/ VPP se pojistnou událostí rozumí „nahodilá událost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává a se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění“. Podle článku III odst. 1 písm. a/ ZPPI lze v pojistné smlouvě sjednat „základní pojištění“, tj. „pojištění pro případ dožití se stanoveného věku nebo dřívější smrti hlavního pojištěného“ a dále „pojištění pro případ úrazu“ či „jiná pojištění uvedená v pojistné smlouvě“ pod písm. b/ až k/, označená jako „riziková pojištění“.
Článek II ZPPÚ stanoví, že „Pojistným nebezpečím je možnost vzniku neočekávaného a náhlého působení zevních sil nebo vlastní tělesné síly pojištěného nezávislé na jeho vůli“ (odst. 1). „Pojistnou událostí je úraz pojištěného v důsledku pojistného nebezpečí uvedeného v odst. 1 tohoto článku, který nastal v době trvání pojištění, a pojištěnému způsobil poškození zdraví nebo smrt, a to i tehdy, pokud se poškození zdraví projevilo nebo smrt nastala až po skončení pojištění“ (odst. 2). Podle článku III odst. 1 písm. a/ bodů i, ii ZPPÚ „Pojistitel poskytne pojistné plnění podle ujednání v pojistné smlouvě, a to pojištěnému za tělesné poškození způsobené úrazem, za trvalé následky úrazu.“ Zanechá-li úraz trvalé následky, stanoví článek VI ZPPÚ, že pojistitelka vyplatí „pojistné plnění ve výši procentního podílu z pojistné částky, který přísluší pro jednotlivá tělesná poškození podle příslušné oceňovací tabulky a odpovídá rozsahu trvalých následků po jejich ustálení; v případě, že se neustálily do tří let ode dne úrazu, vyplatí pojistitel pojistné plnění podle procentního podílu, který odpovídá jejich stavu ke konci této lhůty.
Stanoví-li příslušná oceňovací tabulka procentní rozpětí, určí pojistitel výši pojistného plnění tak, aby v rámci daného rozpětí odpovídalo povaze a rozsahu trvalého tělesného poškození způsobeného úrazem“ (odst. 1). „Je-li sjednáno pojištění pro případ trvalých následků s progresivním plněním, zvyšuje se procentní podíl uvedený v odst. 1 tohoto článku podle tabulky uvedené v příloze těchto pojistných podmínek“ (odst. 2). Z oceňovací tabulky pro likvidaci pojistných událostí 2/2011 se podává, že při hodnocení trvalých následků úrazu 35 % se poskytne progresivní plnění 55 % a při hodnocení trvalých následků úrazu 55 % se poskytne progresivní plnění 125 %.
Žalobkyně utrpěla úraz 14. 8. 2011. Poté, co MUDr. Zdeněk Šňupárek 12. 1. 2020 doplnil znalecký posudek stran trvalých následků po úrazových změnách podle oceňovacích tabulek pojistných událostí 2/2011, uplatnila žalobkyně podáním z 19. 2. 2020 právo na další plnění ve výši 560 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně připustil změnu žaloby usnesením z 8. 12. 2020, č. j. 28 C 265/2015-158. Ve vztahu k námitce promlčení práva v rozsahu 560 000 Kč s příslušenstvím, kterou vznesla žalovaná, vyšel odvolací soud ze zjištění, podle něhož před podáním žaloby nevyvíjela žádnou iniciativu, jíž by usilovala znemožnit zahájení sporu o pojistné plnění, žalobkyni neodrazovala od podání žaloby příslibem dobrovolného plnění a neslibovala nic za to, že žalobu nepodá a vyčká na vyřízení věci bez ingerence soudu.
S odkazy na lékařskou zprávu Fakultní nemocnice v Motole z 16. 8. 2011, posudek MUDr. Jaroslava Elise z 22. 1. 2017 a zprávu D. D. z 12. 10. 2012 žalovaná sice nárok na pojistné plnění opakovaně popírala, aniž by však žalobkyni bránila v předložení dalších podkladů stran jejího zdravotního stavu. Dodatečné vyhodnocení rozsahu trvalých následků podle oceňovací tabulky pro likvidaci pojistných událostí 2/2011 po doplnění posudku znalce MUDr.
Zdeňka Šňupárka v průběhu řízení před soudem prvního stupně nelze klást k tíži žalované. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno nejen, o kterou právní otázku jde (včetně výkladu nesprávnosti jejího posouzení), ale i od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Jestliže dovolatel nekonfrontuje řešení vymezené právní otázky s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jemuž primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů, trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 241b odst. 3 o.
s. ř.). Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s § 237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. III. ÚS 396/22, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). V projednávané věci dovolatelka žádným způsobem nespecifikovala rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se podle jejího názoru odvolací soud při řešení otázky stavení promlčecí doby práva uplatněného změnou žaloby v průběhu řízení před soudem prvního stupně odchýlil.
Žalobkyně se mýlí, tvrdí-li, že se odvolací soud při posuzování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro použití korektivu dobrých mravů zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009). Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. je obecným ustanovením hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost.
Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tj. jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se uvedeného ustanovení dožaduje, tak všechny okolnosti na straně toho, kdo se výkonu práva domáhá.
Odpovídající úsudek soudu musí být podložen konkrétními skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují přijmout závěr, že výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 754/2007). Za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2001, ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, ze dne 29. 7. 2002, sp. zn. 33 Odo
115/2001, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005, ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 722/2005, ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1406/2007, a ze dne 24. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4398/2007, popř. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve svazku 10, ročník 1998, pod č. 14). Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana.
Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu, případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudky ze dne 22.
8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3543/2016, dále usnesení ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, ze dne 21.
4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 740/2009, a nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 581/06, ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 548/11, ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. III. ÚS 3358/20 a ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18). V rozsudku ze dne 28.11.2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, Nejvyšší soud konstatoval: „Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99). Je evidentní, že dovolatelka v nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 2552/18, hledá jiný význam, než který skutečně má. Ústavní ani Nejvyšší soud v rozhodnutích výše citovaných nedovodily, že námitka promlčení je nemravná, jestliže účastník marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, nýbrž konstatují (ve stručnosti), že námitka promlčení odporuje dobrým mravům, pokud by byla výrazem flagrantního zneužití práva na úkor tohoto účastníka. V projednávané věci však odvolací soud tak výjimečné okolnosti, které by bylo lze nadřadit obecnému účelu promlčení, jímž je zachování jistoty v právních vztazích, neshledal.
Podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně co jí ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 1. 2025
JUDr. Pavel Krbek předseda senátu