33 Cdo 871/2023-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Rodinného pivovaru BERNARD a.s., se sídlem v Humpolci, ul. 5. května 1 (identifikační číslo: 260 31 809), zastoupené JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalované CONDEC, spol. s r.o., se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída 325 (identifikační číslo: 648 25 141), zastoupené JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15/16, o zaplacení 295 830,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 95/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 37/2022-682, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 858 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ing. Tomáše Matouška, advokáta.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2022, č. j. 37 Cm 95/2013-645, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 295 830,10 Kč, rozhodl o nákladech řízení, uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové částku ve výši 2 072 Kč a rozhodl o vrácení nespotřebované částky žalobkyní složené zálohy na provedení důkazu znaleckým posudkem. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2022, č. j. 4 Cmo 37/2022-682, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku ukládajícím žalobkyni povinnost zaplatit státu na účet Krajského soudu v Hradci Králové na náhradu vynaložených nákladů částku 2 294 Kč a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Tyto formuluje následovně: 1) „Je povinností soudu nepřihlédnout při hodnocení důkazů ke znaleckému posudku, pokud se opírá o nesprávná teoretická právní východiska, in concreto své závěry staví na obecné závaznosti českých technických norem mezi soukromými subjekty?“ a 2) „Je povinností soudu zadat revizní znalecký posudek, pokud se znalecký posudek předložený jedním z účastníků sporu zakládá na nesprávných právních východiscích, in concreto své závěry staví na obecné závaznosti českých technických norem mezi soukromými subjekty, a pokud znalec tyto závěry nevysvětlí ani při svém výslechu soudem?“.
Má za to, že znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. Jaroslavem Doležalem na celou záležitost pohlíží pouze v obecné rovině a nezjišťuje konkrétní příčiny praskání pivních džbánků. Naproti tomu ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Víchem vyplývá, že vady džbánků zapříčinila žalovaná. Prosazuje proto, že znaleckému posudku znalce Ing. Víchy měly soudy přiznat větší závažnost a věrohodnost, zatímco ke znaleckému posudku vypracovanému Ing. Doležalem neměly vůbec přihlížet, eventuálně měly zadat vypracování revizního posudku.
Nejvyšší soud věc projednal podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely, ani hodnocení jimi provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, a ze dne 4.
6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti způsobu, jakým byly hodnoceny v řízení provedené důkazy, tak nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Argumentace předestřená dovolatelkou přitom ulpívá právě v rovině polemiky s hodnocením důkazů znaleckými posudky odvolacím soudem.
Jakkoli podrobná je dovolatelčina kritika úvah, jež odvolací soud vyslovil při práci s předloženými odbornými podklady, nemůže nic změnit na tom, že dovolacímu soudu, který je instancí přezkumnou, nikoli nalézací, nepřísluší, aby do procesu hodnocení důkazů vstupoval a úvahy soudů nižších stupňů revidoval, nejsou-li (tak jako je tom v posuzovaném případě) nepřiměřené. Z ustálené judikatury vyplývají určitá základní východiska ohledně hodnocení důkazů znaleckými posudky, Nejvyšší soud však neshledal, že by odvolací soud postupoval v rozporu s těmito pravidly.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nenechal zpracovat revizní expertizu (§ 127 odst. 2 o. s. ř.), sluší se připomenout, že zákon nestanoví předpoklady, za kterých je vypracování revizního znaleckého posudku nutné, a ponechává v tomto směru otevřený prostor diskreci soudu. Vypracování revizního posudku je na místě zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy závisí na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda pokládá pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné, či nikoliv (jde tu opět o hodnocení důkazu – znaleckého posudku).
Podaří-li se pochybnosti soudu o správnosti posudku rozptýlit, není zapotřebí nařídit vypracování revizního posudku, a to navzdory skutečnosti, že o jeho správnosti účastník nadále pochybuje; důkazy totiž hodnotí výhradně soud. Úvaha soudu nemůže být zcela libovolná, nicméně vždy záleží na konkrétním případu, zda a nakolik lze učinit závěr o zpochybnění posudku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, nebo ze dne 23.
4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3933/2019). Odvolacímu soudu v přezkoumávané věci nelze důvodně vytýkat, že se nevyžádáním revizního znaleckého posudku zpronevěřil procesním pravidlům, a předpoklad dovolatelky, že otázka povinnosti zadání revizního posudku dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, je mylný. Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud neměl pochybnosti o správnosti odborných závěrů dovozených v posudku znalce Ing. Jaroslava Doležela, které vyvstaly po předložení posudku vyhotoveného znalcem Ing.
Milanem Vichem. Proč posudku znalce Ing. Jaroslava Doležela přiznal hodnotu závažnosti i věrohodnosti, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vysvětlil; akcentoval, že oba znalecké posudky se shodovaly v existenci více možných příčin vytčených vad džbánků, které bylo možné přičítat postupu žalobkyně i žalované, přičemž nebyly schopny bezpečně identifikovat příčinu výlučnou, popř. převážnou. Nadto oba ve věci činní znalci byli soudem prvního stupně opakovaně vyslechnuti (a jejich výpovědi řádně vyhodnoceny).
Postup odvolacího soudu není ani - jak namítá dovolatelka - v rozporu s výkladem podaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn.
22 Cdo
746/2019, poněvadž i v něm se zdůrazňuje, že nařízení přezkoumání závěrů znaleckého posudku jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo podobnou institucí je namístě pouze tehdy, nelze-li rozpory mezi nimi odstranit výslechem obou znalců, respektive případným vyžádáním doplnění řečených posudků a hodnocením takto opatřených podkladů (obdobně viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 72/2018, nebo rozsudek ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1976/2017).
Zda se rozpory podařilo odstranit (a to i dovozením, že závěry jednoho z kontradiktorních znaleckých posudků nejsou přesvědčivé, pročež je namístě upřednostnit posudek druhý), je pak opět otázkou hodnocení důkazů, jež dovolacímu přezkumu nepodléhá. Nepřípadná je výtka dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozhodnutími ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3071/2019, nebo ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2612/2016, neboť v nich se Nejvyšší soud nevyjadřoval ke způsobu vypracování znaleckého posudku, nýbrž k závazností českých technických norem jako takových.
K nově předloženému znaleckému posudku je namístě připomenout, že výrazem toho, že v dovolacím řízení jde o mimořádný přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu podle skutkového stavu k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, je vyloučeno, aby v dovolání byly uplatněny nové skutečnosti či důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). – Ačkoli žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí žádné výhrady nekonkretizovala; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř. přípustné. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 4. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu