4 Azs 114/2015- 27 - text
4 Azs 114/2015 - 36
pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobkyně: K. B., zast. JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou, se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 Az 16/2013 - 54,
I. V ý r o k y p r v ý a d r u h ý rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 Az 16/2013 - 54, kterými byla zamítnuta žaloba a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, s e z r u š u j í .
II. Kasační stížnost proti třetímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 Az 16/2013 - 54, s e z a m í t á .
III. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 9. 2013, č. j. OAM-83/ZA-ZA09-HA03-2011, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
IV. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a o kasační stížnosti.
V. Soudem ustanovené zástupkyni žalobkyně, JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce, se sídlem Veleslavínova 55/12, Plzeň, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 3.400 Kč. Tato částka bude zástupkyni žalobkyně vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2013, č. j. OAM-83/ZA-ZA09-HA03-2011, rozhodl tak, že žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný zejména konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by byla pronásledována ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu z politických důvodů. Rovněž neshledal její pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobkyně počala nemanželské dítě a z Kazachstánu odjela, aby se vyhnula odplatě svého bývalého muže. Navíc byla znásilněna dvěma muži, když manžel usnul pod vlivem alkoholu. Uvedené skutečnosti žalovaný vyhodnotil jako činy soukromých osob, tedy nikoli akty kazašských státních orgánů. Jednání bývalého manžela připsal na vrub jeho špatným charakterovým vlastnostem i nadužívání alkoholu a tvrzené znásilnění považoval za standardní trestní čin. Žalobkyně přitom byla nečinná, nestěžovala si na jednání svého bývalého manžela a nenechala policii vyšetřit okolnosti znásilnění, protože policie na její žádost vyšetřování zastavila. Svým vlastním postupem proto nevyužila všech dostupných prostředků ochrany v Kazachstánu. Pokud dále žalobkyně zmiňovala snahu o dopravení své dcery na území České republiky, žalovaný poukázal na to, že se nejedná o azylově relevantní důvod. Žalovaný dále dospěl k závěru, že výpověď žalobkyně není věrohodná, protože znásilnění zmínila až během pohovoru, nikoli v samotné žádosti. Žalovaný zároveň konstatoval, že žádnému z rodinných příslušníků žalobkyně nebyl přiznán azyl pro aplikaci § 13 zákona o azylu a žalobkyně neuvedla důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Stejně tak nebyly dány podmínky pro udělení doplňkové ochrany, protože žalovaný zjistil, že žalobkyni nehrozilo ze strany státních orgánů žádné pronásledování, a pokud by pociťovala ohrožení ze strany bývalého manžela, mohla vyhledat pomoc policie.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 9. 2013, č. j. OAM-83/ZA-ZA09-HA03-2011, rozhodl tak, že žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný zejména konstatoval, že žalobkyně neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že by byla pronásledována ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu z politických důvodů. Rovněž neshledal její pronásledování dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobkyně počala nemanželské dítě a z Kazachstánu odjela, aby se vyhnula odplatě svého bývalého muže. Navíc byla znásilněna dvěma muži, když manžel usnul pod vlivem alkoholu. Uvedené skutečnosti žalovaný vyhodnotil jako činy soukromých osob, tedy nikoli akty kazašských státních orgánů. Jednání bývalého manžela připsal na vrub jeho špatným charakterovým vlastnostem i nadužívání alkoholu a tvrzené znásilnění považoval za standardní trestní čin. Žalobkyně přitom byla nečinná, nestěžovala si na jednání svého bývalého manžela a nenechala policii vyšetřit okolnosti znásilnění, protože policie na její žádost vyšetřování zastavila. Svým vlastním postupem proto nevyužila všech dostupných prostředků ochrany v Kazachstánu. Pokud dále žalobkyně zmiňovala snahu o dopravení své dcery na území České republiky, žalovaný poukázal na to, že se nejedná o azylově relevantní důvod. Žalovaný dále dospěl k závěru, že výpověď žalobkyně není věrohodná, protože znásilnění zmínila až během pohovoru, nikoli v samotné žádosti. Žalovaný zároveň konstatoval, že žádnému z rodinných příslušníků žalobkyně nebyl přiznán azyl pro aplikaci § 13 zákona o azylu a žalobkyně neuvedla důvody zvláštního zřetele hodné pro udělení humanitárního azylu dle § 14 zákona o azylu. Stejně tak nebyly dány podmínky pro udělení doplňkové ochrany, protože žalovaný zjistil, že žalobkyni nehrozilo ze strany státních orgánů žádné pronásledování, a pokud by pociťovala ohrožení ze strany bývalého manžela, mohla vyhledat pomoc policie.
[2] Žalobou ze dne 16. 10. 2013 napadla žalobkyně nadepsané rozhodnutí žalovaného. Namítala, že ačkoli byla intenzivně pronásledována svým bývalým manželem, stát ji vůbec nepomohl. Zároveň uvedla, že patří do skupiny muslimských žen, které za trvání manželství otěhotněly s jiným mužem, a proto se obávala jak beztrestné odplaty ze strany bývalého manžela, tak odsouzení společností. Navíc byla znásilněna známými svého manžela. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ale vůbec nezabýval tím, zda jsou muslimské ženy, jež počnou nemanželské dítě nebo které byly znásilněny, v Kazachstánu chráněny a zda státní orgány postupují v trestním řízení efektivně. Žalobkyně dále vyloučila možnost přesídlení do jiných částí země původu, protože bývalý manžel žalobkyni v minulosti vždy vypátral. Rovněž odmítla názor žalovaného, že jí policie mohla poskytnout efektivní pomoc, pokud by nestáhla trestní oznámení, neboť tak učinila z důvodu výhružek bývalého manžela, proti kterým nebyla policie schopna zasáhnout. K hodnocení věrohodnosti své osoby sdělila, že její výpověď byla vždy konzistentní a některé okolnosti svého případu v žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedla s tím, že veškeré detaily chtěla předestřít v rámci následného pohovoru. Závěrem vyjádřila svoji domněnku, že splňuje podmínky pro udělení azylu, protože muslimské ženy, kterým se narodilo nemanželské dítě, je možné pro negativní postoje muslimské společnosti považovat ve smyslu kvalifikační směrnice za sociální skupinu. Zároveň projevila svoji obavu z konfliktu s kazašskými státními orgány, protože občanství Kazachstánu je vázáno na registraci trvalého bydliště a nyní je sporné, zda jím žalobkyně disponuje.
[2] Žalobou ze dne 16. 10. 2013 napadla žalobkyně nadepsané rozhodnutí žalovaného. Namítala, že ačkoli byla intenzivně pronásledována svým bývalým manželem, stát ji vůbec nepomohl. Zároveň uvedla, že patří do skupiny muslimských žen, které za trvání manželství otěhotněly s jiným mužem, a proto se obávala jak beztrestné odplaty ze strany bývalého manžela, tak odsouzení společností. Navíc byla znásilněna známými svého manžela. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí ale vůbec nezabýval tím, zda jsou muslimské ženy, jež počnou nemanželské dítě nebo které byly znásilněny, v Kazachstánu chráněny a zda státní orgány postupují v trestním řízení efektivně. Žalobkyně dále vyloučila možnost přesídlení do jiných částí země původu, protože bývalý manžel žalobkyni v minulosti vždy vypátral. Rovněž odmítla názor žalovaného, že jí policie mohla poskytnout efektivní pomoc, pokud by nestáhla trestní oznámení, neboť tak učinila z důvodu výhružek bývalého manžela, proti kterým nebyla policie schopna zasáhnout. K hodnocení věrohodnosti své osoby sdělila, že její výpověď byla vždy konzistentní a některé okolnosti svého případu v žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedla s tím, že veškeré detaily chtěla předestřít v rámci následného pohovoru. Závěrem vyjádřila svoji domněnku, že splňuje podmínky pro udělení azylu, protože muslimské ženy, kterým se narodilo nemanželské dítě, je možné pro negativní postoje muslimské společnosti považovat ve smyslu kvalifikační směrnice za sociální skupinu. Zároveň projevila svoji obavu z konfliktu s kazašskými státními orgány, protože občanství Kazachstánu je vázáno na registraci trvalého bydliště a nyní je sporné, zda jím žalobkyně disponuje.
[3] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 Az 16/2013 - 54, zamítl žalobu, kterou žalobkyně dne 16. 10. 2013 napadla rozhodnutí žalovaného, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu řízení a zástupkyni žalobkyně přiznal odměnu za zastupování. Městský soud předně konstatoval, že žalobkyně není členkou žádné politické strany či jinak politicky aktivní a neuváděla žádné potíže s uplatňováním politických práv a svobod ve vlasti. Proto nesplnila podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. a) zákona o azylu.
[4] V kontextu § 12 písm. b) zákona o azylu se městský soud zabýval tím, zda žalobkyně patřila k určité sociální skupině. Dospěl k závěru, že žalobkyně jako žena, které se narodilo nemanželské dítě, nenaplňovala podmínky pro začlenění do sociální skupiny, protože vědomě porušila zásadu manželské věrnosti, která je vlastní muslimské společnosti a o níž žalobkyně věděla.
[4] V kontextu § 12 písm. b) zákona o azylu se městský soud zabýval tím, zda žalobkyně patřila k určité sociální skupině. Dospěl k závěru, že žalobkyně jako žena, které se narodilo nemanželské dítě, nenaplňovala podmínky pro začlenění do sociální skupiny, protože vědomě porušila zásadu manželské věrnosti, která je vlastní muslimské společnosti a o níž žalobkyně věděla.
[5] Žalobkyně nesplňovala ani podmínky dle § 13 zákona o azylu, neboť nikomu z její rodiny nebyl azyl udělen. Městský soud dále shledal, že žalobkyni nemohl být udělen ani humanitární azyl, protože snaha o zajištění pobytu její dcery na území České republiky není relevantním azylovým důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Mezinárodní ochrana totiž není obecně prostředkem pro řešení ekonomických, osobních a rodinných problémů. Když se městský soud zabýval možností udělení doplňkové ochrany, shledal, že žalobkyni nehrozilo uložení či vykonání trestu smrti nebo mučení a nelidské či ponižující zacházení. Žalobkyně neuvedla žádné potíže se státními orgány; pouze poukazovala na problémy s manželem, který byl často v podnapilém stavu, bil ji a nestaral se o děti.
[6] Tvrzení ohledně znásilnění v roce 2009 vyhodnotil městský soud za účelové, jelikož ho stěžovatelka neuvedla v žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ale až během pohovoru poté, co si zajistila právní zastoupení. Žalobkyně se sice obrátila na policii, ale své trestní oznámení vzápětí vzala zpět, a proto nebylo možné tvrdit, že policie neměla snahu žalobkyni ochránit. Městský soud poukázal v té souvislosti i na nesrovnalosti ve výpovědi žalobkyně ohledně délky jejího těhotenství a kontaktu bývalého manžela s jejími dcerami. Zároveň uvedl, že z výpovědi nevyplynulo, že by se sestra žalobkyně, když jí vyhrožoval bývalý manžel žalobkyně, obrátila na policii. Není totiž možné shledat absenci státní ochrany, pokud žadatel o mezinárodní ochranu nevyčerpá všechny relativně dostupné prostředky k ochraně svých práv.
[7] Městský soud dále podotkl, že žádost o mezinárodní ochranu podaná po poměrně dlouhé době je alespoň nepřímým důkazem, že žadatel svou situaci v zemi původu nepociťoval palčivě. Žalobkyně pobývala na území České republiky od roku 2007 a na přelomu června a července roku 2009 se vrátila do Kazachstánu z důvodu nemoci své matky. Pokud při návštěvě Kazachstánu došlo k jejímu znásilnění přáteli jejího bývalého manžela, měla dostatek času, aby tuto skutečnost uvedla jako azylový důvod. Žalobkyně však podala žádost o mezinárodní ochranu až téměř o dva roky později dne 15. 3. 2011, kdy jí nesvědčil žádný právní důvod k pobytu na území České republiky a její dcera byla nucena vycestovat z České republiky. Závěrem městský soud poznamenal, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, která vyjádřila pochybnosti ohledně toho, zda disponuje občanstvím Kazašské republiky, jelikož žalobkyně komunikovala se zastupitelským úřadem Kazašské republiky v České republice v souvislosti s narozením své dcery dne 22. 7. 2010.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Městský soud dále podotkl, že žádost o mezinárodní ochranu podaná po poměrně dlouhé době je alespoň nepřímým důkazem, že žadatel svou situaci v zemi původu nepociťoval palčivě. Žalobkyně pobývala na území České republiky od roku 2007 a na přelomu června a července roku 2009 se vrátila do Kazachstánu z důvodu nemoci své matky. Pokud při návštěvě Kazachstánu došlo k jejímu znásilnění přáteli jejího bývalého manžela, měla dostatek času, aby tuto skutečnost uvedla jako azylový důvod. Žalobkyně však podala žádost o mezinárodní ochranu až téměř o dva roky později dne 15. 3. 2011, kdy jí nesvědčil žádný právní důvod k pobytu na území České republiky a její dcera byla nucena vycestovat z České republiky. Závěrem městský soud poznamenal, že nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, která vyjádřila pochybnosti ohledně toho, zda disponuje občanstvím Kazašské republiky, jelikož žalobkyně komunikovala se zastupitelským úřadem Kazašské republiky v České republice v souvislosti s narozením své dcery dne 22. 7. 2010.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Kasační stížností podanou dne 18. 5. 2015 brojí žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) proti nadepsanému rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatelka spatřuje nezákonný postup žalovaného v tom, že nesprávně vyložil pojem sociální skupina. V souladu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2014, č. j. 5 Azs 63/2004 - 60, č. 364/2004 Sb. NSS, se považuje za členku sociální skupiny žen, které „podvedly“ svého manžela a počaly nemanželské dítě. Takové ženy jsou v muslimské společnosti bezpochyby zavrhovány, pronásledovány a vnímány odlišně od žen, které dítě počaly v manželství. Nic přitom nemění na situaci, že si stěžovatelka musela být uvedeného společenského nastavení vědoma. Stěžovatelka tak považuje argumentaci soudu, který na jednu stranu přiznává odlišné chování muslimů k ženám, ale na druhou stranu dává vzniklou situaci stěžovatelce za vinu, za irelevantní; ad absurdum by za sociální skupinu nemohli být považování ani homosexuálové, kteří rovněž nerespektují zásady většinové společnosti. Příslušnost k sociální skupině proto nelze vyloučit jen z toho důvodu, že stěžovatelka počala nemanželské dítě, ačkoli si byla vědoma, že porušovala konvence muslimské společnosti.
[9] Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný se nezabýval neefektivitou kazašské policie a nezjistil v této souvislosti dostatečně skutkový stav. Žalovaný sice uváděl, že stěžovatelka mohla podat trestní oznámení, ale nezjistil, zda je policie s ohledem na možné předsudky ochotna vůbec poskytnout pomoc ženám, které počaly nemanželské dítě. Jelikož se s touto námitkou nevypořádal ani městský soud, považuje stěžovatelka jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
[9] Stěžovatelka dále namítá, že žalovaný se nezabýval neefektivitou kazašské policie a nezjistil v této souvislosti dostatečně skutkový stav. Žalovaný sice uváděl, že stěžovatelka mohla podat trestní oznámení, ale nezjistil, zda je policie s ohledem na možné předsudky ochotna vůbec poskytnout pomoc ženám, které počaly nemanželské dítě. Jelikož se s touto námitkou nevypořádal ani městský soud, považuje stěžovatelka jeho rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
[10] Stěžovatelka se rovněž ohrazuje proti závěru městského soudu, že její tvrzení ohledně znásilnění je nevěrohodné z toho důvodu, že ho uvedla až po zajištění právního zastoupení v pohovoru v řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Jelikož se jedná o traumatickou událost, nechtěla tuto událost v řízení vůbec zmiňovat, neboť hlavním důvodem byla obava z bývalého manžela kvůli narození nemanželské dcery. Zároveň byla při sepisu žádosti o udělení mezinárodní ochrany upozorněna pracovníkem ministerstva, že zápis je limitován počtem znaků a detailnější výpověď se předpokládá až v průběhu pohovoru. Pokud stěžovatelka neuvedla některé skutečnosti v žádosti s tím, že je bude moci uvést v pohovoru, nelze tuto skutečnost považovat za nesrovnalost, která by zakládala nevěrohodnost stěžovatelky.
[11] Závěrem stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením soudu, že v jejích výpovědích mají být další nepřesnosti. Nesouhlasí zároveň ani s tvrzením městského soudu, že žádost o mezinárodní ochranu podala poměrně po dlouhé době, když ke znásilnění došlo v roce 2009. Stěžovatelka k tomu uvádí, že hlavním důvodem její žádosti bylo narození její nemanželské dcery a z toho plynoucí obava z manžela, který se o narození dozvěděl. Vzhledem k datu narození dcery a informacím o plánované mstě bývalého manžela, které se postupně dozvídala, nelze považovat podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany za opožděné. Jelikož stěžovatelka komunikovala se zastupitelským úřadem Kazašské republiky v České republice v souvislosti s narozením dcery téměř před pěti lety, jeví se, oproti závěrům městského soudu, jako reálné i pozbytí jejího kazašského občanství.
[11] Závěrem stěžovatelka nesouhlasí s tvrzením soudu, že v jejích výpovědích mají být další nepřesnosti. Nesouhlasí zároveň ani s tvrzením městského soudu, že žádost o mezinárodní ochranu podala poměrně po dlouhé době, když ke znásilnění došlo v roce 2009. Stěžovatelka k tomu uvádí, že hlavním důvodem její žádosti bylo narození její nemanželské dcery a z toho plynoucí obava z manžela, který se o narození dozvěděl. Vzhledem k datu narození dcery a informacím o plánované mstě bývalého manžela, které se postupně dozvídala, nelze považovat podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany za opožděné. Jelikož stěžovatelka komunikovala se zastupitelským úřadem Kazašské republiky v České republice v souvislosti s narozením dcery téměř před pěti lety, jeví se, oproti závěrům městského soudu, jako reálné i pozbytí jejího kazašského občanství.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 1. 6. 2015 popírá oprávněnost kasační stížnosti, navrhuje její zamítnutí a domnívá se, že jak jeho rozhodnutí, tak rozsudek městského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný k námitkám stěžovatelky uvádí, že neshledal důvody pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatelka jako důvod pro opuštění země uvedla problémy s bývalým manželem. Ačkoli se obrátila s žádostí o pomoc na policii, sama trestní oznámení vzala zpět. Z uvedeného vyplývá, že policie byla činná a snažila se stěžovatelce pomoci. Pokud stěžovatelka vzala své trestní oznámení zpět, policie nemohla případ přirozeně prošetřit, a stěžovatelka tak nemůže tvrdit, že jí státní orgány odmítly pomoci. O znásilnění se ani ve velmi podrobném vlastnoručně psaném prohlášení vůbec nezmínila, a proto žalovaný považoval toto tvrzení za účelové. Stěžovatelka je dnes již rozvedená a má možnost si najít jiné místo k životu v rámci rozlehlého území Kazašské republiky, jež je plochou cca. 35krát větší než Česká republika. Proto žalovaný považoval obavy stěžovatelky z bývalého manžela za neopodstatněné, nepřesvědčivé a nepodložené. Žalovaný rovněž nepovažuje ženy, kterým se narodilo nemanželské dítě, za specifickou sociální skupinu ve smyslu zákona o azylu, neboť zde nejsou naplněny definiční znaky této skupiny. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu totiž vyplývá, že dlužníci, ženy pronásledované svými manžely či partnery a nečlenové zločineckých struktur netvoří sociální skupiny ve smyslu zákona o azylu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2006, č. j. 4 Azs 387/2005 - 65).
III.
Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal podmínky pro řízení o kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Po konstatování přípustnosti podané kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda tato kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení příslušná kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, byl podán například usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS.
[15] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost a dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná, jelikož shledal v rozhodnutí městského soudu zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Městský soud závažným způsobem nesprávně vypořádal část azylového příběhu stěžovatelky (viz níže). Nejvyšší správní soud zároveň spatřuje v námitce týkající se příslušnosti k sociální skupině – muslimkám, které porodily za trvání manželství dítě s jiným mužem než manželem (dále též „nemanželské dítě“) – právní otázku, která nebyla v dosavadní judikatuře zdejšího soudu jednoznačně vyřešena.
68. Z ustanovení čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 vyplývá, že členské státy mohou pokládat za povinnost žadatele předložit „co nejdříve“ všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu.
69. Nicméně vzhledem k citlivé povaze otázek souvisejících s osobní sférou člověka, a zejména s jeho sexualitou nelze učinit závěr o jeho nedostatečné důvěryhodnosti na základě pouhé skutečnosti, že z důvodu neochoty odhalit intimní aspekty svého života nedeklaroval hned od počátku svoji homosexualitu.
70. Dále je třeba poznamenat, že povinnost podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 předložit všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu „co nejdříve“ je zmírněna požadavkem, který ukládá příslušným orgánům čl. 13 odst. 3 písm. a) směrnice 2005/85 a čl. 4 odst. 3 směrnice 2004/83, zohlednit při vedení pohovoru osobní nebo obecné okolnosti žádosti, včetně zranitelnosti žadatele, a provést posouzení této žádosti jednotlivě a zohlednit při něm konkrétní postavení a osobní situaci každého žadatele.
70. Dále je třeba poznamenat, že povinnost podle čl. 4 odst. 1 směrnice 2004/83 předložit všechny náležitosti potřebné k doložení žádosti o mezinárodní ochranu „co nejdříve“ je zmírněna požadavkem, který ukládá příslušným orgánům čl. 13 odst. 3 písm. a) směrnice 2005/85 a čl. 4 odst. 3 směrnice 2004/83, zohlednit při vedení pohovoru osobní nebo obecné okolnosti žádosti, včetně zranitelnosti žadatele, a provést posouzení této žádosti jednotlivě a zohlednit při něm konkrétní postavení a osobní situaci každého žadatele.
71. Považovat žadatele o azyl za nevěrohodného pouze na základě toho, že neodhalil svou sexuální orientaci při první příležitosti, která mu byla poskytnuta k tomu, aby vysvětlil důvody pronásledování, by tak vedlo k nesplnění požadavku uvedeného v předcházejícím bodě.“ [Tj. provádět zjišťování skutkového stavu v řízení o mezinárodní ochraně tak, aby nebyla narušena lidská důstojnost žadatele zaručená čl. 1 Listiny základních práv EU, pozn. Nejvyššího správního soudu].
[63] Z výše uvedeného vyplývá, že nároky na přesnost výpovědí žadatelů o mezinárodní ochranu v azylovém řízení jsou výrazně nižší, než v případě klasického správního řízení. Pokud je pohovor navíc veden s genderově pronásledovanou ženou, je nutné zohlednit i další rušivé faktory, jak bylo výše uvedeno. Zároveň nelze klást žadateli o mezinárodní ochranu k tíži, pokud je výpověď k traumatickým událostem zdráhavá, neúplná nebo podána s jistým odstupem.
[64] Během pohovoru (bod 17) stěžovatelka barvitě vylíčila události při návštěvě Kazachstánu v červnu 2009, včetně svého znásilnění. Uvedla podrobné detaily jak situace, která znásilnění předcházela, tak událostí následných. Zároveň vysvětlila, že byla během sepisu žádosti o mezinárodní ochranu poučena, aby byla stručná a že jsou kolonky pro zaznamenání důvodů pro podání žádosti limitovány počtem znaků.
[65] Městský soud a žalovaný považovali výpověď stěžovatelky za nevěrohodnou pouze na základě skutečnosti, že o znásilnění vypovídala až během pohovoru za přítomnosti své zástupkyně. Výtky týkající se skutkových rozporů ve výpovědi přitom neměli. Vzhledem k výše uvedeným standardům na posuzování výpovědí žadatelů o mezinárodní ochranu nemůžou jejich závěry obstát. Na újmu stěžovatelce nemůže být ani to, že využila svého ústavně zaručeného práva podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a zvolila si zástupkyni, která byla rovněž přítomna u jejího výslechu.
[66] Pokud městský soud poukazuje na nesrovnalosti ohledně délky těhotenství (stěžovatelka byla již v červnu 2009 těhotná a dítě se narodilo 22. 7. 2010, tedy dle názoru městského soudu po více jak 12 měsících), nejsou tyto závěry v souladu se skutkovým stavem zachyceným ve spise. Z pohovoru jasně vyplývá, že po návratu do České republiky stěžovatelka potratila. Přestože tato informace není pro posouzení případu relevantní, nejmladší dcera stěžovatelky byla zjevně počata později po návratu do České republiky. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že drobné nesrovnalosti v nepodstatných otázkách nemohou vyvrátit azylový příběh, je-li jinak detailní a konzistentní.
[67] I tato kasační námitka je proto důvodná.
III. e)
Pozbytí státního občanství
[68] Stěžovatelka závěrem namítá, že není možné vyloučit, že pozbyla státní občanství Kazachstánu.
[69] Vzhledem k tomu, že ztráta občanství není sama o sobě důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního ze dne 10. 1. 2007, č. j. 6 Azs 80/2006 - 64, č. 1659/2008 Sb. NSS) a stěžovatelka neuvedla další skutečnosti, proč by ztráta občanství měla být azylově relevantní, zdejší soud neshledal námitku důvodnou.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[70] Jelikož již v řízení před městským soudem existoval důvod ke zrušení rozhodnutí žalovaného pro nedostatečné zjištění skutkového stavu [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], Nejvyšší správní soud zrušil vedle prvního výroku rozsudku městského soudu, kterým byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, i rozhodnutí žalovaného [§ 78 odst. 4 ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Žalovaný v dalším řízení bude vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.), zejména znovu zhodnotí již získané informace o zemi původu, nebo je doplní o data ohledně postavení muslimek v Kazachstánu, které porodily nemanželské dítě, a úrovně ochrany, kterou jim je v případě domácího a sexuálního násilí veřejná moc schopna, resp. ochotna, zajistit. Nejvyšší správní soud zrušil i výrok druhý napadeného rozsudku o nákladech řízení před krajským soudem, neboť se jedná o výrok závislý na výroku prvním.
[71] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu v celém rozsahu, tj. i třetí výrok týkající se stanovení odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené zástupkyně stěžovatelky v řízení před městským soudem. Ve vztahu k tomuto výroku však stěžovatelka neuplatnila relevantní důvody, kterými by zpochybňovala jeho zákonnost a Nejvyšší správní soud neshledal ve vztahu k tomuto výroku ani žádné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti. Proto kasační stížnost v rozsahu napadajícím tento výrok zamítl.
[72] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti vychází z § 60 odst. 1 věta první ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný nebyl ve věci procesně úspěšný a stěžovateli dle obsahu spisů žádné uplatnitelné náklady v řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud zároveň rozhodl i o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení před městským soudem (§ 110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.) a to se stejných důvodů jako u řízení o kasační stížnosti.
[73] V soudním řízení byla v souladu s § 35 odst. 8 s. ř. s. ustanovena stěžovatelce advokátky, jejíž odměnu nese stát a která zastupovala stěžovatelku i v řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 8 věta poslední s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatelky za řízení o kasační stížnosti odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, a to ve výši 3.100 Kč (srov. § 9 odst. 4 a § 7 bod 5 advokátního tarifu) a náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož zástupkyně stěžovatelky nedoložila zdejšímu soudu, že je plátkyní DPH, celková výše odměny ustanovené zástupkyně stěžovatelky činí 3.400 Kč. O odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně rozhodl městský soud třetím výrokem napadeného rozsudku, který zůstává nedotřen (srov. bod 71 tohoto rozsudku).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. července 2015
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu