4 Tdo 1056/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2025 o dovolání obviněné S. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 7 To 170/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 19/2024, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 90 T 19/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná S. S. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:

„dne 3. 12. 2023 v době kolem 9:00 hod. v Brně na ulici XY při odklízení sněhu slovně napadla své sousedy, poškozeného J. J. a J. Ch., kteří na ulici právě odklízeli sníh za pomoci motorové frézy, a nadávala jim výrazy „kreténi“, „idioti“, „debilové“, u čehož na ně pokřikovala, aby si utužovali svaly raději ručním odhazováním sněhu, na což muži se znalostí konfliktní povahy obžalované raději nijak nereagovali a nevšímali si jí, což ji však ještě více popudilo a v důsledku toho napadla J. J. nejprve bez většího úspěchu pěstmi a poté se po něm ohnala svou lopatou na sníh, kterou mířila na jeho obličej a poškozenému se však podařilo úder vykrýt, lopatu obžalované vytrhl a odhodil na zem a pokračoval v odklízení sněhu, přičemž když byl k obžalované následně obrácen zády, tato vzala znovu lopatu do rukou a udeřila jí poškozeného do zad v bederní oblasti, v důsledku čehož byl poškozený J. J., nucen vyhledat lékařské ošetření, čímž způsobila poškozenému podkožní hematom v bederní krajině o velikosti 5 x 4 cm a přechodnou bolestivost zad“.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněné nalézacím soudem podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Dále byl obviněné podle § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2, 3 a 5 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 30 (třiceti) denních sazeb, kdy denní sazba činí 200 Kč (dvě stě korun českých), tj. v celkové výměře 6 000 Kč (šest tisíc korun českých).

3. Zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud obviněné uložil povinnost nahradit poškozenému J. J., nemajetkovou újmu ve výši 5 000 Kč (pět tisíc korun českých). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. pak odkázal poškozeného J. se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem potom nalézací soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného J. Ch., odkázal s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně nalézací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněné uložil povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 47114975, škodu ve výši 1 074 Kč (jeden tisíc sedmdesát čtyři korun českých).

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které směřovala do všech jeho výroků. Krajský soud v Brně (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o něm rozhodl rozsudkem ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 7 To 170/2024 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu odnětí svobody obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 11. 7. 2024, sp. zn. 7 To 170/2024, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 90 T 19/2024, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, které směřovala do výroků o vině a do výroku o náhradě nemajetkové újmy J. a náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně (správně Vojenské zdravotní pojišťovně ČR – pozn. NS). V podaném dovolání obviněná explicitně uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť podle ní rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále podle ní rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Dovolatelka předně připomíná obecná východiska uplatněných dovolacích důvodů, zejména pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatuje, že má za to, že soudy obou stupňů věc nesprávně právně kvalifikovaly s ohledem na příslušná ustanovení hmotného práva. Konkrétně z dikce § 358 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá, že jedním ze znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví je zaviněné jednání ve formě minimálně nepřímého úmyslu spočívajícího v napadení jiného. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednala v přímém úmyslu, tedy že chtěla oba poškozené napadnout. Podle obviněné tak nalézací soud nepřímo naznačuje, jako by obviněná hledala záminku k vyprovokování (dalšího) konfliktu.

7. K nesprávnému právnímu posouzení skutku obviněná následně uvádí, že již v průběhu hlavního líčení poukazovala na nesprávnou aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že skutek popsaný v obžalobě, i pokud by se stal, což však po celou dobu popírá, není trestným činem a není podle ní namístě vyvozovat z něj trestní odpovědnost. Namítá, že se jedná o pouhou sousedskou nikoli ojedinělou rozepři, jejíž příčina navíc není na její straně, jak ostatně podle ní minimálně připustil odvolací soud v odůvodnění rozsudku na str. 4 (přirozené projevy domácího zvířectva). Oproti tomu nalézací soud při úvaze o právní kvalifikaci očividně zohlednil i okolnost, že měla v průběhu období v řádu několika let častovat oba svědky urážlivými výrazy. K tomu upozorňuje, že aplikace prostředků trestního práva na toliko verbální projevy je na rozdíl od minulosti výrazně restriktivnější a že i v oblasti správního práva převládá

spíše zdrženlivý přístup. Nesprávné hmotněprávní posouzení tak obviněná spatřuje především již v projednání případu před soudem a posléze v následném pravomocném odsouzení.

8. Dále obviněná ve vztahu k nesprávnému právnímu posouzení skutkových okolností uvádí, že odvolací soud paušálně zamítl její odvolací námitky s odůvodněním, že směřují jen do hodnocení důkazů. Obviněná však namítá, že rozsudek nalézacího soudu obsahuje vady, které jsou buď faktickým omylem, nebo logickým excesem. Poukazuje především na zásadní časový rozpor mezi časovým údajem události uvedeným ve výroku rozsudku, tj. 3. 12. 2023, a časovým údajem uvedeným v bodě 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v němž je událost zasazena do prvních dní roku 2023. Je přesvědčena, že se nejedná o písařskou chybu. Není tak podle ní zjevné, zda se podle svědka J. měla událost stát na počátku roku 2023, nebo naopak v jeho závěru. Obviněná je toho názoru, že pokud by vyšel najevo nesoulad výpovědí svědků u časového zasazení události, znamenalo by to nutně znevěrohodnění zbývajících částí jejich výpovědí, které ji jako jediné usvědčovaly. Konstatuje, že ani to odvolací soud nepovažoval za faktický omyl, mezeru v logické struktuře úvahy a z toho rezultující nesprávné právní posouzení. Rovněž vyslovuje přesvědčení, že se nalézací soud dostatečně nezabýval genezí konfliktů mezi ní a poškozenými (sousedy), přestože její výpověď přesvědčivě ukázala na hlubší příčiny neshod. Odvolacímu soudu vytýká, že se spokojil s upozorněním na možnost domáhat se nápravy občanskoprávní cestou.

9. Obviněná následně konstatuje, že soud prvního stupně dovodil její úmysl pouze z výpovědí obou poškozených, kteří poukazovali na dlouhodobé neshody mezi nimi, již od okamžiku, kdy se nastěhovali do jejího sousedství. Namítá, že tento její povahový rys nebyl zjištěn z žádné jiné skutečnosti, např. ze záznamu v evidenci přestupků. V souladu se zásadou presumpce neviny je tak podle ní potřeba mít za to, že žádné sklony u ní nejsou dány, a zároveň je nutno za stejně pravděpodobnou považovat možnost, že příčina konfliktů je na straně poškozených. Dovolatelka má za to, že s touto okolností se nalézací soud nevypořádal. Dále se podrobněji vyjadřuje k příčině konfliktů, zejména pak v podobě projevů zvířectva poškozených. Nakonec konstatuje, že z odůvodnění obou rozsudků nelze spolehlivě vyčíst, o co je opřen dílčí překvapivý závěr o jejích sklonech k vyvolávání konfliktů, což následně vyhodnotil jako přitěžující okolnost v neprospěch obviněné, tj. že skutek spáchala jako pomstu za jednání poškozeného J.

10. Poté obviněná namítá vadu tzv. opomenutého důkazu a vyjadřuje se k pochybnostem ohledně hodnocení skutkového děje. Uvádí, že posouzení průběhu samotné události vykazuje značné mezery. Zdůrazňuje, že namítala, že hluk obou fréz v kombinaci se vzájemnou vzdáleností všech aktérů skutkového děje znemožňoval slyšitelnost nebo alespoň srozumitelnost mluvy. Nalézací soud však tuto skutečnost nepovažoval za natolik významnou, aby ji náležitě prověřil, přestože měla představovat první stupeň konfliktu a mohla se přímo promítnout do hodnocení věrohodnosti, pravdivosti výpovědi obou svědků. Obviněná má za to, že paušální závěr odvolacího soudu, podle nějž nedošlo ke zjevnému pochybení nalézacího soudu v posuzované věci, nemůže obstát. Dovolatelka poznamenává, že není ani příliš pravděpodobné, že by osoba důstojného věku s akademickým vzděláním a navíc žena běžně používala v komunikaci výrazivo, které je reprodukováno ve výpovědi obou poškozených. Ještě více nepravděpodobné podle ní vyznívá „zjištěné“ fyzické napadení svědka J. Obdobně pak podle ní vyznívá hodnocení příčiny bagatelního poranění svědka J. a pochybnosti vzbuzuje zejména nevěrohodné zdůvodnění časového odstupu mezi vznikem poranění a vyhledáním lékařského ošetření. Nakonec namítá, že nalézací soud kategoricky vyloučil její verzi, že motivem podnětu k zahájení jejího trestního stíhání byla snaha poškozených znepříjemnit jí tímto způsobem život.

11. Dále se vyjadřuje k posouzení jejího chování během hlavního líčení, kdy konstatuje, že jí nalézací soud poměrně ostře vytknul, že neprojevila žádnou reflexi stíhaného jednání (bod 24), přičemž tento kritizovaný postoj se následně promítl do výroku o vině, trestu a do způsobu výkonu trestu (délce zkušební doby, kterou korigoval odvolací soud). Nalézací soud ji tedy fakticky vytkl, že alespoň formálně nevyslovila lítost a neomluvila se. V tom obviněná spatřuje jednostranné nesprávné hmotněprávní posouzení důvodu postoje obviněné k věci.

12. Poté se obviněná vyjadřuje k hodnocení nemajetkové újmy, kdy konstatuje, že nalézací soud dospěl k závěru, že její jednání bylo způsobilé přivodit psychické útrapy. K tomu připomíná závěry z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2020, sp. zn. 1 Tmo 3/2020, a namítá, že poškozený ve své výpovědi žádné takové stavy nezmínil, nepůsobil dojmem psychicky zdeptaného jedince a že jemu způsobené zranění bylo bagatelní, bez následků a nijak nevybočovalo z obvyklých zdravotních obtíží jedince v důchodovém věku. Připomíná také definici duševních útrap a namítá, že nebyly v předchozím řízení zjištěny, respektive že nevyšly najevo, a že ani o žádnou z demonstrativně uvedených okolností (akutní reakce na stres, závažná deprese, fobie, úzkosti…) nalézací soud svůj výrok neopírá. V odůvodnění pak není uvedeno ani to, zda měl být svědek J. poškozen na cti, dobré pověsti či důstojnosti, nebo z jiného důvodu. Závěr o vzniku tak závažných duševních útrap, že je nebylo možné odškodnit jinak než finanční satisfakcí, proto obviněná považuje za zcela nepodložený a neprokázaný, učiněný v důsledku nesprávného hmotněprávního posouzení.

13. Dovolatelka tudíž shrnuje, že skutkové závěry v přezkoumávaném rozsudku nalézacího soudu jsou výsledkem zjevného faktického omylu, resp. důvodné pochybnosti vzbuzující nekritický příklon k jedné ze dvou verzí skutkového děje v její neprospěch pouze proto, že událost popsali shodně dva svědci, kteří spolu jednak udržují přátelské vztahy, jednak mohli z naznačených důvodů mít zájem na výsledku řízení, jakkoliv je tato možnost obtížně prokazatelnou. Z pohledu obviněné se tak jedná o identifikovaná a odůvodněná nesprávná hmotněprávní posouzení, která se nakonec promítají i do nesprávných výroků o vině, trestu i náhradě újmy a které současně porušují ústavně garantované právo obviněné na spravedlivý proces.

14. Závěrem proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a zrušil také rozsudek nalézacího soudu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám a zprostil ji obžaloby, případně aby upustil od jejího potrestání a nezávisle na výše navržených rozhodnutích zrušil výrok o náhradě nemajetkové újmy.

15. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 7. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 798/2024. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání obviněné.

16. Následně státní zástupce uvádí, že má za to, že nastíněné výtky obviněné nejsou opodstatněné. Obviněné jde podle něj primárně o nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, potažmo nesouhlasí s tím, jaká skutková zjištění byla z důkazů vyvozena; a nesouhlasí ani s tím, že na základě provedených důkazů považují soudy její trestnou činnost za prokázanou bez důvodné pochybnosti, a to zejména z hlediska intenzity napadení, jeho okolností či zavinění. Napadení obviněná podle státního zástupce zlehčuje, zdůrazňuje vlastní zavinění poškozených, popírá naplnění subjektivní stránky či tvrdí existenci významných pochybností. V posuzované věci se ovšem podle něj nejedná o vadu tzv. zjevného rozporu, když existence skutečně závažného, extrémního rozporu, která by předmětný dovolací důvod naplnit mohla, není v řešeném případě podle něj dána. V tomto směru pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, které řeší předpoklady „zjevného rozporu“.

17. Podle státního zástupce naopak z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí podle něj splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Není podle něj chybou, pokud soudy na podkladě provedených důkazů dovodily vinu, potažmo odmítly obhajobu obviněné bagatelizující verbální a posléze fyzické napadení poškozených či namítající zavinění samotných poškozených a absenci viny na straně obviněné. I podle jeho názoru je nutno soudy zmíněné důkazy vykládat tak, že spolehlivě prokazují fakt, že obviněná v daném místě a čase nejprve verbálně a posléze i fyzicky napadla poškozeného (poškozené), a to způsobem, který je popsán v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Pakliže je obsah soudy zmíněných usvědčujících důkazů porovnán s učiněnými skutkovými zjištěními, je zřejmé, že mezi nimi zjevný rozpor ve shora naznačeném smyslu neexistuje. Učiněná skutková zjištění totiž v provedených důkazech podle státního zástupce podklad mají; v tomto směru lze zmínit především výpovědi svědků (poškozených) Ch. a J., které nejenže korespondují navzájem, ale odpovídají též dalším důkazům, zejména lékařským zprávám.

18. Soudy podle názoru státního zástupce dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněné, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Jejich odůvodnění je logické, má vazbu na provedené důkazy, je zároveň přesvědčivé. Státní zástupce připomíná, že nesouhlas obviněné s tím, jak ve věci činné soudy důkazy hodnotily, není dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nebyl podle něj naplněn, a to ani eventuálně s ohledem na vadu opomenutých důkazů – ta je totiž namítána toliko formálně, aniž by obviněná reálně popsala důkaz, který lze označit za opomenutý ve smyslu ustálené judikatury.

19. Obviněnou uplatněnou námitku stran porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce označuje za nedůvodnou. Soudy zjištěné jednání obviněné totiž podle něj nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti, a tedy uplatnění trestní odpovědnosti není v posuzované věci nepřiměřené. Důvodná v tomto směru není podle státního zástupce ani námitka nedostatku naplnění subjektivní stránky deliktu. Jednání popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku totiž úmysl podle něj vykazuje jednoznačně, neboť nelze někoho verbálně a posléze fyzicky, a dokonce opakovaně, napadat z nedbalosti či dokonce zcela nevědomky. Takovému jednání je naopak úmysl imanentní a takové jednání muselo být úmyslem nezbytně nutně vedeno.

20. Ohledně náhrady nemajetkové újmy, má státní zástupce za to, že základ nároku byl spolehlivě zjištěn, když obviněná zasáhla do osobnostní sféry poškozeného, a to nikoliv zanedbatelným způsobem. K výši přiznané částky pak konstatuje, že vzhledem k tomu, že základ nároku poškozeného byl zjištěn bez jakékoliv pochybnosti a že současně výši přiznaného nároku nelze považovat za zjevně nepřiměřenou zjištěným okolnostem, není podle jeho názoru důvod k tomu, aby bylo do výroku o náhradě nemajetkové újmy jakkoliv zasahováno. Připomíná, že z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může soud vyššího stupně zpochybnit úvahy nižšího soudu, jen jsou-li zjevně nepřiměřené. K tomu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ve věci sp. zn. 25 Cdo 2046/2009 či ve věci sp. zn. 30 Cdo 4655/2015. V posuzované věci přitom s ohledem na zjištěné okolnosti a závažnost zásahu nelze podle něj o zjevné nepřiměřenosti hovořit.

21. Závěrem podaného vyjádření tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, přičemž vyjadřuje i souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

22. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k případné replice, kterou však do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněné přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

26. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

27. Obviněná v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

28. Obviněná dále své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

30. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky (obviněné), včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

31. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, dále vadu tzv. opomenutých důkazů, jakož i vadu nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

32. Předně je třeba uvést, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak tedy v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (k tomu viz odvolání ze dne 10. 5. 2024 na č. l. 94 až 98 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné uvést, že, co se týče dovolací argumentace obviněné, jde přinejmenším v její značné části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz zejména strany 3 až 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 5 až 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů, a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná taktéž.

33. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněná v podaném dovolání explicitně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z její dovolací argumentace je patrné, že svým dovoláním míří na jeho první alternativu, tj. na vadu tzv. zjevného rozporu, a dále na jeho třetí alternativu, tj. na vadu tzv. opomenutého důkazu.

34. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

35. Je také třeba připomenout, že v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

36. Ke shora uvedeným námitkám obviněné proto Nejvyšší soud uvádí následující. Přestože obviněná relevantním způsobem namítla, že tzv. zjevný rozpor spatřuje mezi skutkovým zjištěním, že se měla protiprávního jednání dopustit dne 3. 12. 2023, a důkazem výpovědí svědka J., který (podle jejího tvrzení) uvedl, že protiprávnímu jednání obviněné předcházelo to, že odklízel sníh, který napadl v noci z 2. 1. 2023 na 3. 1. 2023, což by potenciálně mohlo založit tvrzenou vadu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není dovolací argumentace obviněné v této části důvodná. Nejvyšší soud totiž konstatuje, že ačkoliv v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu v bodě 5 je skutečně uvedeno, že svědek J. vypověděl, že v noci z 2. 1. 2023 na 3. 1. 2023 napadlo asi 25 cm sněhu, který posléze odklízel, přičemž tato informace je uvedena i v protokolu o hlavním líčení na č. l. 84 spisového materiálu, jedná se zcela zjevně o tzv. písařskou chybu, která se projevila jak v protokolu o hlavním líčení, tak posléze v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Tato skutečnost totiž vyplývá ze zvukového záznamu z tohoto hlavního líčení, kdy v čase 1:01:00 až 1:02:00 poškozený, svědek J., vypovídá tak, že v noci z 2. 12. na 3. 12. 2023 napadl sníh. Dovolací argumentace obviněné tudíž není v této části důvodná.

37. Ohledně zbývajících námitek mířících na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (např. nezabývání se genezi vzájemných konfliktů, otázka, kdo konflikty vyvolává), lze uvést, že tyto nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Obviněná jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a požaduje, aby Nejvyšší soud zcela akceptoval její způsob hodnocení provedených důkazů. Námitky obviněné tedy ve shora uvedené části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku obviněné s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněná primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jí předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) – vyjma již uvedeného tvrzeného zjevného rozporu týkajícího se časového údaje protiprávního jednání obviněné – dovozuje jí zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

38. Nadto ve vztahu ke shora uvedeným námitkám Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Lze mít za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněné, svědeckými výpověďmi, jejich věrohodností, jakož i s dalšími ve věci provedenými důkazy (k tomu srov. zejména strany 3 až 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a body 5 až 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

39. Co se týče námitek, jimiž obviněná míří na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, lze uvést, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně.

40. Přesto Nejvyšší soud jen pro úplnost k problematice tzv. opomenutých důkazů považuje za vhodné připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Obviněná však ve svém dovolání ani neuvádí, který konkrétní důkaz považuje za opomenutý ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., natožpak z jakého důvodu by jeho neprovedení mělo zakládat tuto vadu. Pro jistou přesnost je nadto třeba uvést, že obviněná před ukončením dokazování v rámci hlavního líčení žádné důkazní návrhy neměla (viz č. l. 86 spisového materiálu), stejně tak v rámci veřejného zasedání.

41. Jak již bylo uvedeno, obviněná v podaném dovolání uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v obou jeho alternativách. Za relevantně uplatněné lze považovat pouze ty námitky, jejichž prostřednictvím namítá, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a že nesprávně právně posoudily naplnění subjektivní stránky přisouzeného trestného činu, když ovšem i prostřednictvím této části dovolání obviněná primárně vyjadřuje její nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Co se týče nesouhlasu obviněné s tím, že soudy zohlednily její negativní postoj a absenci omluvy za její protiprávní jednání, k tomu Nejvyšší soud jen pro úplnost uvádí, že má samozřejmě obviněná právo hájit se tak, jak uzná za vhodné, když toto je jejím výsostným právem, avšak že zvolený způsob obhajoby – tedy ať už se obviněná k činu dozná, nebo naopak bude vinu popírat – může být a bude reflektován v rovině ukládaného trestu, kupříkladu z hlediska aplikace § 58 tr. zákoníku (mimořádné snížení trestu) nebo z hlediska existence polehčujících či naopak přitěžujících okolností, jako tomu bylo v případě obviněné. Takový postup však není v rozporu s právem obviněné na spravedlivý proces ani v rozporu s jejími procesními právy, jak je vymezuje trestní řád. Ostatně v obdobném duchu se vyjádřil i nalézací soud v bodě 21 svého rozsudku.

42. Nejvyšší soud se stručně vyjádří i k namítanému nesprávnému posouzení subjektivní stránky přisouzeného trestného činu. V obecnosti připomíná, že ustanovení § 358 tr. zákoníku chrání veřejný klid a pořádek i klidné mezilidské soužití proti závažnějším útokům je narušujícím. Jednání pachatele má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. R 44/1990). K trestnosti hrubé neslušnosti nebo výtržnosti se vyžaduje, aby k nim došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, tedy na chráněném místě jako fakultativním znaku objektivní stránky. Přečinu výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku se pak lze dopustit pouze v úmyslné formě. Z hlediska subjektivní stránky postačí úmysl eventuální. Úmysl zde musí pokrývat zejména, že pachatel jedná výtržnicky veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, přičemž však nemusí znát tyto právní pojmy, ale jeho zavinění se vztahuje ke skutkovým okolnostem pod ně podřazovaným. Důležitá je přitom povaha a způsob jednání pachatele, tedy konkrétně, zda učinil opatření, aby jeho jednání, které by mohlo být považováno např. za hrubou neslušnost, nebylo výtržnické povahy, byť bylo vykonáno na místě veřejnosti přístupném, pozorováno náhodnými „diváky“ [viz § 358 (Výtržnictví). In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4510].

43. Z hlediska aplikace obecných teoretických závěrů na danou věc je předně zapotřebí uvést, že subjektivní stránce přisouzeného přečinu se soudy nižších stupňů věnovaly (byť odvolací soud pouze okrajově prostřednictvím vyjádření souhlasu s postupem a závěry nalézacího soudu), konkrétně pak zejména nalézací soud v bodě 16 odůvodnění rozsudku, na což poté tento soud navázal i posouzením vhodnosti použití zásady subsidiarity trestní represe v dané věci, přičemž dospěly k závěru, že obviněná svým protiprávním jednáním subjektivní stránku naplnila, když jednala v přímém úmyslu. Nalézací soud nadto dospěl dokonce k závěru, že obviněná jednala s rozmyslem. Uvedenou argumentaci považuje Nejvyšší soud za přesvědčivou a ztotožňuje se s ní. Rovněž považuje za přiléhavé vyjádření státního zástupce, který uvedl, že jednání popsané v tzv. skutkové větě rozsudku nalézacího soudu úmysl vykazuje jednoznačně, neboť nelze někoho verbálně a posléze fyzicky napadat, a to dokonce opakovaně, z nedbalosti či dokonce zcela nevědomky, když naopak takovému jednání je úmysl imanentní a muselo být úmyslem nezbytně nutně vedeno. Tato dovolací námitka obviněné tedy rovněž není podle Nejvyššího soudu důvodná.

44. Ohledně zásady subsidiarity trestní represe lze pak nejprve v obecnosti uvést, že představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Lze ji chápat tak, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

45. Společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Neposuzuje se v obecné poloze, nýbrž je ji vždy třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

46. Přestože by tedy dovolací argumentace, jejímž prostřednictvím obviněná namítá, že soudy měly správně aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, byla způsobilá naplnit jí deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud důvodnou. Jak totiž přiléhavě uvedl i státní zástupce, jednání obviněné v posuzované věci nevykazovalo žádné výjimečné rysy, díky nimž by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti a že by uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž v dané věci nepřiměřené. Nalézací soud se pak nadto otázce (ne)aplikace zásady subsidiarity trestní represe v případě obviněné zabýval, tedy neopomenul ji, a podrobně rozvedl, proč aplikace této zásady podle něj nebyla v dané věci namístě (viz body 17 až 18 rozsudku nalézacího soudu). S uvedenou argumentací se ztotožnil i Nejvyšší soud.

47. Nejvyšší soud považuje na závěr za potřebné se vyjádřit k námitce obviněné, že nebyly v posuzované věci zjištěny psychické útrapy poškozeného, svědka J., a tudíž mu neměl být přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy, a že v rozhodnutích soudů nižších stupňů chybí odůvodnění toho, proč tento nárok poškozenému přiznaly. Nejvyšší soud musí konstatovat, že tato není důvodná. Nalézací soud se v bodech 29 až 30 věnoval důvodům pro přiznání uvedeného nároku, kdy uvedl, že psychické útrapy poškozeného posuzoval i pod aspektem zásad slušnosti a že jednání obviněné je v celkovém kontextu takového charakteru, že je způsobilé psychické útrapy spjaté s napadením poškozeného způsobit. Proto nalézací soud vnímal nárok poškozeného v tomto ohledu jako důvodný, neboť poškozený podle něj způsobenou újmu zjevně vnímal jako újmu v míře, v níž nepostačí pouhá omluva obviněné, jíž se ovšem jemu ani svědku Ch. ani nedostalo. Nadto zdůraznil, že se jedná toliko o symbolickou satisfakcí. Uvedené odůvodnění nalézacího soudu považuje Nejvyšší soud za dostatečné a nadto se ztotožňuje i s vyjádřením státního zástupce, který uvedl, že základ nároku byl spolehlivě zjištěn, když obviněná prokazatelně zasáhla do osobnostní sféry poškozeného, a to nikoliv zanedbatelným způsobem. Lze pak souhlasit s tím, že základ nároku poškozeného byl zjištěn bez jakékoliv pochybnosti a že současně výši přiznaného nároku nelze považovat za zjevně nepřiměřenou zjištěným okolnostem, pročež není důvod k tomu, aby bylo do výroku o náhradě nemajetkové újmy jakkoliv zasahováno.

48. V souvislosti s povahou námitek obviněné, které uplatnila ve svém dovolání, považuje Nejvyšší soud rovněž za vhodné závěrem tohoto rozhodnutí pro komplexnost dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

49. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněnou uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

50. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněné nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněné zčásti neodpovídala jí uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a zčásti jim sice při jisté míře benevolence odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 1. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu