4 Tdo 118/2024

4 Tdo 118/2024-364

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2024 o dovolání obviněného J. S, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 13 To 212/2023, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 58/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 16 T 58/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

s vědomím toho, že H. V. chtěla žádat o příspěvek na péči poskytovanou Úřadem práce ČR, při pomoci se sepisováním a zařizováním žádosti o poskytnutí příspěvku uvedl bez jejího vědomí sebe jako osobu pečující a jako formu vyplácení příspěvku uvedl bankovní převod, v žádosti uvedl číslo svého osobního bankovního účtu XY, a takto formulovanou žádost následně předložil 8. listopadu 2021 na Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Příbrami, Kontaktní pracoviště pro Prahu-východ, jehož rozhodnutím z 24. března 2022, č.j. XY, byl poškozené H. V. přiznán příspěvek na péči ve výši 12 800 Kč měsíčně od listopadu 2021, načež, aniž by Úřadu práce ČR bylo známo, že poškozená H. V. neposkytla obviněnému souhlas se zasíláním příspěvku na péči na jeho účet, byla na účet obviněného J. S. číslo XY vyplacena Úřadem práce ČR 25. března 2022 částka 64 000 Kč a ve dnech 11. dubna a 10. května 2022 částka 12 800 Kč, přičemž uvedené finanční prostředky si obviněný ponechal, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 89 600 Kč.

2. Za uvedený přečin byl obviněnému podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Současně byla obviněnému podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené H. V. (dále také jako „poškozená“) škodu, kterou jí trestným činem způsobil. Týmž rozsudkem byl obviněnému rovněž podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 60 (šedesáti) denních sazeb po 400 Kč (čtyři sta korun českých), tj. v celkové výši 24.000 Kč (dvacet čtyři tisíce korun českých).

3. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené H. V. částku 89.600 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 13 To 212/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Dále byla obviněnému podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil poškozené H. V. škodu, kterou jí trestným činem způsobil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 13 To 212/2023, ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 16 T 58/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o vině, trestu i náhradě škody (tj. proti všem výrokům). Explicitně uplatnil dovolací důvod v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle něj rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, jsou jednak ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jednak též nepodložená, neboť ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když podle něj samotné rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení adhezního nároku.

6. V podaném dovolání obviněný předně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Nejprve se vyjádřil k jím tvrzenému zjevnému rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Dovolatel má za to, že soudy nižších stupňů pochybily při hodnocení důkazů, z nichž vyvodily nesprávné skutkové závěry ve vztahu ke znakům objektivní i subjektivní stránky stíhaného trestného činu, jež jsou podle něj v příkrém rozporu jak s obsahem provedených listin, tak s výpověďmi svědků. Neztotožňuje se proto s tvrzením soudů nižších stupňů, že byl skutkový stav pro vyslovení viny a uložení trestu ve věci náležitě zjištěn. Odvolací soud se podle něj bezvýhradně přiklonil ke skutkovým závěrům soudu prvního stupně o vztahu mezi ním a poškozenou, o absenci dohody o výplatě příspěvku na péči na jeho účet a o jeho údajné motivaci k páchání trestné činnosti, aniž by se jakkoliv vypořádal se zjevnými nesrovnalostmi, na něž byl přímo upozorněn.

7. V podrobnostech pak k této námitce uvádí, že zaprvé odvolací soud zpochybnil blízký vztah mezi ním a poškozenou, kdy ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že toto pouto bylo ze strany obviněného toliko předstíráno. K tomu připomíná, že ze záznamu ze sociálního šetření ze dne 25. 11. 2021 vyplynulo, že byl obviněný označen jako „starý rodinný známý“, který poškozené poskytoval rozsáhlou asistenci v rámci péče o její osobu, přičemž uvedená charakteristika musela logicky vycházet ze slov poškozené, s níž byl veden pověřenou pracovnicí rozhovor.

Obviněný akcentuje, že i svědkyně P., sociální pracovnice, která s poškozenou rozhovor vedla, uvedla, že tuto informaci musela získat nejen od obviněného, nýbrž i od poškozené, která s ní při šetření podle pořízeného záznamu komunikovala, byť ve ztížené formě. Poškozená by se nepochybně proti jakýmkoliv nepravdivým tvrzením o rozsahu péče z jeho strany vymezila, což však překvapivě učinila až v trestním řízení. Obviněný proto ve vztahu k této námitce shrnuje, že zjištění o existujícím vztahu mezi ním a poškozenou plně korespondují s údaji uvedenými v žádosti o příspěvek na péči ze dne 8.

11. 2021, kde je vymezen jako osoba blízká v kategorii 10, tj. jiná osoba, a že s tímto označením poškozená musela být obeznámena, když žádost o příspěvek na péči stvrdila svým vlastnoručním podpisem. Navzdory tomu soudy nižších stupňů odkázaly toliko na výpověď poškozené v hlavním líčení, která však podle něj výrazně odporovala jejím úkonům v době podání žádosti o příspěvek na péči. Skutečnosti, že plnil širší okruh úkolů než jen dopravu poškozené, však nasvědčuje mimo jiné sdělení samotné poškozené v rámci sociálního šetření svědkyní P.

Soudy nižších stupňů se pak podle obviněného s těmito rozpory nevypořádaly.

8. Zadruhé obviněný vyjadřuje svůj nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který se vymezil proti tomu, že mezi poškozenou a jím panovala ústní dohoda o výplatě příspěvku na péči na jeho účet, což vyvodil zejména z výpovědi poškozené. Akcentuje, že tato výpověď se však neshodovala s její výpovědí učiněnou v přípravném řízení. Obviněný zdůrazňuje, že zatímco při výslechu dne 4. 1. 2023 si poškozená nevybavila, jak byla žádost o příspěvek na péči podána, v rámci hlavního líčení již s jistotou uvedla, že se o možnosti podání této žádosti dozvěděla z televizního vysílání a žádost za ni musela připravit jiná osoba. Ve vztahu k tomuto tvrzení obviněný uvádí, že to byl právě on, kdo poškozenou v návaznosti na její úvahy o umístění do domova pro seniory upozornil na možnost podání žádosti o příspěvek na péči, kdy jí zároveň nabídl pomoc s jejím sepsáním. Toto jeho tvrzení pak podle něj potvrdila již při podání vysvětlení ze dne 15. 6. 2022 svědkyně K., jíž se poškozená měla svěřit, že žádost o příspěvek na péči vyřizovala s obviněným. Obviněný proto akcentuje rozpory ve výpovědích poškozené a namítá, že je soudy hodnotily selektivně též ve vztahu k její schopnosti vybavit si okolnosti dohody o výplatě příspěvku na péči. Na jednu stranu je soudy poškozená označována za orientovanou osobu, která si byla schopna po celé sledované období zajistit osobní potřeby zcela samostatně, na druhou stranu je odmítán jeho argument, že poškozená dobrovolným podpisem, k němuž se sama přihlásila, stvrdila svou vůli nechat vyplácet příspěvek na péči na jeho účet výměnou za poskytovanou pomoc, jejíž rozsah blíže specifikovala v rámci šetření svědkyně P. Na správnost postupu (pozn. NS – výplata příspěvku na účet obviněného) se obviněný dotazoval Úřadu práce ČR, který mu ji potvrdil, k čemuž dokládá dodatečné stanovisko Úřadu práce ČR ke způsobu výplaty příspěvku na péči, které navrhuje k provedení jako důkaz podle § 265r odst. 7 tr. ř.

9. Zatřetí obviněný uvádí, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho motivaci uvést poškozenou v omyl, kdy měl údajně usilovat o zlepšení své finanční situace obohacením se na její úkor. Namítá, že odvolací soud se nekriticky přihlásil k úvahám soudu prvního stupně, které jsou však podle něj v příkrém rozporu se skutkovými okolnostmi vyplývajícími z jeho výslechu, jakož i z provedeného majetkového šetření k jeho osobě. Obviněný připomíná, že byl k datu podání žádosti o příspěvek na péči zaměstnán u společnosti J., s. r. o., jak vyplývá ze sdělení České správy sociálního zabezpečení. Dále zdůrazňuje, že netrpěl hmotnou nouzí, neboť je vlastníkem rodinného domu a dalších dvou nemovitostí, jakož i tří osobních automobilů a jednoho motocyklu. Z analýzy příjmů na jeho bankovním účtu vedeném u Raiffeisenbank nadto plyne, že mu byly zasílány pravidelné platby za poskytované služby, z nichž byl schopen hradit své životní potřeby.

10. Za tzv. opomenutý důkaz pak dovolatel považuje důkaz znaleckým zkoumáním duševního stavu poškozené ve smyslu § 118 tr. ř., který navrhoval provést. Obviněný konstatuje, že jádrem skutku, jehož se měl podle závěrů soudů nižších stupňů dopustit, je údajné úmyslné uvedení poškozené v omyl při sepsání žádosti o příspěvek na péči, kdy si poškozená neměla být vědoma toho, že tento příspěvek bude hrazen na jeho účet. Zdůrazňuje, že právě schopnost poškozené plně reprodukovat okolnosti zpracování této žádosti je podle jeho názoru zcela klíčová pro řádné posouzení projednávané věci. K tomu také připomíná, že poškozená je, jak připustil i odvolací soud, osobou vysokého věku, s nímž mohou být spojeny určité paměťové projevy, přičemž na tento aspekt poukázala ve své výpovědi i svědkyně K., která uvedla, že poškozená zapomínala a pro tyto účely si vedla poznámky. Obviněný tvrdí, že uvedený stav mohl být patrně zhoršen v době, kdy svědkyně P. prováděla u poškozené šetření, neboť podle záznamu z šetření ze dne 25. 11. 2021 poškozená na svědkyni působila zmateně a „stále něco hledala“. Za situace, kdy byla výpověď poškozené v řízení označena jako klíčový důkaz, z nějž byla vyvozena jeho vina, je podle něj logické, že navrhl provedení znaleckého posouzení duševního stavu poškozené, a to tím spíše, když obě předvolané svědkyně potvrdily, že schopnost poškozené vybavit si rozhodné skutečnosti, může být snížena. Obviněný také akcentuje, že otázka schopnosti poškozené správně vnímat a vypovídat, je otázkou odbornou, kterou si soud sám zásadně nemůže posoudit, nýbrž musí pro tyto účely přibrat znalce z oboru psychiatrie, k čemuž odkazuje na odbornou komentářovou literaturu. Obviněný ve vztahu k této námitce shrnuje, že v důsledku jím tvrzeného pochybení soudů nižších stupňů jsou rozhodnutí v posuzované věci zatížena vadou, která vede k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

11. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. obviněný namítá nesprávné hmotněprávní posouzení adhezního nároku. Uvádí, že mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost uhradit poškozené na náhradě škody částku ve výši 89.600 Kč, ačkoliv v řízení vyvstaly pochybnosti o tom, zda poškozená splňovala zákonné podmínky pro přiznání příspěvku na péči ve stupni III – těžká závislost, k čemuž odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Obviněný má za to, že v takové situaci, kdy měl odvolací soud jakékoliv pochybnosti o právu poškozené na výplatu příspěvku na péči, nemohl nekriticky odkázat toliko na rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 24. 3. 2022, nýbrž že měl oprávněnost nároku poškozené co do důvodu a výše posoudit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

12. Závěrem vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 29. 8. 2023 spolu s rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 29. 6. 2023 zrušil v celém rozsahu a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 26. 1. 2024, sp. zn. 1 NZO 936/2023. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání. Předně konstatuje, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně odpovídají námitky obviněného, jimiž soudům nižších stupňů vytkl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem výpovědí svědků a listinných důkazních prostředků, avšak že tyto jsou nedůvodné.

14. Státní zástupce v podrobnostech uvádí, že ke skutkovému závěru uvedenému ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně dospěly soudy nižších stupňů na základě výpovědí poškozené V. a svědkyně K., jakož i listinných důkazních prostředků, zejména žádosti o příspěvek na péči, rozhodnutí Úřadu práce ČR a údajů, jež jsou předmětem bankovního tajemství. Připomíná, že ze svědecké výpovědi poškozené mj. vyplynulo, že žádost o příspěvek na péči neuměla napsat a nevěděla, kdo tuto žádost sepsal. Z její výpovědi je rovněž podle něj zřejmé, že s obviněným nebyli domluveni na zasílání příspěvku na péči na jeho bankovní účet. Podle jejího vyjádření nebyl obviněný ani členem rodiny ani kamarád a ani jí nepomáhal s osobní hygienou, vařením či oblékáním se. V této souvislosti poškozená uvedla, že vše zvládá sama a že pouze obědy jí vozí pečovatelská služba. Ve vztahu k obviněnému poškozená sdělila, že ji vozil jako taxikář, za což mu vždy zaplatila. Státní zástupce ve vztahu k výpovědi poškozené akcentuje, že tato výpověď je podpořena výpovědí svědkyně K., která uvedla, že poškozená zažádala o příspěvek na péči, avšak že byla zaskočena tím, že příspěvek na péči je již zasílán na účet obviněného. Tato svědkyně také potvrdila, že poškozená je orientovaná a využívá pouze možnosti dovozu obědů ze strany pečovatelské služby. Státní zástupce také zdůrazňuje, že z rozhodnutí příslušné pobočky Úřadu práce ČR a z bankovních informací se jednoznačně podává, kdy, v jaké výši a komu byl příspěvek na péči přiznán, resp. vyplacen.

15. Státní zástupce konstatuje, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě v označeném výroku o vině logicky vyplývají z důkazů provedených v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a vyhodnocených podle zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a že souhrn důkazů provedených v posuzovaném případě tak zcela jednoznačně svědčí o tom, že obviněný podvodným způsobem vylákal z poškozené peněžní prostředky ve výši 89.600 Kč. Státní zástupce dále uvádí, že z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vyplývá přesvědčivý vztah jednak mezi úvahami soudů při hodnocení důkazů a na tomto podkladě přijatými skutkovými zjištěními, jednak mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich dovozenými. Navíc soudy ve svých rozhodnutích náležitě vyložily, na jakých důkazech založily svá rozhodnutí, jakým způsobem je hodnotily, proč je takto hodnotily a z jakých skutkových závěrů vycházely při právním posouzení. Státní zástupce také připomíná, že se soudy zabývaly rovněž věrohodností poškozené, přičemž dospěly k závěru, že není nutné vyšetřit její duševní stav. Lze proto podle něj konstatovat, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nejsou ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním.

16. Ohledně námitek, jimiž obviněný soudům nižších stupňů vytýkal, že nesprávně posoudily motiv jeho trestného činu, státní zástupce uvádí, že tyto nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

17. Ve vztahu k námitce obviněného spočívající v tom, že soudy pochybily, pokud neprovedly navržený důkaz spočívající ve vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem posouzení duševního stavu poškozené, státní zástupce uvádí, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 29. 6. 2023 vyplývá, že obviněný neměl žádné návrhy na doplnění dokazování. Za procesního stavu, kdy se soudy nižších stupňů zabývaly věrohodností poškozené a dospěly k závěru, že není namístě zkoumání jejího duševního stavu, není podle státního zástupce zmiňovaná námitka obviněného způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod.

18. K dovolací námitce obviněného směřující k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítal, že v rámci posouzení předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. ř. se soudy nezabývaly tím, zda poškozená splňovala podmínky pro přiznání nároku na příspěvek na péči, státní zástupce konstatuje, že tato není způsobilá naplnit obviněným tvrzený dovolací důvod ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Nadto státní zástupce připomíná, že se s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj zda jsou správně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. K tomu odkazuje např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2022, sp. zn. 4 Tdo 572/2022. Státní zástupce pak vyzdvihuje, že obviněný žádné námitky proti právnímu posouzení skutku nevznesl.

19. Nad rámec uvedeného státní zástupce také doplňuje, že poškozená sice věděla o podané žádosti, sama ji podepsala, avšak že tak učinila v přesvědčení, že zmiňovaný příspěvek na péči bude poukazován přímo jí. Toto se z důvodu protiprávního jednání obviněného nestalo a tento příspěvek byl vyplácen na jeho účet, čímž poškozené způsobil škodu. Státní zástupce ve vztahu k uvedeným námitkám obviněného shrnuje, že pakliže správní orgán přiznal poškozené příspěvek na péči ve výši, na kterou pravděpodobně neměla nárok, rozhodně to nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za přečin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Nadto státní zástupce konstatuje, že soud přiznal poškozené nárok na náhradu škody mimo jiné proto, že výše způsobené škody byla součástí popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku, a tudíž uložení povinnosti obviněného k náhradě škody nebránila žádná zákonná překážka. Existence a výše nároku poškozené na přiznání příspěvku na péči se netýká posouzení viny obviněného. Za stavu, kdy poškozené byl správním orgánem nárok na příspěvek na péči přiznán, byly orgány činné v trestním řízení rozhodnutím příslušného správního orgánu vázány, neboť v trestním řízení platí presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí, dokud není zpochybněna v příslušném opravném řízení. Věcný přezkum takových rozhodnutí v trestním řízení pak není přípustný. Státní zástupce proto shrnuje, že námitky obviněného proti nesprávnosti výroku o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. nemohou naplnit označený dovolací důvod, neboť se jedná o námitky procesní.

20. Státní zástupce tak uzavírá, že je dovolání obviněného v tom rozsahu, v jakém odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného rozhodnutí než jím navrhovaného.

21. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

27. Obviněný dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byť ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu bližší argumentaci nepřináší. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

28. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Nejvyšší soud současně musí zdůraznit, že pro naplnění zvolených dovolacích důvodů nepostačuje pouhý formální poukaz dovolatele na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady spatřované v napadených rozhodnutích. To znamená, že zvolené dovolací důvody musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzeny a odůvodněné

konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v napadeném rozhodnutí. Jinak vyjádřeno, ryze formální odkaz na některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. není dostačující pro založení povinnosti přezkumu rozhodnutí dovolacím soudem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1238/2003 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017).

30. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

31. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tzv. opomenutý důkaz a formálně také jiné nesprávné hmotněprávní posouzení věci, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice při jisté míře benevolence odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

32. Nejprve je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž je zopakoval i ve svém odvolání ze dne 30. 7. 2023 proti rozsudku soudu prvního stupně (srov. č. l. 326 spisového materiálu). Obsahově představuje podané dovolání jen opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 9 až 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 6 až 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

33. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v podaném dovolání namítá vadu tzv. zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, vadu opomenutého důkazu a vadu nesprávného hmotněprávního posouzení adhezního nároku.

K námitce tzv. extrémního rozporu

34. K namítanému zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, tj. k tvrzeným pochybením soudů nižších stupňů ve vztahu ke skutkovým zjištěním, které jsou podle obviněného dány a které podle něj zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, považuje Nejvyšší soud za nutné v obecné rovině připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

35. Současně je namístě připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Zde je třeba akcentovat, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je tomu tak proto, že dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

36. Uvedená logická návaznost byla v posuzované věci dána, neboť jak vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (zejména bod 9 odůvodnění) a rozsudku odvolacího soudu (zejména body 6 a 7 odůvodnění), soudy nižších stupňů v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného i věrohodností svědků, především pak poškozené H. V. (srov. body 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně na str. 5).

37. Přesto Nejvyšší soud považoval za vhodné na argumentaci obviněného blíže reagovat. Obviněný především nesouhlasí se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, že mezi ním a poškozenou neexistoval blízký vztah a že o poškozenou nepečoval v jím tvrzeném rozsahu. Tato skutková zjištění jsou podle něj v rozporu s provedeným důkazem–záznamem ze sociálního šetření ze dne 25. 11. 2021, kde byl označen jako „starý rodinný známý“ poškozené, jakož i s výpovědí svědkyně P. v hlavním líčení konaném dne 29.

6. 2023. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že při jisté míře benevolence lze mít za to, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě byl uplatněn po formální stránce řádně, avšak materiálně nahlíženo tomu tak není a nadto se jedná o námitku nedůvodnou. O stejnou situaci se pak jedná i v případě druhé námitky obviněného, kterou rovněž dává do souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a kterou vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovým zjištěním ohledně toho, zda mezi ním a poškozenou panovala ústní dohoda o výplatě příspěvku na péči na jeho účet, nebo nikoliv.

V této souvislosti poukazuje také na rozpory v jednotlivých výpovědích poškozené v průběhu celého trestního řízení. K tomu Nejvyšší soud předně konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, zejména pak ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by snad soudy dovozovaly, že obviněný s poškozenou žádost nepodával. Naopak dospěly právě k tomuto zjištění, avšak nad rámec toho shledaly právě v návaznosti na provedené dokazování, že obviněný poškozenou při vyplňování žádosti o příspěvek na péči uvedl v omyl, když do žádosti uvedl sebe jako osobu pečující a zejména pak do této žádosti uvedl své číslo účtu, na nějž měl být případně přiznaný příspěvek poukazován, ačkoliv taková dohoda mezi ním a poškozenou nebyla uzavřena.

Pokud obviněný poukazuje na jisté drobné nepřesnosti ve výpovědi poškozené, tak je třeba zdůraznit, že v řízení je nutno vycházet z jejich procesně použitelných výpovědí. Případný odkaz na její výpověď učiněnou podle § 158 odst. 6 tr. ř. je zcela nepřípadný. Navíc je nutno uvést, že úřední záznam o podaném vysvětlení primárně slouží k posouzení toho, zda je nutno nějakou osobu vyslechnout v procesním postavení svědka, a to především k řízení před soudem. Není ovšem vyloučeno provést výslech takové osoby v přípravném řízení.

Současně je třeba mít za to, že právě charakter a smysl úředního záznamu realizovaný postupem podle § 158 odst. 6 tr. ř. může vést k tomu, že tento úřední záznam je velmi stručný a není zcela přesný a vyčerpávající a že některé pro trestní řízení důležité skutečnosti jsou objasněny až v rámci výslechu osoby v procesním postavení svědka. Nelze také pominout ani skutečnost, že právě při výslechu osob velmi vysokého věku je nutno věnovat zvýšenou pozornost způsobu kladení otázek a přístupu k takovému svědkovi (např. vhodné prostředí, navázání důvěry svědka apod.), když i toto může ovlivnit schopnost takového svědka řádně a přesně se vyjádřit.

38. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně uzavřel, že poškozená o podané žádosti věděla, sama ji i podepsala, avšak, jak vyplývá z provedeného dokazování (viz výpověď poškozené a výpověď svědkyně K.), učinila tak v přesvědčení, že zmiňovaný příspěvek na péči bude poukazován přímo jí. K tomu ovšem z důvodu protiprávního jednání obviněného nedošlo a příspěvek byl naopak vyplácen na účet obviněného (blíže viz bod 9 rozsudku soudu prvního stupně). Podstatou trestněprávního jednání obviněného je, že tento si nechal příspěvek na péči zasílat bez vědomí a souhlasu poškozené přímo na svůj účet. Z tohoto pohledu je nerozhodné, zda byl takový postup podle Úřadu práce ČR možný, když rozhodující je souhlas poškozené s takovým postupem a tento poškozená nepotvrdila.

39. Obecně z pohledu těchto dvou námitek obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že lze sice připustit, že mezi důkazy, na které poukazuje obviněný (viz bod 37 tohoto rozhodnutí) a uvedenými skutkovými zjištěními skutečně rozpor existuje, avšak, že se nejedná o tzv. zjevný rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nižších stupňů totiž uvedená skutková zjištění učinily na podkladě logického a vzájemně provázaného řetězce důkazů, které hodnotily na základě vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu. Zde je třeba akcentovat, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Takto bylo ze strany soudů nižších stupňů postupováno. Je zároveň plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek, jak již bylo shora konstatováno, naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž postupovaly v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř.

40. V rámci odůvodnění rozsudků oba soudy nižších stupňů totiž vždy řádně uvedly a odůvodnily, proč obhajobě obviněného, jakož i záznamu z provedeného sociálního šetření neuvěřily, ale naopak uvěřily výpovědi poškozené H. V. a svědkyně K. (k tomu srov. body 6 a 7 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud nadto sám doplnil dokazování o zprávu sociální pracovnice, svědkyně K., ze dne 28. 8. 2023, která mj. kontaktovala také ošetřující sestru, jež o poškozenou po jejím propuštění z nemocnice na podzim roku 2021 pečovala, a tudíž s ní byla v pravidelném kontaktu, a která se, obdobně jako sama svědkyně K., vyjádřila v tom smyslu, že poškozená nebyla plně odkázána na péči další osoby a že „nikdy nebyla ležák“ (srov. č. l.

330 spisového materiálu). Nejvyšší soud jako obiter dictum konstatuje, že navíc z výpovědi svědkyně P. v rámci hlavního líčení vyplývá, že rozhovor v rámci sociálního šetření dne 25. 11. 2021 mohl probíhat i přímo s obviněným coby osobou uvedenou v žádosti o příspěvek jakožto pečující osoba, neboť tento postup není v rámci provádění sociálního šetření vyloučen, resp. že je tedy na zvážení pracovníka provádějícího šetření, s kým rozhovor povede (k tomu srov. protokol o hlavním líčení ze dne 29. 6.

2023 na č. l. 317 verte, str. 6). Není proto zcela vyloučeno, že závěry uvedené v záznamu ze sociálního šetření ze dne 25. 11. 2021 (na č. l. 303 až 310 spisového materiálu) svědkyní P., která byla tomuto šetření přítomna, byly učiněny na podkladě vyjádření obviněného k jednotlivým otázkám a kritériím pro přiznání příspěvku na péči, jakož i na podkladě toho, jak se stav poškozené jevil této svědkyni v daném okamžiku, když tento mohl být ovlivněn i jejím momentálním zdravotním stavem (např. únavou) a nikoliv na podkladě vyjádření poškozené či na podkladě dlouhodobého zdravotního stavu poškozené a faktického vzájemného vztahu mezi poškozenou a obviněným.

41. Ohledně třetí námitky obviněného, kterou vznáší v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že odvolací soud nesprávně vyhodnotil jeho motivaci uvést poškozenou v omyl, kdy měl údajně usilovat o zlepšení své finanční situace obohacením se na její úkor, musí Nejvyšší soud konstatovat, že ji nelze podřadit pod uvedený dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Přesto je třeba uvést, že v případě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku motiv trestné činnosti jako takový není součástí objektivních znaků předmětné skutkové podstaty. Navíc obviněný sice namítá rozpor tohoto tvrzení odvolacího soudu s provedeným dokazováním, zejména pak obsahem jeho výpovědi a provedeným majetkovým šetřením k jeho osobě, avšak materiálně nahlíženo touto svou výhradou brojí výlučně proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nikoliv proti konkrétnímu skutkovému zjištění vyjádřenému ve skutkové větě (rozsudku soudu prvního stupně), kteréžto by mělo být v tzv. zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Navíc obviněný pomíjí, že soud prvního stupně toliko uvedl, že tato úvaha se pouze nabízí, netvrdí, že tomu tak skutečně je (viz bod 11 rozsudku soudu prvního stupně). Takové výhrady, nadto směřující výlučně proti odůvodnění rozhodnutí, však nejsou s to naplnit žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

42. Lze tedy uzavřít, že shora uvedené výhrady přestavují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, respektive procesní.

K námitce tzv. existence opomenutého důkazu

43. Pokud se týká obviněným tvrzené vady tzv. opomenutého důkazu, jíž namítá obviněný v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě a který spatřuje v chybném postupu soudů nižších stupňů, které neprovedly znalecké zkoumání duševního stavu poškozené, a to s ohledem na jím tvrzenou nevěrohodnost její výpovědi a s ohledem na existující rozpory ve výpovědích této poškozené, tak k tomu Nejvyšší soud uvádí, že se sice opět – při značné míře benevolence – formálně jedná o námitku uplatněnou relevantním způsobem, avšak že se jedná o námitku opakovaně nedůvodnou.

44. Nejprve je třeba zdůraznit, že obviněný tento důkazní návrh v posuzované věci před soudem prvního stupně ani před soudem druhého stupně nevznesl procesně relevantním a akceptovatelným způsobem. Jak totiž vyplývá z protokolu o hlavním líčení (srov. tento protokol na č. l. 315 až 318 spisového materiálu, zejména pak č. l. 317 verte, a zvukový záznam z hlavního líčení v čase 1:52:02 až 1:52:38), závěrem provedeného dokazování byly strany trestního řízení dotázány na to, zda činí návrhy na doplnění dokazování.

Obviněný, stejně jako státní zástupce, neměl žádné důkazní návrhy. Z pohledu uplatněných dovolacích námitek obviněného je třeba pro jistou přesnost uvést, že obviněný se pouze v rámci své výpovědi u hlavního líčení, potažmo v rámci reakce na jemu položené dotazy, omezil na prosté vyjádření v tomto duchu (srov. č. l. 316 verte a zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 29. 6. 2023 v čase 1:13:25 až 1:14:40). Lze sice připustit, že obviněný nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení před odvolacím soudem zastoupen obhájcem, kterýžto by pravděpodobně tento důkazní návrh přednesl procesně relevantním způsobem, kdy je ovšem potřeba zároveň zdůraznit, že ze spisového materiálu nevyplývá, že by obviněný v rámci trestního řízení namítal svou nemajetnost či jiné důvody, které by mu znemožňovaly zvolit si obhájce sám a které by v konečném důsledku vedly např. k ustanovení bezplatné obhajoby.

45. Bez ohledu na tento závěr obiter dictum je třeba konstatovat, že oba soudy se otázkou věrohodnosti výpovědi poškozené zabývaly, tedy neignorovaly ji. Obecně je třeba uvést, že předpoklady pro znalecké zkoumání duševního stavu svědka upravuje § 118 tr. ř. Podle tohoto ustanovení znalecké zkoumání svědkyně (poškozené), tedy vyšetření jejího duševního stavu, by přicházelo v úvahu jen za situace, že by se jednalo o svědkyni, jejíž výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, a byly by zde závažné pochybnosti, zda u svědkyně není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat. Je třeba akcentovat, že oba tyto předpoklady musí být dány kumulativně. Lze připustit, že v praxi se ve vztahu k podmínce, že se musí jednat o svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvlášť důležitá, zpravidla bude jednat o výpověď poškozeného, který se stal obětí trestné činnosti. Může se ovšem také jednat např. o výpověď svědka, který je schopen identifikovat pachatele trestné činnosti, aniž by tento svědek sám byl osobou poškozenou. Ohledně existence závažných pochybností, zda u svědka není podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je třeba uvést, že tyto budou zpravidla zjištěny v průběhu řízení a budou je signalizovat určité objektivní skutečnosti svědčící buď o tom, že svědek trpí duševní poruchou, či chorobou (např. lékařská zpráva, neschopnost svědka se k věci logicky vyjádřit), které ovlivňují schopnost správně vnímat určité události a tyto slovně reprodukovat. Může se jednat např. i o situaci, kdy v průběhu řízení bude zjištěno nebo vznikne podezření, že svědek je např. ovlivňován ohledně své výpovědi jinou osobou, je osobou závislou na návykových látkách, ale i na jiné osobě či schopnost správně vnímat je ovlivněna jeho věkem (např. se jedná o dítě, osobu vysokého věku), nebo se jedná o svědka, který má omezenou svéprávnost. Je ovšem nutno zdůraznit, že samotný věk nestačí k tomuto závěru, tento musí být spojen ještě s nějakou další skutečností, jako je např. zmatečnost svědka, neschopnost zodpovědět část otázek apod.

46. Závěr o tom, že ve věci je třeba přistoupit ke znaleckému zkoumání svědka podle § 118 tr. ř., tak musí být podložen právě existencí shora uvedených předpokladů, kdy nestačí pouhá skutečnost, že by provedení takového důkazů navrhoval obviněný či státní zástupce, nebo prostá skutečnost, že ve výpovědi svědka jsou jisté rozpory či nepřesnosti, které ovšem nejsou takového rázu, že by výpověď svědka závažným způsobem zpochybňovaly, a které lze objektivně vysvětlit (např. odstupem času).

47. V projednávané věci lze připustit, že výpověď poškozené, která zároveň vystupuje jako svědek, představuje nepochybně takový důkaz, který byl pro rozhodnutí ve věci zvlášť důležitý. Nejvyšší soud ovšem, stejně jako soudy nižších stupňů, neshledal, že by v dané věci existovaly závažné pochybnosti o schopnosti poškozené správně vnímat a reprodukovat. Z pohledu tohoto závěru je nutno konstatovat, že oba soudy, a to zejména soud prvního stupně, se otázkou věrohodnosti poškozené zabývaly (viz body 9 a 10 rozsudku soudu prvního stupně, bod 6 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně osobně slyšel poškozenou u hlavního líčení (o výslechu byl pořízen elektronický záznam), tedy nespokojil se s přečtením jejího výslechu z přípravného řízení učiněného postupem podle § 158a tr. ř., takže si mohl učinit bezprostřední dojem o její výpovědi, ale zejména i schopnosti reagovat na položené dotazy, ale i o její orientaci v čase a celkově na projednávanou věc. Pokud pak po výslechu poškozené v rámci hlavního líčení dospěl k závěru, že o její věrohodnosti není pochyb, a tudíž neshledal důvody pro zkoumání jejího duševního stavu postupem podle § 118 tr. ř. (viz bod 10 rozsudku soudu prvního stupně), nelze v tomto postupu spatřovat nějaké pochybení. Navíc soudy poukázaly i na skutečnost, že věrohodnost její výpovědi podporují další provedené důkazy (viz např. výpověď svědkyně K.).

Námitky ohledně výroku o náhradě škody

48. Obviněný v podaném dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítal nesprávné hmotněprávní posouzení adhezního výroku. Obviněný se v rámci podaného dovolání konkrétně vyjadřuje v tom smyslu, že soudy nižších stupňů měly, pakliže pojaly podezření o oprávněnosti nároku poškozené na příspěvek na péči, posoudit oprávněnost tohoto nároku jakožto samostatnou předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. Postup, kdy soudy nižších stupňů tuto otázku tímto způsobem neřešily, považuje obviněný za nesprávný a je přesvědčen, že v důsledku tohoto tvrzeného pochybení soudů nižších stupňů byla založena i vada nesprávného hmotněprávního posouzení adhezního výroku, tj. výroku o náhradě škody.

49. Nejvyšší soud ve shodě se svojí konstantní judikaturou připouští, že nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1402/2009). K tzv. předběžné otázce ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. připomíná rovněž komentářovou literaturu, podle níž: „Jde-li o jinou předběžnou otázku a je-li tu zároveň o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

Tedy jinak řečeno, jestliže neexistuje o takové otázce pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, řeší takovou předběžnou otázku orgány činné v trestním řízení vždy samy. Jestliže existuje o takové předběžné otázce pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu, pak je nutno rozlišit, zda jde o otázku viny či nikoli. Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli.

Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno.

(…) Nejde-li o otázku viny, pak je orgán činný v trestním řízení pravomocným rozhodnutím příslušného soudu nebo jiného státního orgánu o předběžné otázce vázán a předběžnou otázku má tím závazně vyřešenu (nemůže ji posuzovat samostatně).“ (Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 171–172.). Jinak vyjádřeno, pokud vyřešení předběžné otázky nemá vliv na trestní odpovědnost (vinu) obviněného za konkrétní jednání, jež je mu kladeno za vinu, není nutno postupovat ve smyslu § 9 odst. 1 tr.

ř tak, že by orgány činné v trestním řízení posoudily předběžnou otázku samostatně.

50. Předně je třeba konstatovat, že v projednávané věci byla skutková podstata přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. ř. naplněna jednáním obviněného, u nějž samotná oprávněnost nároku poškozené na příspěvek na péči ve výši, v níž jí byl poskytnut, nehrála z hlediska viny obviněného a z hlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty přisouzeného přečinu roli. Jinak vyjádřeno, existence a výše nároku poškozené na přiznání příspěvku na péči podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů, o němž rozhodla příslušná pobočka Úřadu práce ČR, se v projednávané věci netýká posouzení viny obviněného, jak ostatně přiléhavě uvádí i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného. Orgány činné v trestním řízení, včetně soudů nižších stupňů, správně vycházely z tzv. presumpce správnosti pravomocných rozhodnutí, dokud není zpochybněna v příslušném opravném řízení, která platí v trestním řízení. V posuzované situaci, kdy obviněný zpochybňuje výrok o náhradě škody, přičemž v této souvislosti odkazuje na § 9 odst. 1 tr. ř., se – materiálně nahlíženo – jedná o námitku procesní, kterážto však není způsobilá naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod, respektive uplatněné dovolací důvody. Nejvyšší soud nadto dodává, že i pokud by snad správní orgán přiznal poškozené příspěvek na péči ve výši, na niž neměla nárok, nevylučovalo by to trestní odpovědnost obviněného za přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil svým jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

51. Nejvyšší soud nadto v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. konstatuje, že se soudy nižších stupňů podrobně zabývaly právním posouzením jednání obviněného coby přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. ř. Zejména soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku adekvátně zabýval jednotlivými obligatorními znaky skutkové podstaty přisouzeného činu a kritérii jejich naplnění jednáním obviněného v posuzované věci (srov. zejména body 9, 11 a 12 jeho odůvodnění).

52. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani rozsudku odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

53. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 3. 2024

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu