4 Tdo 123/2025

4 Tdo 123/2025-432

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2025 o dovolání obviněné K. V. (roz. M.), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 9 To 173/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 18/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 2 T 18/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná K. V. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Současně byla stejným trestným činem uznána vinnou spoluobviněná K. S. a dále byl uznán vinným přečinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první a druhá tr. zákoníku spoluobviněný P. Z. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„P. V., jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, v období nejméně od ledna 2008 do 4. března 2013 v Praze XY v ulici XY, kde sídlily farmaceutické společnosti Interchemia Praha, spol. s.r.o., IČ: 44795858 a GENERICON s.r.o., IČ: 25722671, jakož i z jiných blíže nezjištěných míst, s úmyslem získat výhodu na trhu s léčivy a zvýšit odbyt léků z portfolia jmenovaných společností, z pozice jednatele a faktického generálního ředitele těchto farmaceutických společností, jak byl i vnímám ostatními osobami zapojenými do této činnosti, organizoval a řídil nelegální podporu prodeje a odbytu generických léčiv z portfolia jmenovaných společností tím, že stanovil a kontroloval fungování systému spočívajícího v nabízení a poskytování finančních prostředků a jiných výhod v podobě nejméně uhrazení zahraničních zájezdů, víkendových pobytů, nabíjení CCS karet, TESCO poukázek jakožto odměn za přednostní předepisování takto podporovaných léků, které byly souhrnně označovány jako marketingové nástroje, ačkoliv se fakticky jednalo o formy úplatků pro lékaře, a byly předávány lékařům prostřednictvím zástupců společností především na pozici tzv. farmaceutických reprezentantů a od srpna roku 2010 pak byly finanční prostředky lékařům předávány v hotovosti též prostřednictvím kurýra obviněného P. S., když současně ze své pozice v takto zřízeném organizovaném systému zacíleném na uplácení spolupracujících lékařů obviněný P. V. rozhodoval o celkovém objemu finančních prostředků, které lze lékařům vyplácet, a o výši finanční částky vyplácené lékařům za jednotlivé vypsané balení léků z portfolia farmaceutických společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., rovněž rozhodoval o případných přednostních platbách za teprve přislíbený počet vypsaných balení léků z portfolia společností, jakož i o rozdávání finančních prostředků za účelem jejich výplaty lékařům přímo do rukou reprezentantů společností, kteří za tímto účelem podepisovali nejméně ve druhé polovině roku 2012 směnky, s tím, že prostředky používané na financování tohoto systému byly získávány též daňovou trestnou činností, do které byly zapojeny nejméně společnosti ovládané F. V. a J. S., jejichž trestní stíhání je vedeno odděleně, především se jednalo o společnost APM Agency s.r.o., IČ: 25380371 a společnost Ainring s.r.o., IČ: 27367428, když systém přerozdělování těchto financí, které se do společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. navracely, a jejich následné vyplácení lékařům jakožto odměn za počet předepsaných balení léků z portfolia společností byl pod vedením V., jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, kontrolován a níže specifikovaným způsobem naplňován dalšími osobami vystupujícími za společnosti Interchemia Praha, spol. s.r.o., a GENERICON s.r.o., a to sales manažerem, kterým byl obviněný B. H. nejméně v období od ledna 2008 do konce března 2012, office manažerem, kterým byla od dubna 2012 do 4. 3. 2013 E. V., jejíž trestní stíhání je vedeno odděleně, a rovněž district manažery, kteří přímo kontrolovali činnost reprezentantů společností při kontaktu s lékaři a při evidenci počtu vypsaných balení, kterými byli S. V., jejíž trestní stíhání je vedeno odděleně, v období od 12. 6. 2009 do 4. 3. 2013, obviněný D. K. jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, v období od září 2009 do 10. 2. 2012, obviněný J. K. , jehož trestní stíhání je vedeno odděleně, v období od 1. 6. 2009 do 10. 2. 2012, přičemž činnost district manažera po obviněných D. K. a J. K. následně v období od února 2012 do 4. 3. 2013 převzala obviněná R. G. (dříve L.), jejíž trestní stíhání je vedeno odděleně,

spolupráce s lékaři spočívající v nabídce a následném poskytnutí finančních prostředků či jiných věcných předmětů i úhrady zájezdů jakožto odměn za předepisování léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. byla s jednotlivými níže uvedenými lékaři domlouvána především prostřednictvím zaměstnanců společností působících na pozici tzv. farmaceutických reprezentantů, kteří rovněž postupovali v úmyslu zajistit oběma společnostem větší odbyt léků při současném vědomí toho, že prostřednictvím těchto odměn se lékařům dostává neoprávněného majetkového prospěchu v podobě úplatků za předepisování léků z portfolia jmenovaných společností, a to konkrétně:

v regionu v interní dokumentaci společností pojmenovaném jižní Morava kontakt s dále uvedenými lékaři (body 88 až 125) navázali, udržovali a výši preskripce za účelem následné výplaty finančních prostředků zjišťovali a lékařům případně přímo hotovost vypláceli v případě lékařů obžalovaná K. V. (dříve M.) v období od 15. 3. 2010 do 22. 5. 2012 v případě A. Ch. (bod 106.), A. M. (bod 107.), F. A. (bod 108.), J. Č. (bod 109.), obžalovaná K. S. v období od 31. 8. 2012 do 4. 3. 2013 v případě A. M. (bod 107.), F. A. (bod 108.), J. Č. (bod 109.),

obě obžalované, jako reprezentantky farmaceutických společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. s jednotlivými lékaři domluvili formu nelegálního odměňování za vypsání léků z portfolia společností, jakož i způsob předávání finančních odměn odvislých od počtu předepsaných a následně vydaných balení léků jednotlivým pacientům včetně možnosti předání peněz prostřednictvím kurýra obviněného P. S., přičemž při zapojení nového reprezentanta do tohoto systému pokračovala spolupráce s obviněnými lékaři ve stejné podobě, dále obvinění reprezentanti zjišťovali z prodejních dat, které měly společnosti k dispozici, či přímými dotazy na jednotlivé lékaře, množství vypsaných léků lékaři v konkrétním období, přičemž toto množství následně reprezentanti zaevidovali do interních tabulek souhrnně označovaných jako „Platby“ k tomu kterému lékaři do příslušného měsíce, kdy byla výše preskripce zjištěna, a to za účelem výpočtu výše konkrétní finanční hotovosti určené pro obviněné lékaře, to vše při vědomí, že takto vypočtené finanční částky označované jako platby následně budou lékařům jakožto nelegální odměny za pouhou preskripci léků z portfolia společností předány z důvodu utajení a skrytí této korupční činnosti v papírových obálkách v hotovosti především prostřednictvím kurýra obviněného P. S.

Obě obžalované reprezentantky následně evidenci počtu vypsaných balení léků s částkami finančních odměn pravidelně po vyplnění zasílali ke kontrole a ke schválení district manažerům jakožto přímým nadřízeným, a to konkrétně jednak obviněné S. V., která byla přímou nadřízenou od února 2012, K. V. i K. S., následně district manažeři S. V., D. K., J. K. a R. G. (dříve L.) podle prodejních dat provedli kontrolu počtu zjištěných vypsaných balení u jednotlivých lékařů tak, aby mohlo dojít k následné výplatě finančních prostředků, a tuto evidenci případně upravili a výši plateb snížili, pokud zde vyplněný počet balení léků neodpovídal prodejním datům spárovaným s jednotlivými lékaři, a následně tuto evidenci s plným vědomím toho, že se podílejí na přípravě podkladů k výplatě neoprávněných odměn lékařům za pouhé vypisování léků z portfolia společností, odeslali ke schválení a k výplatě sales manažerovi obviněnému B. H. v období do března 2012 a v období od dubna 2012 přímo P. V., který ji poskytl office manažerce E. V., přičemž B. H. a posléze E. V. následně připravili finální podklady pro výplatu a rozvoz finančních prostředků pro kurýra obviněného P. S. v podobě tabulek s částkami finanční hotovosti určené konkrétním lékařům. Po odsouhlasení evidence plateb B. H. a P. V. byly finanční prostředky lékařům v níže uvedených případech předávány sales manažerem B. H., nebo samotnými farmaceutickými reprezentanty anebo zejména prostřednictvím tzv. kurýra obviněného P. S., který s vědomím toho, že se jedná o peníze vyplácené za přednostní vypisování léků z portfolia společností, telefonicky s obviněnými lékaři domlouval schůzky za účelem jejich předání a následně osobně v níže uvedených místech či poblíž místa pracoviště či bydliště jednotlivých lékařů lékařům hotovost předával, přičemž se jednalo o spolupráci s konkrétními lékaři:

106. A. Ch., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, v souvislosti s výkonem povolání lékaře urologa po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností K. V. (dříve M.) a v jejímž naplňování následně od června 2012 pokračoval ve stejné podobě dosud nezjištěný reprezentant, v době nejméně do srpna 2010 do července 2012, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol.

s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Gefin a Tamruox v celkovém objemu více jak 100 ks balení léčiv, za což osobně od kurýra obviněného P. S., s nímž se za tímto účelem sešel nejméně dne 14. 3. 2011, 25. 5. 2012, 22. 8. 2012, v místě nebo poblíž místa svého pracoviště v urologické ambulanci v XY v ulici XY a ve XY v ulici XY obdržel finanční hotovost, přičemž konkrétně tímto způsobem následně od kurýra P. S. přijal blíže nezjištěného dne za preskripci zjištěnou v srpnu 2010 částku ve výši 10.400,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v říjnu 2010 částku ve výši 9.400,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2010 částku ve výši 12.250,- Kč, dne 14.

3. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v únoru 2011 částku ve výši 6.000,-Kč, dne 25. 5. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v dubnu 2012 částku ve výši 8.700,-Kč a dne 22. 8. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v červenci 2012 částku ve výši 9.000,- Kč, celkem mu tedy bylo vyplaceno a osobně převzal částku ve výši 55.750,-Kč, z toho za spolupráce s reprezentantkou K. V. do května 2012 převzal částku ve výši 46.750,-Kč, přičemž činnost reprezentantů řídila a koordinovala po celou dobu spolupráce z pozice district manažera S.

V. a z pozice sales manažera v období do března 2012 B. H. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 38.050,-Kč a z pozice office manažer v době od dubna 2012 E. V. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 17.700,-Kč,

107. A. M., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, v souvislosti s výkonem povolání lékaře psychiatra po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností K. V. (dříve M.) a v jejímž naplňování ve stejné podobě následně v době od září 2012 pokračovala reprezentantka obžalovaná K. S., v době nejméně od srpna 2010 do ledna 2013, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol.

s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Sertralin, Olanzapin a Otobacid v celkovém objemu více jak 1.000 ks balení léčiv, za což osobně od kurýra obviněného P. S., s nímž se za tímto účelem sešel nejméně dne 7. 3. 2011, 11. 4. 2011, 12. 5. 2011, 13. 6. 2011, 15. 7. 2011, 12. 9. 2011, 12. 10. 2011, 20. 3. 2012, 17. 5. 2012, 15. 6. 2012, 23. 10. 2012, v místě nebo poblíž místa svého pracoviště v XY v ulici XY a v místě nebo poblíž místa svého bydliště v XY v ulici XY obdržel finanční hotovost, přičemž konkrétně tímto způsobem následně od kurýra P.

S. blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v srpnu 2010 částku ve výši 26.350,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v září 2010 částku ve výši 11.050,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v říjnu 2010 částku ve výši 8.850,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2010 částku ve výši 29.150,- Kč, dne 7. 3. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v únoru 2011 částku ve výši 12.200,-Kč, dne 11. 4. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v březnu 2011 částku ve výši 7.650,-Kč, dne 12.

5. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v dubnu 2011 částku ve výši 11.900,-Kč, dne 13. 6. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v květnu 2011 částku ve výši 8.950,-Kč, dne 15. 7. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v červnu 2011 částku ve výši 12.000,-Kč, dne 12. 9. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v srpnu 2011 částku ve výši 16.200,-Kč, dne 12. 10. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v září 2011 částku ve výši 8.550,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2011 částku ve výši 31.850,-Kč, dne 20.

3. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v únoru 2012 částku ve výši 12.300, Kč, dne 17. 5. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v dubnu 2012 částku ve výši 10.800,-Kč, dne 15. 6. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v květnu 2012 částku ve výši 8.700, Kč, dne 23. 10. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v září 2012 částku ve výši 7.900,-Kč, blíže nezjištěného dne v prosinci 2012 přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2012 částku ve výši 17.500,-Kč a za preskripci zjištěnou v lednu 2013 přijal blíže nezjištěného dne v průběhu února 2013 částku ve výši 18.000,-Kč, celkem mu tedy bylo vyplaceno a osobně převzal částku ve výši 259.900,-Kč, z toho za spolupráce s reprezentantkou obžalovanou K.

V. do května 2012 částku ve výši 216.500,-Kč a s reprezentantkou obžalovanou K. S.

od září 2012 částku ve výši 43.400,-Kč, přičemž činnost reprezentantek řídila a koordinovala po celou dobu spolupráce z pozice district manažera S. V. a z pozice sales manažera v období do března 2012 B. H. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 197.000,-Kč a z pozice office manažer v době od dubna 2012 E. V. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 62.900,-Kč,

108. F. A., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, v souvislosti s výkonem svého povolání lékaře urologa po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností obžalovanou K. V. (dříve M.) a v jejímž naplňování následně ve stejné podobě pokračovala od září 2012 reprezentantka K. S., v době nejméně od září 2010 do listopadu 2012, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol.

s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Gefin a Tamurox v celkovém objemu více jak 1.000 ks balení léčiv, za což osobně od kurýra P. S., s nímž se za tímto účelem sešel nejméně dne 14. 3. 2011, 18. 5. 2011, 17. 6. 2011, 26. 7. 2011, 21. 9. 2011, 19. 10. 2011, 22. 3. 2012, 17. 4. 2012, 25. 5. 2012, 20. 6. 2012, 24. 7. 2012, 17. 10. 2012, 23. 11. 2012, 17. 12. 2012, v místě nebo poblíž místa svého pracoviště v urologické ambulanci v XY v ulici XY v Nemocnici XY a v místě nebo poblíž místa svého bydliště v XY v ulici XY obdržel finanční hotovost, přičemž konkrétně tímto způsobem následně od kurýra P.

S. přijal blíže nezjištěného dne za preskripci zjištěnou v září 2010 částku ve výši 11.200,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v říjnu 2010 částku ve výši 10.200,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2010 částku ve výši 10.200,-Kč, dne 14. 3. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v únoru 2011 částku ve výši 10.750,-Kč, dne 18. 5. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v dubnu 2011 částku ve výši 9.200,-Kč, dne 17. 6. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v květnu 2011 částku ve výši 12.250,-Kč, dne 26.

7. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v červnu 2011 částku ve výši 9.050,-Kč, dne 21. 9. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v srpnu 2011 částku ve výši 15.350,-Kč, dne 19. 10. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v září 2011 částku ve výši 8.600,-Kč, blíže nezjištěného dne v prosinci 2011 přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2011 částku ve výši 37.800,-Kč, dne 22. 3. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v únoru 2012 částku ve výši 10.800,-Kč, dne 17. 4. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v březnu 2012 částku ve výši 10.250,-Kč, dne 25.

5. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v dubnu 2012 částku ve výši 20.000,-Kč, dne 20. 6. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v květnu 2012 částku ve výši 13.500,-Kč, dne 24. 7. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v červnu 2012 částku ve výši 18.750,-Kč, dne 17. 10. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v září 2012 částku ve výši 13.100,-Kč, dne 23. 11. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v říjnu 2012 částku ve výši 14.400,-Kč a dne 17. 12. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2012 částku ve výši 15.000,-Kč, celkem mu tedy bylo vyplaceno a osobně převzal částku ve výši 250.400,-Kč, z toho za spolupráce s reprezentantkou obžalovanou K.

V. do května 2012 částku ve výši 189.150,-Kč a s reprezentantkou obžalovanou K. S.

od září 2012 částku ve výši 42.500,-Kč, přičemž činnost reprezentantek řídila a koordinovala po celou dobu spolupráce z pozice district manažera S. V. a z pozice sales manažera v období do března 2012 B. H. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 155.650,-Kč a z pozice office manažer v době od dubna 2012 E. V. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 94.750,-Kč,

109. J. Č., jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, v souvislosti s výkonem povolání lékaře urologa po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností obžalovanou K. V. (dříve M.) a v jejímž naplňování následně ve stejné podobě od září 2012 pokračovala reprezentantka obžalovaná K. S., v době nejméně od února 2011 do září 2012, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol.

s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Gefin, Tamurox a Zanocin v celkovém objemu více jak 1.000 ks balení léčiv, za což osobně od kurýra P. S., s nímž se za tímto účelem sešel nejméně dne 15. 3. 2011, 15. 4. 2011, 30. 5. 2011, 17. 6. 2011, 21. 7. 2011, 22. 9. 2011, 18. 10. 2011, 10. 2. 2012, 15. 3. 2012, 12. 4. 2012, 18. 6. 2012, 20. 7. 2012, 16. 8. 2012, 23. 10. 2012, v místě nebo poblíž místa svého pracoviště v urologické ambulanci v XY v ulici XY a v XY v ulici XY obdržel finanční hotovost, přičemž konkrétně tímto způsobem následně od kurýra P.

S. přijal dne 15. 3. 2011 za preskripci zjištěnou v únoru 2011 částku ve výši 31.300,-Kč, dne 15. 4. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v březnu 2011 částku ve výši 9.750,-Kč, dne 30. 5. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v dubnu 2011 částku ve výši 9.200,-Kč, dne 17. 6. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v květnu 2011 částku ve výši 10.700,-Kč, dne 21. 7. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v červnu 2011 částku ve výši 17.000,-Kč, dne 22. 9. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v srpnu 2011 částku ve výši 11.750,-Kč, dne 18.

10. 2011 přijal za preskripci zjištěnou v září 2011 částku ve výši 10.700, Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2011 částku ve výši 30.350,-Kč, dne 10. 2. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v lednu 2012 částku ve výši 9.000,-Kč, dne 15. 3. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v únoru 2012 částku ve výši 15.300, Kč, dne 12. 4. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v březnu 2012 částku ve výši 13.100,-Kč, blíže nezjištěného dne přijal za preskripci zjištěnou v dubnu 2012 částku ve výši 17.150,-Kč, dne 18.

6. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v květnu 2012 částku ve výši 18.300,-Kč, dne 20. 7. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v červnu 2012 částku ve výši 11.350,-Kč, dne 16. 8. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v červenci 2012 částku ve výši 20.000,-Kč a dne 23. 10. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v září 2012 částku ve výši 15.600,-Kč, celkem mu tedy bylo vyplaceno a osobně převzal částku ve výši 250.550,-Kč, z toho za spolupráce s reprezentantkou obžalovanou K. V. do května 2012 částku ve výši 203.600,-Kč a s reprezentantkou obžalovanou K.

S. od září 2012 částku ve výši 15.600,-Kč, přičemž činnost reprezentantek řídila a koordinovala po celou dobu spolupráce z pozice district manažera S. V. a z pozice sales manažera v období do března 2012 B. H.

v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 168.150,-Kč a z pozice office manažer v době od dubna 2012 E. V. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 82.400,-Kč.

Odděleně obžalovaný P. V., jako zástupce farmaceutických společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a Genericon s.r.o., v období od roku 2008 do 4. 3. 2013 organizoval a řídil nelegální marketingovou podporu na trhu s léčivy, kdy za jeho vedení prostřednictvím farmaceutických reprezentantů, a poté od roku 2010 zejména prostřednictvím kurýra P. S., byly celkem 151 lékařům předány finanční prostředky v celkové výši 16.156.000,-Kč a dalších 445.000,-Kč mělo být podle již zjištěné výše preskripce a připravených podkladů k výplatě pro kurýra předáno v průběhu března 2013, na čemž se obžalovaná K. V. (dříve M.) podílela v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 656.000,-Kč a obžalovaná K. S. v částce podílu na vyplacených finančních prostředcích ve výši 101.500,-Kč.

Obžalovaný P. Z.

v souvislosti s výkonem povolání lékaře urologa po předchozí dohodě o spolupráci spočívající v příslibu poskytnutí finanční odměny za preskripci léků z portfolia společností Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o., kterou ústně uzavřel s reprezentantkou těchto farmaceutických společností G. M., v době nejméně od srpna 2012 do února 2013, úmyslně, za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu předepsal pacientům generické léky distribuované společnostmi Interchemia Praha, spol. s.r.o. a GENERICON s.r.o. pod názvy Gefin a Tamurox v celkovém objemu více jak 1.500 ks balení léčiv, za což osobně od kurýra obviněného P. S., s nímž se za tímto účelem sešel dne 20. 9. 2012, 17. 10. 2012, 28. 11. 2012, 17. 12. 2012, 23. 1. 2013 a 21. 2. 2013 obdržel finanční hotovost, přičemž konkrétně tímto způsobem od kurýra P. S. přijal dne 20. 9. 2012 za preskripci zjištěnou v srpnu 2012 částku ve výši 19.000,-Kč, dne 17. 10. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v září 2012 částku ve výši 16.100,-Kč, dne 28. 11. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v říjnu 2012 částku ve výši 27.500,-Kč, dne 17. 12. 2012 přijal za preskripci zjištěnou v listopadu 2012 částku ve výši 28.900,-Kč, dne 23. 1. 2013 přijal za preskripci zjištěnou v prosinci 2012 částku ve výši 25.100,-Kč, dne 21. 2. 2013 přijal za preskripci zjištěnou v lednu 2013 částku ve výši 24.900,-Kč a za preskripci zjištěnou v únoru 2013 měl následně v průběhu března 2013 převzít částku ve výši 27.900,-Kč, k jejímuž předání však již nedošlo, celkem mu tedy bylo vyplaceno a osobně převzal nejméně částku ve výši 141.500,-Kč a dalších 27.900,-Kč měl převzít, to vše za spolupráce s reprezentantkou G. M., jejíž činnost po celou dobu spolupráce koordinovala a řídila z pozice district manažerky S. V., a z pozice office manažera odděleně obžalovaná E. V. s částkou podílu na vyplacených finančních prostředcích rovněž ve výši 141.500,-Kč a dalších 27.900,-Kč, ve vztahu ke kterým již byly i přičiněním S. V. a odděleně obžalované E. V. připraveny podklady k jejich vyplacení.

2. Za uvedený trestný čin uložil soud prvního stupně obviněné podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněné podmíněné odložil na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců. Současně nalézací soud rozhodl ohledně uložených trestů u spoluobviněných.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná a spoluobviněná K. S. odvolání. Obviněná směřovala podané odvolání do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 9 To 173/2024, tak, že obě podaná odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 8. 2024, sp. zn. 9 To 173/2024, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Podle dovolatelky jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a dále napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení soudem druhého stupně, potažmo soudem prvního stupně [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

5. Ve vztahu k námitce stran rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy předně obviněná poukazuje na skutek, kterým byla uznána vinnou. Současně odkazuje na svoji obhajobu spočívající v tom, že žádné nelegální odměňování s lékaři nedomlouvala a na to, jak se soud druhého stupně s touto obhajobou vypořádal (bod 5 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Namítá, že tento závěr soudu druhého stupně podtrhává nesprávnost skutkových zjištění, které soudy učinily na základě provedených důkazů. Akcentuje, že podle soudu prvního stupně měla s lékaři domlouvat jejich odměňování za předpis konkrétních léků. Tento závěr ovšem považuje obviněná v rozporu s provedeným dokazováním.

6. Pokud soudy nižších stupňů zdůrazňují význam výpovědí spolupracujících obviněných –ředitele H. a oblastní ředitelky V., tak s tímto hodnocením jejich výpovědí vyjadřuje nesouhlas. Následně rozvádí výpověď svědkyně V. a výpověď svědka H. Tyto výpovědi pak obviněná hodnotí tak, že prokazují, že systém odměňování lékařů byl nastaven vedením společnosti, a že ona sama ho mohla vykonávat dle pokynů zaměstnavatele. Akcentuje, že z dokazování zároveň nevyplývá, že by to byla právě ona, kdo by domlouval s jednotlivými lékaři formu nelegálního odměňování.

7. Jestliže není prokázáno, že by jako farmaceutická reprezentantka domlouvala formu odměňování, a je-li zřejmé, že režim odměňování fungoval ještě před jejím nástupem do zaměstnání, nelze z provedeného dokazování učinit skutkový závěr obsažený ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, že jako reprezentantka „domlouvala s jednotlivými lékaři spolupráci a přitom postupovala v úmyslu zajistit oběma společnostem větší odb,yt léků při současném vědomí toho, že prostřednictvím těchto odměn se lékařům dostává neoprávněného majetkového prospěchu v podobě úplatků za předepisování léků z portfolia jmenovaných společností. Tento skutkový závěr je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním, neboť shora uvedený skutkový závěr soudů nebyl provedeným dokazováním potvrzen. Proto je namístě jak napadené usnesení, tak i rozsudek soudu prvního stupně, zrušit.

8. Nesprávné právní posouzení skutku pak spatřuje obviněná v tom, že byla členem organizované zločinecké skupiny a v nedostatku protiprávnosti odměňování lékařů. V tomto směru odkazuje na bod 96 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který popisuje naplnění znaků skutkové podstaty účasti na zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku. Tento závěr považuje dovolatelka v rozporu s provedeným dokazováním, když z provedeného dokazování vyplývá, že s lékaři komunikovali přímo i oblastní ředitelé. Současně uvádí, že rozsudek rekapituluje povinnosti farmaceutických reprezentantů, které spočívaly v zjišťování prodeje konkrétních léků a vyplňování tabulek, když toliko obecně je dále uváděno, že někteří reprezentanti vozili lékařům i peníze. Poté velmi podrobně rozvádí, v čem spatřoval soud prvního stupně naplnění znaků organizované zločinecké skupiny.

9. Podle obviněné ovšem pouhá skutečnost spočívající v existenci organizační struktury farmaceutické skupiny není důkazem existence a její účasti na fungování této skupiny. Takové schéma či organizační struktura existuje v každé společnosti a jejím účelem není páchání trestné činnosti, ale zajištění běžného provozu společnosti. Popsaná konstrukce její účasti v organizované zločinecké skupině představuje nesprávné právní posouzení jejího jednání.

10. Následně obviněná zpochybňuje naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu, když z popsaných skutkových okolností nevyplývá, že by se činnosti zločinecké skupiny účastnila úmyslně. Nesouhlasí s výkladem soudů nižších stupňů, že výkon práce podle pokynů zaměstnavatele, v situaci, kdy i podle soudů má být zřejmá pochybnost či dokonce srozumění s protiprávností dané činnosti, je kladen na roveň účasti na organizované zločinecké skupině. Ohledně závěrů stran naplnění subjektivní stránky vyjádřených v bodě 5 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, předně dovolatelka uvádí, že tento závěr pravděpodobně převzal soud druhého stupně z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 98/2019. Podle obviněné ovšem soud druhého stupně pomíjí, že znakem organizované skupiny je také soustavné páchání trestné činnosti. Tento znak ovšem ani v hrubých rysech ve své představě mít nemohla, když její angažmá ve firmě zahrnovalo mnoho jiných činností, když samotná činnost firmy byla zaměřena na výrobu a obchod s léky.

11. Podle obviněné je ovšem nutno při posuzování subjektivní stránky zohlednit všechny znaky daného trestného činu, a prokázat, že skutečně měla „alespoň v hrubých rysech představu“ nejen o tom, že lékaři jsou odměňováni a jakým způsobem, ale také o tom, zda její zaměstnavatel a její nadřízení jsou skutečně zaměření na soustavné páchání trestné činností. Takovou představu ovšem ona nemohla mít. Má za to, že samotné srozumění s tím, že dochází k podplácení lékařů, nemůže ve světle judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 98/2019 obstát. Podle jejího přesvědčení, závěry soudů nižších stupňů mohly být dostačují ve vztahu k účastenství na trestném činu podplácení, nikoliv k účasti na organizované zločinecké skupině.

12. Pokud pak soud druhého stupně v bodě 8 odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že podstatou věci je „za jakým účelem je organizační struktura vytvořena“, tak následně podle obviněné tento závěr sám neguje, když tvrdí, že zločinecká skupina může kopírovat organizační strukturu obchodní společnosti. Obviněná namítá, že se přijetím do zaměstnání nezapojila do činnosti organizované zločinecké skupiny a předmětné firmy nebyly vytvořeny za účelem soustavného páchání trestné činnosti. Chybí u ní nezbytný projev vůle se součástí této skupiny stát, neboť z jejího pohledu docházelo k účasti jen plněním pokynů zaměstnavatele.

13. Stran nedostatku protiprávnosti odměňování lékařů je jádrem její námitky skutečnost, že v právním státě není možné, aby jednání stejné podstaty, tedy odměňování lékařů ve vazbě na objem preskripce, bylo v jednom případě státem trestněprávně postihováno a v jiném případě státem schvalováno, a to jen podle toho, jaké formální náležitosti tohoto jednání byly zjištěny. Uvádí, že v dané věci prezentovali soudům Příkaz ministra zdravotnictví č. 13/2018, kterým výslovně bylo povoleno, aby nemocnice uzavíraly smlouvy s dodavateli léků, které budou upravovat zpětné bonusy vázané na objem odebraných léků, tedy finanční prospěch zdravotnického zařízení bude tím větší, čím více léků bude od konkrétního dodavatele odebráno. Tyto smlouvy byly následně uzavírány a zveřejňovány v Registru smluv, kde jsou běžně dostupné.

14. Proto považuje závěry soudů týkající se toho, že předepisování léků na základě toho, že nabízeli lékařům odměnu za předepisování jejich léků, je protiprávní, nesprávné, když pokud je smlouva uzavřena zdravotnickým zařízením písemně, je tento postup tolerován a pokud dochází k odměňování lékařů ze strany farmaceutických společností přímo, je neplatné jen pro nedostatek formy.

15. Obviněná se dále vyjadřuje k uloženému trestu. Akcentuje, že trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2014, kdy jí samotné bylo sděleno obvinění v roce 2015. Zdůrazňuje, že trestní stíhání trvalo 10 let, že se musela podrobit řadě výslechů a že je jinak zcela bezúhonná, vždy žila řádný život a že ze spáchané trestné činnosti neměla žádný prospěch. Proto se domnívá, že jí měl být uložen trest pod spodní hranicí zákonné trestní sazby, a to s ohledem na povahu věci trest peněžitý. Proto považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný.

16. V závěru podaného dovolání obviněná navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně spočívající na téže právní kvalifikaci zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

17. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) přípisem ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 1 NZO 823/2024. Úvodem předně zrekapituloval, jaké uplatnila dovolatelka dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Podle státního zástupce ovšem obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje svojí předchozí obhajobu, se kterou se ovšem již vypořádaly soudy nižších stupňů (body 26–36 a body 93–112 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 5 a 10 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). S argumentací soudů nižších stupňů se pak zcela ztotožňuje a pro stručnost na jejich úvahy odkazuje.

18. Přesto stran tvrzeného nesprávného skutkového zjištění, že se dovolatelka s lékaři „domlouvala“ předně rozvádí naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňuje, že i podle Ústavního soudu není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace (viz bod 13 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).

19. Podle státního zástupce dovolatelka chtěla patrně uplatnit první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když toliko hovoří o rozporu bez přívlastku „zjevný“. Nadto dovolatelka na žádný konkrétní rozpor (zjištění, že odměňování s lékaři „domlouvala“) s žádným konkrétním důkazem nepoukazuje. Podle státního zástupce ovšem obviněná pomíjí výpovědi svědků–lékařů (viz body 31–33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Podle něho obviněná spatřuje rozpor pouze v tom, že i podle skutkových zjištění, systém odměňování lékařů sama „nenastolila“.

20. Státní zástupce má za to, že tato námitka tvrzený rozpor nesplňuje, neboť ze skutkových zjištění je zřejmé, že dovolatelka skutečně systém odměňování nenastolila, nýbrž že pouze s lékaři tohoto systému využila, aby to se třemi konkrétními lékaři „domluvila“. Podle státního zástupce skutková věta nevyjadřuje, že by snad dovolatelka systém odměňování sama vymýšlela, nýbrž že s lékaři domluvila, že se budou již dříve vytvořeného systému účastnit. Má za to, že ze strany obviněné se jedná o uměle vykonstruovaný tvrzený rozpor, když obviněná ani neoznačila konkrétní důkazy, které by byly v rozporu s tímto skutkovým zjištěním. Proto má státní zástupce za to, že dovolání obviněné v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

21. Ohledně nesprávného právního posouzení se státní zástupce nejprve vyjádřil k podstatě dovolací argumentace obviněné stran posouzení jejího zaměstnavatele jako „organizované zločinecké skupiny“. I v případě této dovolací argumentace vyslovuje přesvědčení, že dovolatelka jen opakuje obhajobu, kterou uplatnila před soudy nižších stupňů a že tyto se s ní řádně a dostatečně vypořádaly. Proto odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého je takové dovolání zjevně neopodstatněné.

22. Ohledně námitky obviněné, která dále tvrdí, že s účastí na takové skupině nebyla ani srozuměna, státní zástupce uvádí, že se jedná o námitky skutkové. Vzhledem k tomu, že tyto námitky nepodřazuje obviněná pod žádný dovolací důvod, a to zejména pod žádnou z variant zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tato dovolací argumentace žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

23. Za podstatnější považuje státní zástupce námitky stran tvrzeného nedostatku protiprávnosti odměňování lékařů. Následně odkazuje na podstatu dovolací argumentace obviněné. Státní zástupce vyslovuje přesvědčení, že pokud by byl vztah mezi jednotlivými lékaři a společnostmi dovolatelky obdobný jako vztah uvedené nemocnice a společnostmi, které předmětné smlouvy uzavřely, tak by jednání takových lékařů nebylo protiprávní. Za podstatné ovšem považuje to, že oba případy se liší. V dané věci totiž nejde primárně o etiku lékařského povolání, nýbrž o ochranu hospodářské soutěže a obhajitelnost výhod s touto soutěží spojených.

24. Podle státního zástupce se z hlediska hospodářské soutěže jedná o situaci zcela odlišnou od poskytování bonusů distributorům nemocnicí. Podstata totiž spočívá v obhajitelnosti poskytnuté výhody. Podle státního zástupce nároky nemocnic jsou obhajitelné, ovšem nároky lékařů nikoliv. V tomto směru odkazuje na komentář k výkladu definice úplatku podle § 334 tr. zákoníku, kdy se musí jednat o výhodu neoprávněnou a nenárokovou. Nenárokovost výhody dovozují z neobhajitelnosti takové výhody. Podle komentáře existují tedy sice výhody, které jsou neoprávněné, ale jsou obhajitelné (např. spropitné v restauraci, kytice lékaři po úspěšné operaci apod). Zdůrazňuje, že plnění, která jsou obhajitelná, mají společný znak a tento spočívá v tom, že výhoda je poskytována tomu, kdo službu platí či poskytuje, ale nikoliv tomu, kdo má na transakci pouhý vliv. Zjednodušeně řečeno, pokud má být podpořen odbyt nějakého zboží, úplatkem není plnění poskytnuté tomu, kdo odebírá nebo platí, ale může jím být plnění poskytnuté „těm okolo“.

25. Pokud by chtěli distributoři léků postupovat legálně, museli by bonusy poskytovat přímo pacientům formou slevy. Zdůrazňuje, že v předmětné věci hradily přímo pojišťovny či samotní pacienti, nikoliv samotní lékaři, ti léky pouze předepisovali. Proto považuje obhajobu obviněné v souvislosti s bonusy nemocnic za nepřiléhavou. Uzavírá, že námitky obviněné týkající se nesprávného právního posouzení skutku sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale jsou zjevně neopodstatněné.

26. Pokud obviněná dále v dovolání poukazuje na uložený trest, tak státní zástupce připouští, že s dovolatelkou lze souhlasit obecně v tom, že uvedená délka trestního řízení by se již měla projevit ve zmírnění trestu, který by byl jinak ukládán. Podle státního zástupce ovšem nalézací soud v bodech 116 až 117 odůvodnění svého rozhodnutí dobu spáchání trestné činnosti zmínil, včetně toho, jaké skutečnosti ovlivnily délku řízení. Důvody ke snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku neshledal, avšak délku řízení zohlednil jako polehčující okolnost. Proto uložil dovolatelce podmíněný trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby (viz bod 121 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

27. Ohledně požadavku obviněné na uložení peněžitého trestu pro stručnost odkazuje státní zástupce na bod 12 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který uzavřel, že peněžitý trest by byl příliš přísný. V tomto směru dále státní zástupce uvádí, že obecné principy porovnání přísnosti trestu rozvedl Nejvyšší soud v bodech 27 a 28 odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 5 Tdo 315/2024, podle kterého „tzv. posledním arbitrem toho, co je či není ku prospěchu obviněného, je obviněný sám (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, který byl uveřejněn pod č. 88/2006 ve sv. 41 na str. 127 SbNU, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 1947/07, který byl uveřejněn pod č. 135/2007 ve sv. 46 na str. 271 SbNU).“. Obdobně posoudil menší přísnost uloženého podmíněného trestu oproti peněžitému trestu i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 26. 9. 2024, sp. zn. 8 Tdo 790/2024.

28. Podle státního zástupce uložený podmíněný trest je pro obviněnou méně tíživý než trest peněžitý, když se jedná o osobu s velmi dobrou pověstí a dosud netrestanou. Lze tedy důvodně předpokládat, že zkušební doba uplyne, aniž by dovolatelka jakkoliv musela měnit dosavadní způsob života. Takový trest ji zatíží zcela nepatrným způsobem.

29. Navíc lze mít za to, že peněžitý trest by byl nedobytný, když poukazuje na majetkové a rodinné poměry obviněné. Akcentuje, že uložení nedobytného peněžitého trestu by založilo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 6 Tdo 425/2022). Současně považuje za nesrozumitelný požadavek obviněné ohledně snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby v případě požadavku na uložení peněžitého trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, když použití § 58 tr. zákoníku připadá v úvahu toliko u uložení trestu odnětí svobody, jehož uložení ovšem dovolatelka odmítá.

30. Současně odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 429/17. Proto má státní zástupce za to, že námitky stran nepřiměřenosti uloženého trestu žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají.

31. Na závěr obecně státní zástupce připouští, že toliko výjimečně by mohl dovolací soud posoudit nepřiměřenost uloženého trestu v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 429/17, tedy pokud by došlo k porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí. Dovolatelka ovšem na uvedenou zásadu nepoukázala a porušení této zásady nic nenasvědčuje.

32. Státní zástupce tedy uzavírá, že dovolací námitky proti učiněným skutkovým zjištěním a uloženému trestu žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Námitky proto právnímu posouzení skutku představují opakování obhajoby obviněné, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů a jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Zároveň souhlasí s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jí navrhovaného.

33. Obviněná využila možnosti repliky (obviněnou ozn. jako duplika) k podanému vyjádření státního zástupce k jejímu dovolání. Za podstatnou považuje argumentaci státního zástupce k otázce nelegálnosti bonusů vyplacených lékařům, kteří léky předepisovali. Následně obviněná uvádí, že netvrdí, že postup farmaceutických společností při odměňování lékařů za preskripci byl v souladu se zákonem. Ona jen tvrdí, že nešlo o postup, který z jejího pohledu, jako jakéhosi posledního kolečka ve stroji, mohl a měl být vnímám jako účast na organizované zločinecké skupině.

34. Ohledně lékařů, které měla tzv. na starosti zdůrazňuje, že lékaři byli fyzickými podnikajícími osobami, takže z její strany se jednalo o přímou motivaci mezi dvěma subjekty na trhu. Navíc lékaři neporušili žádný zájem nadřízené osoby a nejednali proti veřejnému zájmu, když šlo o generické léky. Tvrzení státního zástupce, že lékař je pouze subjektem, který předepisuje léky je irelevantní, když ve stejné pozici je nemocnice, u které bonus státní zástupce akceptuje. Podle ní není úplatkem, pokud její zaměstnavatel jako výrobce léků poskytl finanční odměnu relevantně autoritě, která svým názorem ovlivňuje spotřební chování jiných subjektů –jde de facto o reklamu. Stejné závěry lze vztáhnout i k lékárně jako dalšímu subjektu, který léky prodává a ovlivňuje nákupní rozhodnutí pacienta (generické léky lze v lékárně při výdeji na recept zaměnit za jiný lék). Obviněná tedy uzavírá, že neobhajuje legálnost postupu svého zaměstnavatele, který kurýrem posílal hotovost lékařům podle objemu předepsaných léků. Ona jen trvá na tom, že vzhledem ke svému postavení nebyla schopna dostatečně posoudit, zda daný způsob výkonu její práce může být činností ve prospěch organizované skupiny.

35. K vyjádření státního zástupce ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu připouští, že obhajoba je jistě omezena dovolacímu důvodu podle trestního řádu. Přesto považovala za důležité je uvést. Dále uvádí, že se nemůže ztotožnit ani s argumentací státního zástupce ohledně nepřiměřené přísnosti peněžitého trestu. Taková argumentace pomíjí dopad trestu na její osobu, když je 10 let trestně stíhaná a jejím zájmem je pokračovat v řádném životě. Uložený podmíněný trest ji významně omezí v rámci jejího dalšího pracovního zařazení.

36. Akcentuje, že celé řízení bylo negativně ovlivněno tím, že bylo již v rámci přípravného řízení rozděleno do několika samostatných řízení a že i soud prvního stupně rozdělil věc do několika dalších samotných řízení. Navíc v důsledku změny právních předpisů někteří „šťastnější kolegové“ měli možnost podmíněného zastavení trestního stíhání jen proto, že u nich probíhalo trestní řízení později. Tyto skutečnosti pak byly například zohledněny odvolacím soudem např. ve věci řízení proti S. a P.

37. Ohledně svých majetkových poměrů uvádí, že tyto se vyvíjí a že odvolací soud se jí ani na majetkové poměry neptal. Jinak setrvává na svém dovolání.

III. Přípustnost dovolání

38. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněné přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

39. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

40. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

41. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentací má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

42. Obviněná v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnou, pro ni příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

43. Obviněná dále své dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.

44. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

45. Současně, jelikož podané dovolání obviněné směřuje i proti rozsudku soudu prvního stupně, lze mít za to, že obviněná své dovolání implicitně opírá i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podané odvolání obviněné zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě. V případě neoznačení tohoto dovolacího důvodu se jedná o jisté pochybení podaného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce. Podle Nejvyššího soudu se ovšem nejedná o takové pochybení, které by bránilo věcnému projednání podaného dovolání.

46. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

47. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněná v rámci podaného dovolání uplatňuje v podstatě shodné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, ale nakonec i před soudem prvního stupně, přičemž oba soudy na její obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněná uplatnila v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými jak před soudem prvního stupně, tak i v rámci podaného odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

48. Bez ohledu na shora uvedené, Nejvyšší soud přistoupil k posouzení důvodnosti podaného dovolání.

49. Jak již bylo konstatováno, obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když z obsahu podaného dovolání vyplývá, že uplatňuje toliko první variantu tohoto dovolacího důvodu, neboť namítá, že závěr o její účasti na organizované zločinecké skupině je ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním (bod 7 odůvodnění dovolání). Fakticky obviněná namítá, že systém odměňování lékařů byl nastaven vedením společnosti a že ona sama jen vykonávala pokyny zaměstnavatele, když současně zpochybňuje skutkový závěr soudu prvního stupně, že „podmínky s lékaři domluvila“. Taková argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod jen formálně, jak bude blíže rozvedeno.

50. Nejvyšší soud předně považuje za vhodné rozvést předpoklady naplnění tzv. extrémního rozporu ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z pohledu příslušné judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupň,ů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

51. Lze tedy uzavřít, že tzv. extrémní rozpor je založen zpravidla tím, že zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci zároveň vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 11/2019).

52. Vzhledem k obsahu konkrétní dovolací argumentace, kterými dovolatelka míří na vadu tzv. zjevného rozporu, musí Nejvyšší soud uvést, že je nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Přesto se k nim pro úplnost alespoň stručně vyjádří, přestože materiálně nahlíženo tyto námitky obviněné fakticky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily.

Lze mít za to, že jejich prostřednictvím se obviněná primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jí předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jí zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněná ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, neboť neuvádí, která konkrétní skutková zjištění, jež soudy nižších stupňů učinily, mají být v rozporu se kterými provedenými důkazy.

53. Bez ohledu na shora uvedené lze k uplatněné dovolací argumentaci, kterou podřazuje obviněná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě uvést následující. Jak již bylo naznačeno, obdobnou argumentaci uplatnila obviněná v rámci své obhajoby před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání. Z pohledu postupu soudu prvního stupně je třeba zdůraznit, že tento soud si byl vědom obhajoby obviněné, přičemž na tuto reagoval, tedy řádně se jí zabýval a zdůvodnil na základě, jakých důkazů má obhajobu obviněné za vyvrácenou (viz bod 26 až 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně postupoval soud druhého stupně (viz body 5 až 6, 8–10 odůvodnění rozhodnutí druhého stupně) a Nejvyšší soud na jejich úvahy zcela odkazuje. Nad rámec shora uvedeného považuje dovolací soud za potřebné zdůraznit, že pokud obviněná spatřuje rozpor v tom, že podle skutkové věty domlouvala s lékaři jejich odměňování za preskripci léků, když ovšem i soudy nižších stupňů uzavřely, že ona sama systém odměňování lékařů nevymyslela, tak na rozdíl od obviněné v tomto skutkovém závěru nespatřuje Nejvyšší soud jakýkoliv rozpor, natož tvrzený extrémní rozpor. Tato skutková věta totiž netvrdí, že by skutečně snad dovolatelka systém odměňování lékařů vymyslela a nastolila, nýbrž jde o vyjádření toho, že tohoto systému využila, aby se třemi konkrétními lékaři „domluvila“ na tom, že tito budou předepisovat léky konkrétních farmaceutických společností za tzv. „odměnu“. Jinak vyjádřeno, skutková věta nevyjadřuje, že by snad dovolatelka systém odměňování teprve vymýšlela, nýbrž že tohoto existujícího systému využila a s třemi lékaři domluvila, že se budou již dříve vytvořeného systému účastnit, tedy že budou pobírat tzv. odměnu za předepisování léků, které vyráběly firmy, které obviněná jako farmaceutická reprezentantka zastupovala. Nakonec tento závěr byl vyjádřen i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že tomuto skutkovému závěru nakonec odpovídá i právní věta, když obviněné není kladeno za vinu založení organizované zločinecké skupiny, nýbrž účast na činnosti této organizované zločinecké skupiny. Proto dovolání obviněné v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá.

54. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněná uplatnila jednak námitku, že nebyla členem organizované zločinecké skupiny a jednak námitku stran nedostatku protiprávnosti odměňování lékařů. Současně je ovšem zřejmé, že obviněná zpochybňuje i naplnění subjektivní stránky. Tyto námitky lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, ovšem Nejvyšší soud má za to, že tyto jsou zjevně neopodstatněné.

55. Stran námitky, že obviněná nebyla členkou organizované zločinecké skupiny lze uvést následující. Předně je třeba uvést, že zločinu podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který založí organizovanou zločineckou skupinu, nebo se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní, nebo kdo organizovanou zločineckou skupinu podporuje. Objektivní stránku lze naplnit jednak jednáním zevnitř zločinecké skupiny, a to jejím založením zakládajícím členem, případně účastí člena na činnosti této skupiny, jednak zvenčí poskytnutím morální či materiální podpory zločinecké skupině třetí osobou.

56. Ve vztahu k obviněné dospěly soudy nižších stupňů k závěru, že se účastnila činnosti organizované zločinecké skupiny, tedy že naplnila druhou variantu této zvolené skutkové podstaty. Organizovanou zločineckou skupinou se podle § 129 tr. zákoníku rozumí společenství nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Organizovaná zločinecká skupina nemusí mít hierarchické uspořádání (zákon to nevyžaduje), byť zpravidla tomu tak bude.

V rámci skutkové podstaty trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině je postihováno jednání v rámci činnosti organizované zločinecké skupiny. Platí, že účastnit se jednání organizované zločinecké skupiny může jak její člen, tak osoba stojící vně členské struktury zločinecké organizace. Podle judikatury k naplnění skutkové podstaty zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku postačí pouhé členství pachatele v ní, zpravidla ve spojení s její další činností (nikoli však přímo trestnou činností), v rámci níž plnil pokyny nadřízené osoby v organizované zločinecké skupině, a aniž by bylo nutné, aby se pachatel účastnil na páchání další úmyslné trestné činnosti, kdy jednání osoby nemusí naplňovat skutkovou podstatu žádného dalšího trestného činu podle zvláštní části tr.

zákoníku. Přitom postačuje, pokud tato činnost souvisí právě s jeho členstvím v organizované zločinecké skupině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018). Podmínkou trestní odpovědnosti za předmětný zločin tedy není, aby účast na činnosti zločinecké skupiny spočívala přímo v páchání trestné činnosti, ale může se jednat i o jinak dovolenou činnost (např. výběr zaměstnanců), je-li vedena úmyslem přispět k činnosti organizace. Trestného činu se proto může pachatel dopustit i účastí na zákonné činnosti např. obchodní korporace (např. provozu podniku), je-li účelem této činnosti získat finanční zajištění nelegálních aktivit této skupiny, a pachatel je s tím alespoň srozuměn.

Může jít také např. o osobu, která pro zločinné spolčení, resp. jeho některé členy, zabezpečuje některé práce nebo služby (např. ekonomické nebo právní poradenství) v rámci činnosti zločinecké skupiny. Trestnost takového jednání je však podmíněna vědomím pachatele o charakteru organizované zločinecké skupiny, jejíž činnosti se účastní, včetně toho, že svým jednáním k činnosti organizované zločinecké skupiny přispěje. (ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 361 [Účast na organizované zločinecké skupině].

In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4539, marg. č. 5.).

57. Nejvyšší soud musí především konstatovat, že soudy nižších stupňů se zabývaly jednak tím, zda ve věci existovala organizovaná zločinecká skupina a zda se její činnosti obviněná účastnila. S touto otázkou se podle Nejvyššího soudu i řádně vypořádaly. V tomto směru je možno odkázat na vyčerpávající odůvodnění rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně (viz body 93 až 103 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále viz bod 5 a bod 8 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Pokud obviněná namítá, že samotná existence organizační struktury společnosti není důkazem o její účasti na činnosti organizované zločinecké skupině, tak obecně lze s takovou argumentací souhlasit.

Z pohledu konkrétně zvolené dovolací argumentace není pochyb o tom, že obviněná jistým způsobem v rámci dovolání směšuje dvě věci a to jednak to, zda skutečně u firmy, pro kterou pracovala jako farmaceutická reprezentantka, existovala určitá organizovaná skupina osob, mezi nimiž byla vnitřní organizační struktura, vyznačující se vnitřním rozdělením funkcí a dělbou činností, jejichž činnost byla zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti a která využila legální činnosti firmy pro soustavné páchání úmyslné trestné činnosti a jednak, zda se na této činnosti účastnila vědomě, tedy obviněná zpochybňuje, jak již bylo naznačeno, naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu.

58. Pokud se týká vlastní existence organizované zločinecké skupiny, tak Nejvyšší soud žádných pochybností o její existenci nemá. V tomto směru je třeba zdůraznit, že z výpovědi slyšených svědků (zejména svědka H. a svědkyně V., ale i svědků A. Ch., F. A., J. Č.), ale nakonec i dalších provedených důkazů (např. e-mailová komunikace, obsah zajištěných deníků) vyplývá, že organizovanou zločineckou skupinu založil a řídil jednatel obou společností, který vytvořil systém spočívající v tom, že lékaři budou tzv. odměňováni za přednostní vypisování léků, které vyráběly jejich společnosti, kdy tento rozhodoval o objemu finančních prostředků určené pro tyto účely, včetně formy jejích poskytnutí, které lze lékařům jako tzv. „odměny“ poskytnout (finanční hotovost, zájezdy na jachtě apod.) a zároveň prostřednictvím jiných osob se podílel na zajištění finančních prostředků na tyto tzv. odměny (daňová trestná činnost).

Toto bylo realizováno a zajištěno prostřednictvím dalších osob, které vůči němu byly zpravidla v podřízeném postavení (jednalo se o zaměstnance uvedených společností, popř. zaměstnance jiných společností, ke kterým měl jednatel určité vazby-např. P. S.–Kurýr). Konkrétně pak prostřednictvím svědka H., který vystupoval jako „sales manažer“ a následně prostřednictvím dalších osob, kteří byli svědkovi H. podřízení, a kterými byli „office manažeři“ a „district manažeři“, kteří přímo kontrolovali činnost reprezentantů společnosti, kterým byla i obviněná, bylo zajištěno, že reprezentantky uvedených farmaceutických společností byly cíleně proškoleny v tom směru, že jejich jedním z hlavních úkolů je dohodnout tzv. „odměny“ se spolupracujícími lékaři, tedy že tuto odměnu jim mají nabídnout a motivovat je k jejímu přijetí.

Tyto reprezentantky věděly, co mohou lékařům a za jakých podmínek podle počtu vypsaných balení léků slíbit a nabídnout (finanční odměna, zájezd či např. poukázky do Tesca). Následně právě tyto reprezentantky pravidelně od spolupracujících lékařů zjišťovaly počty předepsaných balení léků, tyto zapsaly do svých evidencí, provedly kontrolu a zaslaly dalším osobám, jako „district manažerovi“ a poté „sales manažerovi“, kteří provedli další kontrolu, včetně přípravy finálních podkladů pro výplatu finanční hotovosti, a zaslaly tyto údaje jednateli společnosti, který rozhodl o výši „odměn“ pro jednotlivé spolupracující lékaře.

Samotné „odměny“ pak podle odsouhlaseného seznamu byly předávány zpočátku svědkem H. nebo samotnými farmaceutickými reprezentanty, a později je rozvážel kurýr, takže se i v průběhu páchání trestné činnosti minimalizovala možnost rizika odhalení této trestné činnosti, když tento postup měl chránit reprezentanty (viz výpověď svědkyně V.). Je zřejmé, že tento postup byl zvolen proto, aby tzv. „odměny“ nepředávali přímo reprezentanti a navenek se tak snížilo riziko jejich obvinění z korupce.

59. Při posuzování toho, zda se skutečně jednalo o organizovanou zločineckou skupinu, která působila v rámci legálního podnikání obchodní společnosti, nelze také přehlédnout, že ze zisků těchto společností se trestnou činností (daňový trestný čin) právě dlouhodobě získávaly finanční prostředky na poskytování tzv. „odměn“ pro spolupracující lékaře. Lze tedy uzavřít, že není pochyb o tom, že v dané věci bylo prokázáno, že bylo vytvořeno a existovalo společenství více osob (jednatel, district manažer, sales manažer, farmaceutičtí reprezentanti, kurýr) s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které bylo zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti, které mělo i hierarchické uspořádání, neboť v jejím čele byl jednatel společenství, pak následoval svědek H. jako „sales manažer“, pod ním byl jako „district manažer“ jako např. svědkyně V. a jí odpovídaly jednotlivé reprezentantky, včetně obviněné a současně zde byl tzv. kurýr, který „odměny“ předával jednotlivým lékařům. Současně je zřejmé, že se na této činnosti aktivně podíleli i reprezentanti farmaceutických firem, což muselo být obviněné zřejmé, neboť se účastnila školení a porad vedených svědkyní V. Pro jistou přesnost je vhodné zdůraznit, že existenci organizované zločinecké skupiny nevylučuje skutečnost, že firma v jejímž rámci má tato skupina existovat a realizovat svoji činnost, kromě nelegální činnosti vykonává i jiné činnosti, které jsou zcela legální a že struktura organizované zločinecké skupiny odpovídá či jistým způsobem kopíruje, popř. využívá oficiální organizační strukturu předmětné společnosti. Stejně tak účasti na organizované zločinecké skupině nebrání skutečnost, že obviněná vykonávala pro předmětné firmy i jiné činnosti, které byly zcela legální a odpovídali jejímu pracovnímu zařazení. Proto považuje Nejvyšší soud závěr soudů nižších stupňů o existenci organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 361 odst. 1 tr. zákoníku za správný a odpovídající provedenému dokazování.

60. Jak již bylo naznačeno, obviněná zpochybňuje i naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu, když namítá, že se úmyslně neúčastnila činnosti organizované zločinecké skupiny. Tedy vyjadřuje nesouhlas s tím, že by byla srozuměna se skutečností, že se účastní činnosti organizované zločinecké skupiny, neboť namítá, že jen plnila pracovní úkoly. Na rozdíl od státního zástupce má Nejvyšší soud za to, že tato námitka směřuje do naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu, nikoliv do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, byť je tato námitka založena i částečně na skutkových zjištěních.

61. Tato námitka je rovněž podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když námitka nedostatku subjektivní stránky se týká základu trestní odpovědnosti fyzické osoby. Nejvyšší soud na úvod musí připomenout některá obecná východiska týkající se subjektivní stránky, která souvisí i s tvrzenou vadou nesprávné právní kvalifikace (nesprávného právního posouzení jednání obviněné, které ovšem obviněná zcela popírá). Předně je třeba uvést, že zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu, přičemž má dvě formy, úmysl (§ 15 tr.

zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.

10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu – jednání, následek a kauzální průběh, tedy příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu.

Vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 72/2015, dále k tomu viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1400/2008.

62. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn.

Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). Musí tedy existovat přinejmenším dvě varianty, aby se mohlo uplatnit in eventum, přičemž stupeň pravděpodobnosti jejich nastoupení z hlediska pachatele není podstatný (srov. R 55/2015).

(ŠÁMAL, Pavel. § 15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, marg. č. 9.).

63. Ve vztahu ke zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku je nutno uvést, že hlediska subjektivní stránky jde o trestný čin úmyslný [13, 15], přičemž postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2]. Úmysl musí zahrnovat i skutečnost, že pachatelova činnost ve smyslu alinea 1, 2 nebo 3 § 361 odst. 1 tr. zákoníku je vykonávána pro organizovanou zločineckou skupinu, tj. aby pachatel byl alespoň srozuměn s tím, že daná organizace či jiná skupina naplňuje pojmově znaky vymezené v § 129 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 167/2010). (ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 361 [Účast na organizované zločinecké skupině]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4540, marg. č. 7.). U organizované zločinecké skupiny postačí, že zavinění se vztahuje k jednotlivým skutkovým okolnostem, jež zakládají zákonné znaky tohoto pojmu. Postačí přitom, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky organizované zločinecké skupiny uvedené v § 129 jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

Pro závěr o naplnění subjektivní stránky se proto nevyžaduje, aby pachatel dopodrobna znal strukturu zločinecké skupiny, celkový mechanismus její trestné činnosti, dokonce ani aby znal jednotlivé členy zločinecké skupiny, ale postačí, že v hrubých rysech je alespoň srozuměn (smířen) se skutkovými okolnostmi, které zakládají znaky organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku; není podstatné ani to, že plnil pouze dílčí úkoly ve vztahu k této organizované zločinecké skupině a k páchané trestné činnosti (např. v daňové oblasti), i když přesně neznal celý mechanismus takové trestné činnosti, bylo-li mu známo, že jde o takovou činnost v rámci organizované zločinecké skupiny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 749/2015). (ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. § 361 [Účast na organizované zločinecké skupině]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4541, marg. č. 7.).

64. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná jako reprezentantka předmětných farmaceutických společností jednala úmyslně, byť výslovně neuvedl, zda jednala obviněná v úmyslu přímém či nepřímém. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že obviněná jednala úmyslně (viz bod 5 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), aniž by také blíže rozvedl či upřesnil, zda se jednalo o úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku či úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku. Bez ohledu na tento jistý nedostatek rozhodnutí soudu nižších stupňů je třeba konstatovat, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně řádně a dostatečně zdůvodnil, na základě jakých skutečností lze dovodit, že obviněná jednala úmyslně (viz body 105 až 112 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když odvolací soud se s jeho závěry stran naplnění subjektivní stránky zcela ztotožnil (viz bod 5 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud na jejich úvahy stručně odkazuje.

65. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z pohledu důkazů, které byly v dané věci provedeny není skutečně pochyb o tom, že obviněná jednala úmyslně, a to v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Předně je třeba opětovně akcentovat, že obviněná se pravidelně účastnila porad a školení, které pořádala její nadřízená (svědkyně V.), přičemž věděla, že jejím úkolem je zajistit co nejvyšší odběr léků jejich společností, kdy byla poučována o tom, že má lékaře motivovat tzv. odměnami, kdy jí zároveň byl vysvětlen systém fungování těchto odměn, zejména od čeho je výše odměny závislá, jak se bude vypočítávat, tak aby byla schopna fungování sytému vysvětlit a objasnit tzv. spolupracujícím lékařům.

Následně za účelem dosáhnutí tohoto cíle, nabídla obviněná tuto možnost jednotlivým lékařům, informovala je o způsobu výpočtu tzv. odměn a jejich předávání, když při akceptaci její nabídky jim sdělila, že peníze lékařům bude vozit kurýr (viz výpovědi svědků), přičemž následně prověřovala sama výši preskripce na základě informací těchto spolupracujících lékařů a na základě prodejních dat. Nakonec o tom, že odměna lékařů byla závislá od výše předepsaných léků svědčí i zajištěná e-mailová komunikace.

Již z těchto skutečností, které měla obviněná k dispozici, jí muselo být zřejmé, že tzv. „odměny“ pro lékaře jsou fakticky úplatkem za to, že tito spolupracující lékaři budou přednostně předepisovat jejich léky na úkor jiných společností, které rovněž dodávaly na trh generické léky, čímž bylo nepochybně sledováno zvýhodnění těchto společností na úkor jiných společností a v důsledku toho i porušení pravidel hospodářské soutěže. Vzhledem k systému, jakým byla obviněná seznamována s nabízením tzv. „odměny“ pro lékaře“ a způsobu, jakým byla následně odměna stanovena a kdo o ní rozhodoval a jak byla odměna lékařům vyplácena (kurýr), musela být obviněná srozuměna s tím, že tato činnost je nelegální a že se na ní podílí více osob (a to přinejmenším svědek H.

– viz e-mailová komunikace mezi ní a tímto svědkem, svědkyně V., ona sama a další farmaceutické reprezentantky, kurýr rozvážející odměny), které mezi sebou mají určitou organizační strukturu a existuje mezi nimi dělba činnosti a vztah nadřízenosti a podřízenosti a že se na této činnosti aktivně účastní. Proto musela být srozuměna s tím, že může být členem organizované zločinecké skupiny a k tomuto vyjadřovala kladné stanovisko. Proto jednala /obviněná v úmyslu nepřímém.

66. Pokud se obviněná hájí tím, že jen plnila pracovní pokyny zaměstnavatele, tak je třeba uvést, že existence pracovního poměru nemůže obviněnou vyvinit, když i v rámci plnění pracovních úkolů musí dodržovat zákon a /obviněné muselo být vzhledem ke všem skutečnostem zřejmé, že její jednání porušuje zákon. Přesto tyto pokyny aktivně plnila, když ani nedala zaměstnavateli nijak najevo nesouhlas s těmito pokyny. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněná má středoškolské vzdělání a jako osobě s takovým vzděláním jí muselo být zřejmé, že její pracovní činnost směřující k tomu, aby lékaři tzv. přednostně předepisovali léky společnosti, jejichž reprezentantka byla, za tzv. „odměny“ i vzhledem ke způsobu tohoto vyplácení (kurýr), nemůže být v souladu se zákonem a že se fakticky jedná o uplácení těchto lékařů a že tato činnost je jejím zaměstnavatelem vykonávána organizovaně a přesto se do této činnosti aktivně zapojila.

67. Další okruh dovolacích námitek obviněné směřuje k nedostatku protiprávnosti odměňování lékařů, když obviněná namítá, že nemocnice mohou uzavírat smlouvy s dodavateli léků, které jsou vázány na zpětném bonusu za objem odebraných léků, přičemž odkazuje na Příkaz ministra zdravotnictví č. 13/2018, který takový postup umožňuje. Předně je třeba uvést, že obviněná sice poukazuje na tento příkaz, ovšem z předloženého spisového materiálu není zřejmé, že by tento byl v daném řízení předložen a proveden jako důkaz, stejně tak Smlouva o finančním bonusovém obratu uzavřená mezi Thomayerovou nemocnicí a společností Roche.

Obviněná tedy odkazuje na důkazy, který ve věci nebyly provedeny. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že touto námitkou se již zabýval odvolací soud, když podobnou argumentaci uplatnila obviněná v rámci podaného odvolání (viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) a vypořádal se s ní. Nejvyšší soud se s těmito závěry ztotožňuje. Přesto lze uvést, že základní rozdíl mezi nyní projednávanou trestní věcí a naznačenou situací v rámci podaného dovolání spočívá v tom, že Příkaz ministra č. 13/2018 MZČR definuje bonusy a jejich vykazování a účtování a druh bonusů, když rozlišuje adresný – spjatý s konkrétní dodávkou a neadresný, jenž nelze k datu uskutečnění zdanitelného plnění propojit s konkrétní jednotlivou položkou.

Současně nelze pominout, že tyto smlouvy obsahující bonusy musí být písemné, musí být zaúčtovány a zveřejňují se v registru smluv podle zákona č. 340/2015 Sb., o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv. Tedy poskytování těchto bonusů podléhá nepochybně určité formě kontroly ze strany veřejnosti (vyplácení těchto bonusů není utajeno), ale i jiných subjektů tak, aby byla dodržena pravidla hospodářské soutěže a bylo možno prověřit a kontrolovat obhajitelnost těchto bonusů.

Navíc tyto bonusy musí nemocnice použít pro svoji činnost (nemůže si je např. ponechat ředitel nemocnice pro sebe). Takto tomu v dané věci prokazatelně nebylo, když tzv. odměny byly poskytovány pokoutně a směřovaly nikoliv k tomu, kdo tyto léky hradí, což primárně byly zdravotní pojišťovny, které zajišťují systém zdravotní péče a které léky hradí, ale nepřímo i také jednotliví pacienti, když v případě některých léků platí tzv. doplatek, ale vůči subjektům, kteří vystupovali v roli tzv. prostředníka, mezi pacientem a zdravotní pojišťovnou.

68. V dané souvislosti je třeba rozvést, že co se rozumí úplatkem, je vymezeno v § 334 tr. zákoníku. Úplatek je „neoprávněná výhoda, která se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok“. Majetkovým obohacením (zvýhodněním) se pak rozumí nejen peníze a jiné věci, ale jakékoli majetkové hodnoty. Může se tedy jednat i o tzv. nepřímé majetkové obohacení např. poskytnutí dotace, sdělení různých informací, na které jinak pachatel nemá nárok, ale i odpuštění dluhu nevymáhání pohledávky, sleva při nákupu zboží či využití služby, popř. dar v podobě financování zahraniční cesty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

10. 2015, sp. zn. 5 Tdo 66/2015) atd. Úplatek může spočívat i v dočasném majetkovém zvýhodnění, např. bezplatném dlouhodobém užívání bytu či motorového vozidla, zápůjčky s výrazně dlouhou dobou splatnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 7 Tdo 659/2014). Úplatkem může být i odměna, kterou poskytl žadatel o dotaci zaměstnanci orgánu veřejné moci podílejícímu se na dotačním řízení za administrativní a další služby (např. za to, že provedl kontrolu splnění podmínek pro vyplacení dotace, viz R 38/2022).

(ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 334 [Společné ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4184–4185, marg. č. 1.). Jiné zvýhodnění nemajetkové povahy může představovat např. přijetí na vysokou školu, zvýhodnění při přidělování obecního bytu mimo pořadník. Výhodou může být i poskytnutí sexuální služby nebo ilegálního zboží, např. opatření střelné či jiné zakázané zbraně, omamné či psychotropní látky apod. Takovou výhodou může být i poskytnutí výhodného zaměstnání či funkce v orgánu právnické osoby, obchodní korporace, ale i ve státních podnikatelských subjektech (např. ve státním podniku či v národním podniku), anebo dokonce i v orgánu veřejné moci.

(ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 334 [Společné ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4185, marg. č. 1.).

69. Současně ovšem platí, že aby mohla být jakákoli výhoda vůbec považována za úplatek, musí naplňovat kritérium neoprávněnosti a neexistence nároku na ni, a to kumulativně (viz § 334 odst. 1- spojka „a“ vyjadřující slučovací vztah). Nárok, jehož absence je definiční charakteristikou úplatku, je namístě vykládat v běžném slova smyslu jako obhajitelný požadavek na něco či obhajitelnou nabídku něčeho. Nejedná se tedy o právní nárok. Nárok je tedy obhajitelný požadavek na něco či obhajitelná nabídka něčeho.

Obhajitelnost nabídky či požadavku může vyplývat nejen ze skutečnosti, že je plněno po právu (přesněji plněna právní povinnost), ale též ze skutečnosti, že se jedná o společenskou úsluhu, protokolární pravidlo, běžně se vyskytující zdvořilostní chování apod. Typicky se jedná o spropitné v restauračních zařízeních nebo předání kytice či bonboniéry na konci roku třídnímu učiteli nebo lékaři či zdravotním sestrám po úspěšné operaci v nemocnici. (ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 334 [Společné ustanovení].

In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4185, marg. č. 1.). Ze shora uvedeného vyplývá, že obhajitelnost nabídky či požadavku vyplývá z toho, že je poskytována přímo tomu, kdo službu platí či přímo odebírá, nikoliv tomu, kdo má jen na určitou transakci či na výběr určité služby jen určitý vliv (např. předepisuje léky, zajišťuje objednávku zboží apod.). Neoprávněnost výhody pak spočívá dílem v její právní bezdůvodnosti, dílem však jako u jiných trestných činů např. obsahujících znak neoprávněného prospěchu je závislá na protiprávnosti její kauzy (příčiny).

Neoprávněnost výhody ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku tedy může vyplývat z rozporu s jinými právními předpisy, ale může plynout také z porušení obecného zákazu pokoušet se poskytnutím výhod, byť nepřímo, působit na obstarání věcí obecného zájmu, případně na výkon podnikatelské činnosti, nebo z druhé strany z porušení zákazu žádat či přijímat výhody za, byť nepřímé, působení na obstarání těchto věcí nebo za to, že tak již učinil. Neoprávněnost výhody ve smyslu § 334 odst. 1 tedy může spočívat i jen v zakázaném účelu, kterého pachatel zamýšlí dosáhnout.

Pro závěr o tom, že jde o úplatek, není rozhodující jeho formální označení (např. jako sponzorský dar), ale jeho skutečná povaha ve spojení se sledovaným účelem. Tak např. byla jako úplatek posouzena (nepředražená) odměna za služby spočívající v kontrole žádosti o dotaci zaměstnancem orgánu veřejné moci podílejícím se na dotačním řízení, kdy neoprávněnost výhody spočívala v nákupu know-how v konkrétní věci od úřadující úřední osoby, která v daném dotačním řízení bude v budoucnu podle očekávání zajišťovat kontrolu (R 38/2022).

(ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 334 [Společné ustanovení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4186, marg. č. 1.).

70. Na rozdíl od obviněné má Nejvyšší soud za to, že protiprávnost jejího postupu a dalších osob na páchání trestné činnosti zúčastněných, primárně spočívala v porušení obecného zákazu působit nabídkami výhod na obstarání věcí obecného zájmu a na výkon podnikatelské činnosti, konkrétně v tom, že obviněná a další osoby na trestné činnosti se podílející žádaly pro farmaceutické firmy, za které jednaly, nepoctivé výhody v hospodářské soutěži na úkor jiného soutěžitele (jiných farmaceutických firem vyrábějící obdobně působící generická léčiva) prostřednictvím porušení principu rovného přístupu a nestrannosti ze strany jednotlivých lékařů, kteří ovšem nebyli přímými odběrateli léčiv, tedy je od nich nenakupovali, nýbrž působili jako zprostředkovatelský subjekt, když léky jen předepisovali.

V případě těchto lékařů jim tedy nemohla být poskytnuta množstevní sleva či obratový bonus, jako to je v případě zdravotních pojišťoven, případně nemocnic, když tito službu nenakupovali. Nakonec o tom, že si všichni zúčastnění byli vědomi toho, že jejich jednání je protiprávní, svědčí i způsob vyplácení těchto tzv. „odměn“, tedy jeho skrytý a utajený způsob. Navíc, pokud by se předmětné farmaceutické společnosti domnívaly, že jejich jednání je zcela legální, tak by jim nic nebránilo uzavřít s lékaři písemné smlouvy a následně na jejich podkladě oficiálně odměny vyplácet, když takový postup by byl i pro ně výhodnější, neboť v případě legálnosti tohoto postupu, by mohly tzv.“ odměny“ odečíst jako daňově uznatelný náklad.

Proto ani tato námitka obviněné není důvodná, přestože je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, tak je zjevně neopodstatněná.

71. Jak již bylo konstatováno, obviněná závěrem v rámci podaného dovolání uplatnila námitky stran uloženého trestu, aniž by ovšem uvedla, pod jaký z uplatněných dovolacích důvodů je podřazuje. Nejvyšší soud bez ohledu na tuto skutečnost považuje za vhodné konstatovat, že námitky týkající se uloženého trestu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uplatněných obviněnou. Toliko obecně je třeba uvést, že námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř., tedy byl-li obviněné uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li jí uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Žádné takové vady však obviněná v této věci nenamítla. Navíc ani neuplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Fakticky rozhodnutí soudů napadá proto, že jí nebyl uložen trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby, a to trest peněžitý. Obviněná se ani výslovně nedovolává toho, že v její věci měly soudy aplikovat ustanovení § 58 tr.

zákoníku, tedy neuplatňuje v tomto směru nějakou právní argumentaci, o mimořádném snížení trestu. Pro jistou přesnost stran uvedeného závěru, že námitky proti trestu lze primárně uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., je ještě vhodné uvést, že jistou výjimku z tohoto pravidla představuje případná námitka proti výroku o trestu týkající se toho, zda byly, či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného, úhrnného, popř. společného trestu, která pak naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). Takovou vadu ovšem obviněná neuplatnila.

72. Bez ohledu na skutečnost, že pod uplatněné dovolací důvody nelze předmětnou argumentaci podřadit, ale nakonec ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který primárně směřuje k nápravě vad týkajících se uloženého trestu, když obviněné nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští či snad trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou za zločin podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, se Nejvyšší soud k námitkám obviněné, byť stručně vyjádří. Předně je třeba uvést, že se obviněná dovolává toho, že trest jí měl být uložen pod dolní hranici, přičemž výslovně odkazuje na peněžitý trest. Tato námitka je nepřípadná již proto, že v případě peněžitého trestu nepřichází jeho mimořádné snížení za použití § 58 tr. zákoníku (toto ustanovení se vztahuje jen k trestu odnětí svobody) v úvahu. Je tomu tak proto, že podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku se peněžitý trest ukládá v denních sazbách, které musí činit nejméně 20denních sazeb, přičemž výše denní sazby je podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku stanovena minimální částkou 100 Kč. Tedy nejnižší výše peněžitého trestu může činit 2 000 Kč. Jinak vyjádřeno použití § 58 tr. zákoníku přichází v úvahu jen v případě uložení trestu odnětí svobody, který ovšem podle přesvědčení obviněné jí neměl být vůbec uložen.

73. Pokud pak obviněná poukazuje na délku trestního řízení a na svůj dosavadní řádný život a že ze spáchané trestné činnosti neměla žádný prospěch, tak je třeba uvést, že ani tato argumentace nemůže naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ani obviněná, jak již bylo konstatováno, neuplatnila. Přesto je třeba odkázat na to, že „jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zákona (nyní zejm. § 39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb., nál. a usn. Ústavního soudu. Proto Nejvyšší soud nemůže výše zmíněné argumentaci dovolatelky přisvědčit, když tuto nelze ani z formálního pohledu podřadit pod jakýkoliv dovolací důvod uvedený v § 265b tr. ř.

74. Navíc je třeba zdůraznit, že byť lze skutečně připustit, že v předmětné věci trvalo trestní řízení značnou dobu, když ke spáchání skutku došlo v letech 2010 až 2012, přičemž trestní stíhání obviněné pro předmětný skutek bylo zahájeno dne 16. 11. 2017 (č. l. 470 původně vedeného spisu u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 2 T 42/2021) a obžaloba byla podána v roce 2021, a rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen srpnu 2023, tak nepochybně zejména doba přípravného řízení byla objektivně ovlivněna složitostí věci a její náročností z hlediska dokazování.

V tomto směru je třeba zdůraznit, že obžaloba byla podána na 68 osob, když ohledně další řady osob, bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno již ve stadiu přípravného řízení, což nepochybně ovlivnilo složitost a rozsah nutného dokazování v přípravném řízení, přičemž nelze také pominout, že přípravné řízení probíhalo i v době covidové situace. Nadto je třeba zdůraznit, že i soud prvního stupně si byl délky trestního řízení vědom (viz body 116 a 118 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když tyto skutečnosti zohlednil při úvaze o trestu jako polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr.

zákoníku (viz body 119 až 123 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nakonec otázkou uloženého trestu a jeho přiměřenosti se zabýval i soud druhého stupně, který přiléhavě reagoval i na námitku stran tvrzené neexistence žádného prospěchu na straně obviněné, ale i možnosti uložení peněžitého trestu této obviněné (viz bod 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud považuje závěr soudu druhého stupně, že v dané věci nepřicházelo uložení peněžitého trestu v úvahu za správný, když soud prvního stupně se podrobně dotázal obviněné v rámci hlavního líčení na její majetkové poměry, a tyto vzaly soudy nižších stupňů při zvažování druhu trestu v úvahu.

Navíc ani samotná obviněná v rámci dovolání netvrdí, že by se snad její majetkové poměry výrazně změnily. Obecně je třeba uvést, že v případě obviněné by bylo nutno zvažovat takový peněžitý trest, jehož výše by se blížila výši částek, které byly vyplaceny jako tzv. odměny, tak jak to bylo v případě uložených trestů u spolupracujících lékařů. Zde je třeba pro jistou stručnost uvést, že podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku se peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, když porušení tohoto ustanovení zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr.

ř. spočívající v tom, že obviněné byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).

75. Na závěr je ještě nutno připustit, že jistý průlom do shora naznačeného závěru stran možnosti napadnout výrok o uloženém trestu v rámci podaného dovolání může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). O takovou naznačenou situaci se v dané věci nejednalo. Navíc tuto argumentaci ani obviněná v rámci dovolání uplatňuje.

76. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že v dané věci byl uložen obviněné trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené § 361 odst. 1 tr. zákoníku, když obviněná byla ohrožena trestem odnětí svobody od 2 do 10 let, jehož výkon byl obviněné podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Takový trest nelze považovat za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Naopak tento odpovídá všem polehčujícím okolnostem, zohledňuje i délku trestního řízení, ale i délku páchání trestné činnosti.

77. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné pouze pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněné dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

78. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněná podala dovolání z důvodů, které sice lze částečně podřadit pod dovolací důvody uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl uplatněn toliko formálně. Protože nebyly naplněny tyto dovolací důvody, nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

79. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 5. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu