4 Tdo 171/2026

Judikát 4 Tdo 171/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:18.03.2026

Spisová značka:4 Tdo 171/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.171.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Úmysl

Ublížení na zdraví

Výtržnictví

Místo veřejnosti přístupné

Dotčené předpisy:§ 21 odst. 1 tr. zákoníku § 145 odst. 1 tr. zákoníku

§ 358 odst. 1 tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:CD

4 Tdo 171/2026-232

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný A. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 5 To 175/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 35/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. O d ů v o d n ě n í :

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 10 T 35/2025, byl obviněný A. S. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněný současně potrestán úhrnným peněžitým trestem ve výměře 200denních sazeb s výší jedné denní sazby 300 Kč, tj. celkem 60 000 Kč.

2. V adhezním řízení soud prvního stupně rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k náhradě škody ve výši 5 594 Kč České průmyslové zdravotní pojišťovně a podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného K. S. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Skutková zjištění popsaná ve výroku o vině a podrobněji rozvedená v odůvodnění rozsudku lze stručně shrnout následovně. Dne 25. 6. 2024 kolem 20:45 hod. v Brně na ul. XY obviněný projížděl osobním automobilem směrem ke XY a ve stejný okamžik K. a V. S. se svými dvěma nezletilými dcerami v daném místě procházeli přes přechod pro chodce, přičemž jedna z dcer jela na koloběžce, takže byla rychlejší než rodiče. Obviněný na jejich vstup na přechod adekvátně nezareagoval. Před přechodem nejenže nezastavil, ale dokonce ani nezpomalil.

Poškozený K. S. v reakci na bezohledné počínání obviněného udeřil rukou do boku jeho projíždějícího automobilu. Obviněný vzápětí pár metrů za přechodem vozidlo zastavil, vystoupil z něj a šel proti K. S., kterého slovně konfrontoval. K. S. mu vyšel naproti a razantně mu vysvětloval, že právě málem přejel jeho dceru. Přitom ve snaze eliminovat fyzický útok, kterého se obával, obviněného uchopil za ruce a pozadu jej odtlačil zpět k otevřeným dveřím jeho vozidla. Zde jej pustil a otočil se zpět ke své rodině.

Obviněný se bezprostředně poté naklonil do vozidla, odkud vytáhl teleskopický obušek a jím již odcházejícího K. S.

středně velkou intenzitou udeřil do temenní části hlavy.

V. S. na obviněného ihned zakřičela, načež on rychle nasedl do vozidla a z místa činu odjel. Svým jednáním obviněný K. S. způsobil tržně zhmožděné poranění délky cca 2 cm zasahující do podkoží pravé temenní krajiny, které si vyžádalo lékařské ošetření a poškozeného omezovalo několik dnů bolestivostí a lokálním omezením hygieny. Vzhledem ke způsobu, intenzitě a směru vedení útoku ovšem mohl poškozenému reálně přivodit mnohem závažnější následek spočívající v poškození životně důležitého orgánu – mozku. Mohlo totiž dojít ke zlomení lebečních kostí a k poškození mozkové tkáně s doprovodným otokem a krvácením. K takové vážné poruše na zdraví poškozeného nedošlo pouze shodou okolností.

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, ve kterém brojil proti skutkovým zjištěním, užité právní kvalifikaci i trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. O odvolání obviněného rozhodoval Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 5 To 175/2025, podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil výlučně ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 4 let. Ve zbytku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

II. Dovolání obviněného

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Rybnikáře dovolání. Napadl výrok o trestu odnětí svobody z předmětného rozhodnutí i výroky o vině, peněžitém trestu a náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. se slovní citací, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.

6. Podle obviněného byl skutek právně posouzen jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku, ačkoli ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně absentují skutkové okolnosti, ze kterých by bylo možné dovodit úmysl obviněného poškozenému ublížit na zdraví, natož těžce. Zjištění soudu, že jen náhodou nedošlo v důsledku jednání obviněného k těžké újmě na zdraví podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku, podle obviněného samo o sobě nepostačuje pro právní kvalifikaci skutku podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nezbytnou náležitostí je shledání úmyslu pachatele způsobit poškozenému takovou těžkou újmu na zdraví. Tyto závěry podle obviněného plynou ze stávající judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 2 Tz 22/67, 9 Tz 46/62, 10 Tz 21/63, 5 Tdo 521/2014 aj.).

7. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn.

5 Tdo 521/2014, týkající se posuzování subjektivní stránky, z něhož plyne, že pro úmysl nepřímý ve vztahu ke způsobení újmy na zdraví musí být pachatel srozuměn s tím, že s největší pravděpodobností dojde k takovému následku, a nepočítá s žádnou konkrétní okolností, která by mu zabránila. Podle obviněného soudy v této trestní věci nezjistily, že by byl alespoň srozuměn s tím, že v důsledku jeho činu s největší pravděpodobností dojde k těžké újmě na zdraví poškozeného, a mohl počítat s tím, že způsobení takového zranění je nevyhnutelné. Podle něj charakter konfliktu, který je projednáván, v obdobných případech ke vzniku těžké újmy na zdraví nevede.

8. Obviněný se také vyjádřil k právnímu posouzení jeho jednání jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, uvedl, že jeho jednání nelze posoudit jako výtržnost, neboť šlo o konflikt dotýkající se „individuálních zájmů jednotlivých občanů“, nikoli o narušení „šířeji pojatého komplexu vztahů uspořádávajících koexistenci větší pospolitosti lidí“.

9. V další části dovolání obviněný své jednání hájil jako nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku. Konstatoval, že odvracel probíhající útok na zájem chráněný trestním zákonem a že soud prvního stupně se s touto obhajobou ve svém rozsudku vůbec nevypořádal. Odvolací soud se sice otázkou nutné obrany zabýval, avšak nesprávně uzavřel, že šlo o jednání z ní jasně vybočující s ohledem na jeho zcela zjevnou nepřiměřenost vůči útoku poškozeného, které vykazovalo nanejvýš znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 7 zákona č. 251/2016 Sb. Obviněný k tomu uvedl, že nutná obrana je možná i proti protiprávnímu jednání nedosahujícímu intenzity trestného činu.

Svůj závěr opřel o komentářovou literaturu k § 29 tr. zákoníku. Namítl také, že soudy podhodnotily intenzitu útoku poškozeného, neboť aby jej odtlačil několik metrů zpět k jeho autu, musel vyvinout značnou fyzickou sílu. Ohradil se i proti argumentu, že útok poškozeného mohl odvrátit „ujetím“ z místa. Obranu nelze považovat za nepřiměřenou jen proto, že se napadený mohl útoku vyhnout útěkem, nebo že nezvolil mírnější obranu. Z rozhodnutí publikovaného pod č. 19/1958 Sb. rozh. tr. jasně vyplývá, že institut nutné obrany nepředpokládá subsidiaritu obrany.

10. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěním a provedeným dokazováním obviněný spatřoval v tom, že soudy učinily závěr o použití teleskopického obušku, ačkoli pro to neměly žádný relevantní důkaz. Obviněný vypověděl, že šlo jen o umělohmotný obušek, a poškozený K. S. a svědkyně V. S. v hlavním líčení řekli, že nejsou znalí a neví, zda šlo o obušek nebo jakousi teleskopickou tyč. Odvolacímu soudu obviněný dále vytkl, že při vypořádání této námitky poukázal na procesně nepoužitelná vysvětlení podaná jmenovanými svědky ještě před zahájením trestního stíhání a že v rozporu se zásadou presumpce neviny argumentoval tím, že obviněný nepředložil soudu fotografie nebo doklad o koupi umělohmotného obušku. Po stíhaných osobách přeci nelze požadovat prokazování vlastní neviny.

Prokázání viny je úkolem orgánů činných v trestním řízení, které jsou povinny respektovat pravidlo in dubio pro reo. Nesouhlasil rovněž se závěrem odvolacího soudu uvedeným v bodě 8 odůvodnění jeho rozsudku, že je nepravděpodobné, aby poškozený utrpěl objektivně zjištěné zranění v důsledku jediného úderu plastovým obuškem. Obviněný zdůraznil, že skutková věta konstatuje pouze lehké zranění poškozeného v podobě 2 cm dlouhé tržně zhmožděné rány zasahující do podkoží, které nedosahuje ani intenzity ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací argumentaci obviněný uzavřel konstatováním, že nebylo prokázáno, že jeho verze o tom, že zranění poškozenému způsobil jen plastovým obuškem, je vyloučena.

11. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně uvedl, že nesouhlasí s projednáním svého dovolání v neveřejném zasedání

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

12. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství.

13. Nesdílí názor obviněného, že pro absenci úmyslného zavinění není možné skutek právně posoudit jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví. Konstatoval, že skutková věta odsuzujícího rozsudku obsahuje konkrétní zjištění, která postačují k dovození subjektivní stránky uvedeného trestného činu postačují minimálně ve formě nepřímého úmyslu. Dokládá ho charakter užitého nástroje (tvrdý obušek), intenzita útoku (středně silná rána) a skutečnost, že obviněný udeřil poškozeného do oblasti hlavy. Státní zástupce zdůraznil, že je obecně známou skutečností, že úder tvrdým předmětem vedený nikoli zanedbatelnou silou do hlavy může způsobit závažná poranění, neboť v této části těla se nacházejí životně důležité orgány, které lze poměrně snadno poškodit.

V posuzované věci přitom nic nenasvědčuje tomu, že by obviněný počítal s nějakou konkrétní okolností, která by mohla hrozícímu vážnému následku na zdraví poškozeného účinně zabránit. Z uvedeného je zřejmé, že musel být s jeho vznikem přinejmenším srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

14. K námitce obviněného, že jeho jednání nenaplňuje znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť šlo o spor dotýkající se pouze individuálních zájmů jednotlivých osob, státní zástupce uvedl, že ani ji nepovažuje za důvodnou. Podle jeho názoru útok obviněného zjevně překročil čistě osobní rovinu a s ohledem na jeho průběh, intenzitu, místo a přítomnost dalších osob závažným způsobem narušil veřejný klid a pořádek. Obviněný svým činem projevil neúctu k základním pravidlům občanského soužití a došlo k zásahu nejen do práv poškozeného, ale i do širšího okruhu osob, což naplňuje znak výtržnosti.

15. Ve vztahu k námitce nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku státní zástupce konstatoval, že obviněný sice správně uvádí, že nutná obrana nepředpokládá subsidiaritu a že je možné ji použít i proti jednání nedosahujícímu intenzity trestného činu, avšak tato skutečnost není v dané věci rozhodující.

Podstatné je, že podle skutkových zjištění soudů obviněný z vozidla vyňal obušek a poškozeného s ním udeřil do hlavy v okamžiku, kdy se k němu otočil zády a odcházel zpět ke své rodině, z čehož je zřejmé, že strany poškozeného útok skončil a další nehrozil. Nešlo tedy o obranné jednání, ale o odvetu.

16. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěrem o charakteru použitého obušku. Konstatoval, že z hlediska trestní odpovědnosti není rozhodné, zda šlo o obušek teleskopický či nikoli, protože účinnost úderu nebyla v projednávané věci touto vlastností podmíněna. Připomněl, že i některé obušky z umělé hmoty mohou být tvrdé a způsobilé způsobit poranění, zvláště při zásahu do oblasti hlavy. Tvrzení obviněného o „umělohmotném obušku“ je z tohoto pohledu velmi neurčité.

17. Na základě všech uvedených argumentů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a vyjádřil souhlas s tím, aby učinil rozhodnutí o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., případně aby v neveřejném zasedání učinil jiné rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

18. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. 3. 2026. Setrval na tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků posuzovaných trestných činů jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 13. 2. 2026 nepovažuje za způsobilé zpochybnit důvodnost podaného dovolání.

19. Pokud jde o právní posouzení skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný nesouhlasil se závěrem, že skutková věta dostatečně vyjadřuje subjektivní stránku tohoto trestného činu. Za významné označil, že v dosavadním řízení nebylo spolehlivě zjištěno, že použitý obušek měl takové vlastnosti, z nichž by bylo možno bez dalšího usuzovat na srozumění se způsobením těžké újmy na zdraví, a že popsaná intenzita útoku byla hodnocena toliko jako středně velká. Zacílení úderu do oblasti hlavy podle něj také bez dalšího nelze ztotožnit s úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví. Ostatně poškozený neutrpěl ani poranění odpovídající ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku.

20. Ve vztahu k přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku obviněný setrval na tezi, že jednání popsané ve skutkové větě nevybočilo ze soukromého konfliktu do takové míry, aby bylo možno je bez pochybností podřadit pod znaky přečinu výtržnictví. Zdůraznil, že podle skutkových zjištění předcházelo jeho činu fyzické napadení ze strany poškozeného, a proto závěr o hrubém narušení veřejného klidu a pořádku není v posuzované věci dostatečně podložen. 21.

Obviněný dále namítl, že státní zástupce vylučuje, že šlo o nutnou obranu, poukazem na to, že v době úderu útok poškozeného již netrval ani přímo nehrozil, přestože skutková věta ve výroku o vině takový jednoznačný závěr neobsahuje. Důkazní situace v tomto směru je podle mínění obviněného sporná a je nepřípadné, aby se při posuzování důvodnosti dovolání vycházelo z verze skutkového děje, která není ve skutkové větě výslovně vyjádřena.

22. Konečně obviněný nesouhlasil ani se závěrem, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy není extrémní rozpor, pokud jde o použitou zbraň. Upozornil na to, že soudy při právním posouzení jeho činu přihlížely k povaze použitého obušku, resp. k jeho materiálovým a konstrukčním vlastnostem, a jestliže státní zástupce označil otázku konkrétní povahy obušku za nepodstatnou, oslabuje to argumentační základ rozhodnutí, jehož správnost jinak státní zástupce hájí.

23. Obviněný svou repliku uzavřel konstatováním, že vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nepřináší takové argumenty, které by mohly zpochybnit důvodnost jím podaného dovolání.

IV. Přípustnost a důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř., takže se zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda na jejich podkladě lze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněných musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr.

ř.). Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr.

ř.).

25. Nejvyšší soud po prostudování dovolání a připojeného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněný svou dovolací argumentaci rozděluje do dvou odlišných částí (části dovolání „V. Nesprávné právní posouzení skutku“; „VI. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů“), nicméně jeho hmotněprávní námitky jsou z podstatné části vystavěny na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (rozporuje, že k útoku použil teleskopický obušek, a poukazuje na to, že ve skutkové větě není přímo napsáno, že na poškozeného zaútočil v okamžiku, kdy poškozený od něj odcházel).

Navíc stejné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil i v obou stadiích řízení před soudem a soudy obou stupňů se jimi zabývaly a odmítly je akceptovat s přesvědčivým vysvětlením založeným na logické argumentaci a nesporných skutkových zjištěních. Podle konstantní judikatury v případě, kdy obviněný v dovolání opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr.

ř. Ve vztahu k takto vznášeným námitkám postačí, když dovolací soud odkáže na argumentaci soudů nižších stupňů, které se odpovídajícím způsobem s námitkami vypořádaly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Uvedený postup je aprobován i judikaturou Ústavního soudu a vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2947/08 a rozhodnutí ESLP ve věci García Ruiz vs.

Španělsko – stížnost č. 30544/96).

26. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konkrétně podřadil námitku vůči skutkovému zjištění o charakteru použité zbraně. Podle jeho mínění závěr o tom, že šlo o teleskopický obušek, není v souladu s opařenými důkazy a nemá v nich oporu, protože předmětná zbraň nebyla zajištěna a poškozený i svědkyně V. S. ji popsali dosti neurčitě s tím, že se v této problematice nevyznají. Za tohoto stavu věci nebyla spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného, že použil jen jakýsi umělohmotný obušek, který nedosahuje účinků teleskopického obušku.

27. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolací důvod v alternativě tzv. zjevného rozporu, který obviněný uplatnil, cílí pouze na ty nejpříkřejší rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, které byly pro shledání viny podstatnými a bez kterých by byl soubor zbylých důkazů k závěru o vině nedostačující. Dovolací soud je totiž oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů jen při rozporech způsobilých vyvolat dopad na skutková zjištění, která jsou zásadní pro právní posouzení věci. O takovou situaci v projednávané věci nejde, protože podstatné je skutkové zjištění, že obviněný k útoku na hlavu poškozeného použil tvrdý předmět a úder vedl střední silou.

28. Otázkou použité zbraně se navíc soudy nižších stupňů zabývaly a dostatečně přesvědčivě uzavřely, že obhajoba obviněného o tom, že na svou obranu ve vozidle vozil jen jakýsi měkký umělohmotný obušek, byla spolehlivě vyvrácena. Při absenci možnosti ohledat použitou zbraň, neboť obviněný ji orgánům činným v trestním řízení nevydal, soudy nižších stupňů opodstatněně usoudily, že pro správné posouzení věci je podstatné zjištění, že muselo jít o pevnou a tvrdou zbraň, neboť jen taková byla sto při použití střední síly způsobit poranění, které poškozený v důsledku jediného úderu utrpěl, a že verze jakéhosi měkkého plastového obušku, o kterém hovoří obviněný, zjištěnému zranění na hlavě poškozeného objektivně neodpovídá.

Z odůvodnění jejich rozhodnutí současně plyne, že na základě důkazní situace nepochybují o tom, že obviněný použil k útoku vůči poškozenému právě teleskopický obušek. Soud prvního stupně tento závěr logicky vysvětlil tím, že poškozený K. S. u hlavního líčení výslovně uvedl, že obviněný na něj zaútočil zbraní vypadající jako obušek či jemu podobná teleskopická zbraň (viz protokol o průběhu hlavního líčení, který se nachází na č. l. 128 až 129 tr. spisu), a že jím daný popis zbraně je v souladu se závěry posudku MUDr. Martina Dobeše, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který se vyslovil k mechanismu vzniku poranění a mimo jiné konstatoval, že charakter poranění svědčí o použití útočného tupého či tupě hranatého nástroje, jakým je právě teleskopický obušek.

29. Nejvyšší soud má vzhledem k výše uvedenému ve shodě s odvolacím soudem, který se stejnou námitkou obviněného zabýval, za to, že o přesné povaze použité zbraně na podkladě dostupného a procesně použitelného důkazního materiálu lze polemizovat nanejvýš z toho pohledu, zda byl teleskopický obušek z kovového materiálu či z materiálu jiného, např. houževnatého polypropylenu, z něhož se obušky, jak je zřejmé z veřejně dostupných informací, také vyrábějí. Upřesnění tohoto dílčího skutkového závěru ale nemá potenciál ovlivnit právní posouzení útoku na poškozeného v situaci, kdy není sporu o tom, že obviněný použil zbraň s patřičnou tvrdostí a nikoli jen jakousi bakelitovou atrapu obušku.

Za tohoto skutkového stavu je totiž vskutku nepodstatné, zda šlo o kovový obušek nebo obušek z tvrdého polypropylenu či jiného tvrdého materiálu, případně o jakousi teleskopickou tyč obdobných vlastností, neboť použitím všech těchto zbraní středně velkou silou proti temenu hlavy jiného může snadno dojít ke zlomenině lebečních kostí nebo k poškození mozku.

30. Obviněný v souvislosti se skutkovým závěrem o charakteru použité zbraně brojil i proti tomu, že odvolací soud argumentoval ve svém rozhodnutí obsahem podaných vysvětlení svědků K. a V. S. Tato námitka je svým obsahem námitkou procesně nepoužitelného důkazu, kterou lze formálně podřadit pod druhou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem i ona je zjevně nedůvodná. Obviněnému lze sice přisvědčit v tom, že podaná vysvětlení za situace, kdy obviněný se čtením protokolů nesouhlasil a trval na osobním výslechu poškozeného a jeho manželky v hlavním líčení (viz nesouhlas obviněného se čtením úředního záznamu při hlavním líčení 7.

4. 2025 na č. l. 117 tr. spisu) jsou procesně nepoužitelná, ovšem obviněný zcela pominul, že odvolací soud nebyl soudem nalézacím, tj. nebyl tím soudem, který učinil skutkové zjištění, že k útoku proti poškozenému obviněný použil teleskopický obušek. Původcem tohoto skutkového závěru byl soud prvního stupně a ten z předmětných protokolů o podaných vysvětleních nevycházel. Své skutkové závěry, jak už bylo výše zmíněno, opřel výhradně o svědecké výpovědi K. S. a V. S. učiněné v hlavním líčení, jak je jasně patrné z bodů 3 až 4 a 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud se s jeho hodnocením důkazů a vyvozenými skutkovými závěry jen ztotožnil (viz bod 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a vypořádal se s námitkami obviněného vůči nim (viz bod 7 odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolacímu soudu je ale namístě připomenout, že ani u hodnotících úvah činěných tzv. obiter dictum si nemůže vypomáhat obsahem důkazů, které nebyly provedeny nebo jsou procesně nepoužitelné.

31. Nejvyšší soud k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uzavírá, že v této věci je pro posouzení otázky viny obviněného zásadní skutkové zjištění mající oporu v provedeném dokazování, že obviněný použil k útoku proti hlavě poškozeného pevnou zbraň odpovídající vzhledem i charakterem ruční zbrani pro boj zblízka na principu krátké hole, tj. teleskopického obušku, a neobjasnění toho, zda šlo o obušek kovový či obušek z tvrzeného polypropylenu nebo např. dřevěný, opodstatněnost dovolání nezakládá, protože jsou co do svého účinku srovnatelné. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud námitky obviněného týkající se skutkových zjištění odmítl jako zjevně neopodstatněné.

32. Pro úplnost Nejvyšší soud v ryze teoretické rovině, protože skutkový závěr, že šlo o obušek teleskopický, není v zřejmém rozporu s provedeným dokazováním, dodává, že dovolací přezkum by nemohla vyvolat ani pochybnost o tom, zda šlo o obušek výsuvný nebo pevný, což také obviněný rozporuje, protože teleskopické obušky mají jen tu výhodu, že se oproti vedle nich existujících pevných modelů dají snadno rozložit a otevřít. Nenabízejí ale větší stabilitu a odolnost, spíše naopak. Vypuštění výrazu teleskopický ze skutkové věty by proto nezměnilo nic na tom, že v té intenzitě, v jaké byl předmětný obušek použit, byl způsobilý přivodit poškozenému zranění, které je popsané ve druhé části skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně.

33. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr ř. uplatnil i námitky hmotněprávní, nicméně i ony jsou převážně opřeny o odlišný náhled na provedené dokazování a protože Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů neshledal v procesu dokazování žádné nedostatky, které by založily tzv. extrémní nesoulad, nezbylo mu než posuzovat důvodnost výhrad obviněného, jimiž zpochybňoval správnost právního posouzení skutku, výlučně podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění.

34. Z pohledu právní kvalifikace skutku jako pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku obviněný namítal, že nejednal v nepřímém úmyslu způsobit těžkou újmu a že není prokázáno, že svým jednáním těžkou újmu poškozenému vůbec způsobit mohl. Navíc jednal v nutné obraně.

35. Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Těžkou újmou na zdraví se podle § 122 odst. 2 tr. zákoníku rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění popsané pod písmeny a) až i). Podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

36. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví jiného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr.

zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 a § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.

12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí útok představoval.

37. K námitce jednání v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku Nejvyšší soud připomíná, že jde o okolnost vylučující protiprávnost tehdy, jestliže někdo činem jinak trestným odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem; o nutnou obranu nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

38. V této věci soudy uzavřely, že obviněný útokem na obviněného neodvracel trvající nebo bezprostředně hrozící nebezpečí, protože poškozeného napadl v okamžiku, kdy se k němu otočil zády a odcházel od něj (tato skutečnost je zřejmá z lokalizace objektivně zjištěného zranění na temeni hlavy poškozeného, která je popsána ve skutkové větě) a že poškozeného udeřil teleskopickým obuškem do hlavy s vědomím, že mu tím může vážně ublížit na zdraví, a pro případ, že se tak stane, byl s tím i srozuměn. Závěr o nepřímé formě úmyslu ve vztahu ke způsobené těžké újmy na zdraví soudy, jak je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí, postavily na tom, že útok byl cíleně veden pevnou zbraní a střední silou proti hlavě obviněného, tedy proti té části těla, kde je uložen životně důležitý orgán, kterým je mozek, a je obecně známo, že úderem do temene hlavy vzniká potencionální nebezpečí zlomenin lebečních kostí, vnitřního krvácení a otoku. 39.

Z obsahu rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá, že zvažovaly rozhodné skutečnosti s trestným jednáním obviněného související s ohledem na to, jak se před činem i při činu a po něm udály, i to, za jakých subjektivních okolností k činu obviněného došlo. Soud prvního stupně založil své hmotněprávní závěry na uceleném a logicky provázaném souboru zjištěných okolností, které v dostačující míře promítl do skutkové věty, jakkoli není pochyb o tom, že je mohl popsat i pregnantněji. Ze znaleckého posudku z oboru soudního lékařství vyplynulo, že poškozený utrpěl tržně zhmožděnou ránu způsobenou působením tupého či tupě hranatého předmětu a že použitý nástroj byl při způsobu použití a střední intenzitě zásahu do hlavy způsobilý vyvolat závažné následky, včetně poranění mozku, zlomenin lebečních kostí, přičemž nebylo vyloučeno ani způsobení smrtelného následku (srov. bod 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Nalézací soud současně výslovně vyhodnotil, že se nejednalo o pouhé mávnutí či zastrašování, nýbrž o cílený úder střední intenzity vedený na hlavu (srov. bod 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na tomto základě uzavřel, že obviněný jednal nejméně v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tyto závěry převzal a vycházeje ze stejných skutkových okolností znovu dovodil srozumění obviněného s možností způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví (srov. bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

40. Nejvyšší soud neshledal v úsudku soudů nižších stupňů zásadní nedostatky. Jejich závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány sice nepřímo, ovšem z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

41. Použitá právní kvalifikace odpovídá i skutkově obdobným trestním věcem, kterými se Nejvyšší soud v minulosti zabýval, tedy případům, v nichž pachatel zaútočil obdobným předmětem a jediným úderem, nezpůsobil těžkou újmu na zdraví, avšak povaha použitého nástroje, intenzita útoku i místo zásahu byly způsobilé takový následek vyvolat a nedošlo k němu jen shodou okolností (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 8 Tdo 199/2024).

42. Nejvyšší soud uzavírá, že právní závěr o tom, že byl trestný čin těžkého ublížení na zdraví spáchán v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, poněvadž v projednávané věci závažnější následek představovaný v § 122 odst. 2 tr. zákoníku reálně hrozil a obviněný věděl, že svým jednáním ho může způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, je tudíž zcela namístě.

Jednání obviněného ke způsobení vážné poruchy zdraví směřovalo a jen pouhou shodou okolností na vůli obviněného nezávislých nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, přičemž právě pro nedostatek takového následku bylo jednání obviněného právně kvalifikováno jako pokus ve smyslu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

43. Pokud jde o námitku nutné obrany, z judikatury Nejvyššího soudu se podává, že není-li vůbec dán trvající ani přímo hrozící útok, nejde o takovou situaci a není ani důvod zabývat se přiměřeností, resp. nepřiměřeností obrany ve smyslu § 29 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 7 Tdo 137/2024). Platí, že „přímo hrozící útok“ je základní podmínkou nutné obrany a musí vyplývat z okolností vnímatelných ve vnějším světě. Není-li prokázáno jednání napadeného způsobilé bezprostřednost takového útoku založit, nelze protiprávnost vyloučit nutnou obranou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 59/2024). Při posuzování mezí nutné obrany se dále zohledňuje časové hledisko: obrana je přípustná jen po dobu, kdy útok přímo hrozí nebo trvá. Je-li útok ukončen, následná reakce se posuzuje jako odveta (extenzivní exces), nikoli jako nutná obrana (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 6 Tdo 979/2022).

44. V projednávané věci soudy nižších stupňů správně zjistily, že v okamžiku jednání obviněného neprobíhal žádný trvající ani bezprostředně hrozící útok poškozeného. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že poškozený po předchozím incidentu konflikt ukončil a odcházel, zatímco obviněný se natáhl do vozidla pro obušek a poškozeného vzápětí udeřil do hlavy (srov. bod 3, bod 4, bod 8 a bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Za této skutkové situace absentuje základní podmínka nutné obrany, kterou je přímo hrozící nebo trvající útok, a dovolací námitka obviněného, kterou se domáhal aplikace § 29 tr.

zákoníku, nemůže obstát. Tento závěr koresponduje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, které neuvěřily verzi obviněného, podle níž obuškem pouze „mával“ nad hlavou a poškozenému způsobil zranění bezděčně. Svědci K. S. a V. S. po celou dobu trestního řízení konzistentně uváděli, že poškozený obviněného pouze odtlačil zpět k vozidlu, načež se od něj vzdaloval a konflikt považoval za skončený, zatímco obviněný si z vozidla vzal zbraň, kterou zaútočil zezadu na hlavu poškozeného. Tuto verzi podporuje i charakter poranění poškozeného v oblasti temene hlavy.

Ani sám obviněný ostatně neuvedl žádné konkrétní skutkové okolnosti, které by svědčily o bezprostředním, intenzivním či jinak nebezpečném útoku poškozeného, jehož odvrácení by použití obušku mohlo ospravedlnit. V dovolání se omezil ve shodě se skutkovými zjištěními soudů na to, že jej poškozený „držel za ruce“ a „odtlačil ho o několik metrů zpět k autu“. Za těchto okolností Nejvyšší soud i tuto námitku odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

45. K námitce obviněného, že jeho jednání nenaplňuje znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr.

zákoníku, neboť se dotklo jen individuálních zájmů poškozeného, Nejvyšší soud uvádí, že judikatura skutečně akcentuje, že ne každé fyzické napadení, byť spáchané veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, automaticky představuje výtržnictví. Aby „napadení jiného“ bylo posouzeno podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, musí mít povahu výtržnosti, tedy jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti a výraznějším způsobem se dotýkající veřejného klidu a pořádku jako hodnoty přesahující individuální zájmy jednotlivce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 352/2018). Současně však platí, že primární objekt ochrany (veřejný klid a pořádek) nevylučuje, aby se výtržnictví současně (sekundárně) dotýkalo i individuálních zájmů napadené osoby (zejména zdraví, cti a lidské důstojnosti). Rozhodující je, zda konkrétní jednání s ohledem na svůj průběh, intenzitu a okolnosti přesahuje rámec pouhého individuálního konfliktu a je způsobilé zasáhnout i do veřejného pořádku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

12. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1066/2023). Při posuzování je nezbytné hodnotit zejména způsob provedení činu, intenzitu útoku, celkové okolnosti a to, jak se jednání dotklo ostatních lidí a jak narušilo veřejný pořádek. Znak „veřejně“ přitom nelze posuzovat izolovaně od znaku „výtržnosti“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1083/2018).

46. V posuzované věci soudy nižších stupňů zjistily, že se obviněný dopustil fyzického napadení na místě veřejnosti přístupném, přičemž šlo o cílené a intenzivní násilné jednání vedené proti hlavě poškozeného, nikoli o bagatelní exces. Významnou okolností současně je, že incidentu byly bezprostředně přítomny další osoby, konkrétně manželka poškozeného a jeho dvě nezletilé dcery. Za takové situace již nešlo o izolovaný konflikt mezi dvěma osobami, nýbrž o jednání objektivně způsobilé vyvolat u dalších přítomných osob zneklidnění, obavy o bezpečnost i pohoršení, tím spíše šlo-li o nezletilé děti.

Judikatura přitom při posuzování, zda byl čin spáchán „veřejně“ a zda zasáhl i veřejný pořádek, zdůrazňuje význam toho, kdo byl incidentu přítomen a zda přítomné osoby mohly být jednáním pohoršeny či vyděšeny. Současně vychází z toho, že znak „veřejně“ je naplněn tehdy, jestliže je čin vnímán nejméně třemi osobami (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1083/2018). Dále lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 3 Tdo 189/2024, z něhož plyne, že požadavek „veřejně“ souvisí i s tím, že projevy jednání fakticky směřují vůči nejméně třem současně přítomným osobám a že zásah do jejich klidu a pocitu bezpečí, a to i v případě dětí, je relevantní pro posouzení výtržnického charakteru činu.

Konečně si byl obviněný přítomnosti dětí zjevně vědom, stejně jako toho, že po útoku na poškozeného byly rozrušené a plakaly. To ostatně plyne i z jeho vlastní výpovědi v hlavním líčení dne 29. 4. 2025 na č. l. 130 tr. spisu: „… aby ty děcka nebyly tak vystresovaný. Nebrečely tam a tak, proto jsem sednul do auta a radši jsem odjížděl …“. 47.

K přítomnosti nezletilých dcer poškozeného lze nad rámec uvedeného doplnit, že i tato okolnost podporuje závěr o zvýšené společenské škodlivosti jednání obviněného a o jeho výtržnickém charakteru. Děti totiž představují zvlášť zranitelnou skupinu osob a jejich přítomnost při násilném konfliktu je způsobilá citelněji zasáhnout do jejich pocitu bezpečí, emoční stability a dalšího psychosociálního vývoje než u osoby dospělé [odborná literatura považuje očité sledování násilí za potenciálně traumatizující zkušenost s možnými krátkodobými i dlouhodobými následky; meta-analýza 118 studií například uvádí, že děti vystavené sledování násilí mezi dospělými vykazují horší psychosociální výsledky než děti této negativní zkušenosti nevystavené (srov. Kitzmann, K.

M., Gaylord, N. K., Holt, A. R., Kenny, E. D., Child Witnesses to Domestic Violence: A Meta-Analytic Review, Journal of Consulting and Clinical Psychology, 2003, roč. 71, č. 2, s. 339–352)]. Právě i z tohoto hlediska tedy nelze posuzované jednání redukovat na izolovaný konflikt mezi obviněným a poškozeným, neboť jeho dopad zjevně přesáhl sféru čistě individuálního střetu.

48. Za tohoto stavu námitka obviněného, že šlo jen o zásah do individuálních zájmů poškozeného ve smyslu shora citované judikatury, neobstojí. Individuální zájem poškozeného byl jednáním dotčen bezprostředně, avšak přítomnost manželky poškozeného a dvou nezletilých dcer a intenzita a způsob útoku odůvodňují závěr, že jednání současně naplnilo i znak „výtržnosti“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

49. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil i přes nesouhlas obviněného v neveřejném zasedání, neboť mu to umožňuje ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu